RAYMOND KHOURY

RAYMOND KHOURY

ĎÁBLŮV ELIXÍR

Existuje podvědomá obava, že o jistých věcech by se raději nemělo vědět a že klást jisté otázky je pro člověka příliš nebezpečné.

Carl Sagan

Buď se kolosálně plete, nebo jednou bude pokládán za Galilea 20. století.

Dr. Harold Lief v diskusi o díle dr. Iana Stevensona

v medicínském periodiku Journal of Nervous and Mental Disease

I

Durango, místokrálovství Nové Španělsko (nynější Mexiko)

1741

Když se vidiny rozplynuly a unaveným očím se podařilo znovu zaostřit pohled, přepadla Álvara de Padillu hrůza.

Jezuita přemítal, do jakého světa se to vynořil, a ta nejistota ho zároveň děsila i podivně rozjařovala. Slyšel, jak se mu hrdlem namáhavě dere přerývaný dech, a ve spáncích mu tepalo. Snažil se uklidnit. Okolní svět pozvolna nabíral tvar a napětí polevovalo. Přejel prsty po slaměné rohoži a potvrdil si, že se ze své pouti vrátil zpátky.

Vtom ucítil na tvářích cosi nepatřičného. Osahal si je a zjistil, že jsou mokré od slz. A vzápětí si uvědomil, že cítí vlhko i zespodu, jako by neležel na suchém lůžku, ale v kaluži. Udivilo ho to. Napadlo ho, že si nejspíš propotil záda sutany, ale pak poznal, že má zmáčená i stehna a celé nohy, a už si nebyl tak jistý, že je to pot.

Nedokázal si v hlavě srovnat, co se s ním dělo.

Pokusil se posadit, ale veškerá síla ho opustila. Jakmile nadzvedl hlavu z rohože, změnila se v olovo, a tak se vzdal a sklesl zpátky na lůžko.

„Zůstaň klidně ležet,“ řekl mu Eusebio de Salvatierra.

„Tvoje mysl i tělo potřebují čas na zotavenou.“

Álvaro zavřel oči, ale šoku se nezbavil.

Kdyby to nezažil na vlastní kůži, jakživ by tomu neuvěřil. Ale stalo se a bylo to zneklidňující, děsivé a…

úžasné. Napůl se bál i jen na to pomyslet, ale zároveň zoufale toužil prožít to znovu, hned teď, okamžitě, vydat se zpátky do nepředstavitelna. Jenže jeho disciplinované já rychle zadupalo tu šílenou touhu do země a nasměrovalo ho na správnou cestu, které zasvětil svůj život.

Pohlédl na Eusebia. Jeho kněžský druh se usmíval; byl živoucím vtělením poklidu.

„Vrátím se za hodinku za dvě, až trochu nabereš sílu,“

povzbudivě Álvarovi pokývl. „Napoprvé sis vedl skvěle, příteli. Namouduši skvěle.“

Álvaro pocítil, jak se mu nitrem znovu plíží strach. „Cos to se mnou prováděl?“

Eusebio na něj zkoumavě upřel pohled svých andělsky mírumilovných očí a pak zadumaně svraštil čelo. „Bojím se, že jsem otevřel dveře, které už nedokážeš zavřít.“

Už uběhlo hodně přes deset let ode dne, kdy společně přicestovali sem do Nueva Espana, Nového Španělska, vysvěcení kněží Tovaryšstva Ježíšova, vyslaní svými kastilskými představenými, aby pokračovali v dlouhé tradici zakládání misií v nezmapovaných územích a zachraňovali nebohé duše domorodců před tmářskou nevědomostí a hříšnými pohanskými způsoby.

Byl jim svěřen náročný, ale nijak neobvyklý úkol.

Kráčeli ve šlépějích konkvistadorů a františkánských, dominikánských a jezuitských misionářů, kteří se vydávali na dobrodružnou pouť do Nového světa už dvě stě let. Po letech válčení a vzpour se hodně domorodých kmenů podvolilo kolonizátorům a převzalo kulturu Španělů a míšenců. Pořád ale zbývala spousta práce a mnoho dalších kmenů, které bylo třeba obrátit na pravou víru.

S pomocí prvních konvertitů vybudovali Álvaro a Eusebio svou misii ve svěžím lesnatém údolí skrytém hluboko v proláklinách pohoří Sierra Madre Occidental, v samém srdci území indiánského kmene Wixáritari.

Postupem času se misie rozrůstala. Ke kongregaci se přidávalo čím dál víc drobných komunit žijících osaměle v různých koutech divokých hor. Álvaro a Eusebio k domorodcům přilnuli. Pokřtili jich celé tisíce. Na rozdíl od františkánů, kteří od indiánů očekávali, že přijmou evropský životní styl a hodnoty, se oba řídili jezuitskou tradicí, jež domorodcům dovolovala ponechat si mnohé předkoloniální tradice. Učili je používat pluh a sekeru, ukázali jim, jak zavlažovat půdu a chovat domácí zvířata, a seznámili je s novými plodinami, takže jim usnadnili obživu a získali si jejich vděčnost a úctu.

Hodně pomáhalo i to, že na rozdíl od přísného a ve všem všudy precizního Álvara byl Eusebio srdečný a družný.

Svýma bosýma nohama a prostým zevnějškem si u domorodců vysloužil přezdívku „chuďas“ a navzdory Álvarovým námitkám ji přijal a radoval se z ní. Svou skromností, příkladným životem a hloubavostí, které byly v dokonalém souladu se zásadami, jež hlásal, si indiány získal. Navíc ho záhy obestřela pověst divotvůrce.

Zrodila se, když v období sucha, které ohrožovalo nadcházející sklizeň, doporučil uspořádat procesí k misijnímu kostelu provázené modlitbami a kajícnickým sebemrskáním. Zakrátko se dostavily mohutné lijáky, zbavily domorodce strachu a úroda byla nakonec bohatší než kdy jindy. Zázrak se opakoval několik let poté, když kraj naopak trpěl mimořádnými dešti. Pohromu zažehnala podobná kúra a Eusebiova pověst nabírala na síle. A zároveň se mu postupně otevíraly dveře.

Dveře, které radši měly zůstat zavřené.

Jak se s ním zprvu odtažití domorodci sbližovali, Eusebia čím dál víc přitahoval jejich svět. Misijní práce se změnila v pouť otevřené mysli za novým poznáním. Pouštěl se na smělé výpravy hluboko do lesů a kaňonů hrozivých hor, odvažoval se do míst, kam před ním žádný Evropan nevkročil, a setkával se s kmeny, které cizince obvykle vítaly hrotem šípu či oštěpu.

Z poslední výpravy se nevrátil.

Když od jeho zmizení uplynul téměř rok, začal se Álvaro bát nejhoršího. Posbíral hrstku příslušníků kmene a vypravil se ztraceného přítele hledat.

A tak se stalo, že se teď spolu ocitli tady, u ohýnku před doškovou kmenovou xirixi, tradičním příbytkem boha, a diskutovali o nemožném.

„Připadá mi, že si z tebe udělali něco jako velekněze, anebo se pletu?“

Álvaro se ještě nevzpamatoval ze svého zážitku. I když se mu po jídle vrátilo trochu síly a oheň ho zahřál a usušil mu sutanu, krajní rozrušení ho neopouštělo.

„Ukázali mi toho víc, než dokážu ukázat já jim,“ odvětil Eusebio.

Álvaro vytřeštil oči. „Při Bohu všemohoucím, vždyť ty přebíráš jejich způsoby, jejich kacířské nápady!“ Vypadal zděšeně. Předklonil se a nakrabatil čelo. „Poslyš, Eusebio, musíš s tím šílenstvím okamžitě přestat. Musíš odtud odejít a vrátit se se mnou do misie.“

V Eusebiovi při pohledu na přítelův výraz zatrnulo. Jistě, byl rád, že ho zase vidí, a rád se s ním podělil o svůj objev.

Přistihl se ale, že přemítá, jestli neudělal obrovskou chybu.

„Je mi líto, ale nemůžu,“ odpověděl klidným tónem.

„Zatím ještě ne.“

Nemohl příteli vykládat, že se od zdejších lidí má pořád co učit. O věcech, o nichž se mu nikdy ani nesnilo. Pomalu a klopotně, navzdory svým předsudkům a hluboce zakořeněné víře se dopracoval k překvapivému odhalení, jak silné je pouto, které domorodce spojuje se zemí a ostatními živými tvory, ale také s různými druhy energie, která ze země vyzařuje. Rozprávěl s indiány o stvoření světa, o ráji a Adamově pádu. Pověděl jim o proměně Boha v člověka a o pokání. A oni se s ním na oplátku podělili o své představy. Užasl nad nimi. Podle jeho hostitelů se svět smrtelníků a mystická záhrobní říše prolínaly. To, co jemu připadalo normální, se jim zdálo nadpřirozené. A co oni považovali za normální a pravdivé, bylo pro něj magií.

Zpočátku.

Teď už změnil názor.

Objevil, že divoši jsou vznešení.

„Užíváním jejich posvátných lektvarů se mi otevřely nové obzory,“ vysvětloval Álvarovi. „To, cos právě zažil, je jen začátek. Nemůžeš přece čekat, že se k takovému odhalení otočím zády.“

„Musíš,“ stál si na svém Álvaro. „Musíš se vrátit se mnou. Dřív, než bude pozdě. A už o tom nikdy nesmíme mluvit.“

Eusebio užasle svraštil čelo. „Nemluvit o tom?

Přemýšlej, Álvaro. Musíme o tom mluvit víc než o čemkoli jiném. Potřebujeme to prostudovat, pochopit a ovládnout, abychom tu zvěst mohli odvézt domů a podělit se o ni s našimi lidmi.“

Álvarovi prolétlo tváří leknutí. „Odvézt ji domů?“

Vyplivl ta slova jako jed. „Ty chceš lidem vykládat o tom…

o tom rouhačství?“

„Z toho rouhačství může vzejít osvícení.“

Álvaro se rozzuřil. „Eusebio, varuji tě,“ zavrčel. „Tím elixírem do tebe zaťal pařáty ďábel. Hrozí ti věčné zatracení, bratře, a já nebudu nečinně přihlížet. Nenechám peklu propadnout tebe ani žádného jiného souvěrce. Potřebuješ zachránit.“

„Já už jsem prošel nebeskou branou, příteli,“ odvětil s klidem Eusebio. „A je odtamtud úchvatná vyhlídka.“

Álvarovi trvalo pět měsíců, než se dočkal odpovědi na vzkaz, který poslal arcibiskupovi a místokráli v Mexico City, a shromáždil výpravu. Když se v čele svojí malé armády vydal zpátky do hor, panovala už zima.

Oddíl složený ze Španělů a indiánů ozbrojených mušketami a luky stoupal drsnými příkrými stezkami v podhůří, hustě zarostlými pichlavým křovím. Zimní voda rozdrásala pěšiny klikatící se členitým horským masívem a vymlela v nich hluboká koryta plná kamení. V cestě bránily spadané větve. Álvarovým lidem se dostalo varování před pumami, jaguáry a medvědy, kterými se prý celý kraj hemží, ale jedinými živými tvory, na které narazili, byli nenasytní supi vznášející se nad nimi v předtuše krvavé hostiny a škorpióni, kteří je strašili v přerývaném spánku.

Jak stoupali výš a výš, dotírala na ně čím dál hůř zima.

Španělé zvyklí na mnohem teplejší klima ji snášeli těžce. Den po dni zápolili s mokrými skalnatými srázy a noci trávili pod širým nebem, schoulení kolem opečovávaných ohníčků.

Plahočili se kilometr za kilometrem, až se konečně přiblížili k hustému lesu kolem osady, v níž Álvaro zanechal Eusebia.

Ke svému překvapení našli pěšiny vinoucí se mezi stromy zabarikádované mohutnými kmeny, které očividně pokáceli domorodci. Velitel oddílu dostal strach z léčky; nařídil zpomalit tempo, a prodloužil tak jejich trápení.

S nervy napjatými k prasknutí a očima na stopkách se celé dny kradli příšeřím pod korunami ponurých borovic. Po třech týdnech námahy a utrpení nakonec dorazili k osadě.

Byla opuštěná.

Celý kmen i Eusebio byli pryč.

Álvaro se nevzdal. Pobízel své lidi dál, domorodí stopaři je vedli po stopách kmene horskými kaňony, až čtvrtého dne došli k hluboké rokli barranca, na jejímž dně se řítila divoká říčka. Cesta donedávna překonávala rokli pomocí dřevěného můstku zavěšeného na lanech.

Teď byl přeřezaný.

Jinudy se přejít nedalo.

Álvaro zíral na provazy visící ze skály dolů a cloumal jím vztek a zoufalství.

Svého přítele už nikdy nespatřil.

II

Mexiko

Před pěti lety

„Zmáčkni tu zatracenou spoušť a zdekuj se,“ vyštěkl mi Munro do sluchátka. „Musíme vypadnout. HNED!“

Jako bych to sám nevěděl.

Těkal jsem očima kolem sebe. Zrovna kolem mě hvízdly tři kulky a celá usedlost se otřásala úpornou zuřivou palbou.

Pak se z mojí komunikační sady ozvalo tupé žuchnutí a sten plný bolesti a já pochopil, že další operativec z našeho osmičlenného týmu je odepsaný.

Tělo mi zdřevěnělo, jak ve mně soupeřily protichůdné instinkty. Zalétl jsem pohledem zpátky k muži skrčenému vedle mě. S úděsem shlížel na velkou krvácející ránu ve svém stehně, obličej se mu leskl potem, rty se mu třásly a třeštil oči, jako by tušil, k čemu se schyluje. Sevřel jsem pistoli pevněji.

Cítil jsem, že mi ukazováček nerozhodně vibruje na spoušti, jako by byla rozžhavená doruda.

Munro měl pravdu.

Musíme odtud vypadnout, než bude pozdě. Jenže…

Stěnami kolem otřásla další střelba.

„Kvůli tomu jsme sem nepřišli,“ zachrčel jsem do mikrofonu s očima přilepenýma na své zraněné kořisti.

„Musím se pokusit…“

„… o co?“ odsekl Munro. „Vynést ho ven? Stal se z tebe Superman?“ Ve sluchátkách zarachotila dlouhá salva, zaútočila mi na ušní bubínky jako sbíječka, a pak se zase ozval jeho zuřivý hlas. „Doraž toho zmrda, Reilly. Udělej to!

Slyšel jsi, na čem maká. ,Meth proti tomu bude čajíček, něco jako aspirin,‘ vzpomínáš? Takovýho grázla chceš šetřit?

Necháš ho kliďánko plavat a myslíš si, že tím prospěješ světu? Já si to teda nemyslím. Nevezmeš si to na svědomí a já taky ne. Přišli jsme sem splnit úkol. Dostali jsme rozkazy.

Jsme ve válce a on je nepřítel. Tak přestaň kecat o tom, co je správný, odpráskni toho hajzla a padej odtamtud. Dýl čekat nebudu.“

Jeho slova mi ještě duněla v lebce, když zadní stěnu laboratoře pokropila další smršť kulek. Všude pršely třísky a střepy. Vrhl jsem se k zemi a vmáčkl se za jednu laboratorní skříňku. Sjel jsem pohledem zpátky k vědci.

Munro měl zase pravdu. Nepřipadalo v úvahu, že bychom ho mohli vzít s sebou. Kvůli jeho zranění. Kvůli té hotové armádě kokainem vybuzených banditos, která nám šla po krku.

Hergot, takhle to dopadnout nemělo.

Měla to být rychlá, chirurgicky čistá akce. Pod rouškou tmy jsme se já, Munro a šest dalších, bojovými střety zocelených chlapů z úderného týmu OCDE, ta zkratka označovala Zvláštní jednotku pro boj s organizovaným drogovým zločinem, společný federální projekt jedenácti agentur, mezi něž patřila moje FBI i Munroův Úřad pro potírání drog neboli DEA, měli vplížit do usedlosti, najít McKinnona a dostat ho odsud. Přesněji řečeno, dostat odsud jak jeho osobně, tak i jeho výzkum. Přímočará akce, hlavně pokud šlo o vniknutí dovnitř. Situaci zkomplikovalo, že povel k akci přišel po McKinnonově nečekaném telefonátu narychlo. Neměli jsme dost času na plánování a o té vzdálené drogové laboratoři jsme sehnali všehovšudy útržkovité informace. I tak jsem ale věřil, že máme slušnou šanci.

Předně jsme měli dobré vybavení, samopaly s tlumičem, noktovizory, kevlarové vesty a průzkumný bezpilotní letoun, který hlídkoval nad námi. V náš prospěch mluvil moment překvapení. A za ty čtyři měsíce od příjezdu do Mexika jsme si zatraceně dobře vedli při nájezdech na jiné laboratoře.

Rychle dovnitř a zase ven, hladce a čistě.

Při cestě dovnitř šlo všechno jako po drátkách.

Pak na nás McKinnon na poslední chvíli vyrukoval s překvápkem, Munro vypěnil, McKinnon schytal ránu do stehna a cesta ven se zasekla.

Zaslechl jsem zběsilé hulákání ve španělštině. Banditos se přibližovali.

Musel jsem jednat. Ještě chvilku, a zajmou mě. Nedělal jsem si iluze, co by mě čekalo. Mučení nejdrsnějšího kalibru.

Zčásti kvůli informacím, zčásti pro zábavu. Pak by vytáhli řetězovou pilu a natočili na video, jak mi uříznutá hlava padá do klína. A co hůř, moje ušlechtilá smrt by byla zhola zbytečná. McKinnonova práce by přežila. A podle všeho by se dočkala neblahé proslulosti.

Ve sluchátkách zapraskalo a Munroův hlas se mi zaryl hluboko do lebky. „Fajn, tak to teda podělej. Bereš si to na triko, kámo. Já padám.“

A v tu chvíli mi přeskočilo.

Jako by pudové odhodlání přežít obešlo oklikou veškeré moje vrozené zábrany, odsunulo bokem všechno, co ke mně jakožto lidské bytosti neodmyslitelně patří, a ujalo se vlády.

Pozoroval jsem se jakoby zvnějšku, jak plynulým gestem robota zvedám ruku, mířím přímo mezi McKinnonovy zděšené oči a tisknu spoušť.

Vědci odlétla hlava dozadu a skříň za ním zkropila tmavá hmota. Pak se zhroutil na bok v bezvládnou hromádku masa a kostí.

Zajišťovací rána nebyla potřeba.

Věděl jsem, že je konec.

Nekonečně dlouhou vteřinu jsem na mrtvého zíral, než jsem zachrčel do mikrofonu: „Jdu ven.“ Zhluboka jsem se nadechl, vyškubl pojistku ze dvou zápalných granátů a obloukem je hodil po těch pistoleros, co mě honili.

Vymrštil jsem se na nohy, spustil za sebou palebnou clonu a hnal se k východu. V zadních dveřích laboratoře jsem se zastavil, naposledy se ohlédl a pak jsem se vyřítil ven přesně ve chvíli, kdy místnost za mými zády vybuchla v plamenech.

III

Los Angeles, Kalifornie

Před šesti měsíci

Hank Corliss seděl ve své rohové kanceláři ve dvacátém patře federální budovy Edwarda R. Roybala, upíral oči na monitor a přemílal si v hlavě nejčerstvější informaci, kterou vydoloval. Pak se opřel, otočil se na židli tváří k oknu a zamračil se na svoje roztřesené prsty.

Je to on.

Už zase.

Zaťal vší silou pěsti a několikrát se dlouze, zhluboka nadechl, aby udržel na uzdě vztek, který jím cloumal.

Musím něco udělat.

Musím s tím skoncovat.

Musím se postarat, aby za to zaplatil.

Klouby mu zbělely.

Corliss, zvláštní agent pověřený vedením terénního úřadu DEA v Los Angeles a výkonný ředitel zvláštní jednotky OCDE, se otočil k plazmové obrazovce na polici naproti pracovnímu stolu. I po čtyřech dnech éter vytrvale bzučel zprávami o nejnovějším přepadu. Donekonečna opakované smyčky, v nichž se kabelové televize tak vyžívají, už stihly zdegenerovat do ještě bezobsažnějších šotů o podružných okolnostech.

Unaveně si povzdechl a změnil polohu, protože se mu v páteři probudila stará známá bolest. Zavřel oči, pokusil se ji potlačit a vrátil se k úvahám o tom, co se právě dočetl.

K útoku došlo na pobřeží kus od Corlissova úřadu, v Schultesově institutu etnické medicíny. Supermoderní výzkumné středisko, shlížející na vlny oceánu necelých padesát kilometrů severozápadně od Santa Barbary, se zaměřovalo na vývoj nové léčby nejrozmanitějších chorob, přesněji řečeno na znovuobjevování starých léčebných postupů, na které moderní civilizace zapomněla. Tamní výzkumníci, lékaři, farmakologové, botanici, mikrobiologové, neurobiologové, lingvisté, antropologové, oceánografové a mnozí další, putovali po celém světě.

V roli „bioprospektorů“ vyhledávali izolované domorodé kmeny, pobývali u nich a vlichocovali se medicinmanům s nadějí, že z nich vyloudí starobylé medicínské postupy předávané z generace na generaci. Institut zaměstnával světovou extratřídu akademiků, kteří byli ostřílenými cestovateli a dobrodruhy a zároveň vynikajícími vědci; byli to praví Indiana Jonesové a znalost metod přežití se jim hodila při putování nitrem amazonských deštných pralesů i při šplhání do vysokohorských vísek v řídkém vzduchu And.

Onoho osudného pondělí jim moc nepomohla.

Kolem desáté hodiny dopoledne projely branou institutu dva sportovně užitkové vozy. Vrátného, který měl zrovna službu, skolil výstřel. Vozy nerušeně pokračovaly v jízdě a zastavily před jednou z hlavních laboratoří. Dovnitř s mrazivým klidem vpochodovalo šest ozbrojenců, zasypalo místnost palbou z krátkých samopalů, popadlo dva výzkumníky a odvleklo je. Cestou ven náhodou narazili na dalšího hlídače z ostrahy. V přestřelce, která se strhla, přišel o život a spolu s ním ještě jeden z místních pracovníků, který se přichomýtl do křížové palby. Tři další utrpěli zranění, z toho jeden vážné.

Únosci a jejich oběti zmizeli. Zatím nepřišla žádost o výkupné.

Corliss ji ani nečekal.

Podle prvních dohadů detektivů, kteří na místo činu dorazili, stáli za únosem a krveprolitím drogoví dealeři.

Corliss souhlasil. Vědce se specializací těch dvou unesených neodvlékají z jejich laboratoří v dešti kulek firmy Pfizer nebo Bristol-Myers. Zvlášť když dotyční oplývají znalostmi, které jsou neocenitelné v džungli obchodů s ilegálními narkotiky.

Džungli, která se den ode dne mění, a ne k lepšímu.

Zpočátku byla poptávka hlavně po lidech se správnými technickými dovednostmi, aby pomohli s masovou výrobou oblíbených syntetických drog. V kurzu byli chemici schopní vyrobit například metamfetamin z výchozího efedrinu či pseudoefedrinu, aniž přitom vyletí i s varnou do povětří.

Vzhledem ke zpřísněné regulaci, která k žalu smečky lobbistů velkých farmaceutických firem zkomplikovala obchodování se základními chemickými ingrediencemi, bylo potřeba najít alternativy. Corliss si vzpomínal, jak se před lety, když vedl terénní úřad DEA v Mexico City, účastnil zatýkání jednoho amerického chemika v Guadalajaře. Ten muž, zahořklý učitel chemie vyhozený z práce, pracoval pro drogové kartely a vydělal si jmění tím, že vymyslel, jak s pomocí legálních, běžně dostupných chemikálií získat výchozí látku pro výrobu metamfetaminu prakticky z ničeho.

Zaměstnanecké výhody, peníze na ruku, ženy, alkohol a samozřejmě i drogy, představovaly dodatečný bonus, kterému rozhodně nemohlo konkurovat známkování písemných prací a odrážení vystřelovacích nožů na střední škole, kde dřív učil.

Později se ukázalo, že kromě vývoje a výroby drog jsou vědci neocenitelní i při vymýšlení neotřelých způsobů, jak je pašovat přes hranice. Jeden z Corlissových úderných týmů nedávno zachytil dodávku bolivijské bramborové kaše v prášku. Vědeckým expertům agentury trvalo několik týdnů, než zjistili, že do ní byly chemicky vpraveny dvě tuny kokainu. Měsíc nato odhalili jinou zlatou žílu v podobě zásilky sojového oleje.

Chemikálie mají netušené skryté vlastnosti.

Vynést je na světlo a originálním způsobem využít představuje pro kartely obrovskou šanci, a miliardové zisky.

Proto ten hlad po špičkových mozcích s technickým nadáním.

Proto ty únosy.

Prozatím se vyšetřovatelé prakticky neměli čeho chytit.

Nezatkli žádné podezřelé a ze záběrů bezpečnostních kamer a líčení svědků se dozvěděli všehovšudy to, že pachatelé byli běloši a nápadně svalnatí. Tím to končilo, protože únosci měli látkové obličejové masky a čepice. Jeden svědek přece jen přišel s něčím navíc, když je popsal jako „týpky z motorkářských gangů“. Samo o sobě to neznamenalo žádný velký průlom a už vůbec ne v jižní Kalifornii, kde je motorkářských gangů jako naseto a skoro všechny jedou v drogových kšeftech, vždyť právě ony odstartovaly celé to metamfetaminové šílenství. Bylo to však důležité z jiného důvodu.

Dnes už se totiž hraje podle nových pravidel.

Během posledních deseti let převzaly prakticky všechen obchod na území Spojených států mexické kartely a vnesly do něj nebývalou míru surového násilí. Nespokojily se s odvěkou rolí hlavního zásobovatele marihuanou, ale dramaticky rozšířily a posílily svůj vliv. Došlo k tomu po takzvané „válce s drogami“, v níž se několik po sobě jdoucích amerických vlád zaměřilo na kolumbijské dodavatele a prakticky zdecimovalo jejich aktivity v Karibiku a na jižní Floridě. Vzniklou mezeru zaplnili právě Mexičané. Začali tím, že od znechucených Kolumbijců převzali distribuci kokainu. Pak se vypracovali na vyšší úroveň. Z najatých podřadných pašeráků se změnili v šéfy a přebrali distribuční sítě. A nestačilo jim, že do Spojených států pumpovali koks a heroin. Razili cestu i drogám budoucnosti, těm, které se dají vyrobit kdekoli a jimž mohou uživatelé holdovat, aniž na sebe přivolají přílišné potíže. Byly to
právě mexické kartely, které pochopily potenciál metamfetaminu a změnily ho z obyčejné motorkářské drogy oblíbené v údolích severní Kalifornie v největší a nejrozšířenější problém, jemuž soudobá Amerika čelí. A brzy měly následovat další syntetické drogy, snadno spolknutelné pilulky, u kterých není nutné párat se s nešikovným nádobíčkem.

Mexické kartely se ujaly vůdčí role a z motorkářských gangů, stejně jako z gangů vězeňských a pouličních, si po celé Americe nadělaly pěšáky. Když DEA naposledy aktualizovala svou evidenci, zjistila, že kartely operují ve více než dvě stě padesáti městech po celé zemi. Měly dlouhé prsty, nezkrotné ambice a bezmeznou drzost. Ani nemrkly okem, když proti nim americká vláda prakticky zahájila válku, nevyhlášenou válku, která má na životy Američanů mnohem větší dopad než války vedené v pouštích tisíce kilometrů na východ.

Válku, která Corlisse poznamenala hlubokými jizvami.

Jizvami, na něž jaktěživ nezapomene.

Mementa oné příšerné noci v Mexiku spolu s tepavou bolestí v páteři vystrkovala růžky v nejnevítanějších chvílích.

K hypotéze, že za krvavým únosem vědců stojí některý mexický kartel, přispívala i skutečnost, že DEA a další agentury podstatně pokročily v likvidaci stovek metamfetaminových laboratoří po celých Státech. Tím vytlačily výrobu za jižní hranici a narkobaroni si daleko mimo dosah mexických úřadů vybudovali superlaboratoře, v nichž se schopnosti zmizelých vědců mohly uplatnit daleko snáz. Navíc k takovému únosu nedošlo poprvé. Zmizeli i jiní výzkumníci. Ve čtyřech dalších, navzájem nesouvisejících případech byli ve Střední a Jižní Americe uneseni chemikové, kteří tam pracovali v terénu pro velké farmaceutické koncerny. Nikdo nepožádal o výkupné a zmizelé už nikdy nikdo neviděl. Pak útoky nabraly spád.

Došlo ke dvěma dalším případům, tentokrát na Corlissově straně hranic: Vysokoškolský profesor v El Pasu, zhruba před rokem. A několik měsíců poté další, kterého jednou časně ráno unesli i s jeho asistentem z laboratoře na okraji Phoenixu.

A teď tohle.

Úder Corlissovi přímo pod nosem, v jeho rajónu.

Surová vražedná střílečka na idylickém úseku pacifického pobřeží.

Střílečka, která upoutala Corlissův zájem dokonce mnohem víc, než bylo u šéfa místní pobočky DEA za daných okolností přirozené.

Věděl, že ten útok nespáchal jen tak nějaký narkobaron.

Podezíral Navarra od první vteřiny, kdy tu zprávu zaslechl. Na rozdíl od kolegů v DEA nikdy neskočil na povídačku, že Navarro přišel o život při krvavém vyřizování účtů uvnitř kartelu. Věděl, že ta bestie pořád žije, a jakmile si opatřil bližší údaje o specializaci obou vědců, stejně jako to udělal v předchozích případech –, ztratil poslední pochyby.

Jejich práce obsahovala společný prvek a zapadala do schématu, které postřehl jedině on a nechal si ho pro sebe.

Až do téhle chvíle.

Raoul Navarro, El Brujo, čili šaman, vyznavač černé magie, čaroděj, jde pořád za svým cílem. Corliss si tím byl jistý.

Pálení v páteři sílilo.

Je čím dál zběsilejší, čím dál troufalejší a neopatrnější, pomyslel si.

Což znamenalo jedno z dvojího.

Ten parchant propadá zoufalství. Anebo má cíl na dosah.

Tak či onak, je to špatná zpráva.

Anebo možná… příležitost.

Příležitost pomstít se.

Po pomstě prahl Corliss ode dne, kdy si pro něj Raoul Navarro se svými muži přišel.

Zpocenýma roztřesenýma rukama otevřel šuplík a vyndal malou, neškodně vyhlížející umělohmotnou lahvičku. Vysypal si na dlaň pár kapslí, kradmo zalétl pohledem ke dveřím, aby se ujistil, že nikdo nepřichází a neuvidí ho, hodil si prášky do pusy a nasucho je spolkl.

Zapíjet je nepotřeboval. Teď už ne, po všech těch letech, kdy se bez nich neobešel.

Neměl samozřejmě žádný důkaz, že za útokem v Schultesově institutu byl zrovna Navarro. A nemínil o svém podezření vykládat nahlas. To už před lety zkusil a věděl, že se o tom dodnes za jeho zády klábosí u kávovaru. Bylo mu jasné, že jeho kolegové a nadřízení nebudou ztrácet čas něčím, co jim připadá jako bludné představy člověka, který si zničil život, člověka, který se připravil o všechno, co mu bylo na světě nejdražší.

Na jejich mínění mu ale nezáleželo.

Věděl, že El Brujo stále žije. A stejně jako jindy, po většinu bdělého času i spánku, v něm při tom pouhém pomyšlení propukl uragán.

Znovu se zadíval na ztlumenou televizi. Otupěle přihlížel bůhvíkolikáté repríze pořád téhož zpravodajského šotu a přemýšlel o tom, nač byl u podobných útoků nejcitlivější, o utrpení a zkáze, kterou za sebou nájezd na institut zanechal. O čerstvých vdovách a sirotcích.

O partnerech, rodičích a dětech unesených vědců, kteří se nejspíš nikdy nedozvědí, co se s jejich blízkými stalo.

O nevinných lidech, kterým se navždy pokazil život.

Natáhl se po telefonu a zmáčkl tlačítko rychlé volby.

Jeho nejlepší agent přijal hovor okamžitě.

„Kde jste?“ zeptal se Corliss.

„V přístavu,“ ozvalo se. „Zrovna se chystám na schůzku s informátorem.“

„Načetl jsem si fakta o těch vědcích unesených z výzkumného střediska.“

„ Cabróni se nám vymykají z rukou.“

„Nemyslím, že je to jen tak ledajaký cabrón,“ upřesnil Corliss.

Muž se na vteřinu odmlčel, než mu to došlo. „Myslíte, že je to on?“

„Určitě.“ Corliss si představil mexického drogového krále, a zaplavil ho příval bolestných vzpomínek, kterých se hned tak nezbaví.

Sevřel sluchátko v prstech, že ho div nerozdrtil. „Až skončíte, přijďte,“ řekl konečně. „Trochu jsem popřemýšlel.

Možná existuje způsob, jak ho drapnout za pačesy.“

„To zní skvěle,“ odvětil Jesse Munro. „Do hodiny jsem u vás.“

SOBOTA

1. kapitola

San Diego, Kalifornie

Současnost

Dveřní zvonek cinkl krátce po deváté jednoho lenivého slunného sobotního rána.

Michelle Martinezová byla doma v kuchyni, vyndávala nádobí z myčky narvané tak, že to popíralo všechny fyzikální zákony, a poslouchala k tomu vypjatou závěrečnou pasáž z písničky „Under The Bridge“ od Red Hot Chilli Peppers linoucí se z rádia. Zvedla hlavu, předloktím si odhrnula kaštanovou ofinu, která jí umíněně padala do očí, a křikla směrem k obývacímu pokoji:

„Tome? Skočil bys otevřít, carino?“

„Jasně, alteza,“ ozvalo se v odpověď z přední části domu.

Michelle se usmála, přes rameno zkontrolovala svého čtyřletého synka Alexe, který si hrál na zahrádce za domem, a vrátila se k uklízení příborů. V pozadí oplakával frontman kapely temnou éru, kdy trávil čas sháněním speedballu v losangeleském podsvětí. Tu písničku s neodbytným kytarovým intrem a důrazným závěrečným sborem měla moc ráda navzdory pocitům, které v ní probouzel text, jako bývalá agentka DEA až příliš dobře věděla, kolik bolesti a rozkladu se v prostředí drog skrývá. Ale ještě radši měla, když ji Tom takhle oslovoval, alteza, výsosti. Tolik se to k ní nehodilo, bylo to tak úplně mimo, že ji ta absurdnost pokaždé pobavila.

Obvykle jí tak říkal, když ho o něco požádala, a to se stávalo málokdy. Sice se k tomu ustavičně nabádala, ale ve skutečnosti existovalo jen málo věcí, které by si nechtěla nebo neuměla udělat sama. Byla soběstačná jako manželka vojáka. Přesně tou bývala její matka a na Michelle se asi nesmazatelně podepsalo dětství strávené na základnách v Portoriku a New Jersey, kdy matku pozorovala. Právě samostatnost kombinovaná s železnou vůlí a nezávislým myšlením ji dostala do nejrůznějších potíží, než pustila studia nadobro k vodě, vyhodili ji z pěkné řádky škol –, ale taky jí pomohla dát si pak život do kupy. Přece jen si dodělala střední školu a zužitkovala temperamentní povahu, ostrý jazyk a pár šrámů ze střetů se zákonem ve hvězdné, byť překotně ukončené kariéře tajné agentky Úřadu pro potírání drog.

Jenže mužští vás nemají rádi, když jim nedopřejete pocit, že se bez nich neobejdete. Asi nějaký pozůstatek z lovecko-sběračského pravěku. Tak jí to aspoň vysvětlovaly kamarádky, a popravdě řečeno, nebyly úplně vedle. Toma její občasné prosby viditelně těšily, ať už šlo o takovou maličkost jako otevřít dveře, nebo o něco většího a důvěrnějšího. Zrodila se z nich přezdívka alteza, kterou si Michelle časem tolik oblíbila. Dávala jí přednost před nejrůznějšími chlapsky drsnými přízvisky, jimiž ji kdysi, když ještě byla v DEA, obdařili kolegové agenti. Alteza zněla uchu mnohem příjemněji a tak trochu starosvětsky, romanticky. Kdykoli Tom to slůvko pronesl, cuklo jí v koutcích.

Teď jí ale úsměv dlouho nevydržel.

Než sbor vystřídalo závěrečné kytarové sólo, zaslechla mnohem méně libý zvuk.

Místo Tomova hlasu se ozvalo něco jiného.

Dvě ostrá kovová lupnutí, jako by někdo nastřeloval šrouby do zdi. Jenže Michelle věděla, že tohle nastřelovací pistole není. Za svůj život měla dost příležitostí poučit se o fungování tlumičů, takže poznala ránu z opravdové zbraně.

Z takové, z níž se střílí kulkami, které zabíjejí.

Tom.

Vykřikla jeho jméno a okamžitě začala jednat, vedena instinkty i výcvikem a skoro bez rozmýšlení, jako by v ní nebezpečí smrti spustilo jakýsi Pavlovův reflex a ten přiměl její tělo k pohybu. Oči jí padly na velký kuchyňský nůž zastrčený v hromadě příborů. Vmžiku ho sevřela v dlani, oběhla kuchyňskou linku a utíkala ke dveřím.

Dostala se k nim, právě když se v nich kdosi vynořil: muž s pistolí v ruce, navlečený v bílém overalu, černé čapce a černé natahovací masce, která mu zakrývala spodní polovinu obličeje od nosu dolů. Ve zlomku vteřiny pochytila pár hrubých poznávacích znaků, statný, se špatnou pletí a vojensky krátkým sestřihem –, ale především ji ohromilo rázné odhodlání, které čišelo z každého jeho gesta i očí.

Zaskočila ho, protože se prakticky srazili, a tak se po něm vrhla, levou rukou odrazila pistoli a druhou ho ze strany bodla nožem do krku. Zděšeně vytřeštil oči. Rána čepelí mu stáhla z obličeje masku a odhalila černý knír, se kterým vypadal jako Fu Manchu. Z úst se mu vyřinula krev. Pustil pistoli, popadl nůž oběma rukama a chtěl si ho vytáhnout, jenže Michelle ho vmáčkla hluboko a čepel mu v krku držela pevně. Navíc mu asi přeťala karotidu, protože krev stříkala z rány jako vodotrysk, až pocákala celou zárubeň.

Michelle ani nenapadlo zbytečně otálet, zvlášť když v ní všechno křičelo, že ten chlap určitě není sám.

Nakopla chrčícího vetřelce do břicha, až odlétl ke stěně chodby, tak, aby se ocitl co nejdál od upuštěné pistole, která se povalovala lákavě blízko na zemi. Shýbla se pro ni, jenže vtom se na protějším konci chodby objevil další, v podobné masce a taky ozbrojený. Při pohledu na zkrvaveného parťáka sebou škubl, ulpěl zrakem na Michelle, zvedl zbraň a pevně ji stiskl obouruč. Michelle polapená v mířidlech zkameněla.

Dívat se smrti do tváře zrovna tady doma, v chodbičce u kuchyně… Jenže smrt se nedostavila. Útočník se neměl k činu, takže stihla skočit po upadlé pistoli, namířit a zasypat ho salvou. Ze zdí kolem něj se rozletěly třísky a omítka a muž couvl z dohledu. Slyšela ho hulákat: „Má bouchačku.“

Jsou tu ještě další.

Netušila kolik ani kde. Jedno ale věděla: Za domem je Alex. A je nejvyšší čas utéct odtud a dostat ho do bezpečí.

Mozek se jí roztočil do nejvyšších obrátek a upjal se k tomu jedinému cíli. Doběhla zpátky do kuchyně, schovala se za stěnou u dveří a napjala uši, aby přes bušení tepu slyšela, jestli se zepředu z domu neozvou nějaké zvuky.

Teprve pak vyrazila. V těsném sledu vypálila do chodby tři rány, aby ty chlapy zmátla, přeběhla přes kuchyň a vyřítila se skleněnými posuvnými dveřmi ven, co jí nohy stačily.

Alex tam byl. Venku na trávníku pořádal s malou armádou figurek Ben 10 další ze svých velkolepých bitev.

Michelle ani nezpomalila. Aniž vypadla z rytmu běhu, strčila si pistoli zezadu za pásek, popadla chlapcovu drobnou, stěží metrovou postavičku do náručí a utíkala dál.

„Ben,“ zaprotestoval, když mu hračka vypadla z ruky.

„Nemáme čas, prcku,“ vyhrkla bez dechu. Jednou rukou si ho k sobě tiskla za bříško, druhou za hlavičku.

Sprintovala přes trávník ke vchodu do garáže a až těsně u ní se ohlédla. Rozbušené srdce jí div nevyskočilo z hrudi.

Uviděla jednoho z těch chlapů vycházet posuvnými dveřmi zrovna ve chvíli, kdy se jí povedlo garáž otevřít a vpadnout dovnitř. Zašátrala za sebou klíčem v zámku a zamkla.

„Mami, co děláš?“

Alexovi se pohybovaly rty, ale Michelle ho nevnímala.

Těkala pohledem sem tam, v hlavě jedinou myšlenku, utéct.

„Vyrazíme si na projížďku, jo? Trochu se projedem.“

Rozrazila dokořán dvířka svého džípu Wrangler, strčila Alexe dovnitř a naskočila na sedadlo řidiče. Vůz parkoval zadkem k vyklápěcím vratům, která byla zavřená.

„Zalez dolů, zlato,“ poručila Alexovi a rázně i něžně zároveň ho vmáčkla na podlážku u vedlejšího sedadla.

„Zůstaň tam. Budem si hrát na schovávanou.“

Zaváhal, nejistě se po ní podíval, ale nakonec se usmál.

„Tak jo.“

Zabořila se do sedadla a přinutila se oplatit mu úsměv.

To už strkala klíčky do zapalování. Motor V6 chraplavě zakašlal a naskočil.

„Zůstaň tam dole, jo?“ Zařadila zpátečku, dupla na plyn a s hlavou otočenou dozadu pustila spojku.

Džíp se pozpátku prudce rozjel, prorazil garážovými vraty ven, až se kolem rozletěly kusy pryže a zprohýbaného plechu, a vyjel smykem na ulici. Michelle zahlédla před domem parkovat bílou dodávku. Dupla na brzdu. Džíp kvílivě zastavil a v té chvíli uviděla z předních dveří domu vybíhat dva muže, také v bílých overalech. Honem zařadila rychlost a odsvištěla s očima nervózně přilepenýma ke zpětnému zrcátku. Čekala, že bílá dodávka vyrazí za ní, ale k jejímu překvapení to neudělala; zůstala stát a s narůstající vzdáleností se zmenšovala, dokud Michelle nestrhla volant doprava a neuhnula do boční ulice.

Prokličkovala mezi pomalejšími auty a na nejbližší křižovatce odbočila doleva, pak doprava a zase doleva.

Cikcak se vzdalovala od domova, ustavičně pokukovala do zpětného zrcátka a hlodal v ní strach, co se asi stalo s Tomem. Neměla ponětí, jak na tom je, netušila, zdali vůbec ještě žije, ale musela mu pomoci, a to rychle. Hrábla do zadní kapsy, vytáhla telefon a namačkala 911.

Dispečerka se ozvala skoro okamžitě. „Tady 911, jakou pomoc potřebujete?“

„Chci nahlásit střelbu. Do našeho domu vtrhli nějací chlapi a…“ Michelle došlo, že je s ní v autě Alex a vykuleně po ní pokukuje zpod sedadla spolujezdce, a zarazila se uprostřed věty.

„Odkud voláte, paní?“

„Potřebujeme pomoc, jasné? Pošlete hlídkový vůz.

A záchranku.“ Nadiktovala dispečerce adresu a dodala: „Pospěšte si, myslím, že mého přítele postřelili.“

„Jak se jmenujete, paní?“

Michelle pohlédla na Alexe, který na ni vytřeštěně zíral, a zaváhala, jestli odpovědět. Usoudila, že v tuhle chvíli nemají další informace smysl.

„Hlavně je tam pošlete co nejrychleji, ano?“

Zavěsila.

S divoce rozbušeným srdcem znovu zkontrolovala zpětné zrcátko a předjela další pomalý vůz. Po dodávce pořád nebylo ani stopy. Za chvíli se jí dech trochu zklidnil, pomohla Alexovi vyšplhat na přední sedadlo a připoutala ho bezpečnostním pásem. Ale teprve za půl hodiny, kdy ji od domova dělila už slušná řádka kilometrů, se odvážila zastavit.

Zajela na parkoviště u velkého nákupního centra na Lemon Grove.

Pořád ještě v šoku zůstala chvíli nehybně sedět.

Vybavila si Toma… a rozplakala se. Slzy se jí po tváři valily proudem, ale pak se podívala vedle sebe a zachytila Alexův upřený pohled. Ovládla se a otřela si oči.

„No tak, prcku, pojď. Posadíme tě zpátky do tvojí sedačky.“

Vystoupila z auta, pomohla Alexovi na zadní sedadlo do dětské autosedačky, připoutala ho, vrátila se a znovu se posadila za volant. Celá rozklepaná se pokoušela nějak si v hlavě přebrat, co se stalo.

Vymyslet, co si počít. Komu zavolat. Jak se vypořádat s tou šílenou situací, ke které právě došlo.

Zvedla oči k zrcátku a podívala se na Alexe. Seděl tam, zíral na ni těma svýma velkýma zranitelnýma očima, ze kterých čišel ochromující strach, a připadal jí hrozně maličký. A jak se tak na něj dívala, rozmlženým chaosem v její hlavě problesklo jedno jméno a zazářilo jako maják.

Ačkoli s dotyčným nemluvila už roky, v tuhle chvíli se to zdálo jako nejrozumnější řešení.

Zalistovala v seznamu kontaktů, našla jeho jméno, tichounce se pomodlila, aby za ta léta nezměnil číslo, a zmáčkla volací tlačítko.

Reilly se ozval při třetím zazvonění.

2. kapitola

Mamaroneck, New York

Zrovna jsem na sedadlo spolujezdce házel oblečení z čistírny a nejmíň metrákovou tašku s pivem, když mi zapípal BlackBerry.

Bylo typické červencové dopoledne, jaká v tomhle přímořském městečku bývají, nehybně dusné a vlhké, ale mně to nevadilo. Oproti nepolevujícím vedrům, která už několik týdnů měnila Manhattan v propocený dusivý kotel a vyvolávala vlnu hysterických falešných poplachů, kvůli nimž jsem čtyři víkendy po sobě odsloužil v režimu zvýšené pohotovosti, mi poklidný víkend u oceánu připadal jako hotový ráj. O hrozícím výbuchu supernovy jsem nic netušil.

Jako dodatečný bonus jsem měl celý dům pro sebe, protože Tess a její čtrnáctiletá dcera Kim odjely do Arizony navštívit Tessinu matku a tetu na tetině ranči. Ne abyste mě špatně pochopili. Miluju Tess nadevšechno, jsem s nimi oběma rád a od chvíle, kdy jsme se s Tess dali zase dohromady, si uvědomuju, jak nenávidím, vyloženě nenávidím, spát sám.

Jenže všichni tu a tam potřebujeme pár dnů samoty, abychom si pročistili hlavu, v klidu si popřemýšleli a dobili baterky.

I když přiznejme si, že ve skutečnosti to jsou jen eufemismy pro nicnedělání, cpaní se nezdravou stravou a ostudné lenošení, kterému tak rádi holdujeme, když nás nikdo nevidí.

Víkend se tudíž rýsoval přímo báječně, dokud nezazvonil ten telefon.

Když jsem uviděl jméno na displeji, poskočilo mi srdce.

Michelle Martinezová.

Páni!

Neozvala se mi… jak dlouho už? Čtyři, možná pět let.

Od té doby, co jsem utekl od vztahu, který mezi námi vznikl během té prokleté mise v Mexiku. Ani já jsem si na ni za všechny ty roky nevzpomněl. Krátce po návratu do New Yorku mi vtrhla do života úžasná Tess Chaykinová, a já slovo „úžasný“ jen tak naplano z pusy nevypouštím.

V chaotickém období po nechvalně proslulém jezdeckém útoku na Metropolitní muzeum umění mi dočista popletla hlavu, stala se středobodem mého světa a nakazila mě tou svou nekonečnou, návykovou chutí do života. Vyhnala mi z hlavy všechny bývalé lásky a dávno zmizelé milenky.

Uhranutě jsem zíral na displej a v duchu projížděl mentálním vyhledávačem paměť, abych našel nějaký důvod, proč by mi mohla volat. Žádný mě nenapadal, a tak jsem prostě zmáčkl zelené tlačítko.

„Míšo?“

„Kde jsi?“

„Já…“ Chystal jsem se utrousit přihlouplý vtípek, že zrovna ucucávám mojito u bazénu na Long Islandu, ale napětí v jejím hlase rozškubalo ten nápad na cáry. „Nestalo se ti něco?“

„Stalo. Kde jsi?“

Zatrnulo ve mně. Mluvila s týmž výrazným přízvukem jako jindy, dědictvím po dominikánských a portorikánských předcích smíšeném s památkou na dětství v New Jersey –, ale v její řeči nebylo ani stopy po rozpustilé pohodové koketnosti, kterou jsem si pamatoval.

„Venku,“ odpověděl jsem. „Obíhám nějaké pochůzky.

Co se děje?“

„Jsi v New Yorku?“

„Ano. Co se děje, Míšo? Kde jsi ty?“

Uslyšel jsem povzdech, anebo spíš vzteklé zamručení, protože až příliš dobře vím, že Michelle Martinezová není z těch, kdo vzdychají, a pak se znova ozvala.

„Jsem v San Diegu a mám… mám potíže. Stalo se něco strašného, Seane. K nám domů vtrhli cizí chlapi a zastřelili přítele, se kterým chodím,“ vychrlila přeskakujícím hlasem.

„Vyvázla jsem jen tak tak a… Kristepane, nemám ponětí, co se to sakra děje, ale nevěděla jsem, komu jinému zavolat.

Promiň.“

Zrychlil se mi tep. „Ne ne ne, dobře jsi udělala, jsem rád, že voláš. Není ti nic? Nejsi zraněná?“

„Ne, nic mi není.“ Znovu se zhluboka nadechla, jako by se tím uklidňovala. Takhle jsem ji ještě nikdy neslyšel.

Vždycky mívala chladnou hlavu a ocelové nervy, nic ji nerozhodilo. Ocitl jsem se na neprobádaném území. Pak řekla: „Nezavěšuj“ a já zaslechl šramot, jako by si odtáhla telefon od úst a přimáčkla ho k šatům. Slyšel jsem ji říkat: „Zůstaň klidně sedět, prcku, jo? Jsem hned tady venku.“

Klapla dvířka auta, jak se otevřela a zase zavřela, a pak se znovu ozval její hlas, už ne tak překotně, ale pořád naléhavě.

„Objevila se u nás parta nějakých chlapů. Byla jsem doma, všichni jsme byli doma. Byli čtyři, nebo možná pět, nevím jistě. Bílá dodávka, overaly, vypadali jako malíři pokojů nebo tak něco. Nejspíš aby nepoplašili sousedy. Byli to profíci, Seane. Stoprocentně. Obličejové masky, glocky, tlumiče. Vůbec neváhali.“

Můj tep přeřadil na vyšší rychlost. „Kristepane, Míšo.“

Hlas se jí zlomil, skoro neznatelně, ale postřehl jsem to.

„Tom, ten můj přítel… Asi ho…“ Nedořekla, ale vzápětí s bolestným odhodláním pokračovala: „Zazvonil zvonek, šel ke dveřím. Našili to do něj, hned jak otevřel. Vím to určitě.

Slyšela jsem dva výstřely s tlumičem a pak žuchnutí, jak se skácel. Potom vrazili dovnitř a mě popadl amok. Jednoho jsem bodla do krku a prostě jsem zdrhla. Sebrala jsem Alexe a… zezadu ze zahrady vedou dveře do garáže a… vzala jsem odtamtud roha.“ Přerývaně vydechla. „Já ho tam nechala, Seane. Třeba byl zraněný, možná jsem mu mohla pomoct, ale já prostě utekla. Nechala jsem ho tam a utekla jsem.“

Opravdu se tím užírala a já ji potřeboval těch výčitek svědomí zbavit. „Připadá mi, žes neměla na vybranou, Míšo.

Udělalas rozumnou věc.“ Snažil jsem se vstřebat všechno, co mi řekla, ale při skládání celkového obrazu jsem klopýtal přes průrvy zvící Grand Canyonu. „Zavolala jsi na policii?“

„Na tísňovou linku. Dala jsem jim adresu, řekla, že se tam střílelo, a zavěsila jsem.“

Vtom jsem si na něco vzpomněl. „Říkalas, že jsi sebrala Alexe. Kdo je Alex?“

„Můj syn. Můj čtyřletý syn.“

Postřehl jsem nepatrné zaváhání a představil si ji, jak hledá další slova, a pak se její hlas zase ozval a na vzdálenost pěti tisíc kilometrů mě knokautoval úderem do žaludku.

„Náš syn, Seane. Je to náš syn.“

3. kapitola

Náš syn?

Ta dvě slůvka stačila, aby se jámy, kterým jsem se vyhýbal, spojily v olbřímí zející propast a ta mě spolkla.

Cítil jsem, jak mi vysychá v ústech, jak se mi krev valí do hlavy a hrudník se mi svírá.

„Náš syn?“

„Ano.“

Všechno kolem zmizelo. Auta a nákupní vozíky míjející mě v tom parnu, všední hluk a shon předměstského nakupování za slunečného sobotního dopoledne, to vše odumřelo, jako by se z nebe snesl obří poklop ticha a odřízl mě od zbytku světa.

„O čem to mluvíš?“

„Ty a já. Dole v Mexiku. Někdy se to stává. Copak ty jsi už zapomněl?“

„Ne, samozřejmě že ne, ale… Víš to jistě?“

Teď jsem byl v šoku já a pracně jsem hledal slova, moje ústa si vykupovala čas a čekala, až je mozek dožene. Plácl jsem hloupost a bylo mi to jasné. Neměl jsem se ptát. Vždyť jsem Michelle znal. Znal jsem ji dost dobře, abych věděl, že je to férová holka, které se dá věřit na slovo. Pokud měla zrovna náladu, uměla trousit vtípky a šaškovat, ale jakmile došlo na vážné věci, na věci, na kterých záleží –, byl s legráckami konec. Když tvrdí, že jsem otec, je to pravda.

Vyšlo to najevo tak snadno, až z toho šel strach.

A ještě něco jsem o Michelle věděl: Nesnáší, když o jejích slovech někdo pochybuje, a tím spíš někdo tak blízký jako moje maličkost a zvlášť v něčem tak důležitém.

„Neměla jsem žádnou další bokovku. Jen tebe. Myslela jsem, že je to jasné jak facka.“

Bylo.

„Já to tak nemyslel,“ hodil jsem zpátečku.

„Myslel. Ale to nic. Máš vztek. A plným právem.“

Zmítaly mnou protichůdné emoce. Já vím, bylo to sobecké vzhledem k tomu, čím si zrovna prošla, ale nestává se každý den, že vám někdo po telefonu oznámí, že jste otcem čtyřletého syna.

„No, vlastně mám,“ připustil jsem. „Jenže…

Prokristapána, Míšo! Jak to, žes mi nic neřekla?“

„Já… moc mě to mrzí, Seane,“ řekla kajícně a hlas jí zjihl. „Vážně. Chtěla jsem. A pochopitelně mě vůbec nenapadlo, že ti to vyklopím zrovna takhle, ale… Nebylo to snadné. Tajit to před tebou, celou tu dobu. Ani nevíš, kolikrát jsem zvedla sluchátko, abych ti zavolala a pověděla ti to, jenže pokaždé jsem se… v poslední chvíli nějak zasekla.“ Po nepatrné pauze dodala: „Omlouvám se. Neměla jsem ti to říkat, ne teď a ne takhle. Já prostě… nejsem s to normálně uvažovat.“

V hlavě jsem měl kolotoč, jak jsem se s tím poznáním snažil vyrovnat, ale musel jsem je dočasně odsunout na vedlejší kolej. Rozebírání důvodů a viny může počkat.

Michelle si zrovna prožila peklo a potřebuje moji pomoc.

Momentálně je naléhavější postarat se, aby oba, Michelle a její syn, náš syn, vyvázli z nebezpečí.

„Dobře, netrap se tím, probereme to později.“ Nadechl jsem se, prolétl si v duchu kusé informace, které jsem měl, a zeptal jsem se: „Kde momentálně jste?“

„Parkuju před nákupním centrem. Kolem je spousta lidí.

V tuhle chvíli jsem v bezpečí, aspoň doufám.“

„Sledovali tě?“

„Myslím, že ne.“

Snažil jsem se dát si dohromady celkový obrázek, ale vyskytovalo se v něm příliš mnoho neznámých. „Máš dojem, že by to mohlo nějak souviset s tvojí prací? Vrátila ses k ní?“

Doneslo se mi, že odešla z DEA krátce po mém odjezdu z Mexika, ale ta informace byla prastará.

„Úplně jsem toho nechala, Seane. Je to pro mě dávná minulost. Momentálně učím na střední škole. Nic povážlivého, nic nebezpečného. Zaměstnávají mě jako trenérku basketu.“

„Takže nevíš kdo a proč?“

„Nemám tušení. Vím jedině, že mě nepřišli zabít.“

„Jak to?“

„Kvůli jednomu z těch chlapů v domě. Měl šanci na čistou ránu. A nevystřelil. Kdyby mě chtěli zabít, bylo by po mně.“

„Takže tě chtěli unést?“

„Myslím si to. A to mě děsí, Seane. Kvůli Alexovi, chápeš? Co by s ním bylo?“

Na to jsem neměl po ruce odpověď a potřeboval jsem odvést její myšlenky jinam. „Musíme vás dopravit někam do bezpečí. Máš ještě v agentuře kamarády?“

„Moc ne. A krom toho se mi nechce obracet se na ně.

Aspoň ne hned.“

„Proč ne?“

„Bylo to profesionální komando,“ odvětila. „Přišli z nějakého důvodu. Přemýšlím o tom pořád dokolečka a lámu si hlavu, ale zaboha mě nenapadá, co by po mně mohli chtít. Co jsem vypadla z DEA, žiju tak spořádaně, že už to víc snad ani nejde. Určitě to musí nějak souviset s mojí minulostí. A jestli jo, nemám tušení, komu můžu v agentuře věřit. Pracovala jsem v utajení. O mojí práci vědělo jen pár lidí. Jestli po mně někdo jde kvůli něčemu, na čem jsem tenkrát dělala, musí mít přístup k informacím zevnitř. To je jeden z důvodů, proč jsem zavolala tobě.“

Další důvod byl nabíledni. Ale stejně jsem byl rád, že se tak rozhodla.

„Aha. A co policie v San Diegu?“

„Za těmi nemůžu. V téhle situaci to nejde. Jestli našli Toma v předsíni mrtvého, jak se na to asi budou dívat?

Manželky a milenky podezírají vždycky nejdřív, copak to neznáš? Do hajzlu! Pistole, co jsem jednomu z těch grázlů sebrala, je nejspíš ta samá, kterou Toma odbouchli, a teď je plná mých otisků.“

„Tím hůř, když jim nezavoláš.“

„Já vím. Jenže když tam nakráčím, odskáču si to. Víš přece, jak to chodí. Budou mě podezírat z nejhoršího, a než si udělají jasno, šoupnou mě za katr. O to teda nestojím a už vůbec nechci, aby Alexe svěřili nějaké ježibabě ze sociálky.

Jsou mu teprve čtyři, Seane.“

„Nemáš někde poblíž příbuzné?“

„Nemám, ale o to nejde. Prostě se od něj neodloučím, ani na vteřinu,“ opáčila rezolutně. „Zvlášť dokud se někde kolem poflakujou ti mamabichos.“

„Jestli šli po tobě, bude pro Alexe bezpečnější být s někým jiným.“

„Nepřipadá v úvahu. Nespustím ho z očí, a basta,“

odsekla.

„Tak dobře,“ ustoupil jsem a začal se ve mně rozlévat hřejivý cit vyvolaný vzpomínkou na její nezdolnou vůli opepřenou barvitým výrazivem, ve kterém si libovala.

Podíval jsem se na hodinky. Bylo něco po půl jedné.

„Potřebuju, aby ses někam uklidila na těch pár hodin, než se tam dostanu.“

„Seane, já nechtěla…“

„Jedu za tebou, Míšo,“ přerušil jsem ji. To už jsem nasedal do auta a rozjížděl se. „Chytím první let. Měl bych dorazit tak za sedm, osm hodin.“

Na moment ztichla a pak špitla: „No teda!“

„Co?“

„Nic, já jen… Děkuju. V hloubi duše jsem nejspíš doufala, že to uděláš.“

„Hlavně se někam schovej, ano?“ Už jsem vyjel z parkovacího místa a proplétal se mezi pomalejšími vozy.

„Kam se můžeš do té doby zašít?“

„Najdu si nějaký hotel u letiště a tam na tebe počkám.“

„To zní rozumně. Máš u sebe peníze?“

„Je tu bankomat.“

„Něco si vyber, ale pak už kartu nepoužívej.“ Vzpomněl jsem si, co říkala. O tom profesionálním komandu. „Taky vyndej baterii z mobilu. A zbav se auta. Jeď taxíkem nebo autobusem.“

„Tak jo,“ řekla. „Zavolám ti z hotelu a dám ti vědět, kde jsem.“

„Domluveno. Tou dobou už nejspíš budu v letadle, tak mi nech vzkaz v hlasové schránce.“ Prosvištěl jsem kolem auta nějakého loudala a rozpomínal se, jestli jsem na nic důležitého nezapomněl. „Drž se, Míšo. My to vyřešíme.“

„Jasně,“ přitakala, ale přesvědčeně to neznělo.

Zaváhal jsem. „Jo, a Míšo…“

„Co?“

„Mělas mi to povědět.“

Muselo to ze mě ven.

Cítil jsem to tak a bylo to zatraceně pravda.

Linka na chvíli oněměla. „Asi jo,“ ozvalo se pak utrápeně a zkroušeně. „Ale… radši pozdě než vůbec, ne?“

Srdce se mi svíralo. „Je v pořádku? Alex?“

„Jo. A je bezva kluk. Však uvidíš.“

Měl jsem na krajíčku. „Zaskoč si k tomu bankomatu a vyndej baterii z mobilu,“ připomněl jsem jí. „Brzy nashle.“

Ukončil jsem hovor, zmáčkl rychlou předvolbu a zavolal Nicku Aparovi, svému parťákovi v FBI. Musel jsem mu oznámit, co se děje, a navíc jsem potřeboval, aby mi pomohl najít nejrychlejší spojení do San Diega.

Zatímco telefon vyzváněl, upíral jsem oči na silnici omráčen tou bombou, kterou mi Michelle hodila na hlavu.

Připadal jsem si vyšťavený a citově rozpolcený. Hrozně moc jsem toužil po dítěti, tolik, že jsme se kvůli tomu s Tess málem rozešli –, ale přitom jsem věděl, že tahle novinka Tess šeredně zasáhne. Hodně šeredně.

4. kapitola

Měl jsem právě dost času, abych stihl zaskočit do domu, kde jsme s Tess a Kim bydleli, hodil si pár věcí do batohu, popadl pouzdro s pistolí a vyrazil po mezistátní I-95 dolů do Newarku.

Z debaty s Aparem vyplynulo, že nejrychlejší bude chytit časně odpoledne let United Airlines s přestupem v Denveru. Ztratím sice hodinu čekáním, ale jinak to nejde, pokud nemíním pod nějakou záminkou vyloudit letadlo z FBI a potom čelit vyšetřování vnitřní inspekcí a nejspíš i vyhazovu. Jednou jsem už něco podobného zažil. Když jsem před pár lety naskočil za Tess do letadla do Istanbulu, aniž bych se předem dohodl se šéfem, vyhnul jsem se střetu s partičkou sympaťáků z inspekce jen o chlup. Tentokrát vězela hlavní potíž v tom, že jsem nemohl na rovinu vysypat, proč to letadlo potřebuju, aniž bych přitom prozradil, co se děje s Michelle. Prodebatovali jsme s Aparem, jestli je rozumnější ztratit hodinu času, anebo ohrozit Michelle tím, že se o ní dozví víc lidí, a já nakonec mrzutě souhlasil, že bude lepší hodinu se zdržet, když jí to do mého příletu zajistí bezpečné utajení.

Provoz byl řídký a během jízdy mi myšlenky poletovaly sem a tam, jako bych měl v lebce naplno roztočený mixér.

Michellino odhalení mi obrátilo život vzhůru nohama. Čeká mě plavba peřejemi. Nejchoulostivější bude proplout tou, na kterou jsem myslel celou cestu, a kvůli níž se probudil můj BlackBerry, zrovna když jsem sjížděl z dálnice k terminálu.

Na vteřinku jsem zaváhal, jestli hovor vzít, ale bylo mi jasné, že oddalování nemá cenu.

„Ahoj.“

„Ahoj, fešáku,“ ozvala se z telefonu Tess. „Jak si užíváš staromládenecký víkend? Doufám, že Shermanovi nemuseli volat na policii.“

Slyšet její hlas byl balzám pro moji utýranou duši.

„Vyhrožovali tím, ale udobřil jsem si je.“

„Jakpak se ti to povedlo?“

„Pozval jsem je dál a nabídl jim šluka z vodní dýmky.

Jenže teď se jich nemůžu zbavit. Ti se teda umějí odvázat.“

Slyšel jsem, jak se zasmála; asi si živě představila usedlý sedmdesátiletý manželský pár odvedle, jak řádí na mejdanu, nevábná představa, to mi věřte –, a využil jsem toho.

„Hele, teď nemůžu mluvit. Zrovna se chystám naskočit do letadla.“

„Ale miláčku,“ utahovala si ze mě, „copak to beze mě nevydržíš do příštího víkendu?“

Zmohl jsem se na uchechtnutí. „Je to trochu jinak.“

Tess odložila žertovný tón. „Jo, to už jsem uhádla. Co se děje? Kam letíš?“

„Do San Diega.“ Po malém zaváhání jsem dodal: „Něco se semlelo. Musím tam.“

„Měla bych si kvůli tomu dělat starosti?“

„Ne.“ Ta lež se mi příčila, i když jsem vlastně ani nelhal, spíš jen něco zamlčel, tedy ne že by takovéhle omluvě mého počínání někdo věřil, a ze všech nejmíň já sám. Jenomže jsem nemohl s pravdou ven, ne v tuhle chvíli a ne po telefonu z auta.

„Ale stačí to, abys všeho nechal a skočil do letadla?“

Znovu jsem zaváhal, do lhaní se mi nechtělo. Potřeboval jsem ten hovor rychle utnout. „Není to nic vážného. Hele, jsem na letišti, musím běžet. Brnknu ti ze San Diega, jo?“

Na moment ztichla a pak řekla: „Jasně. Jenom…

Seane?“

Nemusela nic dodávat. Obavy z ní beztak přímo křičely.

Říkala to pokaždé, dokonce i po všech těch společně prožitých letech a nebezpečích, z nichž jsme vyvázli.

„Já vím,“ ujistil jsem ji.

„Zavolej mi.“

„Zavolám.“

Ukončil jsem hovor. Bylo mi nanic z toho, že ji nechávám zbytečně ve strachu, a ještě víc z toho, že jsem jí neřekl pravdu.

Ve skutečnosti jsem nevěděl, jak jí mám tu novinu naservírovat. Žádný sáhodlouhý úvod, žádné vysvětlování ani cukrová poleva nepomohou, stejně to bude trpké sousto.

Neúspěšně jsme se pokoušeli o dítě několik let. Bůhví, proč se to někdy nedaří. Lékaři provedli všemožné testy a nadnášeli různé teorie, ale já nakonec dospěl k názoru, že prostě máme smůlu. Podle odborníků za to nejspíš mohl Tessin věk a dlouhé roky braní antikoncepce, ale ať to bylo, co chtělo, neuspěli jsme, přestože jsme vyzkoušeli nejpokročilejší metody umělého oplodnění, jaké dokáže medicína nabídnout. Ta skličující procedura se zvrhla v úmornou zatěžkávací zkoušku a každý další neúspěšný pokus v nás vyvolával citová traumata. Zvlášť Tess podléhala čím dál větší depresi a připadala si méněcenná, což já považoval za naprostý nesmysl, vždyť je to ta nejschopnější a nejbáječnější žena, jakou znám. Jenže věděla, jak toužím stát se opravdovým otcem, nejen nevlastním otcem Kim, a přestože jsem zklamání, které jsem v skrytu duše prožíval, ze všech sil zlehčoval rznými řečičkami, asi jsem nedokázal svoje pocity zastírat dost přesvědčivě. Čím dál hůř snášela být se mnou pohromadě a nakonec odletěla do Jordánska s výmluvou, že si potřebuje sehnat podklady k románu o templářích, který chce psát. Teprve nedávno a jen šťastnou náhodou, i když nás paradoxně málem zabila, protože Tess unesl během jejího pobytu v Petře jeden šílený íránský agent, jsme se zase dali dohromady.

A teď tohle.

Rozhodně ji to bude bolet.

Je to přesně ten klín, jaký dokáže rozbít partnerskou dvojici, a tomu jsem se chtěl za každou cenu vyhnout. Tess je pro mě nadevšechno na světě. Bylo mi ovšem jasné, že z náhlého znovuobjevení bývalé milenky s mým malým dítětem kouká v lepším případě nový zdroj napětí a v horším komplikace, která nás může zničit. Všechno ještě zhoršoval fakt, že Michelle Martinezová je chytrá, zábavná, nesmírně sexy… a že jsem se o ní Tess jaktěživ nezmínil. Tuhle životní epizodu jsem prostě vytěsnil. Tess má sice taky půvabu na rozdávání, kdykoli se ji pokouším popsat, vtírá se mi na mysl slovo úchvatná, a moc dobře ví, že jsem do ní blázen, ale stejně jsem tušil, že ten přízrak minulosti ponese jako ohrožení. Chápu to. Vnímal by to tak každý, mě samotného nevyjímaje. Horko těžko bych ji přesvědčoval, že se nemá čeho bát, i když důvod ke strachu opravdu neměla. Vůči Michelle jsem zahořel prudk ým plamenem, jenomže Tess, to byl hotový stepní požár.

Na debatu, která mě čeká, jsem se ani za mák netěšil a už jsem si ji v duchu přehrával. Na parkoviště jsem zajížděl s hlavou plnou starostí kvůli Tess, ale vzápětí na mě padly ještě mnohem černější myšlenky a převzaly hlavní roli, myšlenky na Michelle, na chlapečka, kterého jsem nikdy neviděl, a nebezpečí, které na ně číhá.

Začínal ve mně hlodat pocit, že jsem si měl přece jen radši opatřit tryskáč.

5. kapitola

San Diego, Kalifornie

Dveře se otevřely dokořán a mně se zastavilo srdce.

Ne ve špatném smyslu. Byla to jedna z těch situací, kdy si člověk stihne pomyslet leda tak bože můj a zdřevění, dočista zahlcen vjemy. Příjemně zahlcen.

Nezměnila se. Pořád táž hebká, medově zbarvená pleť.

Lehký poprašek pih na úzkém nose a výrazných lícních kostech. Kočičí hnědé oči, okna do čarodějného kotle inteligence a rošťáctví za nimi, a svůdná pevná postava, ze které by se vydavateli Playboye zatočila hlava. Přesně, jak jsem si ji pamatoval.

Ale z toho se mi srdce nezastavilo.

Způsobil to čtyřletý klučina, který stál tiše vedle ní, pevně se jí držel za ruku a vzhlížel ke mně.

Při pohledu na něj jsem zapomněl dýchat.

Když Michelle řekla, že Alexovi jsou čtyři, neuvědomil jsem si naplno, jak je čtyřletý tvor drobounký. Drobounký a křehký. V mém okolí se moc dětí toho věku nevyskytovalo.

Neměl jsem neteře ani synovce. Když jsem začal chodit s Tess, bylo Kim kolem deseti a kromě Apara jsem se mimopracovně nestýkal s žádným kolegou, který by měl malé děti. Proto ten šok a bázlivý úžas, které se mě zmocnily.

Ale jak jsem tam tak stál v té obyčejné, nudné hotelové chodbě, u srdce mě hřálo jako nikdy předtím. Věděl jsem, že Alex je můj.

„Budeš tady trčet jako burro, nebo mě obejmeš?“ zeptala se Michelle.

Odtrhl jsem oči od Alexe a podíval se na ni. Stavěla na odiv odvahu, ale v očích jí doutnal strach. Slabounký, sotva patrný a leckdo by si ho ani nevšiml, jenže já ano. Usmál jsem se, vzal ji kolem ramen, přitáhl si ji blíž a trochu neohrabaně ji políbil někam doprostřed mezi rty a tvář.

Chytila mě oběma rukama kolem krku, pevně mě objala a zabořila mi hlavu do ramene.

Nebudu vám lhát a říkám to hrozně nerad, ale byl to báječný pocit. Uváděl mě do rozpaků, to ano, ale byl báječný.

Pak jsem ucítil, jak se chvěje, a všechna radost se rázem vypařila.

Dlouho jsme tam stáli a vstřebávali jeden druhého, zaplaveni přívalem rozporuplných emocí. Neuzavřená minulost se střetávala s krutou přítomností a my mlčky prodlužovali příjemnou část našeho shledání, jelikož jsme věděli, že brzy nabude vrchu pravý důvod, proč jsme zase spolu. Konečně jsme se od sebe odtáhli, upřeným pohledem z očí do očí jsme si vyměnili němou vzpomínku na to, co bylo, a pak se Michelle obrátila a gestem konferenciérky z televizní soutěže vztáhla ruku ke svému synovi.

„Takže… tohle je Alex,“ řekla. Ve tváři se jí mísila pýcha s rozpaky a smutkem.

Shlédl jsem na chlapce, který na mě zaraženě zíral, a najednou ve mně zatrnulo. Alex měl vytřeštěné oči a mně došlo, že to není jen nejistotou. Čišel z nich strach. Sehnul jsem se k němu, abych mu řekl ahoj, ale okamžitě ucouvl a schoval se za matku. Přitiskl se jí k noze a zabořil jí tvář do stehna.

„Ne,“ zaprosil tichounce.

Michelle se po něm ohlédla.

„Alexi, co je s tebou?“

Neodpověděl. Dál se schovával za jejím stehnem a nevystrčil ani nos.

Tázavě jsem na Michelle pohlédl. Otočila se a chtěla ho vytáhnout dopředu, ale vzpouzel se a znovu zaječel „Ne!“

„Alexi, přestaň,“ okřikla ho klidně, ale pevně.

„Ne, mami, ne,“ zašeptal.

„Nech ho, Míšo,“ ozval jsem se.

Ignorovala mě. „Přestaň, Alexi,“ naléhala rázněji, ale pořád s klidem. „Tohle je můj kamarád Sean. Tak se laskavě přestaň chovat jako trdlo a pozdrav se s ním. Přišel nám pomoct.“

Chlapeček ke mně zvedl oči a hned zase ucouvl z dohledu a schoval se za matku ještě úporněji. Bylo na něm znát, že se celý třese.

„Nic se neděje,“ zvedl jsem konejšivě ruce. „Dneska toho na něj bylo moc.“

Michelle se na Alexe zadívala, přivinula si ho k sobě a přikývla. „Já vím, ale stejně… Nevím, co to do něj vjelo.

Normálně je s každým hned kamarád a já myslela, že když jsi teď konečně tady…“ Nedořekla, viditelně zaskočená a zklamaná.

„Po tom všem, co jste si dneska prožili, je od něj možná rozumné, že se má před cizími lidmi na pozoru.“

„Asi jo,“ přitakala nepřesvědčeně. „Jenomže… Mívá noční můry a je to…, no, složité.“ Utrápeně se po mně podívala a mně připadalo, že i při tom všem, čím si zrovna prošla, se patrně stydí, že moje první setkání s Alexem takhle nevyšlo. „Ach jo, hrozně mě to mrzí. Doufám, že chápeš, že s tebou osobně to nijak nesouvisí.“

„Netrap se kvůli tomu.“

Klekl jsem si na koleno, abych měl obličej ve stejné výšce s Alexem, a podal jsem mu ruku. „Ahoj, Alexi. Jsem moc rád, že tě poznávám.“

Uběhla dlouhá chvíle, než nervózně vykoukl, ale hned křečovitě zavřel oči a ucouvl zpátky matce za záda.

Pohlédl jsem na Michelle. Napjatě nás sledovala a očividně jí bylo těžko u srdce. Zalétla ke mně omluvným pohledem. Nepatrně jsem přikývl. Kdyby nic jiného, aspoň jsme se s Alexem seznámili, i když za nepříjemných okolností. Byl to pranepatrný krůček, ale přesto pro nás všechny důležitý. Měli jsme před sebou dlouhou a nepochybně hrbolatou cestu, museli jsme si vynahradit spoustu ztraceného času, a učinit spoustu těžkých rozhodnutí.

„Radši pojď dál,“ vybídla mě Michelle.

Vešel jsem dovnitř a všiml si, že než za mnou zamkla, ostražitě zkontrolovala oba konce chodby.

6. kapitola

Bavili jsme se na balkóně, zatímco Alex zůstal uvnitř a díval se na televizi. Byl blázen do seriálu Ben 10, který prý je, jak jsem se zrovna dozvěděl, ohromně populární. Měl všechno náležité vybavení: figurky Bena a spousty roztodivných mimozemšťanů, tenisky a dokonce i mohutné náramkové hodinky, které, jak jsem se taky poučil, se jmenují Omnitrix a musí je mít každý správný fanda.

Michelle chvíli trvalo, než ho uklidnila, ale nakonec se jí to povedlo. Já se mezitím držel mimo dohled a díval jsem se z okna. Pokoj byl ve druhém patře laciného hotelu a shlížel na přístav a oceán. Naproti přes ulici korzovali u vody kondiční běžci a lidé na procházce, pozorovali plachetnice vplouvající do přístavu a vyplouvající ven a nízko nad hlavami jim klesala letadla na přistání. Zdálo se, že si venku dal sraz celý svět, raduje se z překrásného letního podvečera u oceánu, povídá si, směje se a vyhřívá se ve vlídném objetí zapadajícího slunce, netečný k přehlídce hrůz, která toho rána vtrhla Michelle do života.

Posuvné dveře byly pootevřené, ale díky zapnuté televizi nehrozilo, že nás Alex zaslechne. Přesto jsme mluvili pološeptem. Michelle se zmínila, že je k neuvěření, co všechno čtyřleté děti mimoděk pochytí a vyrukují s tím, když to člověk nejmíň čeká. Obě naše pistole, můj Browning Hi-Power i Glock 22 s tlumičem, který Michelle sebrala jednomu z útočníků, se povalovaly na rozviklaném bílém balkónovém stolku vedle plechovek s coca-colou, které jsme vysvobodili z minibaru.

Pořád jsem v tom přepadení nenacházel smysl, ale když jsem teď byl s Michelle pohromadě, mohl jsem začít se zaplňováním bílých míst. Těch, na která jsem narazil ve svých úvahách, i těch, která trápila ji. Začal jsem tím, co jí leželo na srdci nejvíc.

„Tom je mrtvý,“ oznámil jsem. „Policejní hlídka, která dorazila první, ho našla ležet u předních dveří. Mrzí mě to.“

Michelle jen zavřela oči a pokývala hlavou. Zpod víček se jí vykutálely slzy a stekly po tvářích. Přitáhl jsem si ji k sobě, chvíli ji objímal a cítil, jak se třese.

„Mluvil jsi s nimi?“

„Volal jsem na náš terénní úřad. Řekl jsem jim, ať zjistí co a jak.“

Zase přikývla, pořád s hlavou zabořenou do mého ramene, ale nic neřekla. Nepřestávala se třást.

Chvíli jsem počkal a pak jsem zopakoval: „Mrzí mě to.“

„Jo.“ Odtáhla se a otřela si slzy; vypadala duchem nepřítomná a utopená v žalu. Pak se jí do očí vrátila stopa života. „Ten chlap, co jsem ho bodla, byl tam ještě?“

„Ne. Jenom spousta krve. Ostatní ho asi odvezli. Jak moc jsi ho zřídila?“

„Pokud není cirkusák, co umí polykat meče napříč krkem, tak musel být kaput, ještě než ho nacpali do dodávky.“ Sklesle si povzdechla. „Říkám ti, ta banda věděla, co dělá.“

„Jo.“ Dlouze jsem si ji změřil a opatrně jsem prolomil chvilku mlčení. „Poslyš… Jak moc jste si byli s Tomem blízcí?“ Bylo mi trapné takhle se jí na něj vyptávat a styděl jsem se, že mi vrtá hlavou, jak moc si asi rozuměl s Alexem.

Ale potřeboval jsem si dát dohromady, co se stalo a proč.

Michelle pokrčila rameny. „Chodili jsme spolu sotva pár měsíců.“ Lítostivě potřásla hlavou a zadívala se na oceán.

„Byl to bezva kluk.“

„Žili jste spolu?“

„Ne,“ odpověděla. „Bydlel v Mission Hills. Ale většinou u mě zůstával přes víkend, když zrovna nehlídal děti. Byl rozvedený. Do háje!“ Přerývaně se nadechla. „Ty děti!

Panebože, kdo jim to řekne?“ Vzhlédla ke mně. „Musím s nimi mluvit.“

„Teď ne, Míšo. Napřed musíme zjistit, o co kráčí.“

„Strašně je to sebere,“ řekla a zase se jí zamžily oči.

„Zdrtí je to.“

Dopřál jsem jí chvilku oddechu a pak jsem se zeptal: „Čím se živil?“

„Je architekt. Vlastně byl. A dost úspěšný. Měl svoji práci hrozně rád.“

Viděl jsem, jak ji deptá mluvit o něm, obzvlášť takhle v minulém čase, ale nemohl jsem si dovolit ohledy. Michelle ostatně znala obvyklé postupy jako svoje boty; rozčileně zavrtěla hlavou a posbírala roztěkané myšlenky. „Hele, chápu, kam tím míříš, ale po něm nešli, Seane.“ Hlas jí podrážděně vyjel do výšky, ale okamžitě se ovládla.

„Zastřelili ho, hned jak otevřel. Přišli si pro mě. Kdyby mě neznal, kdyby u mě včera nepřespal, byl by ještě…“

„Nech toho, Míšo,“ přerušil jsem ji. „Nesmíš si to vyčítat. Prostě to byla smůla a nic s tím nenaděláš. Pekelná smůla. A nechci znít jako sobec a necita, ale jestli fakt šli po tobě, tak kdyby u vás Tom nebyl, dostali by tě a teď bychom tu spolu nemluvili.“ Odmlčel jsem se, aby jí to došlo, a pak jsem pokračoval: „Co jeho zázemí? Obchodní partneři, přátelé, rodina, kolik toho víš o jeho životě?“

„O něj nešlo,“ stála si na svém. „Byl to milý otevřený kluk. Věř mi, v jeho životě se nevyskytovalo nic, co by vedlo k těmhle koncům. Vůbec nic. Jen se k tomu namanul.“

Zadíval jsem se na ni. „No dobře,“ rozhodl jsem se uložit to téma dočasně k ledu. V hloubi duše jsem Michellinu instinktu důvěřoval, ale stejně jsem si umínil, že pověřím místní pobočku FBI, aby Tomovy známé proklepla. „Jestli jde o tebe…, tak proč? Říkalas přece, že teď žiješ úplně obyčejně a klidně.“

„Naprosto.“

„Tak proč? Že by nějaký dozvuk časů, kdy jsi pracovala jako agentka?“

„Určitě. Nenapadá mě, co jiného. Jenže… proč až teď?

Dala jsem té práci vale před čtyřmi, pěti lety.“

To, co říkala, mělo hlavu a patu. Nezdálo se pravděpodobné, že by něco vyplavalo na povrch po tak dlouhé době.

„Od té doby učíš děcka, jak se strefovat míčem do koše?“

„Jo. Se svojí kvalifikací si nemůžu bůhvíjak vybírat.

Navíc mě to baví. Mám možnost sblížit se s dětmi a přidržet je u rozumného životního stylu. Líbí se mi, že na mě dají.

Mluví se mnou úplně otevřeně.“

„O čem?“

„O čem asi tak mluví puberťáci.“

„O drogách?“

Přitakala. „Jasně. K jejich životu patří, vždyť víš. A já doufám, že je aspoň trochu ovlivním, že jim ke zdraví pomůžu nejen sportem, ale i jinak a ani nemusím nosit odznak.“

Napadlo mě, jestli si právě tímhle nějak nezavařila.

„Rozvedla bys to trochu? Nešláplas přitom někomu na kuří oko? Natolik, aby po tobě třeba vyrukoval nějaký vytočený dealer?“

„Kdepak,“ opáčila. „Jsou to samé prkotiny. Povídáme si a já děckám vyprávím, co jsem zažila. Nehraju si na šerifa, nic takového.“

Zamyslel jsem se. Tahle teorie taky stojí za bližší průzkum, i když vzhledem k tomu, jak Michelle popsala útočné komando, nevypadá moc pravděpodobně.

„No dobře. A co tvůj soukromý život před Tomem?

S kým dalším jsi chodila? Nemůže to přepadení souviset s nějakou tvojí dřívější známostí?“

Svraštila čelo, chvilku přemýšlela a pak přitakala: „Jeden takový by tu byl, rošťák od FBI, co mě zbouchnul a pak mě pustil k vodě.“ Uštědřila mi významný pohled a potom se omluvně pousmála. „Promiň, to je podpásovka, já vím. Ale po tobě jsem prostě… Měla jsem na krku mimino.

Copak myslíš, že jsem s ním vymetala kluby a žila la vida loca?“

„Ne, ale… Už je to hezkých pár let. Určitě jsi chodila před Tomem ještě s někým, ne?“

Odmítavě mávla rukou. „Jo, jasně, pár by se jich našlo.

Ale nebylo to nic vážného. A samí slušňáci. Když jsem odešla z DEA, rozhodla jsem se za dřívějším životem udělat tlustou čáru. Musela jsem myslet na děcko. Už jsem s těmi věcmi nechtěla mít nic společného.“

Zacukalo mi v koutcích. Všimla si toho.

„Copak?“

„Nejde mi to s tebou dohromady,“ vysvětlil jsem jí. „Že se obejdeš bez života na hraně.“

Nervózně se zasmála. „Však mi trvalo, než jsem si zvykla, to mi věř. Jenže Alex mi obstaral prima motivaci.“

„A tak jsi dala DEA sbohem.“

„V podstatě jo. Nechtěla jsem riskovat, že kvůli práci po sobě nechám sirotka. A taky jsem chtěla vypadnout z Mexika. Po Calderonově zátahu na drogové kartely tekla na ulicích krev proudem,“ řekla v narážce na rozhodnutí tehdy nově zvoleného prezidenta, který roku 2006 hned první den po nástupu do úřadu pověřil armádu, ať se pokusí drogový byznys zlikvidovat. Nastalá válka si podle posledních propočtů vyžádala přes třicet tisíc životů.

Šťastnější zemřeli kulkou, ostatní byli buď popraveni, nebo upáleni zaživa a jejich pozůstatky často skončily v neoznačených masových hrobech nebo rozpuštěné v louhu.

Z houštiny otázek, které mi rašily v mysli, se prodrala ven jedna nepříjemná. Zamračil jsem se a na chvíli se odmlčel. Váhal jsem, jestli s ní vyrukovat zrovna teď, ale neudržel jsem se. Potřeboval jsem znát odpověď.

„Jedno mi pověz,“ vyhrkl jsem. „Kdys to zjistila?“

„Že jsem těhotná?“

„Jo,“ přitakal jsem trochu váhavě. „Ještě než jsem odjel, nebo až pak?“

Chvíli se na mě dívala a pak odpověděla: „Předtím.“

Vzteky se mi zpěnila krev v žilách. Tuhle odpověď jsem slyšet nechtěl. Zmohl jsem se jen na potřesení hlavou a odvrátil se.

„Odchod sis dal ty, pamatuješ?“

Znovu jsem se k ní otočil čelem. „To nic neznamená.

Nevěděl jsem o tom. Mělas moje číslo. Proč jsi mi nezavolala? Nebo sis myslela, že se budu tvářit, jako že mi do toho nic není?“

„Ne. To já nechtěla, aby ti do toho něco bylo,“ opáčila rezolutně a beze stopy kajícnosti čelila mému pohledu. Po chvíli dodala: „Nechtěla jsem, abys s námi bydlel nebo nějak patřil do našeho života, Seane. Vzpomeň si, jak jsi na tom tenkrát byl. Copak se nepamatuješ? Byl jsi totálně mimo.

Zahořklý a plný vzteku, hotový soudek s prachem. Užíral ses kvůli tomu, co se stalo.“

Měla bohužel úplnou pravdu.

„Byla to pro mě těžká doba,“ připustil jsem trpce a zavalily mě vzpomínky na tu noc v laboratoři v zapadlém koutě Mexika.

Vzpomínky, se kterými jsem se jí nesvěřil.

Michelle k naší zvláštní jednotce nepatřila. Pracovala v utajení a měla za úkol sledovat finanční toky a připravovat narkobarony o jejich snadno vydělané peníze, takže neznala přesný důvod, proč jsme tu noc vyrazili do akce. Já ostatně taky ne. Ta akce spadla z čistého nebe, bylo zapotřebí okamžité záchranné operace a mě do ní naveleli. A po návratu jsem byl psychicky na huntě, tak zdeptaný tím, co jsme udělali, že jsem jí o tom nedokázal říct. Nedokázal jsem o tom říct vůbec nikomu a jí ze všeho nejmíň. Během toho pekelného období jsem se přiměl všehovšudy ke zmínce, že operace totálně vybouchla a že při ní přišli o život nevinní civilisté včetně člověka, kterého jsme měli vysvobodit a přivést.

Neřekl jsem jí, že jsem to byl já, kdo ho popravil.

„Vím, že to pro tebe byly drsné časy,“ řekla. „Ale stejně ses nemusel vypařit. Kdybys zůstal, třeba bych ti pomohla nějak se s tím srovnat. A třeba bychom byli dodneška spolu.“

Hlas se jí zadrhl náznakem lítosti.

Já zakoušel totéž.

Měla pravdu, samozřejmě. Měl jsem se jí svěřit. Možná by mi opravdu pomohla překonat pocit viny. Třeba bych se s ním nemusel celé roky potýkat, jako bych v sobě nosil roznětku k atomové bombě. Jenže tenkrát jsem se pomalu nedokázal podívat do očí ani sám sobě, natož abych se přiměl mluvit o tom s někým dalším.

„Mrzí mě to,“ řekl jsem a připadal si jako padouch.

Mávla rukou. „Víš, jedno jsem nikdy nepochopila.

Jasně, byl to americký civilista a k tomu, co dělal, ho donutili. Ale vyrobil přece nějakou mimořádně hnusnou superdrogu, ne? Proto jste mu pomáhali k útěku. A že přitom zahynul…, no jistě, byla to tragédie. Ale možná to bylo k něčemu dobré. Kdo ví, co by ta jeho droga napáchala, kdyby unikla ven. Nemám pravdu?“

Unaveně jsem si povzdechl a zavrtěl hlavou. „V tom se asi neshodneme.“

„Víš přece, kolik neštěstí mohl způsobit a kolik životů mohl zničit, ať už úmyslně nebo ne… Možná, že jeho smrt byla nakonec menší zlo.“

Pokrčil jsem rameny, protože jsem se o tom už nechtěl bavit. „Možná.“ Abych změnil téma, zeptal jsem se: „Kdo další ví, že Alex je můj? Jak jsi vysvětlila kolegům, že odcházíš?“

„Nikomu jsem nic nevysvětlovala. Prohlásila jsem, že si potřebuju dát pauzu, a prostě jsem vypadla. Nikdo o mém těhotenství nevěděl.“ Pak si na něco vzpomněla a opravila se: „Kromě Munroa. Zahlédl mě na letišti a představ si, že mě začal balit, i když poznal, že jsem v jináči. Hajzlík jeden. Ale přála bych ti vidět, jak se tvářil, když jsem ho odpálkovala.

Byl to pohled za všechny prachy.“

Pokýval jsem hlavou, odvrátil se a zadíval se na obzor.

Sluneční odlesky na vodě mě bodaly do očí a já si přál, aby mi dokázaly vypálit z mozku výjevy z onoho dne před pěti lety, které na mě nepřestávaly dotírat.

Za chvíli jsem ucítil, jak mě Michelle vzala za ruku.

„Víš ty co? Mě to taky mrzí,“ řekla. „Asi jsem udělala pitomost.“

Ohlédl jsem se po ní a pokrčil rameny. Bylo ode mě nefér házet vinu na ni. „Ale ne. Fakt se mnou tehdy bylo k nevydržení.“ Chtěl jsem hlavně převést řeč jinam, utéci těm vzpomínkám. „Nemá cenu brečet nad rozlitým mlékem.

Aspoň ne teď.“

„Tak jo,“ řekla Michelle.

Vytáhl jsem telefon. „Řekl jsem našim klukům v FBI, ať pro tebe najdou bezpečné ubytování. Už by ho měli mít připravené. Zavolám jim, zeptám se na adresu a odvezu tě tam.“

„A co oddělení vražd? Potřebují znát podrobnosti toho přepadení u nás doma.“

„Jedno po druhém,“ zarazil jsem ji. „Nejdřív tě s Alexem uklidím do bezpečí. Pak za nimi zajdu.“

„Nechci, aby ode mě Alexe odvedli, Seane. Ani na minutu. Slib mi, že to tak nedopadne.“

Podíval jsem se na ni a potvrdil: „Nedopadne.“

Na sto procent jsem jí to ale zaručit nemohl, dokud si nepromluvím s těmi nahoře. V New Yorku by se mi to slibovalo snáz. Tady jsem byl vydán na milost a nemilost velícímu agentovi Davidu Villaverdemu z místního terénního úřadu. Osobně jsem se s ním ještě nesetkal, ale připadal mi jako rovný chlap. Zatím se choval vstřícně, ale ještě neznal celou historii. Jestli mu vstřícnost vydrží i pak, to se teprve ukáže.

Zatelefonoval jsem si a zjistil adresu konspiračního domu. Nacházel se na předměstí Mira Mesa poblíž námořní letecké základny Miramar, asi šestnáct kilometrů severně od hotelu, kde jsme právě byli. Podle plánu jsme měli dojet taxíkem ke vchodu na základnu, kde na nás počkají dva agenti a do domu nás odvezou.

Když jsem zavěsil, Michelle mě pozorovala, jako by jí něco vrtalo hlavou.

„Copak?“ zeptal jsem se.

„Chodíš s někým?“

„Jo.“

Zrozpačitěla. „Promiň, že jsem tě sem vytáhla.“

Kývnutím jsem ocenil její ohleduplnost. „To je v pohodě.“

Došli jsme ke dveřím na chodbu. Michelle vedla Alexe za ruku. Pořád se ode mě držel co nejdál a bázlivě po mně pokukoval.

„Tak jdeme?“ zeptal jsem se, sáhl pod sako a odjistil pistoli.

„Jdeme,“ přisvědčila Michelle.

Zalétl jsem pohledem k Alexovi. Schoval se ještě hlouběji za matku a mně div nepuklo srdce. Podíval jsem se na Michelle. Pokývnutím mi naznačila „však ono se to usadí“. Oplatil jsem jí pokývnutí a otevřel jsem dveře.

Rozhlédl jsem se chodbou na obě strany. Zela prázdnotou, nikde nic znepokojivého.

Dovedl jsem je k výtahům a stiskl přivolávač. Chvilku nato se ozvalo výmluvné vrčení a pronikavé cinknutí ohlásilo příjezd kabiny. Vyměnili jsme si s Michelle pohled a já se otočil ke dveřím, které se začínaly otevírat.

Uvnitř byli lidé.

Přesněji řečeno muži, tři drsní chlapi v bundách a s tmavými čepicemi, kteří si zrovna natahovali přes obličej kukly, troje bezcitné ledové oči, jimiž problesklo překvapení.

Vmžiku mi svitlo, ani jsem nepotřeboval vidět, jak Michelle spadla čelist, a slyšet, jak vyhrkla: „To jsou oni!“

Už jsem byl v pohybu. Vrhl jsem se doleva, abych Michelle s Alexem odstrčil z dosahu nebezpečí, a pravačkou jsem hmátl po pistoli; očima jsem přitom sledoval ty tři ranaře, jak taky okamžitě hrábli pod bundy a v rukou se jim objevily pistole…

… a vzápětí začaly létat kulky.

7. kapitola

„Odveď Alexe, budu vás krýt,“ zařval jsem a uskočil od výtahových dveří.

Nemusel jsem ji pobízet. Popadla chlapce, pevně si ho k sobě přitiskla a sprintem se rozběhla chodbou.

Držel jsem se jí v patách, běžel jsem natočený bokem, nataženou rukou s pistolí jsem mířil na výtah, oči ve střehu, připravené zachytit sebemenší pohyb. Zahlédl jsem, jak jeden z mužů vystrčil hlavu z kabiny, a zároveň se vynořila hlaveň s nasazeným tlumičem; oba jsme vypálili naráz, já opakovaně, a zabiják ucouvl zpátky, ale i jemu se podařilo několikrát vystřelit. Kolem mě zasvištěly kulky a zuřivě se zakously do stěn chodby.

„Nezastavuj,“ křikl jsem přes rameno na Michelle a bleskurychle jsem si přitom omrkl, kam běžíme. Chodba se lomila doleva a Michelle už mizela za rohem. V duchu jsem zaklel. Měl jsem vztek, že mi předtím nezbylo než Michelle odstrčit tímhle směrem, takže teď musíme běžet pryč od našeho pokoje, který leží na opačné straně od výtahu. Netušil jsem, co nás za rohem čeká, ale teď už jsme si nemohli vybírat.

Doběhl jsem k ohybu, právě když se z kabiny znovu vynořila střelcova hlava, tentokrát dole u země, a s ní i namířená zbraň, ze které okamžitě vyšlehly další výstřely.

Kolem hvízdly kulky. Naslepo jsem salvu opětoval a vrhl se za roh. Prudce jsem se nadechl, na zlomek vteřiny jsem vykoukl zpátky a letmo zahlédl, jak z výtahu vyskakuje další střelec a zaujímá pozici vkleče u stěny chodby. Vzápětí zarachotila všude kolem kanonáda; jedna střela odštípla kus zdi těsně u mého obličeje, až se dřevo a omítka rozprskly na všechny strany. Než jsem se stačil stáhnout hlouběji za roh, něco mě škráblo do tváře. Šrám pálil a štípal, ale ignoroval jsem ho a ohlédl se po Michelle.

Čekala o patnáct metrů dál u otevřených dveří na konci chodby a zběsile na mě mávala, ať běžím za ní. „Tudy,“

křikla.

Přilepený zády ke zdi jsem se znovu zhluboka nadechl, vystrčil ruku s pistolí za roh, a aniž bych riskoval pohled, zbůhdarma jsem párkrát vypálil směrem k výtahu. Pak jsem dosprintoval k Michelle.

Prolétli jsme dveřmi a uháněli dolů po schodech, Michelle napřed s Alexem, který se jí držel kolem krku jako klíště, a já kus za nimi, abych minimalizoval riziko, že je zasáhne nějaká zbloudilá kulka určená mně. Koutkem oka jsem si hlídal nohy, abych neminul schod, a přitom jsem pistolí vykrýval schodiště vzadu nad námi.

Brzy jsem uslyšel, že na ně střelci vtrhli a ženou se za námi dolů. Tu a tam se mi kmitli v zorném poli. Sledoval jsem jejich pohyb hlavní, ale odolal jsem pokušení vystřelit, abych zbytečně neplýtval náboji, dokud je nedostanu pořádně na mušku. Ti parchanti mi nedopřáli šanci, drželi se u zdí a mimo dohled, jen jednou na moment vykoukli přes zábradlí a vymámili ze mě pár ran. Všichni jsme se ozlomkrk hnali dolů po šesti úsecích schodů, až jsme se s Michelle konečně ocitli v přízemí a vyběhli do vstupní haly hotelu.

Mávl jsem pistolí ve vzduchu a zařval: „Všichni k zemi!“ Sprintovali jsme přes rozlehlý otevřený prostor co nejkratší cestou k východu. V hale bylo poloprázdno, ale těch pár přítomných rázem propadlo panice. Někteří se hystericky rozječeli a utíkali se schovat, jiní ztuhli na místě jako přikovaní. Když jsme míjeli výtah, jeho dveře se otevřely a z kabiny nám přímo do cesty vyběhl jeden střelec. Michelle se mu s pohotovostí fotbalového útočníka vyhnula, přenechala ho mně a uháněla dál. V plném trysku jsem do něj vrazil a využil setrvačnosti, abych ho zároveň praštil zvednutým předloktím do brady. Chlap se složil. Pistole mu vypadla na podlahu a mně se ještě povedlo v běhu ji odkopnout co nejdál, aniž bych vypadl z tempa. S Michelle v patách jsem se vyřítil ven.

Vyběhli jsme z hotelu a prudce se zastavili. Prostor před vchodem přecházel ve středně velké parkoviště, kde si hosté sami odstavovali auta, protože hotel nenabízel parkovací službu. Bylo mi jasné, že nemáme ani vteřinu nazbyt. Sotva jsem popadal dech a srdce mi bušilo, že se mi hruď div nerozskočila. Přejel jsem pohledem parkoviště a nalevo od nás jsem uviděl přesně to, co jsem očekával: bílou dodávku zaparkovanou čumákem k hotelu a uvnitř mužský obrys, dalšího střelce. Jakmile nás uviděl, rozrazil dvířka a vyskočil ven.

„Tamhletudy!“ popostrčil jsem Michelle na opačnou stranu. Vtom jsem spatřil, že na parkoviště vjíždí modrý sedan a chystá se zajet na volné místo.

„Tam,“ ukázal jsem na něj. „K tomu fordu.“

Rozběhli jsme se k němu a já nás všechny kryl. Zatímco jsme probíhali kolem řady zaparkovaných aut, rozehřměla se nová palba, kulky se zarývaly do karosérií všude kolem a roztříštily čelní sklo vozu, který jsme právě minuli.

„Nezastavuj se,“ zařval jsem na Michelle, otočil se a vypálil po dvou střelcích, kteří se přikrčení hnali za námi.

Doběhli jsme k fordu. Ten už mezitím zaparkoval a zrovna z něj vylézal řidič, plešatý břicháč v obleku.

„Dejte mi klíčky,“ vyštěkl jsem, vrazil mu pistoli před obličej a nedopřál mu čas na rozmyšlenou. Ten chudák mi je dvěma prsty podal. Vyškubl jsem mu je, vytáhl ho z vozu, odstrčil ho stranou a zavelel: „K zemi!“

Padl na asfalt jako podťatý. Křikl jsem na Michelle: „Nastup!“ Otevřel jsem jí zadní dvířka a zasypal pronásledovatele střelami.

Michelle strčila za mými zády do auta Alexe a chystala se naskočit za ním, když vtom jsem zahlédl, jak se jeden z té party napřímil a pečlivě míří. Stočil jsem po něm hlaveň, ale než jsem stihl zmáčknout spoušť, vypálil a já za sebou zaslechl ostré vyheknutí.

Krev mi ztuhla v žilách. Ohlédl jsem se a uviděl, jak se Michelle vrávoravě hroutí na sedadlo za Alexem.

A taky jsem uviděl drobný tmavý flíček ve spodní části její hrudi.

„Míšo?!“

Beze slova zmizela uvnitř.

V duchu jsem zaklel, protože mi bylo jasné, co se stalo, a věděl jsem, že je to zlé, že je to zásah do moc špatného místa, kde má člověk plíce a srdce a všemožné další životně důležité měkké orgány natěsnané jeden vedle druhého. Jenže momentálně jsem s tím nemohl dělat vůbec nic, jen je odtud zatraceně rychle odvézt. Hodil jsem do auta batoh, skočil za volant a vrazil klíček do zapalování. Zařadil jsem zpátečku a s hlavou otočenou dozadu jsem tryskem vycouval z parkovacího místa.

O Michelle jsem přitom zavadil zrakem jen letmo, ale ten pohled mě zasáhl jako rána sekerou do břicha. Oči jí přetékaly strachy a tvář měla zbrocenou potem.

„Kristepane, Míšo,“ zachrčel jsem.

Sklopila pohled k ráně, zase vzhlédla a zděšeně se na mě zadívala. Chtěla něco říct, ale nedařilo se jí přimět ústa k řeči.

Konečně ze sebe vypravila: „Já… do hajzlu, Seane, trefili mě.“

Za ní jsem přes zadní okno viděl, že se k nám ti dva pořád ženou. Jeden, ten parchant, který ji postřelil, běžel ztěžka a já spatřil na jeho rameni tmavou skvrnu. Došlo mi, že je od mojí kulky, která zasáhla cíl o zlomek vteřiny později, než měla.

Nemínil jsem mu dopřát druhou šanci.

„Vydrž,“ řekl jsem Michelle. Dupl jsem na plyn, jako bych chtěl prošlápnout pedál podlahou, a ford se pozpátku vyřítil přímo proti oběma střelcům.

Jeden se zachránil skokem přes kapotu vedlejšího zaparkovaného auta, ale ten, o kterého mi šlo, tak svižný nebyl. Nabral jsem ho a přirazil k boku jiného stojícího vozu; kufr fordu mu rozdrtil spodní polovinu těla na kaši s nechutným vlhkým mlasknutím, které mi zatraceně lahodilo. Zařadil jsem rychlost, prosvištěli jsme hotelovým parkovištěm, na kvílejících pneumatikách zahnuli doprava na silnici podél pobřeží a já zoufale těkal očima mezi vozovkou a zadním sedadlem a hledal aspoň špetku naděje, že to s Michelle a jejím zraněním není tak zlé.

8. kapitola

„Míšo, nevzdávej to, ano? Vydrž, prosím tě,“ drmolil jsem udýchaně a polykal sprosté kletby, které se mi draly na jazyk, kdykoli jsem zajel pohledem dozadu, abych zjistil, jak jí je. Mezitím jsem vytáhl telefon.

Když jsem dvakrát mačkal zelené tlačítko pro vytočení posledního volaného čísla, setkal jsem se s Michellinýma očima a nevypadalo to ani trochu dobře. Měla je zpola zavřené, ústa zkřivená bolestí a tvář celou mokrou potem.

Košile jí na prsou nasákla krví. Pravou paží objímala Alexe a tiskla si ho k sobě. Visela na mně vyděšeným pohledem a snažila se něco říci, ale kašel ji uťal a z úst jí vyhrkla krev.

Měl jsem žaludek až v krku.

„Drž se, holka,“ mlel jsem dokolečka, než mi Villaverde zvedl telefon.

„Reilly?“

„Jsem s Michelle, postřelili ji, potřebuju pomoc,“

vychrlil jsem. „Vezu ji s jejím dítětem v autě a –“ Rozhlédl jsem se kolem, abych našel nějaký orientační bod. „Jedeme podél pobřeží, míříme na západ, pryč od hotelu.“

„Pronásledují vás?“

Podíval jsem se do zrcátka, ale po zabijácké partě nebylo ani stopy.

„Ne. Ale musím ji dostat do nemocnice, fofrem.“

Slyšel jsem, jak Villaverde volá někoho ze svých lidí, a pak řekl: „Dobře. Určitě jste na Harbour Drive, takže nejbližší nemocnici máte…“ Zamyslel se.

„Hoďte sebou,“ zařval jsem. „Každou chvílí vykrvácí!“

– a v tu chvíli jsem zahlédl pohyb, na nebi, nalevo od nás.

Velké dopravní letadlo těsně před přistáním.

Zrychlil se mi tep. „Kašlete na nemocnici. Jsem u letiště.“ Zadíval jsem se na silnici před sebou a samozřejmě jsem nad ní uviděl obří směrovou tabuli upozorňující na výjezd k terminálu 2. „Řekněte jim, ať pošlou sanitku, setkáme se před terminálem 2. Jedu v modrém sedanu Ford.“

„Zůstaňte na lince.“

Slyšel jsem Villaverdeho, jak přikazuje operátorce záchranky, aby poslala vůz na letiště, a vzápětí se ozval znovu.

„Co ti střelci?“

„Jednoho jsem složil na parkovišti, možná ho tam vaši lidé ještě najdou, ale ostatní už budou dávno v trapu.“

„Dobře, budu vás informovat. Držím vám i jí palce.“

Odhodil jsem mobil na vedlejší sedadlo a šlápl na plyn.

Zatímco jsem předjížděl pomalejší vozy, pootočil jsem si zpětné zrcátko a zadíval se na Michelle.

„Už to bude, Michelle, slyšíš?“ naléhal jsem. „Už jsme skoro tam.“

Vší silou se snažila udržet otevřené oči.

Srdce se mi svíralo strachy. Předjel jsem s fordem chumel aut a sjel z šestiproudé dálnice na obloukovou výjezdovou rampu k terminálu. Ani ne za minutu jsme zabrzdili u chodníku vedle překvapeného dopravního policisty.

Vyskočil jsem z auta a rozhlížel se po sanitce. Nebylo po ní ani vidu ani slechu.

„Jede sem záchranka,“ křikl jsem na strážníka a otevřel zadní dvířka, abych se dostal k Michelle. „Pokuste se zjistit, jak jsou daleko, máme tu akutní případ.“

Naklonil jsem se dovnitř a při pohledu, který se mi naskytl, jsem se zděsil. Michelle se nehýbala. Dýchala mělce, zřídkavé nádechy a výdechy byly stěží víc než slabounký závan. Z koutku úst jí vytékal pramínek krve promísené se slinami. Sedadlo bylo krví prosáklé skrznaskrz.

Jemně jsem jí povytáhl košili a hledal ránu. Pod levým prsem měla díru, ze které crčel hustý rudý proud. Přitiskl jsem na ni dlaň, abych krvácení zastavil, ačkoli jsem tušil, že to Michelle zabolí. Když jsem přitlačil, škubla sebou.

Pohladil jsem ji druhou rukou po bledé, potem zvlhlé tváři, přestože jsem neměl ponětí, jestli to vůbec vnímá. V tu chvíli mi sjel zrak o trochu níž a uviděl jsem Alexe stuleného pod její paží. Křečovitě svíral zavřená víčka a divoce se třásl.

„Hej,“ oslovil jsem ho tiše, natáhl se a chtěl ho pohladit také, pak jsem ale zaváhal, a ještě než jsem se ho dotkl, stáhl jsem ruku zpátky. „Neboj, všechno bude zas dobrý,“ řekl jsem mu tím protivně neupřímným tónem, který pramení ze zoufalství a kterým se podobné plané fráze trousí. „Uzdraví se.“

Alex nevzhlédl. Jen na okamžik ztuhl, pořád stočený do klubíčka a rozklepaný, pak nepatrně přikývl a hned se zase stáhl do svojí ulity.

Srdce se mi svíralo, mezi prsty mi prýštila teplá Michellina krev, a pak jsem konečně zdálky uslyšel slabé houkání přibližující se sirény.

„Už jedou, Míšo, slyšíš? Jede záchranka.“

Trochu nadzvedla víčka, takže se mi zase na okamžik zadívala do očí. Obličej se jí zkrabatil, jak se pokoušela něco říci, ale nepovedlo se jí to, jen vykašlala další krev.

Naklonil jsem se co nejblíž. „Nemluv, holčičko moje.

Hlavně vydrž, za moment už budeš v sanitce.“

Umíněně podnikla další pokus, ale slova jí uvázla v hrdle.

„Copak, holčičko?“ zeptal jsem se. Jekot houkačky sílil, už byl skoro u nás.

Michelle se přiměla otevřít oči dokořán a zase zachytila můj pohled, i když ji to viditelně stálo nadlidské úsilí.

„Alex,“ vypravila ze sebe. „Postarej se… o něj…, ať je…

v bezpečí.“

„Samozřejmě. Neboj, nikam neuteču.“ Zmohl jsem se na chabý pokus o uklidňující úsměv a hladil ji po tváři, zatímco jsem jí druhou ruku tiskl k ráně. „Jsme tu s tebou oba,“ dodal jsem ještě, když jsem zahlédl zastavující sanitku.

Za okamžik přiběhli k autu záchranáři a vrhli se k Michelle. Jakmile na ni poprvé pohlédli a uviděli, jak je bledá a zesláblá a kolik krve ztratila, přečetl jsem si jejich výraz a žaludek se mi sevřel. Kolem auta se shlukovalo čím dál víc zvědavců. Pomohl jsem záchranářům vytáhnout Michelle ven a položit ji na nosítka. Držel jsem Alexe za ruku co nejblíž u sebe a všemožně jsem se mu snažil clonit výhled.

Útržky hovoru záchranářů nezněly povzbudivě.

„Má těžké vnitřní krvácení,“ oznámil mi konečně jeden, zatímco jí zaváděl do paže už druhou intravenózní hadičku.

„Těžko říct, kam dostala zásah, ale tady s tím nic nenaděláme, potřebuje chirurgický zákrok.“

Vtom se přístroje divoce rozpípaly a druhý záchranář vyhrkl: „Kolabuje nám!“ Oba se okamžitě vrhli do práce.

Horečně si vyměňovali pokyny a ruce se jim rozkmitaly světelnou rychlostí, jeden se pustil do kardiopulmonální resuscitace a druhý jí otevřenými ústy zaváděl do dýchacích cest intubační hadičku. Zatímco pracovali, stál jsem v mrtvém tichu stranou a přihlížel; kdykoli sebou Michelle pod náporem zdravotníkových rukou škubla, cítil jsem, jak se mi celé tělo napíná. Pevně jsem k sobě tiskl Alexe, aby neviděl, co se děje, a navzdory vší beznaději jsem doufal, že ji dokážou zachránit, ačkoli jsem v duchu věděl, že to tak nedopadne. Připadal jsem si nemohoucí a bezmocný, že nejsem s to nějak zakročit, všechno napravit a vrátit jí zpátky její báječné životaplné já, cítil jsem, jak se mi nával vzteku hrne do spánků s prudkostí, která hrozí erupcí, a pak pípání ustalo, čára na monitoru se vyrovnala a jeden ze záchranářů se po mně ponuře ohlédl. Maličko potřásl hlavou a mně se ten výraz zaryl do nejhlubího nitra a cestou rozerval všechno kolem na cáry.

9. kapitola

„Jak ji sakra našli?“

Byli jsme zpátky na domácí půdě, domácí půda v tomhle případě znamenala terénní úřad FBI v San Diegu, hranatou dvoupatrovou stavbu ze skla a betonu několik kilometrů východně od letiště Montgomery Field.

S Villaverdem jsme byli v jeho kanceláři v nejvyšším patře.

Krom všech dramatických událostí toho dne jsem měl za sebou celé věky strávené s dvojicí detektivů z oddělení vražd, kdy jsem jim líčil, co se odehrálo, a snažil se co nejpřesněji popsat střelce, a momentálně už jsem byl utahaný a vzteklý jako pes a hlavu jsem měl ztěžklou a otupělou, jako by ji napumpovali melasou.

„Možná ji stopovali už z domova,“ spekuloval Villaverde, usazený na kraji stolu. Byl vysoký a štíhlý, s čistou snědou pletí a havraními vlasy sčesanými z čela, chodící reklama na agenta FBI. Uměl jsem si představit, že si ho nadřízení přímo hýčkají, ale abych mu nekřivdil, i na mě prozatím dělal dojem férového a schopného člověka.

„Tvrdila, že ne,“ namítl jsem nedůtklivěji, než bylo na místě. „Michelle byla dobrá. Sledování by si všimla. Zvlášť po tom, co se jí stalo. Dávala si pozor.“

„Co její telefon?“

„Hned jak mi zavolala, vytáhla z něj baterii.“

„Možná volala z hotelu někomu dalšímu.“

Rozhodně jsem zavrtěl hlavou. „Určitě ne. Byla profík.

Po tom přepadení by to neriskovala.“

Villaverde pokrčil rameny. „No, brzy se to dozvíme.

Jestli někomu volala, objeví se to na výpisu hovorů z jejího pokoje.“

Vtírala se mi na mysl jiná možnost.

„Kolik hotelů a motelů je podle vás v okolí letiště?“

„Nevím. Moc ne. Proč? Myslíte, že tak ji našli? Že je postupně obešli?“

„Když mi volala z nákupního centra, říkala, že se zašije někde u letiště. Jestli se jí nabourali do telefonu a ten hovor odposlouchávali… Ptali by se po ženě s děckem a bez zavazadel, která zaplatila hotově. Třeba jim přálo štěstí.“

„Pokud to tak nějak bylo, možná měla v telefonu sledovací zařízení.“ Zvedl ze stolu mobil a zmáčkl několik tlačítek. „Nechám to v laboratoři zkontrolovat.“

Zatímco telefonoval, stál jsem u velkého okna, mlčky zíral ven a dusil se vzteky. Slunce už dávno zapadlo a vlády se pevnou rukou ujala tma, chmurná a tísnivá. Lampy na téměř prázdném parkovišti vydávaly jen mdlý přísvit a na nebi jsem neviděl měsíc ani hvězdy, nikde žádný maják, žádné světlo na konci mučivého tunelu, v nějž se zvrhl dnešní den. Jako by se sama příroda spikla, aby znásobila můj pocit ztráty.

„Nechápu to,“ vypěnil jsem. „Říkala, že jim nešlo o zabíjení. Tvrdila, že jeden ten chlap u ní doma ji měl na mušce, ale nevystřelil.“

„Možná některému ujela ruka,“ nadhodil Villaverde, když zavěsil. „Sám jste přece říkal, že kulky létaly všude.“

Zaváhal a s rozpačitým výrazem dodal: „Možná schytala ránu určenou vám.“

Žaludek mi ztrpkl kyselinou. Ta možnost mi už taky vrtala hlavou, když jsem si zpětně promítal všechno, co jsem podnikl, všechna rozhodnutí, která jsem učinil od chvíle, kdy mi Michelle zavolala.

„No, to je teda báječná představa,“ zavrčel jsem. Pokusil jsem se přehlušit hněv i výčitky svědomí a soustředit se na to, co je potřeba udělat. „Fajn, tak co máme kromě jejího telefonu? Záběry z bezpečnostních kamer v hotelu, balistické stopy z hotelu a z domu… a co dál? Otisky prstů? Krev těch střelců?“

Villaverde přikývl. „DNA máme k dispozici spoustu, z domu i z parkoviště díky té pasece, kterou jste tam natropil.

Nevím, co vyždímáme z videozáběrů, ale forenzní oddělení už je prohání celonárodní kriminální databází.“

„Co sousedi?“

„Oddělení vražd vyslalo svoje lidi na místo činu, hned jak Michelle zatelefonovala na tísňovou linku, ale moc nadějí bych do toho nevkládal. Co můžou zjistit? Poznávací značku dodávky?“

Vzpomněl jsem si, že jsem dodávku pistolníků viděl na hotelovém parkovišti, ale poznávací značku jsem při té honičce nepochytil. Beztak na ní nezáleží. Nejspíš ji ukradli nebo si ji sehnali v půjčovně na falešný osobní doklad, tak to obvykle chodí.

„Potřeboval bych, abyste zajel do centra a omrkl si pár obličejů,“ řekl Villaverde. Narážel na obludně rozsáhlou databázi policejních portrétů zločinců. Nevábná vyhlídka.

Rozmrzele jsem přikývl a přemítal, co ti chlapi asi byli zač. V duchu jsem si rozebíral, co jsem viděl a o čem vypovídá jejich zevnějšek a činy. Byli tvrdí, šli odhodlaně za svým a působili sehraně, jako by měli bohatou praxi.

Napadlo mě, co dalšího na ně asi praskne, až je chytíme.

„Přišli o dva lidi, jsou přinejmenším vážně zranění, ale spíš mrtví,“ poznamenal jsem.

„Na pohotovost je nepovezou,“ opáčil Villaverde.

„Přinejlepším někde najdeme jejich odklizené mrtvoly, ale moc bych s tím nepočítal. Spíš je sežerou červi někde v kaňonu nebo v poušti.“

Přesně tak bych si na místě pachatelů počínal já. Jenže při vyšetřování se nesmí nic zanedbat pro případ, že by ti parchanti, co Michelle zastřelili, anebo jejich šéfové náhodou udělali nějakou botu, což se naštěstí pro nás občas stává.

„Ztratili dva lidi během jednoho dne. Znáte hodně part, které takovou ránu snadno spolknou?“ Než mi Villaverde stačil odpovědět, dodal jsem: „Musíme k pátrání přizvat DEA.“

„Proč?“

„Michelle nedokázala přijít na důvod, proč by po ní někdo šel. Napadlo ji jedině, že by to mohlo nějak souviset s její bývalou prací. Potřebujeme se jich na to vyptat.“

Villaverde se přimračil, jako by to pro něj byla novinka.

„Znám se s člověkem, který vede jejich zdejší pobočku.

Zavolám mu.“ Krátce se zamyslel a pak se mě zeptal: „Pracovala spolu s vámi na východním pobřeží?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne. V Mexico City.“

„V Mexiku? Vy jste předtím působil v terénním úřadu tam?“

„Ne, v Chicagu.“

„Tak jak jste se seznámili?“

„Za jižní hranicí jsem pracoval v rámci zvláštního meziagenturního týmu. Pronásledovali jsme novou narkomafii, která začala šířit v ulicích povážlivě silnou drogu. Dostal jsem se k ní přes Hispánské krále, chicagský pouliční gang, který zásobovala.“

„Operace Chřestýš?“ zeptal se Villaverde.

„Přesně tak. Míša už v Mexiku byla, pracovala v hlavním štábu DEA na vyslanectví a šťourala se v nejcitlivějším místě drogových bossů, v jejich peněženkách. Zákonitě jsme na sebe museli brzy narazit.“

„Aha. Kdo tam tehdy fungoval jako náš přidělenec? To je člověk, se kterým si potřebujeme promluvit.“

Byl jsem téhož názoru. „Hank Corliss.“

Villaverde sebou překvapeně trhl. To jméno očividně znal. „Corliss. No nazdar!“

Přikývl jsem. „Je v DEA pořád?“

Přitakal. „To si pište. Kde jinde by měl být, po tom, co ho potkalo?“ Odmlčel se, jako by tím chtěl Corlissovi vyjádřit úctu, a dodal: „Šéfuje celé oblasti Los Angeles. Řídí specializovaný útvar pro jižní Kalifornii.“ Corlissovo jméno v něm zjevně vyvolávalo celou řadu otázek a na čele mu naskočily vrásky. „Myslíte, že to, co ho potkalo, může s tou naší střílečkou nějak souviset?“

Taky mi to vrtalo hlavou, ale připadalo mi to krajně nepravděpodobné. Vždyť už uběhlo přes pět let, kdo by tak dlouho čekal, než dá průchod dalšímu výbuchu zuřivosti?

„Po takové době? Když už Michelle v DEA celé roky nepracuje? Nezdá se mi to. Navíc tenkrát k naší zvláštní jednotce nepatřila, pracovala v utajení a na jiných zájmových osobách. Ale s Corlissem si promluvit musíme.“ Po krátké odmlce jsem dodal: „Radši ho o rozhovor požádejte vy.

Corliss a já… si navzájem neposíláme přání k Vánocům.“

Mírně řečeno.

Villaverde se tlumeně zachechtal. „Beru na vědomí.“

Chvíli mlčel, jako by se rozmýšlel, co řekne.

„Poslyšte,“ ozval se konečně, „všechno to beru a snad ta debata k něčemu bude, ale… my to tu zvládneme sami, jasné? Vy byste momentálně měl přemýšlet o jiných věcech.“

Tázavě jsem na něj pohlédl.

Otočil se a palcem ukázal na skleněnou přepážku, která dělila jeho kancelář od pracoviště sekretářky. „O tom děcku.“

Zadíval jsem se skrz mezistěnu. Alex už se zklidnil, tiše seděl na černé kožené pohovce a zíral do koberce. Seděly u něj dvě ženy. Jednou z nich byla Villaverdeho supervýkonná osobní asistentka Carla, které jsem ho prozatím svěřil. K ní se připojila mladší tmavovlasá agentka v bílé blůze a černém kostýmu, Julie Loweryová. Obě se kolem něj točily, povídaly si s ním a uklidňovaly ho, zatímco se mátožně prohraboval krabicí kuřecích nugetů s hranolky.

Villaverde už požádal, aby nám poslali na pomoc dětskou psycholožku, se kterou FBI spolupracovala v minulosti, ale zatím ji nezastihli, nechali jí vzkaz na záznamníku a čekali, kdy se ozve.

„Má nějaké příbuzné, kteří by se ho ujali? Bude potřebovat hodně lásky a péče,“ řekl Villaverde. „Musíte o tom popřemýšlet.“

Měl pravdu, samozřejmě. Tolik jsem chtěl chytit ty parchanty, co Michelle zastřelili, že jsem zanedbával druhou oběť, kterou za sebou zanechali.

„Já vím.“

„Tak co s ním uděláte?“

Nechápal jsem, proč se vůbec ptá. „Je to můj syn. Co byste čekal? Bude žít u mě.“

„To je dobře. Ale čeká vás spousta papírování. Asi budou potřeba krevní testy, aby se prokázalo otcovství. Je to složitá procedura.“ Odmlčel se, jako by si ji v duchu představoval, a pak se zeptal: „Neexistuje nějaký další rodinný příslušník, který by se o něj s vámi přetahoval? Žijí ještě Michellini rodiče? Tyhle záležitosti se občas zkomplikují.“

Když jsem se na to ptal Michelle při našem rozhovoru po telefonu, tvrdila, že tady poblíž žádné příbuzné nemá.

Rozpomínal jsem se, co vím o její rodině. Chodili jsme spolu jenom pár měsíců, a i když jsme do sebe byli hodně zamilovaní, okrajové drobnosti mi v paměti vybledly.

„Nemám ponětí. Pokud vím, sourozence neměla. Otec myslím zmizel bůhvíkam a její matka na tom nebyla dobře se zdravím ani tenkrát. Alzheimer, jestli si dobře vzpomínám, ale… jistě to nevím.“

„Dobře, můžeme to dohledat.“ Villaverdeho výraz změkl. „Poslyšte, chci jenom říct, že s tím děckem budete mít starostí až nad hlavu. Musíte zdolat úředního šimla a odvézt toho malého k sobě domů, sblížit se s ním a zařídit mu nový život. Nebude to lehké, po všem, co dneska zažil. Vždyť mu máma umřela před očima, prokristapána! S tím se bude těžko vyrovnávat. Čeká vás dřina jako hrom, kamaráde. A na tu se teď soustřeďte. Zbytek nechte na nás.“

Sotva jsem ho vnímal. Mozek se mi zasekl v nekonečné smyčce a já pořád viděl, jak se Michelle hroutí do auta, a slyšel její vyheknutí, když ji zasáhla střela.

„Chci chytit ty grázly,“ řekl jsem jenom.

„Já přece taky. Už jsem mluvil s šéfem informačního oddělení sandiegské kriminální policie. Je to pro nás všechny priorita, věřte mi. A vy nemáte, čím byste nám pomohl. Tohle není New York. Není to vaše parketa. Jen byste se nám pletl pod nohy.“ Mohutně si odfoukl, seskočil z kraje stolu a stoupl si vedle mě ke skleněné přepážce. „Podívejte, Michelle je po smrti. Její přítel taky. Jestli ji ta banda chtěla unést nebo ne, na tom teď už nezáleží. Spadla klec. Ta pakáž zaleze zpátky do žumpy, odkud se vynořila. A na nás je sledovat každou stopu, dokud je nenajdeme. Vy běžte.

Zůstaňte se synem. Odvezte si ho domů. Nechte nás, ať to vyřešíme.“

Když mi naplno došel význam jeho slov, zaťal jsem pěsti a cítil, jak mi tuhne čelist. Alex. Pro mě je teď prioritou Alex.

I když jsem si to strašně nerad připouštěl, opravdu jsem neměl čím k vyšetřování přispět. Aspoň ne tady v San Diegu.

Jako člověk odjinud, neznalý místních poměrů a bez užitečných kontaktů bych pro ně byl leda břemenem.

Jenže kvůli tomu, že mi předhodil pravdu, nebylo to sousto o nic stravitelnější.

Podíval jsem se na hodinky. Bylo krátce po desáté, čtyřleté dítě by už mělo spát. Potřeboval jsem odtud Alexe odvézt do nějakého vlídnějšího, přívětivějšího prostředí, uložit ho do postele a dopřát mu odpočinek. Odjakživa jsem kolem sebe slýchal, že děti snesou neuvěřitelně moc, jenže pokud má Alex tuhle pohromu překonat, hrábne si ve své celoživotní zásobárně výdrže až na dno. A já se taky budu muset hezky rychle naučit spoustu nových věcí, počínaje tím, že musím vymyslet, co mu vlastně řeknu, kdy a jak mu předložím novou neutěšenou životní realitu. Byl jsem na takovou situaci naprosto nepřipravený. Věděl jsem, že budu potřebovat pomoc, a to brzy, a momentálně se nezdálo, že dětská psycholožka dorazí dřív než ráno.

„Měl bych ho odtud odvézt,“ připustil jsem.

„Obstaráme vám pokoje v Hiltonu. Často ho používáme,“ navrhl Villaverde. „Asi by nebylo od věci, kdyby s vámi šla Julie a pomohla vám ho uložit a trochu si zvyknout,“ dodal a kývl hlavou směrem k tmavovlásce.

„Fajn,“ přitakal jsem poněkud nepřítomně, protože jsem si uvědomoval, že pomoc, které mám opravdu zapotřebí, bude muset přijít odjinud. A ještě víc jsem myslel na to, že mě čeká důležitý telefonický rozhovor, před kterým už dál nemůžu strkat hlavu do písku.

Znova jsem se podíval na hodinky a hbitě propočítal časový rozdíl mezi Kalifornií a Arizonou, jenže pak jsem si vzpomněl, že v Arizoně nemají letní čas, takže je tam stejně hodin jako tady.

Tím pádem ještě není na telefonování příliš pozdě.

„Dopřejte mi pár minut,“ požádal jsem Villaverdeho, vyšel z jeho kanceláře a sáhl po mobilu.

10. kapitola

Okres Cochise, Arizona

Tess nevěřila vlastním uším.

Nejdřív byla bez sebe radostí, že Reilly volá. Kdykoli se účastnil nějaké akce v terénu, těžce nesla, že neví, kde je a jak dalece mu hrozí nebezpečí. Když se pak na displeji objevilo jeho číslo, pokaždé jí spadl kámen ze srdce. Dnes stejně jako jindy trnula strachy; netušila, proč do San Diega jel, netušila, jaká hrozba si vynutila jeho okamžitou přítomnost, a zrovna se chystala, že mu zavolá, když se jí rozsvítil displej příchozím hovorem. Stejně jako jindy jí jeho hlas ve sluchátku okamžitě zvedl náladu a zalil ji obvyklý příval úlevy a radosti, jenže tentokrát jí dlouho nevydržel.

Uvědomovala si, že se snažil brát maximální ohled na její city, a musela mu přičíst k dobru, že pečlivě volil slova a servíroval jí je polehoučku, ale přesto to byla bomba jako hrom a ona měla navzdory veškerému jeho snažení dojem, že ji roztrhala na kusy, ty rozházela do všech stran a utopila v bažině smutku, srdcebolu, soucitu, zklamání, bolesti a, ano, přestože se jí to vědomí příčilo, taky špetky žárlivosti.

Na konci si připadala jako v mlze, emocionálně ubitá a fyzicky vyčerpaná, a srdce se jí tříštilo na čím dál drobnější střípky při pomyšlení, že i když se sama cítí tak zuboženě, muž, kterého miluje, je na tom dozajista ještě mnohem hůř.

A na samém vrcholku té hory žalu samozřejmě byla mladá matka, která právě přišla o život, a čtyřletý chlapeček, který ji viděl umírat.

Tess připadla jen na jednu jedinou věc, kterou mohla říci.

„Ráno přiletím,“ oznámila Reillymu vyrovnaně, pečlivě ovládaným hlasem, který nepřipouštěl námitky.

A on nic nenamítal.

„Jste v pořádku?“ zeptal se mě Villaverde, když jsem se vrátil do jeho kanceláře.

„Ano,“ odvětil jsem s pocitem divné studené prázdnoty.

Podíval jsem se přes skleněnou stěnu na Alexe a řekl jsem: „Odvezeme ho odtud. Ale až ho uložíme ke spaní, budu potřebovat ještě něco.“

„Sem s tím.“

„Podívat se na Michellin dům,“ prohlásil jsem. „Chci ho vidět.“

11. kapitola

Na ulici před Michelliným domem panovalo komatózní ticho. Poklidná rezidenční čtvrť té noci ztichla více než kdy jindy, jako by se ještě nevzpamatovala ze šoku. Před domem parkoval osamělý hlídkový vůz a celý pozemek byl ohrazen žlutou policejní páskou, osiřelými matnými dozvuky krveprolití, jež se tu dnes strhlo.

Tedy jedinými, které byly patrné navenek.

Uvnitř další rezonovaly mnohem hlučněji.

Když jsme s Villaverdem vešli, uvítala nás ohromná kaluž sražené krve. Od ní se táhla rozmazaná šmouha stranou, obloukem pryč ode dveří. Představil jsem si, jak asi vznikla: střelci prchající z domu se svým zraněným či umírajícím parťákem odstrčili mrtvolu Michellina přítele z cesty. Další stružka krve, patrně od toho zraněného, se klikatila hlouběji do domu a mizela v tmavé chodbě, provázena krvavými šlépějemi přinejmenším dvojích bot.

Postupoval jsem chodbou a dával si pozor, abych se vyhnul krvavým skvrnám. Všude se povaloval odpad typický pro vyšetřování na místě činu, závěje černého daktyloskopického prášku, pohozené evidenční karty, gumové rukavice a prázdné cívky od lepenky. Odjakživa mě zaráželo, jak rychle získává smrt navrch na každém území, kam vtrhla, jak rychle vysaje z domova obětí život a světlo a vytvoří dojem, že odešly už před lety. Ani tady to nebylo jiné a krutá neodvolatelnost mě bila do očí tím víc, že jsme si kdysi byli s Michelle tak blízcí.

Sledoval jsem hrůznou stezku dál, úzkou chodbou do nitra domu. Na jejím konci u dveří do kuchyně byla další krev, tentokrát na podlaze i na stěnách. Před mým vnitřním zrakem se střídaly zuřivé výjevy, jak mi je na základě Michellina popisu událostí servíroval mozek. Představil jsem si ji, jak bodá střelce do krku kuchyňským nožem, a dal si to dohromady s šarlatovými stříkanci na zdech. V duchu jsem ho viděl, jak se hroutí na zem v místě, kde je teď velká krvavá louže, a jak ho potom vlečou ven z domu, v posledním tažení, ne-li mrtvého, a jeho nohy za sebou jako spojené štětce nechávají klikatou rudou cestičku.

Vešel jsem do kuchyně. Byla relativně nedotčená. Viděl jsem po ní přecházet Michellin přízrak, jak se zabývá běžnými domácími pracemi sobotního rána. Všiml jsem si myčky na nádobí, otevřené, s povytaženými drátěnými koši a ještě pořád z poloviny plné, ale moje oči přitáhla lednice.

Popošel jsem k ní.

Každý čtvereční centimetr dveří pokrývaly fotografie, kresby a jiné osobní upomínky, jakási koláž Michellina života. Neudržel jsem se a hltal je pohledem a bolelo mě z toho u srdce. Byla to svatyně šťastnějších časů, závěť jedné ženy a jejího syna a spousty krásných chvilek, které spolu prožili, krásných chvilek, na nichž jsem se nepodílel, krásných chvilek, jakých si už Alex se svou matkou neužije.

Postával jsem tam a jednotlivé výjevy se mi zarývaly pod kůži: fotky Alexe jako nemluvněte, s Michelle v parku, u bazénu a na pláži; na všech byli rozzáření, s úsměvem od ucha k uchu. Hrdlo se mi svíralo, když jsem si prohlížel Alexovy kresbičky pastelkami, neumělé výtvory plné strnulých postaviček, stromů, ryb a neobratných písmen, kouzelný odraz nevinnosti, kterou nejspíš ztratil už napořád.

Celou tu dobu byla moje představivost o krok napřed, vsouvala mě jakýmsi zvláštním digitálním efektem do těch scén a dráždila mě nekonečnými co by, kdyby.

„Zdá se, že měla hezký život.“

Villaverdeho slova mě vytrhla ze snění.

Pomalu jsem přikývl. „Jo.“

Došel blíž a mlčky hleděl na upomínkovou galerii na ledničce. Po chvíli řekl: „Laboratorní technici už tu všechno prošli, takže jestli si chcete něco vzít…“

Pohlédl jsem na něj. Pokrčil rameny. Obrátil jsem se zpátky k lednici, ještě jednou jsem se na ni dlouze zadíval a pak jsem odloupl fotku Michelle a Alexe pózujících u hradu z písku někde na pláži.

„Pojďte, prohlédneme si zbytek domu,“ vybídl jsem Villaverdeho a zastrčil si snímek do náprsní kapsy.

Ostatní místnosti působily víceméně netknutě. Když jsem procházel obývákem a hlavní ložnicí, zase na mě odevšud pokřikovaly zarámované fotky Michelle a Alexe a útrobami se mi šířil ledový chlad, ale jinak se nic nezdálo v nepořádku a nic nevypadalo, že by mohlo napomoci při vyšetřování. Alexova ložnice mi dala zabrat; věděl jsem, že by mu prospělo mít u sebe nějaké své oblíbené věci, ale netušil jsem, od jakých začít a co vybrat, a bylo mi tím hůř.

Pokojík přetékal nejrůznějšími hračkami, knížkami a oblečením a zdi měl ověšené kreslenými plakáty a dalšími Alexovými malůvkami. Usoudil jsem, že pro začátek s sebou odnesu přehoz na postel s pohádkovými postavičkami a tři plyšová zvířátka, která se na něm válela. Stáhl jsem ho, sbalil do něj plyšáky jako do rance a ještě přihodil nějaké oblečení ze skříně.

Poslední místnost, kterou jsme procházeli, byla třetí ložnice, ta nejmenší. Michelle si v ní zařídila pracovnu s psacím stolem z tmavého dřeva, slušně vybavenou knihovničkou a hlubokou pohovkou se sametovými polštáři.

Mezi knihami se opět uhnízdily zarámované fotky a upomínky. Zjistil jsem, že kromě svých oblíbených románů a cestovních průvodců má na policích i spoustu svazků o New Age, kvůli téhle zálibě jsem si z ní často utahoval, a jiné psychologické a duchovní literatury. Celek působil vlídně a útulně, dýchal z něj Michellin dobrý vkus a mně čím dál víc docházelo, jak moc bude Michelle Alexovi chybět.

Když jsem se probíral policemi, všiml jsem si malého černého bezdrátového routeru nenápadně trůnícího na víku umělohmotné skladovací krabice. Došel jsem k němu a uviděl, že kontrolky zeleně svítí na znamení, že je v provozu. Ohlédl jsem se a spatřil na nízkém stolku vedle pracovního stolu malou inkoustovou tiskárnu. Měla na sobě nálepku se značkou bezdrátového připojení. Zajel jsem pohledem k pracovnímu stolu. Žádný počítač na něm nestál.

Ležela tam ale bílá šňůra, visela ze strany dolů a vedla k malému bílému síťovému adaptéru s logem Apple, který byl zapojen do zásuvky ve zdi.

Jenže počítač nikde.

Otočil jsem se k Villaverdemu. „Připojoval si tu někdo počítač? Laptop, nebo třeba iPad?“

„Počkejte,“ odpověděl a vytáhl z kapsy mobil.

Rozhlížel jsem se kolem. Po počítači ani stopy. Vrátil jsem se a zkontroloval hlavní ložnici, obývací pokoj a kuchyň.

Nic.

Ani z Villaverdeho hovoru nic nevzešlo. Detektivové z oddělení vražd, kteří tu pracovali, žádný počítač nenašli.

Kdyby ano, odpojili by ho a poslali do kriminální laboratoře.

„V hotelu s sebou žádný neměla,“ řekl jsem Villaverdemu. „Když utíkala z domu, musela ho nechat tady.“

Znovu jsem si prohlédl router. Byl značky Netgear, ne Time Capsule, kterou používá Apple. Projelo mnou zklamání. Krabička od firmy Apple automaticky bezdrátově zálohuje obsah počítačových disků, což by bylo terno. Jenže v tom případě by si ji ti chlapi, co si sem pro Michelle přišli, nejspíš odnesli taky.

„Takže ho sebrali ti pistolníci,“ poznamenal Villaverde.

Nijak zvlášť mi tím nepomohl, ale jedno jsem si ujasnil.

Ti zabijáci nešli jenom po ní.

12. kapitola

Poloostrov Yucatán, Mexiko

Raoul Navarro to tu miloval.

Postával na jedné z mnoha stinných teras hlavního domu na své haciendě, pokuřoval jemný kubánský doutník a kochal se pohledem na měsíční zář laškující s hladinou umělého jezírka. Do buganvílií se opíral mírný vánek a zpěv nesčíslných cikád ukolébával jeho svět do spánku.

Raoul Navarro vedl hezký život.

Dokonce přímo báječný, jelikož další vybraný kubánský produkt, tentokrát v nohatém ženském provedení, spal nahý v jeho posteli. Třebaže Navarro zůstával svobodný, byl málokdy sám. Vyznačoval se neukojitelným apetitem na tělesné rozkoše všeho druhu a vzhledem ke svému bohatství a hezkým rysům, které mu vtesal do obličeje jistý velmi nadaný, ač bohužel již zesnulý plastický chirurg, měl dostatek možností svoje chutě uspokojovat.

Jeho momentální milenka byla vedoucí lázeňských služeb nedalekého luxusního hotelu a k Navarrovu překvapení a ohromnému potěšení se v posteli chovala ještě nenasytněji a odvážněji než on. Jak tak vyhlížel do svých architektonicky upravených zahrad, najednou zatoužil být s ní a cítit pod zuby její kůži. Právě to by teď dělal, nebýt toho, co se dělo v San Diegu. Strávil těmi záležitostmi celý den a vyžadovaly jeho bdělou pozornost i teď. Sice vedl přímo báječný život, ale jestli všechno půjde podle plánu, jeho plánu, protože nic jiného by nestrpěl –, bude brzy ještě mnohem báječnější.

Raoul Navarro obvykle dovedl své plány ke zdárnému konci.

I poté, co se mu před pěti lety běh událostí vymkl z rukou, si uhájil svoje. Žil pod novým jménem a s novou tváří, dělal si, co ho napadlo, a po libosti si užíval báječných kubánských laskomin o báječných večerech podobných tomuhle, v báječném domě, který byl jeho útočištěm, útočištěm před nebezpečími minulosti, útočištěm, kam ho zahnali a z něhož se nakonec vyklubalo to nejlepší, co ho kdy potkalo.

Koupil tuhle zchátralou usedlost ze sedmnáctého století dva roky po své údajné smrti a bylo zapotřebí dalších dvou let a několika miliónů dolarů, aby jí vrátil bývalou nádheru.

Žádný div, vzhledem k její ohromné rozloze, prostírala se na pěti tisících hektarech. Původně ji postavili jako dobytkářský ranč, pak ji v osmnáctém století změnili v plantáž, kde se pěstoval henequén, speciální druh agáve, ze kterého se vyrábí vlákno na provazy podobné sisalu, „zelené zlato“, na němž leckdo závratně zbohatl. Po dvojí pohromě v podobě mexické revoluce a objevu syntetických vláken následovalo sto let úpadku. Téměř všechny haciendy na Yucatánu se ocitly ve zbědovaném stavu, ale v několika posledních letech zájem o rekonstrukci těch nádherných usedlostí znovu ožil.

Z některých se staly přepychové hotýlky, z jiných muzea a několik vybraných se přeměnilo v soukromá panství.

Znovuzrození haciend se časově sešlo s jeho vlastním.

Navarrovi se ta shoda náramně líbila.

Stál tu, kochal se poklidem svého svrchovaného území a byl si skálopevně jistý, že udělal dobře. Vzhledem ke své situaci a k běsnění, které sužovalo většinu země, běsnění, v němž nehrál roli pouhého účastníka, ale vysoce vynalézavého aktéra, jeden čas uvažoval, že se přestěhuje do ciziny. Měl peníze a jakžtakž čistý pas, se kterými by se mohl usadit kdekoli. Věděl ale, že by jinde nebyl šťastný. Chtěl zůstat v Mexiku. A pokud měl žít v Mexiku, pak v Meridě.

„Město míru“, uhnízděné na Yucatánském poloostrově v jihovýchodním cípu země, leželo nejdál od amerických hranic, jak to jen bylo možné. A daleko od krvavých orgií, v nichž se topil sever. Ve zdejších končinách dělala lidem největší starost hladina podzemních vod, přeplněné veřejné školy a místní policajt, kterého uštkl had, a to Navarrovu novému, čistě vypranému já dokonale vyhovovalo.

Nikdy nepřestal žasnout, kolik jeho souputníků, tedy vlastně bývalých souputníků, tohle nechápe. Čím víc peněz a moci získávali, tím mizernější život vedli. Nikdy nespali dvě noci po sobě ve stejné posteli, denně si měnili telefony, ustavičně se báli zrady a nehnuli se ani na krok bez armády osobních strážců. Byli vězni vlastního úspěchu. Předtím sešli krvavou smrtí ze světa všichni kolumbijští drogoví baroni.

Jejich patriarcha Pablo Escobar se sice vyšplhal na sedmé místo v žebříčku boháčů v časopise Forbes, ale žil jako krysa, věčně přebíhal z jedné špinavé díry do druhé, až ho nakonec v pokročilém věku čtyřiačtyřiceti let odpráskli v jedné chudinské čtvrti. Mexickým narkobaronům se nedařilo o moc lépe. Prezidentovi prokletí federales si pomalu týden co týden připínali k pasu nějaký důležitý skalp, i když tím pokaždé paradoxně vyvolali další krveprolévání a zmatky, protože propukaly divoké boje o následnictví a teritoria. Drogoví králové, kteří ještě nebyli po smrti ani v kriminále, se zavrtali do svých pevností, přesouvali se zemí jako uprchlíci, jimiž v podstatě byli, a čekali, odkud přiletí kulka, která ukončí jejich nesmyslný život.

Navarro se poučil.

Nemínil dopadnout jako oni. Jeho život nesmyslný nebude. Tedy pokud všechno půjde podle plánu.

Podle plánu, který zrovna běžel na plné obrátky.

V duchu se ušklíbl při pomyšlení na ubožácké, politováníhodné živoření svých kolegů. Ještě víc ho hřálo vědomí, že hlavně díky nim se vymanil z prostředí narkobaronů, že právě oni mu ukázali únikovou cestu, když na něj s kouřícími pistolemi uspořádali štvanici, a to jen kvůli drobnému prohřešku, jen proto, že se odvážil domáhat svého právoplatného nároku i za cenu krvavého střetu s posvátným a nedotknutelným yanquim osobně, s místním šéfem DEA v Mexiku.

Nu, El Brujo jim ukázal.

Povedlo se mu ty zrádce přechytračit a odcválal s jejich třemi sty milióny vstříc západu slunce ověnčenému palmami.

Ostatní negramotní balíci se mezitím pachtili s hromaděním majetků, kterých si beztak nestihnou užít, a vraždili se kvůli tomu navzájem. Pak se na něj usmála la providencia ještě jednou. Nečekaně mu otevřela dveře a nabídla mu šanci dokončit, co začal, a vydobýt si místo v dějinách.

Něco takového si nemohl nechat proklouznout mezi prsty.

Podíval se, kolik je hodin. Jako na povel se mu rozbzučel nevystopovatelný telefon s předplacenou kartou.

Volal Eli Walker, jeho člověk v San Diegu.

„Máš, co chci?“ zeptal se Navarro.

Z nepatrného zaváhání pochopil odpověď. Vzápětí následovalo lhostejné „ne“ bez sebemenší známky zahanbení.

Navarro nic neříkal.

„Ta ženská,“ vyplnil Walker ticho, „ona…“

„Mamaguevo de mierda,“ zasyčel Navarro. „Zas ta zatracená puta. Já tě před ní varoval. Upozorňoval jsem tě, že byla agentkou DEA. Věděl jsi, že prošla výcvikem.“

„Jo, jenomže…“

„Co jsem ti říkal, když jste to posrali v tom baráku? Co jsem ti říkal?“

„Kde to jsme, v ňáký podělaný mateřský školce?“

vybuchl Walker.

„Co jsem ti říkal?“ zopakoval Navarro tiše a pomalu.

Nastala další odmlka a pak se Walker znovu ozval, popuzeně a netrpělivě. „Že už není priorita. Že je postradatelná.“

„Říkal jsem ti, ať tu mrchu zabijete, když to jinak nepůjde, ale seženete mi, co po vás chci.“

„A my se tím řídili, amigo,“ odsekl Walker. „Víme skoro nabeton, že schytala kulku do prsou.“

Navarra lehce podráždilo, že ten Američan použil španělský výraz. Nešlo ani tak o to slovo, jako o způsob, jakým ho pronesl, s přezíravým, rasistickým podtónem.

„Tak v čem je problém?“

„Někdo jí pomáhal. Nějakej chlap, kterýmu zavolala, když nám zdrhla z toho baráku.“

„Ona někomu volala?“

„Jo. Po tom, co jsme spolu naposledy mluvili.“

Zajímavé.

„Komu?“

„Ještě nevím. Říkala mu Seane.“

Navarrovi se zrychlil tep.

„Jak to tak vypadá, je to táta toho kluka,“ řekl Walker a s výsměchem dodal: „A do tý doby o tom neměl ani páru.“

Krev bušila Navarrovi v žilách jako zběsilá a všechna nervová zakončení mu žhnula.

Sean Reilly, pomyslel si. Nevěděl to.

Udržel neutrální tón. „Co dalšího? O čem dalším se bavili?“

„Dával jí instrukce, jak se vyhnout tomu, aby ji někdo našel. Připadal mi jako polda nebo někdo z DEA.“

Navarro se ho neobtěžoval opravit. „A dál?“

„Povídal, že sem letí a že se sejdou.“

Navarra se zmocnila hotová závrať.

Perfektní.

Vyzkoušel pravděpodobně víc různých drogových raušů než kdo jiný na světě, ale to, co zažíval v tuhle chvíli…, tomu se nic nevyrovnalo.

„Takže on byl s ní? Když jste ji našli, byl s nimi?“

„Jo. Hledání nám trvalo dost dlouho, takže mezitím dorazil. A ukázalo se, že je pořádná osina v prdeli. Přišel jsem o dalšího chlapa.“

Navarro se nenamáhal s vyptáváním. Duchem byl jinde, přebíral si čerstvé zprávy a plánoval svůj další tah, dělal to, co uměl nejlépe, když se zrovna nezaměstnával vymýšlením nových způsobů, jak zatočit s každým, kdo by ohrožoval jeho malý svět.

„Mám dojem, že tvůj úkol teď bude podstatně…

náročnější, amigo,“ řekl konečně. „Ten chlap se jmenuje Sean Reilly. Je agent FBI. A já bych se s ním hrozně rád potkal.“

„Hej hej hej, brzdi! On je z FBI?“

„Ano.“

Muž na druhém konci linky slabě hvízdl. „To k naší dohodě nepatřilo.“

Hijo de puta, pomyslel si Navarro. Už je to tady. „Chceš víc peněz, co?“

„Ne, spíš se rozmejšlím, jestli od toho nemám dát ruce pryč,“ odsekl Walker dotčeně. „Ňáká buchta a kluk, to je jedna věc. Kdežto tamten… to je jiný kafe. Lidi z FBI a z Úřadu pro alkohol, tabák a zbraně jsou ty poslední, který bych chtěl mít za zadkem. Zvlášť když nemám potuchy, o co vlastně kráčí.“

Navarro v duchu pěnil vzteky. „Pokládal jsem tě za člověka, na kterého je spoleh, že odvede svou práci.“

„Jo, jasně, co ti mám na to říct? Jsou kšefty a kšefty.

Jakmile si člověk začne s federálama moc zblízka a na osobní rovině, koleduje si o pěknej průser.“

To Navarro dobře věděl z vlastní zkušenosti.

Chvíli přemítal a dopracoval se k závěru, že si asi bude muset ušpinit ruce víc, než předpokládal.

„Kde jsou teď?“

„Nevím. U hotelu jsme je ztratili. Pořád máme nasazený sledovací zařízení a chtěli jsme omrknout pohotovosti v okolí a kouknout se po mámě toho kluka, ale jak to teď vidím, je načase vybodnout se na to. Jestli ta ženská umře, bude dusno.

Asi pro nás bude lepší říct vaya con dios, chápeš? Radši spolu uděláme kšeft zas někdy příště, až nepůjde o ňákýho zasranýho federála a jeho rodinku.“

Navarro udržel zuřivost pod pokličkou. Připomněl si, že Walker není jen tak nějaký neužitečný hmyz. Najal si ho s jeho partou už několikrát, před lety, kdy se ještě jmenoval Navarro, i docela nedávno pod svým novým jménem Nacho, vypůjčeným od jednoho pobočníka „ze starých časů“.

Američan se pokaždé osvědčil. Navarro ho potřeboval, aby ještě aspoň chvíli pokračoval v akci, dokud ji nepřevezme on sám. Už mu došlo, že bude muset.

„No dobře, chceš vycouvat, chápu. Ale ještě mám v kapse druhou půlku tvého honoráře a ty si ji určitě budeš chtít vyzvednout.“

„A já zas mám balíček, kterej si pro změnu budeš chtít vyzvednout ty, amigo. Že jo?“

Navarra ta drzost nadzvedla, ale Walker uhodil hřebíček na hlavičku. Opravdu měl v rukou něco, oč Navarro stál, a to zatraceně moc. „Souhlasím. Mám návrh: Udělej pro mě ještě jednu, poslední věc, a vyplatím ti celou sumu.“

Walker nemusel dlouho přemýšlet. „Co to má bejt?“

„Najdi je, to je všechno. Zjisti, co se stalo s tou ženskou, a najdi Reillyho. Nic víc po tobě nechci. Jen je najít a říct mi, kde jsou. O zbytek se postarám. Domluveno?“

Walker si to nechal projít hlavou a pak přitakal: „Tak fajn. Do zejtřka do večera je vyšťourám.“

NEDĚLE

13. kapitola

Vyzvednutí na letišti proběhlo… no, poněkud křečovitě.

Tessino letadlo přistálo skoro přesně na čas a já už na ni čekal. Alexe jsem nechal s Julií, protože se ukázalo, že to s ním umí nejlíp; určitě jí pomáhal úsměv, který by měl být označen za vážné riziko z hlediska globálního oteplování. Já strávil většinu dopoledne na vypulírovaném ústředí sandiegské policie na Broadwayi, procházel jsem fotografie pachatelů trestných činů a spolu s policejním kreslířem jsem se snažil dát dohromady nějaká vizuální vodítka, která by pomohla při pátrání. Tess vystoupila z letadla mezi prvními.

Svižně vykráčela s malou cestovní brašnou na kolečkách, a přestože ve světlých plátěných šatech a s rozevlátými vlasy působila jako oživlý letní vánek, stačilo mi pohlédnout jí do očí, abych poznal, kolik napětí vře pod povrchem.

Zběžně jsme se objali a letmo políbili jako manželský pár, který už dávno překročil dobu trvanlivosti, a cestou k východu z terminálu jsme se omezili na povrchní klábosení o Arizoně a průběhu letu. Venku mě jako vlna žáru z krbu zasáhlo polední vedro a další úder mi uštědřilo vědomí, že kráčím po chodníku, kde před necelými čtyřiadvaceti hodinami zemřela Michelle.

Ta vzpomínka byla příliš čerstvá. Vsadil bych se, že když jsem sklopil zrak k chodníku, Tess postřehla můj výraz, ale nevyptávala se a šla se mnou k parkovišti. FBI mi na zdejší pobyt opatřila auto z půjčovny, Buick LaCrosse, který, pokud si odmyslíte jeho přitroublé jméno, v podstatě docela ujde.

Když jsem cpal Tessinu tašku do kufru, ucítil jsem na paži její ruku.

„Je mi moc líto, že jsi utrpěl takovou ztrátu, Seane.“

Vzala mě za rameno a otočila si mě k sobě, abychom si hleděli z očí do očí. Přitáhl jsem si ji a políbil ji prudkým vyhladovělým polibkem, který i mně samotnému okamžitě začal připadat divný; bezděčně jsem se odtáhl a zůstal radši u objetí. Vyhnul jsem se jejímu pohledu a přitiskl si její hlavu k rameni. Dlouho jsme tam jen tak stáli a mlčeli, než jsem konečně řekl: „Jsem strašně rád, že jsi tady.“

„Co mi zbývalo?“ pousmála se.

Znovu jsem ji políbil, zase až příliš krátce, a vyrazili jsme.

Zeptala se mě, jak to zvládá Alex. Byl na tom špatně.

Strávil noc v posteli vedle Julie, spal trhaně a každou chvíli ho probouzely návaly děsu. Při jednom se počůral. Hrozně rád bych byl u něj a utěšoval ho, ale kdykoli jsem se k němu pokusil přiblížit, cítil jsem z něj neklid. Rozhodl jsem se radši držet zpátky a nechat Julii, ať ho konejší po svém.

K Hiltonu jsme trefili snadno, stál příhodně u křižovatky silnic vedoucích do Mission Valley a k památníku Juana Rodrigueze Cabrilla. Prošli jsme kolem rodin s rozzářenými poskakujícími dětmi v čepicích a tričkách s logem Mořského světa a kolem hloučků, v nichž účastníci jakési konference předstírali bezbřehé nadšení, že se ocitli zrovna tady. Došli jsme k pokojům v nejhořejším patře, které nám zamluvil Villaverde, bylo to apartmá s jednou ložnicí, propojené s dalším pokojem.

Alex se choulil před televizní obrazovkou v obýváku, Julie seděla vedle něj a s obvyklou něhou ho opečovávala.

Nebyl jsem si jistý, jak Alex přijme Tess, další tvář, která mu vtrhla do života ve chvíli, kdy stál jen o jednu jedinou, o matčinu. Dopadlo to ale líp, než jsem čekal. Tedy pro ni. Já zůstal na seznamu bubáků.

Tess si toho okamžitě všimla.

Za chvilku se po mně otočila, a tak, aby to Alex neslyšel, šeptla: „Zdá se, že se tě hrozně bojí.“

Schlíple jsem přikývl. „Já ti to říkal. Jsem z toho nešťastný. Nevím, co s tím.“

Stiskla mi předloktí. „Potřebuje čas. Byl jsi u toho, když umřela. Spojuje si tě s tím, co se jí stalo.“

„Možná. Ale je za tím ještě něco jiného. Začalo to už předtím.“

Tess udiveně svraštila čelo a ohlédla se po Alexovi.

„Co kdybychom ho vzali někam ven? Někam, kde je hezky. Abychom ho rozesmáli.“ Nečekala na odpověď a popošla k němu. Klekla si, aby měli obličej ve stejné výšce.

„Co ty na to, Alexi?“ zeptala se ho. „Chtěl by sis zajít někam na pizzu nebo tak? Co rád jíš? Anebo někam jinam, kde to máš rád, stačí říct.“

Netrvalo dlouho a Alex podlehl jejímu kouzlu. Když mu řekla, že taky ze všeho nejradši jí v Cheesecake Factory, vyloudila z něj první pousmání, které jsem u něj kdy viděl.

Zpovzdálí jsem pozoroval, jak se dohadují o přednostech různých sendvičů, ale nesmělý plamínek nadšení ve mně rázem pohasl, když Alex vyrukoval s toutéž zabijáckou otázkou jako tolikrát předtím.

„A co máma? Půjde s námi?“

Tess na mě pohlédla, pak se obrátila k Alexovi a vzala ho za ruku. „Ne, zlatíčko. Tvoje maminka s námi bohužel nepůjde.“

„Proč ne?“ dožadoval se Alex. „Kde je?“

Tess zaváhala. Viděl jsem, jak se zhluboka nadechla, a potom to řekla: „V nebi, zlatíčko.“

Cítil jsem, jak se bariéra v mém nitru zbortila.

Po té srdcervoucí rozpravě jsme všichni tři vzali Alexe do Mořského světa a Tess byla celou dobu prostě úžasná.

Dokonce ho přiměla něco sníst, což se ani mně, ani Julii nepovedlo. Alex se mě pořád viditelně bál, uhýbal před mýma očima a využíval Tess jako nárazník. Usoudil jsem, že nejlíp udělám, když ho nechám na pokoji a dovolím Tess, ať na něm provozuje ta svá kouzla. Na nápravu máme před sebou celý život.

Vrátili jsme se do hotelu kolem šesté a Tess šla uložit Alexe k spánku. Sešel jsem dolů do baru a poručil si pivo.

Byl jsem jako na trní. Uběhl celý den a já nehnul ani prstem, abych odhalil příčinu útoku na Michelle, vyjma prohlížení stovek bezcitných, usoužených nebo prostě jen tupě prázdných obličejů. Nebyl jsem na takovou pasivitu zvyklý a ubíjela mě. Potíž vězela v tom, že teď v neděli večer jsem byl prakticky bezmocný; nezbývalo mi než čekat, až se ozve Villaverde s novinkami z laboratoře nebo od detektivů z oddělení vražd, kteří vedli vyšetřování. Uvědomoval jsem si také, že musím Alexovi zajistit potřebnou péči, a mít u sebe Tess mu viditelně prospívalo.

Přesto jsem cítil nutkání něco udělat, jen mě zaboha nenapadalo, co by to mělo být.

Právě jsem se rozhodoval, jestli si dát ještě jedno pivo, když se objevila Tess a vklouzla na stoličku vedle mě.

„Chodíš sem často?“ pokusila se unaveně o žert.

Zmohl jsem se na pousmání. „Nahoře v pokoji mám milenku. Budeme muset jít k tobě.“

Povytáhla obočí. „Víš, co ti povím? Ty větičky ti vypadly z pusy až moc snadno.“ Utkvěla na mně posměšně zpytavým pohledem a pak barmanovi dvěma prsty naznačila, ať nám přinese ještě dvě láhve.

„Už usnul?“

Přikývla. „Je u něj Julie. Mimochodem, je skvělá.

Vyložené terno. Máš štěstí, že je tady.“

Pokrčil jsem rameny a zíral do prázdna. „Jo, je to vůbec moc šťastný víkend.“

Přisunula se blíž a prohrábla mi vlasy v zátylku. „Jak jsi na tom?“

Sám jsem nevěděl jistě. Chvíli jsem zůstal zticha a dál civěl na impozantní sbírku lahví za barem. „Je to zvláštní pocit,“ odpověděl jsem konečně. „Celé roky jsem si na ni ani nevzpomněl. Doslova. A pak najednou zavolá a…“ Otočil jsem se čelem k Tess. „Je mrtvá a já mám syna. Bác, a je to.“

„Já vím,“ odvětila krátce a maličko sevřela prsty v mých vlasech. „Je to hrůza, co se jí stalo. Čirý děs. Ale na druhou stranu… máš krásného chlapečka, Seane.“

Slyšel jsem, jak se jí zadrhl hlas, a v očích se jí zaleskly slzy. Zamrkala, aby potlačila pláč, a já se neudržel a přímo tam u baru jsem si ji k sobě přivinul a políbil jsem ji. Líbali jsme se dlouze a i pak jsem ji dál tiskl k sobě, cítil na uchu její dech a na tváři mě lechtaly její řasy.

„Srovnáš se s tím nějak, aspoň trochu?“ zamumlal jsem.

„Nejen trochu, milej zlatej,“ zašeptala. „Nejen trochu.“

Zůstali jsme tak několik minut, nevnímali nic než jeden druhého a hledali si k sobě navzájem novou cestu. Pak jsem ji ještě jednou políbil a odsedl si. V němém přípitku jsem zvedl láhev. Tess se mi zadívala do očí a zlehka si se mnou přiťukla. Oba jsme se dlouze napili.

„Dneska ráno jsem mluvila se Stacey. Pamatuješ si Stacey Rossovou?“

To jméno mi znělo povědomě a brzy jsem si vzpomněl.

Stacey je psychiatrička, která se specializuje na děti. S Tess se spřátelily, když pečovala o její dceru Kim po krveprolití v Metropolitním muzeu, tedy po oné noci, kdy jsem Tess viděl poprvé. Kim tehdy bylo devět a Stacey jí pomáhala vzpamatovat se z citového otřesu.

„Dala mi pár rad. Ohledně Alexe.“

„Co říkala?“

„Že si projde pěti fázemi, stejně jako kdyby byl dospělý.

Znáš to…, popření, vztek, smlouvání, deprese, přijetí. Taky povídala, že kluci se k podobným věcem stavějí jinak než holky. Prý asi bude uzavřenější, než by na jeho místě byla holčička. A může se trochu zbrzdit jeho dospívání. Bude potřebovat naši pomoc, aby se vypovídal ze smutku a nezadržoval ho v sobě. Ale dostaneme ho z toho,“

prohlásila odhodlaně a oči jí zase zvlhly. „Dostaneme, uvidíš.

A Stacey nám pomůže, když to bude potřeba.“

Přikývl jsem. Tess si znovu přihnula a já poznal, jak je to pro ni těžké. Kdysi jsme si povídali o jejím strachu, jak ji děsí představa, že se s ní něco stane a zůstane po ní osiřelá Kim. Byl to hlavní důvod, proč se vrhla na psaní románů a snažila se vyhýbat volání divočiny.

„Co ještě radila ohledně toho, co máme dělat hned teď?“

„No, prý bude samozřejmě hodně plačtivý. Bude neklidně spát a často se budit. Možná se tu a tam pomočí do postýlky. A ještě povídala, že mu nemáme lhát, proto jsem mu řekla o tom nebi. Potřebuje věřit, že je máma šťastná a že je v pořádku, i když nemůže být tady s ním. A taky říkala, ať mu pokud možno zajistíme kontinuitu s dřívějším životem.

Myslím si ale, že vrátit se do Michellina domu by na něj bylo moc.“

Souhlasil jsem.

„A beztak by mu to nijak nepomohlo, když tam Michelle není. Ale ať bude žít kdekoli, potřebuje u sebe mít svoje oblíbené věci. Stacey tomu říkala přechodné objekty. Hračky a třeba polštář nebo peřinku. Oblíbený hrníček. Prostě takové věci. Možná i Michellin župan nebo něco, co si uchovalo její vůni. Nevadilo by ti to? Mohla bych se Alexe vyptat, po čem se mu stýská, a zítra mu pro to zaskočit.“

Michellin dům zůstával místem činu a mě nijak netěšilo, že by do něj Tess měla jít, ale chápal jsem, že je to potřeba.

„Jasně. Zítra tě tam odvezu.“

„Prima. A ještě něco: Nevíš, jestli tu někde nežijí Michellini příbuzní, lidé, které má Alex rád? Třeba její matka nebo sestra.“

Vylíčil jsem Tess to málo, co jsem o Michellině rodině věděl, a slíbil, že ráno zjistím, co se dá. Znovu se ke mně přisunula, políbila mě a pohladila mě po tváři. „Postaráme se, aby byl zase šťastný, Seane. Slibuju.“

Maličko jsem přikývl a usmál se. Tess mi povzbudivě stiskla paži a odběhla nahoru zkontrolovat Alexe. Já osaměl, hřál si v dlaních další pivo a znovu se propadal do víru nejčernějších myšlenek, když vtom mi zazvonil mobil.

Dorazila kavalérie.

A nejen to, Villaverde zněl vzrušeně.

Zeptal se na Alexe, ale tím tématem se mi moc nezavděčil. Věděl jsem, že hezky dlouho potrvá, než na takový dotaz budu moci odpovědět nedbalým a veselým „v pohodě“. Pak přešel k důvodu, proč volá.

„Balistika objevila shodu u té devítimilimetrové kulky, která zasáhla Michelle. Pamatujete na únos dvou lidí z výzkumného centra poblíž Santa Barbary před šesti měsíci?“

V paměti se mi vybavily matné útržky televizních zpráv.

„Zabývali se tam medicínou, je to tak?“

„To je ono. Schultesův institut. Každopádně se tam střílelo ze stejné zbraně. Váš střelec patřil k bandě, která ten útok provedla.“

Na tom se dalo stavět.

Vzpomněl jsem si, že kromě únosu vědců tam tehdy někoho zabili. „Ta shoda se váže k vražedné ráně?“

„Jo,“ potvrdil Villaverde. „Člověk z ochranky. A taky odpovídá střele z těla Michellina přítele.“

Nepatrně mi zvedlo náladu, že Michelle vlastní rukou zlikvidovala chlapa z bandy, která nejen zastřelila Toma, ale zabíjela už dřív. Život jí to nevrátí, ale v tuhle chvíli jsem vítal každé zadostiučinění, které se namanulo, klidně i chatrné.

„Ten případ zůstává nevyřešený, že?“ zeptal jsem se.

„Čekám na telefonické potvrzení, ale pokud vím, je u ledu.“

„Pod koho spadá?“

„Dělají na něm společně DEA a FBI.“

„Pobočky v Los Angeles?“

„Jo.“

Zamračil jsem se. Došlo na nevyhnutelné. „Jak to tak vidím, rozhodně si budeme muset popovídat s mým starým dobrým kamarádem Hankem Corlissem.“

„Jojo,“ přitakal znovu Villaverde. „Už jsem mu volal.

Zajdeme za ním ráno.“

14. kapitola

Necelých pět kilometrů severně od hotelu právě na letišti Montgomery Field přistával soukromý charterový letoun Embraer Legacy. Před pěti hodinami odstartoval z mezinárodního letiště Merida na Yucatánu a nesl na palubě čtyři pasažéry, samé muže.

Jediný celní úředník, který na palubu letadla vstoupil, ověřil identitu pasažérů a povolil jim vstup do země během necelých dvou minut.

Neměl důvod podrobovat je bližšímu zkoumání.

Dotyčná charterová společnost patřila k nejprestižnějším a s posádkou se několikrát setkal už dřív. Pasažéři, všichni do jednoho Mexičané, působili upraveně, měli kvalitní obleky a vyjadřovali se kultivovaně. Papíry letadla byly v dokonalém pořádku a v pasech cestujících se nacházela razítka z různých evropských zemí a dokonce i z Dálného východu. Všechno neslo známku vysoké úrovně, a co víc, nepostižitelnou odzbrojující auru spolehlivosti.

Krátce po odchodu celníka čtyři pasažéři vystoupili a nasedli do dvou lincolnů Town Car se šoférem, které dorazily na letiště už dlouho před přistáním. Čekala na ně pohodlná lůžka v luxusní přímořské vile pro šest osob, kterou měli pronajatou v tiché ulici v Del Mar.

Budou se potřebovat pořádně vyspat.

Mají před sebou horu práce.

PONDĚLÍ

15. kapitola

Nechal jsem Tess, Alexe a Julii v hotelu a zajel za Villaverdem do jeho kanceláře. Schůzku s Corlissem jsme měli domluvenou na půl jedenáctou, což nám umožnilo vyhnout se nesnesitelné losangeleské ranní zácpě a vyzkoušet místo ní poněkud přívětivější dopolední chaos.

Tess chtěla co nejdřív zajít do Michellina domu pro věci, které jí kamarádka doporučila na uklidněnou pro Alexe, a Villaverde zařídil, aby ji tam během naší nepřítomnosti odvezl policejní hlídkový vůz a osádka dohlédla na její bezpečí.

První polovina jízdy probíhala celkem hladce; dobrou hodinu jsme ujížděli po dálnici se sluncem v zádech, po levé ruce nic než oceán a napravo písečné duny a zvlněné kopce.

Pak jsme dorazili do San Clemente a tamní venkovsky poklidné prostředí nám pomohlo pozvolna se aklimatizovat na méně přitažlivý typ lidského osídlení, který nás čekal ve zmatečném asfaltovém kotli centrálního Los Angeles.

Projeli jsme kolem cíle své cesty a těsně za ním odbočili na sjezdovou rampu do podzemního parkoviště. Venku před vchodem do budovy stály čtyři obří, patnáctimetrové kovové skulptury, zploštělé mužské postavy nakloněné k sobě, jako by sněmovaly. Byly proděravělé stovkami malých kulatých otvorů, takže vypadaly, jako by si je vzala za terč banda vzteky nepříčetných gangsterů. Nepřipadaly mi jako nejvhodnější dekorace ke vstupu do federálního úřadu, ale nikdy jsem netvrdil, že chápu moderní umění; jeho symbolika mi uniká a je zřejmě příliš hlubokomyslná a sofistikovaná na to, abych ji kdy pochopil.

Vyjeli jsme do dvacátého patra, byli uvedeni do Corlissovy kanceláře a mě čekal dvojí šok.

První se dostavil, když jsem Corlisse po všech těch letech uviděl. Samozřejmě jsem věděl, čím si prošel, stalo se to sice až po mém odjezdu z Mexika, ale pro FBI z toho byla vzhledem ke krvavým okolnostem zpráva dne –, ale přesto mě překvapilo, jak hrozně zestárl. Anebo spíš zchátral. Hank Corliss, jehož jsem kdysi znával, byl drsný paličák a protivný parchant s mimořádně pohotovými reakcemi a živýma očima, kterým nic neuniklo. Muž, který nás teď pozdravil zpoza pracovního stolu, byl věkovitým stínem toho z mých vzpomínek. Tváře měl propadlé, kůži vrásčitou a popelavou, pod očima tmavé váčky. Pohyboval se zpomaleně a dokonce i moje osmdesátiletá babička umí stisknout ruku energičtěji.

Druhý šok mě čekal, když jsem zjistil, že je s ním Jesse Munro. Dvojí atak minulosti naráz, dva přízraky z neblahé kapitoly mého života. Munro jako by nezestárl ani o den.

Přímo jsem ho viděl, jak tráví dlouhé hodiny v posilovně a pěstuje si image, na kterém si tak zakládá. Byl úplně stejný, jak jsem si ho pamatoval. Opálený, husté blond vlasy sčísnuté pomocí gelu dozadu, přes bílé triko s výstřihem do véčka rozepnutá košile, aby vyniklo břišní svalstvo, na krku blyštivý zlatý řetízek. A na tváři ten přidrzlý, nesnesitelný úšklebek, ke kterému neměl nikdy daleko.

Corliss nám pokynul k sedací soupravě u svého stolu.

„Jak jsem slyšel,“ prohlížel si mě, jako bych přišel na přijímací pohovor, „odvádíte prý v New Yorku dobrou práci.

Jak to tak vypadá, přesun na východ vám hodně prospěl, co?“

Jízlivé pousmání, které mu přelétlo přes rty, potvrdilo skrytý podtext jeho slov. Beztak jsem ani na vteřinu nečekal, že by zapomněl na ostré hádky, které jsme spolu vedli v Mexiku. Tehdy jsem nepříčetně zuřil sám na sebe, že jsem zabil, popravil, neozbrojeného amerického občana, Wadea McKinnona, o kterém jsem nevěděl prakticky nic krom toho, že je špičkový chemik a vyvinul jakousi superdrogu pro narkobarona jménem Navarro. Munro byl na té prokleté misi se mnou a dopustil se té noci mnohem horších skutků, skutků, které by nikomu na světě neměly projít. Jenže zatímco jeho to očividně nerozházelo, mně dávalo svědomí po návratu šeredně zabrat. Hlodalo ve mně tak úporně, že jsem nakonec dospěl do bodu, že musím ten čin nějak vynahradit, zkusit vyhledat McKinnonovy příbuzné a přiznat jim, co se stalo, jít s barvou ven, dosáhnout rozhřešení, anebo přijmout jakýkoli trest. Corliss a zbytek komanda si s ničím pod
obným nedělali vrásky a na moje vnitřní muka zvysoka kašlali. Hlavně ovšem nechtěli, abych o té akci někde žvanil. A tak mi zamávali před nosem mrkví: Nabídli mi přeložení do terénního úřadu v New Yorku a židli šéfa protiteroristického oddělení, odměnu, která podle jejich názoru mohla zabrat. Nekonečně dlouhé dny jsem se trýznil mučivým váháním, až jsem nakonec po té mrkvi skočil, a připouštím, že ten okamžik nepatří k chloubám mého života. Stín bývalého Corlisse nad tím ovšem i teď po pěti letech pociťoval samolibé uspokojení.

Měl jsem na jazyku jedovatou poznámku, že můj odjezd prospěl nám oběma, ale vzhledem k tomu, co ho pak potkalo, by byla krutě nemístná. A tak jsem zvolil smířlivý kompromis.

„Je to zajímavá práce.“

Zadíval se na mě, jako by nevěděl, co na to říci. Pak si poposedl a přešel k jádru věci.

„Ta věc s Martinezovou mě moc mrzí. Odvedla kus pořádné práce, i když její odchod byl poněkud… náhlý.“ Při těch slovech do mě zabodl pohled, jako bych na tom měl svůj podíl. Což jsem koneckonců měl, jak se ukázalo, ale vsadil bych boty, že on o tom neměl ponětí. Tušil sice, že spolu chodíme, nebylo to žádné tajemství –, ale podle toho, co tvrdila Michelle, se v agentuře o jejím těhotenství nevědělo.

„Povězte mi, jak vám můžeme pomoct.“

Seznámil jsem Corlisse a Munroa se všemi svými informacemi a oba si je pozorně vyslechli. Pak jim Villaverde pověděl o té balistické shodě. Už o ní slyšeli a právě ona vzbudila Corlissův zájem, protože představovala novou stopu v jinak beznadějném případu.

„Máte ještě nějaká další vodítka?“ zeptal se, když jsme skončili.

„Zatím ne,“ odvětil Villaverde. „Proto jsme tady.“

Corliss rozladěně stiskl rty a rozhodil rukama. „Doufal jsem, že přijdete s něčím lepším, abychom ty grázly dostali za katr.“

„Momentálně nic víc nemáme.“

Corliss se zamračil. „Tak to jsme dva. My jsme skončili ve slepé uličce. Ti pacholci přišli, odvedli svou práci a hned se zas vypařili. Měli obličejové masky. Použili kradená auta, našli jsme je dokonale vyklizená a spálená na uhel. Ani s balistikou a záběry kamer jsme se nikam nedostali. Mezi informátory na ulicích ticho po pěšině, nikdo si nepustil někde v baru pusu na špacír, prostě nula nula nic. A po šesti měsících všechny stopy dávno vychladly.“

Doufal jsem, že budou mít aspoň něco, cokoli, ne úplně prázdné ruce. Těkal jsem pohledem od Corlisse k Munroovi a zase zpátky. „To je všechno?“ zeptal jsem se.

„Jo, to je všechno.“ Corliss se tvářil sklesle a trochu odtažitě, jako by už rezignoval. „Co vám na to mám říct?

Myslíte, že mě to těší? Je to pro ostudu. Dostával jsem kvůli tomu kapky v jednom kuse, guvernér mi funěl za krk tak, že jsem i z telefonu cítil jeho doutník. Chápal jsem ho. Měl jsem stejný vztek jako on. Nejradši bych ty zmrdy uškvařil zaživa, ale neměli jsme, čeho se chytit.“

V místnosti se na chvíli rozhostilo ticho, jak jsme se všichni smiřovali se zklamáním. Pak se Villaverde zeptal: „Co ta vyšetřovací linie, že to provedli trojnášivkoví motorkáři?“ Narážel na členy motorkářských gangů, které se označují za outlaws, psance, takže se pro ně vžila zkratka OMG, Outlaw Motorcycle Gangs. K jejich poznávacím znakům patří, že nosí na zádech bund a vest tři nášivky: nahoře a dole dvě menší půlobloukové, takzvané rockery, s názvem a sídlem svého klubu a uprostřed velký emblém.

„K čemu jste se dobrali?“

S Villaverdem jsme to probírali za jízdy. Zmínil se mi, že jeden ze zaměstnanců institutu, kteří útok přežili, popsal pachatele jako „motorkářské typy“, a ta charakteristika celkem trefně odpovídala i chlapům, které jsem viděl já.

V hotelu po Michelle vyrukovali ranaři s obličeji zdevastovanými pitím a drogami. Mezi motorkáře by zapadli, ale s jistotou jsem to říci nemohl, oblečení s klubovými barvami neměli a skoro celé tělo měli zakryté, takže jsem neviděl ani tetování, ať už motorkářské nebo jakékoli jiné. Každopádně gangy OMG čím dál aktivněji fungují jako vykonavatelé špinavé práce pro kartely na sever od hranic. Nedalo moc práce představit si, že kdyby si nějaký drogový baron z Michelliny minulosti zamanul, že ji zmáčkne, aby si pomohl zpátky k penězům, které mu zabavila, anebo aby se jí prostě pomstil, sáhl by bez velkého rozmýšlení právě po motorkářském gangu. S Villaverdem jsme se shodli, že to bude chtít další probírku fotografií z kriminálních databází, tentokrát úžeji zaměřenou. Na motorkáře se specializoval ATF, Úřad pro alkohol, tabák a zbraně. Villaverde už kontaktoval svého známého, aby mi připravili sadu, na kterou bych se měl podívat.

„Zabýváme se tím,“ ujistil nás Munro. „Nasadili jsme na to kdejakého grázlíka, kterého si platíme jako informátora, a spolupracujeme s ATF, ale je to jako ždímat krev z kamene.

Ty gangy jsou neprodyšně uzavřené. Něco z nich vypadne, leda když se nás snaží schválně zblbnout a hodit nějakou špínu na rivaly. Desperáti házejí svinstvo na Huny, Hunové tvrdí, že to byli Synové Azazelovi, a podle Synů Azazelových zase Aztékové. Je to noční můra. Jediná šance, jak se dostat o krok dál, je nasadit mezi ně tajného, jenže to je běh na dlouhou trať. Navíc netušíme, na který gang, natož na kterou sekci se zaměřit.“

„A co kartely?“ zeptal jsem se. „Nedalo by se to vzít opačně, odshora dolů?“

Corliss se zachechtal. „Přeju hodně štěstí. Naši přátelé z jihu si na zákon mlčení potrpí ještě víc.“

„Ale je snad jasné, že jestli ten útok provedli motorkáři, dělali to na zakázku pro někoho jiného,“ přitlačil jsem na pilu.

„Chcete znát můj názor? Ovšem. Jednoznačně.“ Corliss se předklonil a mávl rukou k Villaverdemu. „Všichni jsme se blýskli tím, jak se nám povedlo pozavírat spousty místních laboratoří, kde se vařil meth, ale víte stejně dobře jako já, že jsme docílili jen toho, že se výrobní část řetězce přesunula za hranice. Lidi v bílých pláštích teď potřebují tam, ne tady u nás. Naši drogoví kamarádíčci dole na jihu provozují superlaboratoře, které chrlí dobrých sto padesát kilo metamfetaminu denně. Každá z nich. Denně. To je spousta zboží i práce. Takže když jim padne do rukou chemik, který je ve svém oboru eso a dokáže zrychlit a zkvalitnit výrobu a přitom nevyhodit laborku do povětří, už ho z drápů nepustí.“

Pořád mi připadalo, že chybí podstatný díl skládanky.

„Nechápu ale, jak to souvisí s Michelle. Uteklo už pět let.“

„Bůh ví,“ odbyl mě Corliss. Do hlasu se mu vkrádal otrávený tón. „Sledovala peněžní toky kartelů. Šlápla hezké řádce ničemů na kuří oko, sebrala jim hračky a vybílila konta.

Třeba si některý chtěl pomoci k těm penězům zpátky. Tihle pacholci se za mřížemi dlouho neohřejí. Koupí nebo prostřílejí si cestu ven a pak se stěhují z místa na místo a z úkrytu do úkrytu… Mohlo mu dlouho trvat, než ji vystopoval. Vždyť pracovala v utajení.“

Moc se mi to nezdálo, ale jiné vysvětlení mě nenapadalo.

„Sebrali jí přece laptop,“ podotkl Villaverde a podíval se po mně, jako by tím potvrzoval Corlissovu domněnku. „Co když hledali způsob, jak ji přimět k opačnému postupu? Aby pro změnu poslala peníze jim?“

Corliss se toho obratem chytil, hned jak Villaverde spustil, významně povytáhl obočí.

Napjal jsem se, protože jsem vytušil, k čemu se schyluje.

„Vzali jí laptop?“ ujistil se.

Villaverde přisvědčil.

Corliss mlčky pokrčil rameny, ale jeho uštěpačný výraz mluvil za všechno.

„Copak?“ obořil jsem se na něj.

„No, některé ty chlapy připravila o hodně peněz,“ opáčil s ohrnutými rty, jako by čichal ke zkyslému mléku. „Možná jí trocha uvízla za drápkem. Něco takového by se nestalo poprvé.“

Cítil jsem, jak mi stoupá krev do obličeje. „Michelle byla čestná,“ prohlásil jsem se vší rozhodností.

„To víte, protože jste spolu měli poměr?“

„Byla čestná,“ trval jsem na svém.

„Absolvovala výcvik pro agenty v utajení, nezapomeňte.

Uměla udržet tajemství. I před člověkem, se kterým zrovna spí.“

Postřehl jsem, že si vyměnil pohled s Munroem, a žíla na krku mi div nepukla vzteky. Měl jsem co dělat, abych se ovládl. Michelle ještě ani není pod zemí, a tenhle životem ubitý zahořklý parchant už kydá špínu na její památku.

Zajel jsem pohledem k Villaverdemu a zpátky ke Corlissovi. „Byla čestná. Stoprocentně. A bez debaty.“

Nechal jsem svoje prohlášení doznít, připraven odrazit každou další urážku z jejich strany, ale žádná nepřišla.

Corliss čelil mému pohledu unavenýma prázdnýma očima a potom, pořád s opovržlivě svěšenými koutky, pokrčil rameny. „Třeba jo,“ připustil. „Každopádně se musíme tím laptopem zabývat. Mohl by nás zavést k našim pánům pistolníkům.“

Podezření, které zůstalo viset ve vzduchu, se mi příčilo, ale řečmi bych na něm nic nezměnil. Aspoň jsem si na Corlissovi zchladil žáhu. „Jestli ji vystopovali narkobaroni, musí u vás docházet k úniku informací. Jinak by ji nenašli.“

Nehnul ani brvou. „To je mi ale překvapení, panečku!

Víte, kolik času a peněz nás stojí udržovat barák aspoň jakžtakž čistý? Je to boj bez konce.“

„Nenapadá vás někdo konkrétní, kdo by se jí mohl mstít?“ zeptal se ho Villaverde a šikovně odvedl řeč jinam.

„Někdo s tak silnou touhou po pomstě, že v něm vybublala na povrch po tolika letech?“

„Pár by se jich našlo,“ připustil Corliss. „Nikoho netěší nechat se převézt, natož od ženské.“ Zdálo se, že v duchu probírá seznam možností.

Munro nám vpadl do řeči: „Projdu případy, na kterých dělala. Hned ten poslední stál za to. Carlos Guzmán.

Připravila ho o pořádný balík. Skoro půl miliardy. A jak víte, dodnes běhá na svobodě.“ Pokýval hlavou. „A zřejmě je bohatší než kdy dřív.“

S Villaverdem jsme si vyměnili pohled. Už jsme ani jeden neměli co dodat. Zdálo se, že z těch dvou nic víc nevymáčkneme. Vtom se ke mně Corliss obrátil s otázkou: „Proč vám vůbec volala? Tedy proč zrovna vám, po takové době?“

Vzhledem k jeho narážkám, že si Michelle možná ušpinila ruce, jsem neměl sebemenší chuť svěřovat se mu, že spolu máme dítě. Jemu rozhodně ne.

„Bála se a nevěděla, na koho se obrátit,“ opáčil jsem.

„Asi pořád ještě dala na tu staromódní věc zvanou důvěra.“

Vydal táhlý syčivý zvuk plný smutku. Zvolna přikývl.

„Takže důvěra?“ Odmlčel se. Tváří mu přelétl mrak; zdálo se, že v duchu bloudí v temných končinách kdesi daleko.

„Moje žena mi taky důvěřovala, když jsem jí tvrdil, že se kvůli mojí práci ona ani naše dcera nikdy neocitnou v nebezpečí,“ utrousil. Zaostřil nepřítomný pohled a spočinul jím na mně. „Moc se jim to neosvědčilo, že?“

Na to se nedalo nic říci.

16. kapitola

Když Tess překročila práh a vešla do Michellina domu, padla na ni tíseň.

Nechala Alexe s Julií v hotelu, kde si spokojeně malovali u malého jídelního stolu v obývacím pokoji apartmá. Reilly si potřeboval zajet do Los Angeles, a tak zařídil, aby ji k Michelle doprovodila policejní hlídka.

Ocitnout se tu byl podivný pocit. V nejednom ohledu.

Bylo divné ocitnout se v prázdném domě člověka, který byl právě zavražděn. Tess zažívala něco podobného poprvé a při každém zdráhavém kroku na ni to vědomí těžce doléhalo.

Také bylo divné ocitnout se v domě Reillyho bývalé milenky, matky jeho syna. Připadala si jako vetřelec, jako parazit hodující na čerstvé mrtvole. Byl to samozřejmě nesmysl; Tess si úporně připomínala, že Michelle by jí jistě byla naopak vděčná, že zahrnuje Alexe péčí a láskou. Ale stejně nedokázala nepříjemný pocit setřást.

Nemínila se tu zdržet příliš dlouho. Jen posbírá, co by mohlo Alexovi pomoci, a vyklidí pole.

Dech se jí zadrhl v krku, když obešla krvavé skvrny za dveřmi, vstoupila do obývacího pokoje a zrak jí padl na zarámované fotografie na polici. Téměř uctivě se k nim přiblížila a zvedla snímek Alexe a nějaké brunetky, určitě Michelle, jelikož se objevovala i na několika jiných obrázcích. Bylo to poprvé, kdy viděla, jak Michelle vypadala.

Byla hezká, a víc než to. Měla v sobě cosi nesmírně přitažlivého, jakýsi magnetismus, který jí vyzařoval z očí a fotografie jej dokázala zachytit. Při tom pohledu se Tess sevřel žaludek protichůdnými emocemi, do upřímného hlubokého smutku a soucitu se mísila špetka žárlivosti.

Vybrala si záběry, na nichž byli Alex a Michelle rozesmátí, a opatrně je uložila do hotelové tašky na prádlo, kterou si přinesla. Věděla, že Alexovi prospěje, když je bude mít u sebe. Pak pomalu procházela domem a snažila se pochytit, jaká asi Michelle byla a jak s Alexem žili. Podívala se do kuchyně, prohlédla si Alexovy malůvky na zdech a mozaiku fotografií a kreseb na ledničce a nakoukla dokonce i dovnitř, jaké jídlo tam Michelle skladovala a na jakou stravu je Alex asi zvyklý.

Když ledničku zavřela, vyhlédla přes prosklené francouzské dveře na zahrádku. Upoutaly ji barevné flíčky na trávníku. Alexovy hračky. Vyšla ven a neubránila se úsměvu, i když jím prolínal smutek. Nerušeně tam leželi malí deseticentimetroví panáčci z herní sady ke kreslenému seriálu Ben 10, které po ní Alex chtěl. Poznala je, protože jí je předvedl na obrázcích na maličkém displeji svých náramkových hodinek Omnitrix, a navíc si je od něj nechala ukázat na internetu. V duchu ho viděla, jak si s nimi hrál, když dovnitř vrazili vetřelci, a bodlo ji u srdce při představě, jak Michelle s Alexem zoufale prchají. Zahnala tu vidinu, posbírala hračky a vrátila se dovnitř.

Prohledala Michellinu ložnici a potom i pracovnu.

Přistihla se, že studuje obsah polic, aby z něj odhadla Michellinu povahu a zájmy. Čeká ji hromada práce. Má-li se Alex stát součástí jejího života, dluží mu poctivou snahu dozvědět se o jeho matce všechno, co se dá. Bude muset vymyslet, jak toho docílit, ale pro začátek aspoň věnuje co nejvíc času prohlížení jejích věcí a povídání s jejími přáteli a rodinou.

Ale ne hned. Zatím je na to příliš brzy.

Zavadila očima o Michellin pracovní stůl, kde podle Reillyho nejspíš stával zmizelý laptop. Stůl působil uklizeně, uprostřed volný prostor a po stranách štůsky papírů a účtenek. Užuž se chtěla odvrátit, když vtom si všimla kresby vykukující zpod jedné hromádky. Sundala papíry, které na ní ležely, a vespod objevila další malůvky, samé Alexovy výtvory. Byly čtyři.

Zvědavě si je prohlížela a snažila se odhalit, co mají znázorňovat.

První obrázek vypadal na domorodou vesnici, postavičky s tmavou pletí, chýše a všude kolem zářivá zeleň pod jasně modrou oblohou. Na druhém byla tmavovlasá postava obklopená kaktusy, z nichž rašily červené květy. Na třetím byla postava kráčející po zemi tak pronikavě oranžové, jako by hořela plamenem.

Na čtvrtém obrázku stály dvě postavičky, každá na jednom kraji papíru. Byly nakresleny komicky nerealistickým stylem malých dětí, měly podlouhlý fazolovitý trup, ruce a nohy jako hůlky, místo dlaní a chodidel kolečka, místo prstů čárky. Tess se usmála a užuž se chystala kresbu odložit, když vtom se zarazila. Jedna z postav, ta nalevo, držela nějakou věc a mířila jí na postavu napravo. Ta věc sice nebyla k poznání, ale připomínala pušku. Postavička měla tmavý trup. Tess však upoutala ta druhá. Byla menší, měla hnědé vlasy, obrovské oči a veliká ústa otevřená dokořán, jako by křičela. Taky cosi držela v ruce: vypadalo to jako droboučká hůlkovitá figurka. Tess si přitáhla kresbičku ke světlu, aby pořádně viděla. Figurka měla kolem hlavy čmáranici, která asi měla znázorňovat hnědé vlasy, a nohy zamalované zelenou barvou.

Tess bylo na tom obrázku cosi povědomého a jako celek působil bůhvíproč znepokojivě. Pak pochopila. S kresbou v ruce se vrátila do chodby, našla tašku, do které uložila hračky, a prohrabovala se jejím obsahem, dokud nevytáhla figurku seriálového Bena. Byl to kluk na počátku dospívání, s hnědými vlasy, oblečený v bílé košili a plandavých zelených kapsáčích. Tess se znovu zadívala na obrázek a vsadila by se, že ta věc v ruce postavy napravo je právě tahle figurka. Takže ten, kdo ji drží, musí být Alex.

Ale pokud ano, kdo má být ta větší, tmavě oblečená postava mířící na něj čímsi, co je nejspíš zbraň?

Tess zamrazilo. Její představivost se rozběhla nejrůznějšími směry, pak ji silou vůle zarazila, zahnala dotěrnou myšlenku a vyplísnila se, že podléhá prostředí a okolnostem. Alex je děcko a děti si s imitacemi zbraní hrávají. Zbytečně za tím hledá bůhvíco.

Schovala figurku zpátky do tašky a šla posbírat věci, o kterých s Alexem mluvili: další hračky, peřinu a pyžamo, samozřejmě zase s Benem –, nějaké oblečení, kartáček na zuby s obrázkem Buzze Lightyeara a pár obrázkových knížek. Ty čtyři kresby si vzala také.

Za půl hodiny už byla zase v policejním voze a na cestě zpátky do hotelu.

17. kapitola

Bylo už kolem třetí odpoledne, když jsem se konečně rozloučil s Villaverdem na parkovišti před jeho úřadovnou na Aero Drive, nasedl do svého spolehlivého buicku a vyrazil do centra, abych pohlédl do studených očí dalším drsným hochům z policejních archívů. Během zpáteční jízdy z Los Angeles zavolal Villaverde z auta na oddělení vražd a předem je upozornil, na co se chceme zaměřit, aby se zkoordinovali s ATF a připravili mi odpovídající výsledky z databáze.

Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem věřil, že se snad konečně dočkáme posunu vpřed. Všechno odpovídalo: pachatelé těch útoků nebyli černoši ani Hispánci, a když v jižní Kalifornii hledáte partu bílých ranařů, vyloženě se nabízí začít právě u motorkářských gangů. Probouzela se ve mně naděje, přestože jižní Kalifornie se jen hemží „psaneckými“ motokluby OMG, abychom je označili jejich oblíbenou zkratkou, která nijak nesouvisí se svou populárnější internetovou dvojnicí, následovanou obvykle čtyřmi vykřičníky nebo smajlíkem. Gangy OMG samy sebe označují za „jedno procento“ a většina jich dokonce nosí nášivku „1%“ jako součást klubových barev. Traduje se, že jde o odkaz na někdejší výrok jistého vysokého představitele Americké motorkářské asociace, že devětadevadesát procent motorkářů jsou občané dbalí zákona. Dotyčná asociace ovšem jakýkoli podobný výrok vytrvale
popírá. Podle mě si to číslo spíš vycucali z prstu sami „psanci“, aby si kolem sebe budovali mýtus a auru výjimečnosti. Vzhledem k džungli policejních snímků, kterou jsem se měl proklestit, mi ale jedno procento připadalo jako krutě podšvihnutý odhad, přinejmenším pro jižní Kalifornii.

Soudě podle Villaverdeho instrukcí bych se měl k cíli cesty dostat hladce, na jih po silnici číslo 15, pak za západ po čtyřiadevadesátce. Ani jsem se neobtěžoval použít GPS

zabudovanou v autě. Provoz byl řídký a v obou směrech plynulý. Říkal jsem si, že pokud se mi nepřiplete do cesty něco nečekaného, dorazím do centra nanejvýš za půl hodiny.

Jenže „nečekané“ se rozhodlo, že mi klid nedopřeje.

Vtělilo se do kaštanově hnědého sedanu s dvěma pasažéry, který si ode mě udržoval až příliš stálý odstup.

Obvykle nemám ve zvyku zneužívat odznaku FBI a řítit se po okreskách závodním tempem jako na dálnici, jen abych si vyzvedl věci z čistírny. Tentokrát jsem ale chtěl co nejdřív usednout k policejní fotogalerii a zjistit, jestli bude mít velkomyslnou náladu. Překračoval jsem povolenou rychlost o dobrých pětadvacet kilometrů a ten vůz, deset let starý japonský model, patrně mitsubishi, i když s jistotou jsem ho nepoznal, se mnou udržoval tempo, přestože se držel o nějakých pět šest aut za mnou. Jízda nepovolenou rychlostí má tu výhodu, že když vás chce někdo sledovat, není pro něj snadné udržovat mezi sebou a vámi krycí clonu z jiných aut.

Projevilo se to i tentokrát. Sem tam se na mě sice nalepili i nevinní spěchálkové, kteří doufali, že jestli vepředu číhá policie s radarem, padnu jí jako obětní beránek do spárů já a oni proklouznou. Sedan mi ale do téhle sorty nezapadal.

Zostražitěl jsem. Vnitřní radar na grázly mi běžel na plný výkon už od chvíle, kdy jsme s Michelle vyšli z hotelového pokoje, a ví bůh, že během let mi až na nepatrné výjimky slouží spolehlivě.

Přejel jsem do pomalého pruhu a trochu ubral plyn, a jak jinak, moji dva společníci zčistajasna přestali spěchat a napodobili mě. Stejnou tendenci samozřejmě vykazovaly i moje neškodné přívěsky, jejich řidiči si mysleli, že vidím víc než oni, a že tudíž mají dobrý důvod zpomalit. V tom případě se mi ale napřed přiblížili, kdežto odstup těch dvou v sedanu zůstával pořád stejný. Usvědčující důkaz to sice nebyl, ale něco mi na nich nehrálo.

Znovu jsem přidal a změnil jízdní pruh a oni udělali totéž.

Vnitřní radar se ve mně rozblikal naplno.

Pocítil jsem příval vzrušení. Jestli mě sledují, musejí patřit k té bandě z hotelu, i když jsem dost dobře nechápal, proč by se na mě věšeli. Rychle jsem si v duchu prošel, co o jejich počínání prozatím víme. Unesli dva vědce. Zaútočili na Michelle, a dokonce dvakrát. Proč by mě sledovali? Vždyť Michelle je mrtvá. Napadlo mě, jestli se neshánějí po něčem, co jí patřilo, a nemyslí si, že je k té věci mohu zavést. Ukradli její laptop. Třeba se nedokážou probourat přes heslo. Ale pak mě napadlo něco mnohem pravděpodobnějšího: Možná nevědí, že je po smrti, a dokonce ani netuší, že ji postřelili.

V tom případě po ní pátrají, aby od ní získali to, co chtějí.

A jestli tomu tak je, nabízí se možnost vylákat je z nory, i když pokud ti hoši za mnou k tomu gangu patří, což by dávalo smysl, žádné lákání vlastně není potřeba. Mám je přímo pod nosem. Jen si musím ohlídat, abych nezbabral zatýkání.

Mezitím jsem dojel k výjezdové rampě, která se stáčela obloukem doprava a napojovala se na dálnici 94

pojmenovanou po Martinu Lutheru Kingovi. Odbočil jsem na ni. Sedan také.

Zůstal jsem v pomalém pruhu.

Hádejte, co oni na to.

Moje mysl uháněla na plné obrátky a probírala různé možnosti. Byl jsem si skoro na sto procent jistý, že mě sledují, a tudíž jsem je chtěl dostat. A hodně. Uvědomoval jsem si, že se musím vypořádat se dvěma naléhavými problémy. Za prvé, potřebuju najít nějaké klidné místo k akci.

Ti mládenci opakovaně předvedli, že se nezdráhají prolít nevinnou krev, a nepřipadalo v úvahu, abych riskoval cokoli, při čem by mohli přijít k úhoně náhodní kolemjdoucí. Tím se umocňoval můj druhý problém, totiž fakt, že vůbec neznám San Diego. Tohle za mě GPS nevyřeší. I když trochu mi pomoci může. Sáhl jsem po ní, stiskl tlačítko „mapa“, vytáhl telefon a zavolal Villaverdemu.

Držel jsem mobil co nejníž, mimo dohled zvenčí, a jakmile Villaverde hovor přijal, přepnul jsem na hlasitý odposlech.

„Myslím, že se mi někdo pověsil na paty,“ oznámil jsem.

„Dva chlapi v hnědém sedanu. Jedu po čtyřiadevadesátce.“

Přede mnou se objevily směrové tabule k letišti a ještě přiživily můj vztek.

„Dokážete přečíst jejich poznávací značku?“ zeptal se Villaverde.

Pohlédl jsem do zrcátka. „Ne, na to jsou moc daleko za mnou.“

„No dobře, tak…“ Zaváhal. „Co s tím provedeme?

Můžeme rozestavět zátarasy a…“

„Ne, to by bylo na dlouhé lokte,“ vpadl jsem mu do řeči.

„Nechci riskovat, že je ztratím nebo vyplaším.“

„Chápu, ale nemůžete s nimi jít do střetu úplně sám.“

„Souhlasím. Momentálně musíme hlavně vymyslet, kam mám jet.“

Zrovna jsem projížděl kolem ukazatelů potvrzujících to, co mi Villaverde říkal před jízdou, že dálnice brzy končí a splývá s F Street. Policejní ústředí bylo jen pár bloků odtud.

Napadlo mě držet se původního plánu, zajet tam na parkoviště, nenápadně se oklikou pěšky vrátit a zaskočit ty brachy, až budou čekat, kdy se vynořím z budovy. Ale vůbec se mi nezamlouvala představa, že se s ozbrojenou posilou v zádech pouštím do akce na rušné městské třídě, zvlášť když proti sobě máme kyborgy s hyperaktivním ukazováčkem na spoušti. Jenomže jak to tak vypadalo, neměl jsem valný výběr, protože konec dálnice se blížil. Hrozně rád bych se vyhnul městským ulicím s pomalým provozem a semafory, znamenají příliš mnoho chodců a omezené manévrovací možnosti. Jediný další výjezd vedl na dálnici San Diego Freeway směrem na sever.

Podíval jsem se na displej GPS. Dálnice pokračovala severním směrem asi dva kilometry, pak zatáčela doleva a nakrátko mířila k západu směrem k letišti, načež se stočila zpátky na sever. Vzhledem k tomu, že jsem jel celou dobu z Villaverdeho kanceláře na jih, jsem tuhle trasu nemohl riskovat. Vypadalo by to, že dělám jakousi podivnou obří smyčku, a moje mládence by to mohlo varovat a stáhli by se.

A tak jsem výjezd minul a ujížděl dál.

Hnědý sedan se mě držel jako klíště.

„Vjíždím na F Street,“ informoval jsem Villaverdeho a v duchu rozpracovával plán, že je nějak oblafnu a zezadu je zaskočím, až na mě budou čekat. Nepřipadal mi úplně marný.

Rychle jsem Villaverdemu nastínil svou představu a požádal ho, ať navrhne nějaké místo stranou od lidí, kde bych se jim mohl postavit, aniž bych se musel bát náhodných obětí.

To už jsem ujížděl po F Street, široké jednosměrné třídě protínající centrum od východu na západ, a skoro jsem slyšel, jak se Villaverdemu v hlavě otáčejí kolečka a zpracovávají můj požadavek.

„Na Harbor Drive je budova Pobřežní stráže,“ řekl konečně. „Můžu je předem upozornit, aby vás hlídka u brány pustila dovnitř, a sehnat vám pár jejich lidí jako zálohu.“

„Ne. Žádnou Pobřežní stráž ani námořnictvo, nic takového. To by je mohlo vyplašit.“ Bál jsem se, že se mým pronásledovatelům nebude chtít číhat na mě před vojenskou základnou, zvlášť v dnešní době posedlé protiteroristickými výstrahami. Ani za nic jsem nechtěl, aby se mi ztratili.

„Pospěšte si, Davide,“ popoháněl jsem Villaverdeho. „Už jsem dojel skoro na konec.“

„Počkejte.“ Na okamžik ztichl a pak řekl: „No dobře, tak co tedy přístavní terminály dole na Desáté Avenue? Jsou tam skladiště, prostranství plná kontejnerů, zásobních nádrží a tak. Co vy na to?“

Připadalo mi to jako rozumná možnost. „Bude to působit věrohodně?“ ujišťoval jsem se. „Kdybych tam měl od začátku namířeno, sjel bych z dálnice v místě, kde jsem to udělal?“

Villaverde se nad mou otázkou zamyslel. „Nesjížděl bych nutně zrovna tam, ale koneckonců proč ne? Úplně nelogické to není. Ostatně jste ve městě jen na návštěvě, takže od vás nemůžou čekat, že znáte nejšikovnější trasu.“

Moc mě nepotěšil. Radši bych nesázel na to, co si o mně myslí nebo co ode mě čekají. Ale tady v centru zřejmě nenajdu místo, jaké bych si přál, a přístav zněl celkem slibně.

Navíc mi Villaverdeho zmínka o bráně objektu Pobřežní stráže vnukla nápad.

„Není tam náhodou nějaké celní skladiště se zabezpečeným vjezdem?“

„Je, vím o něm.“

Zalétl jsem pohledem ke směrovým ukazatelům na dalším rohu. „Zrovna projíždím křižovatku s Třináctou.

Potřebuju, abyste mě k tomu terminálu navedl. A zavolejte celníkům u střeženého vjezdu a upozorněte je, že k nim jedu.“

Villaverde přitakal a řekl mi, ať hned na nejbližším rohu zahnu doleva. Strhl jsem volant a napjatý jako struna jsem koutkem oka sledoval zpětné zrcátko.

No ovšem, hnědý sedan odbočil za mnou.

18. kapitola

Jak tak El Brujo seděl na poškrábané a popraskané kožené pohovce a přes konferenční stolek pozoroval Eliho Walkera, cítil v kříži, že se schyluje k hurikánu.

Snažil se neztrácet optimismus. Bloudil očima po spartánském zařízení klubovny gangu a po dalších pěti motorkářích porůznu rozesazených kolem, ale nastraženýma ušima a celou myslí visel na telefonickém rozhovoru jejich vůdce, prezidenta klubu. Připomínal si, že tenhle muž pro něj dřív pracoval velice úspěšně. A hned několikrát. Před lety spolu mívali výborné obchodní vztahy, v oněch dávných dobách, kdy ho Walker a celý drogový svět znali jako Raoula Navarra, v dobách, kdy si pletichami a vraždami klestil cestu vzhůru po narkobaronském žebříčku moci a proslulosti.

A stejně hladce spolu uzavřeli obchod jiného druhu před několika měsíci. Neměl důvod předpokládat, že Walker tentokrát selže, natož podruhé za sebou –, ale bůhvíproč se nemohl ubránit pocitu, že ho čeká zklamání.

Klubovna sousedila s prostorem vyhrazeným obchodním aktivitám klubu, s provozovnou, kde Walker a jeho mládenci stavěli, prodávali a opravovali motorky nejrůznějších typů. Navarro postřehl, že se jim v jejich drobném podnikání daří: v dílně se všude blýskal prvotřídní lak a drahý chrom. Věděl, jak jsou motorkáři svými mašinami posedlí, zvlášť tady v Kalifornii, a kolik jsou někteří z nich ochotni zaplatit za nadupané, na zakázku postavené stroje, které pro ně dávají dohromady lidé jako Walker. Zrovna minulý týden četl o hollywoodském scenáristovi, jehož ukradenou motorku objevili, světě div se, na Filipínách. Měla cenu skoro sto tisíc dolarů. Navarrovi bylo jasné, že ledacos z toho, co zahlédl vepředu v dílně, bude taky stát pořádný balík. A jelikož u výroby motocyklu tvoří největší část nákladů práce a zisk bývá obrovský, představovala dílna ideální zástěrku, pod kterou Walker a jeho gang mohl
i prát peníze vydělané distribucí a prodejem drog, zbraní a ostatním nelegálním podnikáním.

Klubovna jako taková nebyla podle Navarrova gusta. Se svými otlučenými stěnami a zařízením každý pes jiná ves zaváněla chudobou, nemluvě o přetékajících popelnících a smradu zvětralého piva. Navarro sem zabrousil poprvé, od svého znovuzrození se snažil držet od Spojených států co nejdál, a připadalo mu velmi zvláštní, že ačkoli Walker a jeho gang zjevně vydělávají hromady peněz, žijí jako vagabundi. Chápal, že to patří k tomu, kým jsou, k jejich étosu, k jedinému životu, jaký znají. On sám byl zvyklý na pravý opak. Banditos v jeho domovině dělali všechno možné i nemožné, aby se hned, jak si to mohli dovolit, obklopili přepychem a oslňovali společenským postavením a bohatstvím, bohatstvím, o něž nevyhnutelně přijdou a které nejspíš přispěje k jejich pádu. Možná je od těchhle chlápků rozumné, že žijí méně okázale. Možná se díky tomu neocitnou v hledáčku ATF. Ale vždyť na tom vlastně nez áleží, pomyslel si. Hlavně aby mu dokázali sehnat, co potřebuje.

Brzy se uvidí.

Pohlédl na Walkera, který právě do telefonu cosi zavrčel, a setkali se očima. Walker si masitými mozolnatými prsty prohrábl rozcuchanou kozí bradku a zlehka Navarrovi pokývl, jako by ho chtěl uklidnit. Zachovával kamenný, hrobově vážný výraz. Navarro mu pokývnutí oplatil, rozvážně a přátelsky, ale popravdě řečeno, většinu dosavadního respektu vůči němu ztratil už před chvílí, když sem se svými dvěma pobočníky přišel a Walker ho nepoznal.

Navarro si uvědomoval, že to od něj není úplně fér. Plastický chirurg odvedl na jeho obličeji tak skvělou práci, že by ho nepoznala ani vlastní matka, kdyby se bývala zdržela po porodu doma dost dlouho, aby si stihla syna prohlédnout.

Nepoznal ho vůbec nikdo, což byl ostatně jediný důvod, proč tu zdlouhavou a bolestivou proceduru podstupoval. Přesto od Walkera jistým zvráceným způsobem očekával víc. V duchu si přál, aby ho ten hromotluk prokoukl. Byl by to přesvědčivý důkaz, že mu to pálí. Jenže setkání dopadlo stejně jako u té hrstky ostatních známých z minula, jimž se Navarro ve své nové podobě ukázal, ani Walker ho neodhalil. Motorkářovy akcie zažívaly strmý pád už od prvního neúspěchu v domě té ženské a tohle byl další krok na sestupné dráze.

Navarro doufal, že hlouběji už Walker neklesne.

„Tak jo, dobrá práce,“ slyšel ho říkat. „Držte se ho a dejte mi vědět, kdyby něco.“

Walker zavěsil a přes místnost se na něj podíval.

„Moji chlapi se pověsili na toho federála,“ oznámil.

„Jede do města.“

Navarro pochvalně přikývl, pomalu a zamyšleně, a pak utrousil: „ Muy bien.“

19. kapitola

Villaverde mě navigoval dokonale a zanedlouho jsem dojel k obrovskému komplexu přístavního terminálu a zahlédl bránu celního skladiště.

„Jsem tu,“ oznámil jsem. Na svém BlackBerry jsem měl pořád nastaven hlasitý odposlech.

„Fajn, všechno je domluveno.“

Kolem bylo všehovšudy pár aut a ani jediný pěší, přesně jak jsem doufal. Schválně jsem zapnul blinkr s předstihem, abych viděl, jak ti dva v kaštanovém sedanu zareagují. Začali se mi v zrcátku zmenšovat, očividně honem zpomalili, aby mi dopřáli dost času nechat projet v protisměru kamión, než odbočím ke vjezdu do skladiště na druhé straně ulice. Když jsem to udělal, viděl jsem je zajet k protějšímu chodníku a zastavit.

Zdálo se, že mají v úmyslu počkat na mě. Takže opravdu potřebují, abych je k čemusi zavedl. Určitě k Michelle.

Očividně po ní pořád ještě jdou.

Zatímco jsem pouštěl kamión, obhlédl jsem si celní sklad zvenčí. Zepředu ho chránil dvouapůlmetrový drátěný plot, který nebude těžké přelézt. Zajel jsem k bráně, a když se ke mně přiloudal hlídač, stáhl jsem okénko. Tou dobou už jsem věděl, že se jmenuje Terry; před chvilkou jsem poslouchal, jak se s ním Villaverde domlouvá po telefonu.

Terrymu bylo mezi padesáti a šedesáti a nepatřil k nejmrštnějším a nejbystřejším lidem, s jakými jsem se kdy setkal, při pohledu na něj se vtíralo na mysl slovo mamut –, ale to nevadilo, protože jsem nepředpokládal, že by mi při plánované přepadové akci měl dělat parťáka.

„Terry, je to tak?“ Ukázal jsem mu svoji průkazku, jednak abych dodržel proceduru a jednak abych uspokojil bdělé oči na ulici. Viděl jsem, jak se mu do obličeje vkrádá nervozita, a rychle jsem dodal: „Dívejte se jenom na mě a chovejte se přirozeně, ano? Tvařte se, že mě zpovídáte, než mě pustíte dovnitř.“

„Dobře.“ Z očí mu čišelo napětí a viditelně bojoval s pokušením pokukovat přes střechu mého LaCrosse a hledat ty padouchy.

„Nespouštějte ze mě oči, Terry,“ připomněl jsem mu pomalu a klidně. „Soustřeďte se jenom na mě, pokládejte mi otázky a nekoukejte po nich.“

„Promiňte,“ kál se. „Jo, ehm… takže co jste to chtěl vědět?“ Ten se v budoucnosti Oscara rozhodně nedočká, pomyslel jsem si.

Rozhlédl jsem se po prostoru skladiště a zastavil se pohledem u skladovací haly napravo. Nenápadně jsem na ni ukázal hlavou. „Potřebuju odstavit vůz za tamhletou budovou, aby nebyl vidět, až budu přelézat plot a plížit se k těm chlapům, co mě sledují. Rozumíte?“

Potřeboval vteřinu na uklidněnou, než potvrdil: „Samozřejmě.“

Usoudil jsem, že tohle představení by snad mohlo mým sledovačům stačit. „Dobře.“ Zavadil jsem pohledem o pouzdro s automatickou pistolí, skoro utopené pod Terryho panděrem. „Předpokládám, že s tou bouchačkou umíte zacházet.“

Ušklíbl se a maličko pohladil pažbu. „Na to vsaďte boty.“

Znělo to na můj vkus trochu moc nadšeně, ale pořád lepší, než aby se mu v případě potíží rozklepala kolena.

„Posily jsou na cestě, tak ne aby vás napadlo hrát si na hrdinu.

Stačí, když zůstanete ve střehu, jasné?“

Zklamaně protáhl obličej a mrzutě utrousil: „Jo, beru na vědomí.“

„A nekoukejte po nich, až mě pustíte dovnitř.“

Znova přikývl a šel mi odsunout závoru. Když jsem vjížděl do skladu, maličko jsem mu přikývl na oplátku.

„Jsem vevnitř,“ ohlásil jsem Villaverdemu.

Zabočil jsem za skladovací halu, dojel na opačný konec a tam zaparkoval souběžně se zdí.

Z telefonu se znovu ozval Villaverdeho hlas. „Jedno hlídkové auto přístavní policie k vám dorazí za tři minuty a další je na cestě.“

Natáhl jsem se po mobilu, zrušil hlasitý odposlech a vystoupil z auta. „Držte je vpovzdálí a nařiďte jim, ať se nepřibližují, dokud jim neřeknu,“ zdůraznil jsem. „Dejte jim to jasně na srozuměnou, Davide. Nechci, aby ta moje dvojka vzala roha, ale taky nechci, aby se to tu zvrhlo v přestřelku u O. K. Corralu. Ti chlapi s gustem rozstřílejí všechno, co jim přijde pod ruku.“

„Rozumím. Buďte na příjmu.“

„Budu.“

Musel jsem sebou hodit.

Svlékl jsem si sako a odložil ho do auta. Vyndal jsem pistoli, natáhl náboj do komory, uvolnil pojistku a zase pistoli zastrčil do pouzdra. Pak jsem vyrazil.

Opatrně, aby mě nebylo vidět z ulice, jsem doklusal na roh skladu. U drátěného plotu rostly tu a tam trsy vysoké trávy, které skýtaly jakés takés krytí. Prve jsem svoje mládence viděl zastavovat u chodníku, ale v takovéhle ulici se obvykle neparkuje, a tak jsem nečekal, že by zůstali na stejném místě.

Vykoukl jsem a obhlédl situaci.

Nejdřív jsem je neviděl, ale pak jsem si jich přece jen všiml. Byli na malém parkovišti u obchodu s námořnickými potřebami, skoro naproti mně. Parkovalo se tam našikmo, parkovací stání byla uspořádána do stromečku. Sedan stál natočen předkem k Terryho vjezdu, to znamenalo, že pokud nechci šplhat přes plot přímo jim na očích, budu se muset přesunout o kus dál.

Za skladištní budovou, kterou jsem obcházel, byla ještě jedna další. Odcouval jsem podél zdi pryč od ulice, vyčíhal si chvilku, kdy se ti chlapi nedívali mým směrem, a přikrčený jsem přeběhl mezeru, která oba sklady dělila. Oběhl jsem druhou budovu zadem, na opačném konci jsem opatrně vykoukl a přikradl se kolem rohu co nejblíž k plotu.

Odhadoval jsem, že mě od sedanu dělí nějakých šedesát metrů. To stačilo.

Když se venku valil ulicí náklaďák, doplížil jsem se k plotu a škubl za něj, abych vyzkoušel, jak drží. Byl pevný a kosočtvercová drátěná oka měl dost široká, aby se mi do nich vešly špičky bot. Přimáčknutý k zemi jsem čekal, až se kolem bude ploužit další nákladní auto, ale osud mi seslal něco lepšího, mohutný osmnáctikolový kamión vyjíždějící přímo z celního skladu. Usoudil jsem, že odvede pozornost těch mých dvou kamarádíčků, napjal jsem svaly a připravil se k akci, a když hřměl kolem, vyšvihl jsem se na plot. Na čtyři pohyby jsem se dostal nahoru, přehoupl se přes něj a tvrdě přistál v podřepu na chodníku. V zákrytu za pomalým kamiónem a v oblacích zvířeného prachu jsem přesprintoval ulici na druhou stranu.

Schoval jsem se za auto zaparkované ob tucet dalších od hnědého sedanu a dopřál si chvíli na vydýchání. Pak jsem vykoukl ven. Viděl jsem z profilu chlápka na sedadle spolujezdce. Upřeně zíral před sebe na vjezd do skladiště.

Vytáhl jsem pistoli a vyrazil. Kradmými přískoky jsem přebíhal od jednoho zaparkovaného vozu k druhému, a abych minimalizoval nebezpečí, že mě zahlédnou, načasoval jsem přesuny pokaždé na okamžik, kdy kolem projížděly náklaďáky. Doufal jsem, že na sebe strhnou pozornost v těch řídkých okamžicích, kdy ti dva chlapi nevisí pohledem na vjezdu a nevyhlížejí můj návrat.

Zastavil jsem se pět aut od nich, v místě, odkud jsem dobře viděl na muže vedle řidiče. Měl vyholenou lebku a nad uchem tetování připomínající plameny. Oči mu zakrývaly sluneční brýle v kovových obroučkách. Seděl a pokuřoval s loktem vystrčeným z okna a upíral oči na vjezd do celního skladiště. Ačkoli jsem v hotelu jeho tetování neviděl, protože ho měl schované pod čepicí, okamžitě jsem ho poznal, byl to jeden z těch tří drsňáků z výtahu, ten, do kterého jsem vrazil v hotelové hale.

Druhému jsem do obličeje neviděl.

Napjatý očekáváním jsem znovu popoběhl. S pistolí v napřažené ruce jsem se schoval za vůz zaparkovaný nejblíž tomu jejich. Obě auta oddělovalo prázdné parkovací místo.

Přikrčil jsem se, zklidnil se několika hlubokými nádechy a při průjezdu dalšího náklaďáku jsem tryskem oběhl kufr a vynořil se u sedanu u dvířek spolujezdce, s pistolí něco přes metr od Ohnivcovy tváře.

„Ruce na střechu, kde je uvidím. Oba. A hned!“

Trhli sebou a ohlédli se po mně, pod brýlemi kamenný výraz.

„Dělejte!“

Abych zdůraznil, že to myslím vážně, stočil jsem hlaveň pár centimetrů nalevo od Ohnivcovy umně vyzdobené lebky a vypálil jsem varovnou ránu do zadního okénka. Tónované sklo se roztříštilo a zasypalo je sprškou drobounkých střípků.

Znovu jsem zamířil Ohnivci do obličeje.

„No jo, tak jo,“ zavrčel. Vystrčil obě ruce a chytil se jimi horního okenního rámu.

Zaregistroval jsem pohyb hlouběji v autě. Řidič se otáčel a s výrazem zuřivého odhodlání sjížděl pravou rukou níž, k pasu, za kterým mu trčela pažba pistole. Neměl jsem čas na další varování; rovnou jsem vystřelil.

Hlasitě zalapal po dechu a zavyl: „Kuuurva!“ Chytil se levačkou za krvácející díru, kterou mu moje kulka vyvrtala do ramene.

„Zcvoknul ses, nebo co?“ vyjekl Ohnivec. Těkal pohledem mezi mnou a svým sténajícím kumpánem.

„Myslím to vážně,“ zařval jsem. „Ruce nahoru a vystup z toho podělanýho auta!“

Napjatě jsem sledoval, jak se dvířka spolujezdce otevírají. Ohnivec se pomalu, s rukama nad hlavou vynořil ven. Měl na sobě černou větrovku s tmavým tričkem vespod, pytlovité džíny a na nohou těžké kanady. Nebylo vidět, jestli je ozbrojený.

„Máš bouchačku?“ zeptal jsem se ho a trochu jsem se předklonil, abych si ohlídal toho u volantu.

„Jo,“ zavrčel Ohnivec. „V pouzdře za pasem.“

„Vytáhni ji. Dvěma prsty. Pomalu. Polož ji na zem.“

Mrzutě přikývl, vytáhl automatickou pistoli a položil si ji k nohám.

„Teď ji odkopni pod auto. Jemně.“

Poslechl.

„Fajn. Obě ruce na střechu a roztáhni nohy,“ poručil jsem a zaměřil se na řidiče: „Ty tam, ven!“

Couvl jsem před předek auta, abych na něj viděl. V pravé ruce jsem svíral svůj browning a levou jsem vylovil telefon.

„Mám je,“ ohlásil jsem Villaverdemu. „Pošlete sem svoje lidi.“

Řidič se s klením a sténáním hrabal z auta. Byl menší a robustnější než Ohnivec, měl dlouhé rovné vlasy stažené do ohonu a na bradě mušku, flíček vousů pod dolním rtem.

Obešel dvířka a postavil se čelem ke mně. Div nepukl vzteky.

Zaškaredil se na mě a odplivl si.

Zaklínil jsem se do něj pohledem. „Klid, borče. Jedna díra v těle ti snad pro dnešek stačí, nebo ne?“ Pokývl jsem k jeho zbrani za opaskem. „Vytáhnout dvěma prsty. Vždyť to znáš.“

Znovu si odplivl a pak poslechl.

„Odkopni ji pod auto,“ poručil jsem. „A nemyslím až k té lidské pochodni naproti.“

Shýbl se a udělal, co jsem nařídil, a přesně tu chvíli si vybral k příchodu Terry.

„Páááni, člověče, nestalo se vám nic?“

Zalétl jsem pohledem do míst, odkud zazněl jeho zadýchaný hřímavý hlas, a uviděl ho, jak se k nám s tasenou pistolí kolébá přes širokou ulici. Obličej měl zalitý potem, tučné tváře se mu při každém těžkém kroku natřásaly, – a to kratičké odpoutání pozornosti těm dvěma grázlům stačilo, aby se pokusili o útěk.

Vyrazili prakticky zároveň, jako by je spojovalo nějaké děsivé vnitřní pouto, a oba naráz na mě s démonickým řevem zaútočili. Ohnivec u mě byl první, vrhl se na mě zleva, ale stačil jsem odrazit jeho úder levou paží a praštit ho rukou s pistolí naplocho přes nos a horní ret, takže odvrávoral stranou. Tím jsem se ale odkryl zprava a Muška toho bleskurychle využil, popadl mě kolem pasu a strhl mě na zem. Browning i BlackBerry mi vylétly z ruky. Svalil jsem se na asfalt a ztratil oba předměty z očí. Soustředil jsem se na Muškovu levou ruku, která už s razancí kladiva svištěla dolů.

Zachytil jsem úder předloktím, odrazil mu paži a pěstí jsem ho praštil do zkrvaveného ramene, až zavyl bolestí, a vtom Terry zařval: „Dost!“

Muška vzhlédl. Podíval jsem se po hlase a uviděl Terryho o nějakých šest metrů dál, s obličejem svraštělým úporným soustředěním. Ve spojených rukou tiskl namířenou pistoli. „Varuju vás,“ zahřměl znova.

Slyšel jsem Ohnivce vyhrknout „Do prdele s tím vším!“, a když jsem pootočil hlavu jeho směrem, viděl jsem ho, jak bere nohy na ramena. Muška mě pustil, vyskočil a rozběhl se horempádem za ním.

„Stát!“ křikl Terry.

A potom, zatímco já řval „Ne, to nedělejte!“, zmáčkl spoušť, jednou, dvakrát a ještě do třetice. Prostorem mezi námi se rozlehl trojí hlasitý třesk.

„Neee!“ zařval jsem zoufale a vyskočil ze země. Ohlédl jsem se a uviděl Ohnivce, jak klopýtá ulicí čím dál pomaleji, až se nakonec zhroutil na asfalt jako hračka, které došly baterie.

„Přestaňte střílet!“ zahulákal jsem na Terryho a pokusil se ho zarazit i rozpřaženýma rukama. Zatvářil se zmateně, pak přikývl a já dodal: „Zavolejte na tísňovou linku, ať sem pošlou záchranku.“ Vztekle jsem ukázal na ležícího muže uprostřed ulice, pak jsem se od Terryho odvrátil a rozhlížel na zemi po svém browningu a telefonu. Mobil jsem uviděl s vypadlým zadním krytem a vysypanou baterií u vedlejšího auta. Rozhodl jsem se, že počká, a skočil radši po pistoli, která se válela mezi plevelem u kraje chodníku.

Sebral jsem ji a rozběhl se ulicí.

Muška uhnul doprava; pozoroval jsem ho, jak se proplétá mezi zaparkovanými auty na vedlejším parkovišti.

Doběhl jsem k Ohnivci. Ležel s rozhozenými údy na zemi, z hrdla se mu sípavě dral přerývaný dech a téměř se nehýbal.

Na jeho tmavém oblečení jsem nejdřív nepoznal, kam dostal zásah, ale pak jsem to místo zahlédl, dírku ve větrovce těsně pod pravou lopatkou.

Zvedl jsem oči, uviděl Mušku mizet za dalšími auty a rozhodl se, že ho musím stůj co stůj chytit.

Terry se ke mně schlíple ploužil. Zařval jsem na něj: „Zůstaňte u toho zraněného, dokud nepřijede sanitka, a policajty pošlete za mnou!“

Přikývl. „Spolehněte se.“ A já vyrazil za Muškou.

Prokličkoval jsem mezi zaparkovanými vozy a hnal se za ním kolem sousedního parkoviště, doku plného harampádí a masného skladu, ale ztratil se mi. Ten parchant navzdory zranění pelášil jako zajíc. Střelil jsem ho schválně jenom do ramene, do místa, kudy nevedou žádné důležité cévy, ze kterých by vykrvácel, a kde nehrozí poškození životně důležitých orgánů. Bylo mi jasné, že ho rána moc nezpomalí, i když jsem z trhliny v čalounění sedadla poznal, že inkasoval čistý průstřel, takže má v rameni dvě díry a krvácí z obou.

Rozhlédl jsem se, jestli ho někde nezahlédnu. Tělem se mi šířil chlad a prázdnota. Všude kolem byly samé nízké budovy, ve kterých sídlily logistické firmy a autoprodejci; samé prostorné dvory s nejrůznějším technickým vybavením, se spoustou schovávaček, a spoustou aut k ukradení.

Popošel jsem dál ve směru, kterým jsem ho viděl prchat, ale při každém tom bezcílném kroku ve mně pocit prázdnoty rostl jako černá díra a zahlcoval moje nitro chmurným vědomím, že ten parchant je nejspíš definitivně tentam.

20. kapitola

„Kde jsi, Bouchači?“ vyštěkl Walker do telefonu.

„V Barriu,“ odpověděl Ricky „Bouchač“ Torres. „Je to v hajzlu, člověče. Střelil mě.“

Z hlasu Walkerova klubového druha čišelo napětí a zoufalství. „Cože? Co se sakra stalo?“

„Ten sráč se tam objevil jako blesk z čistýho nebe a začal po nás střílet. V jednu chvíli je za vratama skladiště, a než se naděješ, míří Chmatákovi do ksichtu pistolí. Chtěl jsem hrábnout po bouchačce, ale střelil mě do ramene.

Hnusně mi to krvácí.“

„A co Chmaták?“

„Schytal to, člověče. Ten podělanej hlídač ho trefil do zad, když jsme brali roha. Netuším, jestli je po něm, nebo co s ním je.“

„Do prdele,“ zaklel Walker, žíly naběhlé vzteky. „Jak vás moh takhle převízt?“

„Nemám páru. Zvorali jsme to, stačí? Potřebuju pomoc, teče ze mě krev jako z vola, potřebuju, aby mě někdo dal do rychtyku.“

Walker se na moment zamyslel a přitom si všiml, že ho ostatní sledují s obavami a vztekem v očích. Ulpěl pohledem na Mexičanovi, který ho pozoroval taky, zatracený Mexikán s tím svým podělaným federálem, co jim ho byl čert dlužen.

Walker si v duchu vynadal, že klub do téhle patálie zavlekl a nehodil zpátečku, hned jak zjistil, že se v záležitosti angažuje agent FBI. Nechal se zaslepit snadno vydělanými penězi za ostatní únosy, které pro Mexičany provedl, a neměl důvod předpokládat, že se ten poslední zvrhne v pohromu.

Teď v tom každopádně lítá až po uši a má v terénu raněného. Eli „Divočák“ Walker se o své lidi vždycky staral.

„Říkal jsi, že jsi v Barriu?“ ujistil se.

„Jo, zrovna jsem prošel pod mostem.“

„Pěšky? Ty nejedeš autem?“

„Jo, pěšky. Auto je v čudu.“

To Walkerovi těžkou hlavu nedělalo. Beztak bylo kradené. „Zvládneš řídit?“

„Jo, myslím, že jo. Ale musím si šlohnout nějakou káru.“

Walker to bleskově promyslel a pak řekl: „Fajn, opatři si něco na čtyřech kolech a jeď do jeskyně. Zvládneš tam dojet?“

„Doufám, že jo.“

„Tak to udělej. Někoho pošlu, ať tě dá do pucu.“

„Ale rychle, člověče,“ zaprosil Bouchač. „Jsem úplně vyřízenej.“

„Hejbni kostrou, ať jsi tam co nejdřív, a zůstaň dřepět na zadku. Ty to zmákneš.“

Walker zavěsil a zjistil, že čelí stěně tázavých pohledů.

Než stačil cokoli říct, ozval se Mexičan.

„Copak, potíže?“

Walker neměl náladu brát si servítky. „Jo, a pořádný,“

zavrčel. „Kvůli tobě jsem přišel o jednoho chlapa a druhej slíznul kulku do ramene.“

Mexičan nevzrušeně vstal z gauče a přikročil k Walkerovi. V místnosti rázem zhoustlo napětí. Ostatní motorkáři se zvedli a výhrůžně udělali krok dopředu, připravení pustit se do rvačky, a ani Mexičanovi dva pobočníci nezůstali pozadu.

Mexičan svoje muže uklidnil drobným posunkem, aniž se na ně podíval, a s podivným úsměvem na rtech si dál prohlížel Walkera. „Kvůli mně?“

„Měls vybalit hned na začátku, že to ta čubka táhne s federálem,“ sykl Walker.

Mexičan neztrácel klid. „Věděls přece, že dřív pracovala v DEA. A kdybys s tou svojí bandou pitomců nebyl tak příšerně neschopný, její amant by se nám už dávno nepletl pod nohy, nemyslíš?“

Tón, jakým mluvil, spínal ve Walkerově mozku varovné obvody. Znervózňovalo ho to, ani sám nevěděl proč. Ten chlap si tu klidně stojí a naváží se do něj před jeho vlastní partou, v jeho vlastním klubu. Jen málo podobných drzounů se dožilo toho, aby se tím mohli vychloubat.

„Poslouchej, ty zkurvenej Mexikáne. Nemám ponětí, do čeho ses namočil a o co tady vlastně kráčí, ale zato vím, že jsem s tebou skončil. Tak si nech ty kecy, naval zbytek prachů a zmiz mi i s těma svejma poseroutkama z očí, dokud ještě jsem ve velkorysým rozpoložení.“

Shlížel na něj ze své výšky a dusivé napětí v místnosti by se dalo krájet. Koutkem oka si ověřil, že jeho lidé jsou připraveni vypořádat se s případnou hrozbou. Šest proti třem Mexičanům tady uvnitř a jednomu venku, s takovým poměrem sil byl Walker navýsost spokojen. Nepochyboval, že Mexičanovy gorily mají zbraně, ale jeho vlastní chlapi sem taky nepřišli hrát bingo a měli bouchačky v pohotovosti.

Mexičan zřejmě vyhodnotil situaci podobně, protože po pár vteřinách rozvažování dal řečí těla najevo, že ustupuje.

Doširoka rozpažil ve smířlivém, bratrském gestu a pokrčil rameny.

„Chápu, že se vztekáš. Já bych zuřil taky. Ale v minulosti se nám obchody dařily a myslím, že by bylo škoda hodit kvůli téhle patálii všechno za hlavu a zabouchnout si dveře ke spolupráci do budoucna. Tak co si potřást rukama, uzavřít tuhletu nešťastnou záležitost a přenést se přes ni, aniž otrávíme náš pracovní vztah vzájemnou neúctou? Souhlas, amigo?“

Walker si ho podezíravě měřil. Mexičan mu oplácel klidným přívětivým pohledem.

Opravdu jim v minulosti královsky platil za poměrně snadnou práci a pragmatické já Walkerovi našeptávalo, že by si neměl zavírat cestu k budoucím kšeftům. A jelikož klubu teď nejspíš bude hořet půda pod nohama kvůli té přestřelce, nechtěl mít na krku další čtyři mrtvoly a hromadu fyzických důkazů, kterých by se musel zbavovat, nemluvě o hotovém pekle, které by mohli rozpoutat Mexikánovi compadres zpoza hranic.

A tak přikývl. „Souhlas.“

Mexičan rozpřáhl paže ještě víc, obdařil ho pohledem, v němž se mísila výčitka s úlevou, a pak k němu přistoupil a natáhl obě ruce před sebe, aby si jimi mohli potřást.

Walker pokrčil rameny, popošel mu vstříc a podal mu ruku.

Zadíval se mu do očí a v okamžiku, kdy ho Mexičan pevně uchopil oběma rukama za pravačku, se mu v mozku zase sepnul varovný obvod. Mexičanovi zničehonic ztvrdl pohled a dal mu nahlédnout do temné propasti, do které už se kdysi díval. Na vnitřní straně zápěstí ucítil ostré bodnutí.

Škubl sebou, jak mu rukou projela palčivá bolest, a chtěl ucuknout, ale Mexičan ho držel pevně a ledovým pohledem se do něj zabodával čím dál hlouběji. Walker se mu vší silou vytrhl.

Zaskočeně a vztekle si prohlížel své zápěstí, na němž naskakovaly kapičky krve, a pak vzhlédl k Mexičanovým rukám.

„Co to sak–“

Ani nestihl doříci. Ti dva sicarios, profesionální zabijáci, po Mexičanově boku spustili palbu a z pistolí s tlumičem rozsévali s vražednou přesností střelu za střelou.

Tři vteřiny poté byli všichni Walkerovi muži po smrti nebo umírali.

Walkerovi poklesla čelist. Nevěřícně třeštil oči na své padlé bratry a oněmělý šokem sledoval, jak zabijáci přecházejí kolem a nevzrušeně je dorážejí zajišťovací kulkou do hlavy. Pak odtrhl zrak od toho masakru a obrátil se zpátky k Mexičanovi, a v ten moment si uvědomil dvě věci.

Za prvé, kdo ten člověk doopravdy je.

A za druhé, že vůbec necítí ruce a nohy.

Bezvládně se sesul na zem, jako by se mu všechny kosti v těle proměnily v rosol.

Nebyl s to se pohnout. Ani se vzepřít ramenem, aby vstal, nebo třeba jen hnout prstem. Nic ho neposlouchalo.

Když si to uvědomil, zaplavil ho děs. Jen tam tak ležel na boku, tváří a nosem přitisknutý k podlaze, oči vytočené nepříjemně stranou, a neviděl nic než chuchvalce prachu a smetí těsně kolem sebe.

Mexičan k němu přistoupil, takže se mu jeho boty ocitly přímo před obličejem, a Walker ho koutkem oka viděl, jak se nad ním tyčí a shlíží na něj, jako by nebyl nic víc než obyčejný šváb.

A pak zahlédl, jak se jedna bota rozmáchla.

21. kapitola

Vrátil jsem se na ulici u celního skladiště a zjistil, že na místě, kde jsem zanechal Ohnivce, už stojí hlídkový vůz.

Jeden z příslušníků uniformované přístavní policie mluvil s Terrym a druhý do vysílačky. Během pár vteřin se přiřítilo další auto a vyhrnuli se z něj další dva policisté. Všem jsem v rychlosti popsal Mušku a jeden z nich nadiktoval popis do vysílačky a požádal o vyhlášení všeobecného pátrání. Pak naskákali zpátky do aut a vyrazili ho hledat, právě když u nás zabrzdila houkající záchranka.

Ohnivec na tom nebyl valně. Pořád ležel na břiše uprostřed vozovky, s doširoka rozhozenýma rukama a nohama. Nezdálo se, že by nějak zvlášť krvácel, ale přestože byl při vědomí, jen prázdně zíral do asfaltu a skoro nereagoval. Postával jsem s Terrym stranou a přihlížel, jak se ho chopila osádka sanitky a s pohotovou zručností se dala do práce.

Měl jsem na sebe neskutečný dopal. Začínal jsem se dvěma slibnými živými vodítky k vyřešení záhady, kdo pronásledoval Michelle a proč, a skončil jsem s jedním polomrtvým statistou z filmu o Šíleném Maxovi, který nevypadal na to, že by se měl v dohledné době k řeči.

Poskládal jsem dohromady svůj BlackBerry a sledoval, jak záchranářka kontroluje raněnému krevní tlak, zatímco její kolega mu rozstřihává větrovku a tričko, aby odkryl oválný vstřel v pravé horní části zad.

„Systolický tlak pohmatem sto,“ oznámila.

„Má prostřelenou plíci. Převrátíme ho.“

Zručně ho společnými silami obrátili na záda, jako by něco takového dělali už potisící, a rozstřihli mu oblečení vepředu. Těsně pod pravou bradavkou měl asi sedmicentimetrovou ránu, kterou dovnitř vnikal vzduch.

Vedoucí záchranářského týmu, hezká brunetka s ocelově modrýma očima a hustou vlnitou kšticí staženou do ohonu, která se podle jména vyšitého na prsou jmenovala Abisaabová, ho zkušeně prohmatala klidnýma rukama a oznámila kolegovi: „Má hypoxii. Saturace krve kyslíkem devětaosmdesát procent a zdá se, že kulka projela plící skrz.

Zřejmě tu máme pneumotorax. Přines dejchák.“

Rychle mu gumovou páskou připevnili k ústům a nosu kyslíkovou masku bez zpětného dýchání a zavedli do předloktí několik infúzních hadiček. Mezitím se software mého telefonu konečně znovu načetl a nastartoval. S náladou na bodu mrazu jsem zavolal Villaverdemu a vylíčil mu situaci.

Zaslechl jsem druhého záchranáře, nevysokého svalnatého Hispánce jménem Luengo, jak hlásí: „Systolický tlak spadl na osmdesát,“ a znělo to mnohem znepokojeněji než předtím. Vzápětí se ozvala Abisaabová: „Z rány vybublává krvavá pěna, musíme to okamžitě zavřít,“ a během nanosekundy se pustili do práce, pevně utěsnili ránu obvazem a nechali pod něj přístup jen z jedné strany. Jakmile skončili, Luengo odběhl pro nosítka.

„Potřebuju vědět, co s ním je,“ řekl jsem Abisaabové.

Odpověděla, aniž z Ohnivce spustila oči: „Zkolabovala mu plíce, je nedokysličený a má tachykardii. Sotva dýchá.

Musíme ho dopravit na sál a zavést mu hrudní drenáž.“

„Jak to s ním vypadá?“ zjišťoval jsem.

Pochopila, nač se ptám. Ohlédla se po mně a skepticky povytáhla obočí, ale nahlas nic neřekla, standardní postup, pokud je zraněný při vědomí a může slyšet, co se kolem děje.

Poodešel jsem, abych je nechal v klidu pracovat, a podal nejnovější zprávy Villaverdemu. Slyšel jsem, jak si zklamaně povzdechl. „Víc už tam nezmůžete, tak co kdybyste se vrátil na Broadway a omrknul pár obličejů?“

Měl pravdu. Bylo nabíledni, že i kdyby Ohnivec přežil, nepustí mě k němu přinejmenším několik dní. To mě nezřízeně štvalo. Ti chlapi se mi z nějakého důvodu, který mi unikal, nalepili na paty a mě netěšila představa, jak se nečinně potloukám po městě, na každém kroku se ohlížím přes rameno a bezmocně čekám, kdy se ten parchant zmůže na slovo. Potřeboval jsem zjistit, co jsou zač.

Abisaabová s Luengem zvedli raněného na skládací nosítka a připoutali ho.

„Potřebuju se mu podívat do kapes,“ řekl jsem a přistoupil k nosítkům.

Abisaabová se starala o své. „Musíme jet.“

„Pospíším si,“ prohlásil jsem umíněně a šacoval mu kapsy.

„Pane…“

„Jenom vteřinku!“

Neměl u sebe nic, ani peněženku, ani doklady. Ne že bych čekal, že něco objevím, ale občas se na člověka usměje štěstí. V kapse jsem mu našel jenom mobil, laciný, s předplacenou kartou, tak jsem si vzal aspoň ten.

Ustoupil jsem, aby ho mohli odvézt, a když ho nakládali do vozu, všiml jsem si Luengovy paže. Zpod okraje rukávu mu vykukovalo cosi, co vypadalo jako dolejšek složitého tetování. Hlavou mi bleskl nápad.

„Moment, počkat!“ Doběhl jsem k nim a protlačil se k Ohnivci.

„Musíme ho okamžitě odvézt,“ ohradila se Abisaabová.

„Já vím, jenom…“ Odhrnul jsem jednu polovinu rozstřiženého trička, pak druhou. Nikde nic. Ohlédl jsem se po Abisaabové a požádal: „Půjčte mi nůžky.“

„Cože?“

„Nůžky. Půjčte mi je.“

„Musíme ho odvézt, agente,“ trvala na svém a probodávala mě pohledem.

„Tak přestaňte zdržovat, sakra, a dejte mi ty nůžky!“

Upírala na mě zrak a nejspíš poznala, že to myslím smrtelně vážně, a tak potřásla hlavou, zalovila v lékařské brašně a dotčeně mi je podala, jako bych šlápl na ocas její domácí kočičce.

Pustil jsem se do toho, co zbylo z Ohnivcovy bundy, a podélně rozstřihl bližší rukáv.

„Co to provádíte, přeskočilo vám?“ obořila se na mě Abisaabová.

Pokračoval jsem v díle.

„Marníte jeho čas, ne můj, slyšíte? Jeho čas!“

Opatrně jsem rukáv rozhrnul, odhalil mužovo předloktí a pak i celý zbytek paže až k rameni. Kůži měl čistou.

Oběhl jsem nosítka na druhou stranu a zopakoval totéž s levou paží; pečlivě jsem se přitom vyhýbal zavedeným infúzím. Na předloktí nebylo nic, ale když jsem poodtáhl horní část rukávu, spatřil jsem tetování na rameni.

Shrnul jsem látku dál, abych ho viděl celé. Zobrazovalo orla držícího v drápech dvě zkřížené M-šestnáctky, takže vypadaly jako hnáty pod pirátskou lebkou. Orel měl sluneční brýle, šátek a křídla ze šlehajících plamenů.

Prohlížel jsem si ty sluneční brýle a šátek.

Tohle by snad mohlo k něčemu vést, snad.

Vytáhl jsem mobil, rychle tetování dvakrát vyfotil, zkontroloval, že záběry jsou ostré, a pak jsem vzhlédl k Abisaabové.

„Teď už je váš,“ řekl jsem kajícně. „Omlouvám se, bylo to důležité.“ Tvrdý pohled v jejích očích nijak nezjihl, ale vzala mě na milost drobným pokývnutím.

Než ho odvezli, už jsem zase vytáčel Villaverdeho číslo.

„Vyfotil jsem tetování, které má ten chlap na rameni,“

oznámil jsem mu. „Možná je veterán, ale taky by to mohl být nějaký klubový znak.“

„Pošlete mi tu fotku,“ řekl mi. „Předám ji ATF.“

Pookřál jsem. Jestli je to vážně klubový znak, tak by ho lidé z ATF měli mít v evidenci a brzy zjistíme, co jsou dotyční zač.

Poslal jsem snímek e-mailem Villaverdemu a rozběhl se zpátky ke svému autu. Nesměle ve mně klíčila naděje.

22. kapitola

Walker s hrůzou sledoval, jak ho mužova pravá bota kopla do ramene a převrátila na záda.

Mexičan na něj stále shlížel s chladným zadostiučiněním. Walker cítil nával krve ve spáncích; hleděl mu do očí a vstřebával náhlé pochopení.

Tohle není žádný Navarrův „bývalý pobočník“, žádný „Nacho“, nebo jak si teď říká.

Je to Navarro osobně.

Ten zmrd není mrtvý.

Důsledky toho poznání uvrhly jeho beztak rozvířenou mysl do hotové smršti. Bezmocně ležel, zatímco Navarro zvedl ruku a upravil si velký stříbrný prsten navlečený na dvou prstech naráz, na pravém prostředníku a prsteníku.

„Je to hotové kouzlo, co říkáš? Přesně tomu věří kmen, od kterého ta látka pochází, že je to kouzlo. A svým způsobem opravdu je. Šikovný koktejl z neurotoxinů, který zablokuje motorické neurony na úrovni horní míchy a vyvolá kvadruplegii,“ prohlásil s upřímným nadšením, jako by se nad jeho působením rozplýval poprvé v životě, ačkoli Walker z osobní zkušenosti věděl, že tomu tak není.

Účinky té látky už kdysi pozoroval v Mexiku. Na člověku, kterého podezírali, že je práskač.

Při té vzpomínce ho polil děs.

„Na operačním sále by k něčemu takovému potřebovali špičkového anesteziologa a kvalitní vybavení,“ dodal Navarro. „A hleďme, stačí obyčejný toxin z tropického pavouka…“

Podřepl, aby si ho prohlédl zblízka, a do obdivného úžasu v jeho očích se vmísilo cosi dravčího. „Skvělé na něm je, že neochromí veškeré svalstvo. Nejspíš sis všiml, že některé tvoje nervy, ty od krku výš, pořád fungují, viď?

Mluvit můžeš. Takže mi pověz, amigo,“ dodal tiše, skoro šeptem, „co je ta ,jeskyně‘, kterou jsi zmínil, a kdo je ten ,Bouchač‘, se kterým sis telefonoval.“

Walker se vzchopil a plivl Navarrovi do tváře.

„Jdi do prdele!“

Navarro se rozzářil, jako by v přesně tuhle reakci doufal.

Hleděl na Walkera, jako by na něj znovu začal být pyšný, a bez ohlédnutí natáhl ruku za sebe.

Walker se snažil dohlédnout, co dělá. Viděl, že mu jeden z poskoků něco podává, ale nerozeznal, co to je. A pak se Navarro usmál a rozmáchlým pohybem, jako když kouzelník vytahuje králíka z klobouku, mu tu věc přistrčil před nos, zahradnické nůžky, ty pro jednu ruku, s pružinou mezi držadly.

Demonstrativně zacvakal čepelemi a sjel po Walkerově těle pohledem níž.

„Tak čímpak začneme?“

Walker se napjal a pokusil se zvednout hlavu, aby viděl, co Navarro dělá, ale přes jeho záda zahlédl všehovšudy to, že něco kutí rukama. Pak uslyšel nechutné křupnutí, kovové cvaknutí a Navarro se otočil zpátky. Se škodolibým úsměvem strčil Walkerovi cosi před oči.

V krví potřísněné ruce držel prst.

Walkerovi poskočil žaludek až do krku.

„Jeden je fuč, devatenáct zbývá. Zkusíme další?“

Z Walkera se lil pot. „Jak jsem řek,“ zamručel, „jdi do prdele.“

Uslyšel další křupnutí.

A znovu to cvaklo.

Neudržel se a začal dávit, a přestože věděl, že by neměl vnímat žádnou bolest, mysl mu ji vyvolávala. Cítil, jak se propadá do bezvědomí.

„Tak co?“ zeptal se Navarro.

Walker posbíral poslední zbytky sil a plivl po něm.

Zmohl se jen na ubohý ochablý plivanec, který minul cíl a ještě víc ho zdeprimoval.

Navarro se na něj zadíval jako zklamaný rodič a pak se odvrátil.

„Nemám moc času, takže… co kdybychom prozatím ostatní prsty vynechali a přešli k něčemu mnohem…

přesvědčivějšímu?“

Kývl na své pomocníky a Walkera zachvátila zrůdná, neskutečná směsice děsu a fascinace, když je sledoval, jak se sklánějí, rozepínají mu pásek a stahují džíny.

A potom se Navarro zase pustil do díla.

23. kapitola

Babylónští orli.

Tak si ti parchanti říkali.

Lidem v ATF budiž všechna čest, poté, co jim Villaverde poslal fotografii tetování, kterou ode mě dostal, trvalo jim ani ne deset minut dohledat k ní jméno. Dodali také adresu zdejší klubovny Orlů, která zároveň sloužila jako sídlo mateřské lokální skupiny. Nacházela se v boční ulici u bulváru El Cajon v městě La Mesa a přiléhala k motorkářské prodejně a dílně, které jí sloužily jako zástěrka. Ta adresa mi nic neříkala, ale zadal jsem ji do GPS

a hned jsem vyrazil na cestu. Na místě na mě měl čekat Villaverde s posilami, jednotkou rychlého nasazení, ATF

a místní policií.

Vrátil jsem se na dálnici a uháněl na sever s plně nabitým browningem, modrým majáčkem na střeše a plynovým pedálem sešlápnutým až k podlaze.

Doufal jsem, že k cíli dorazím dřív než kdokoli jiný.

24. kapitola

Walkerem cloumala nevolnost a závrať, jakou ještě v životě nezažil.

Před lety utrpěl zranění v boji. Schytal zásah kulkami i šrapnelem, a přesto z armády neodešel a vrátil se na frontu.

I po návratu ze Zálivu a založení Orlů sklidil pořádnou porci ran. Okusil nejrůznější bodné zbraně a zmlátili ho mosazným boxerem a baseballovou pálkou. Uměl rány přijímat. Neříkali mu Divočák jenom kvůli hustým rozcuchaným vlasům a rozježené bradce.

Tohle ale bylo něco jiného.

Balancoval na hraně bezvědomí a neměl daleko k vykrvácení. Věděl to. Ale zranění neprovázela normální bolest. Zakoušel podivný, mnohem nepříjemnější a hlubší vjem. Navarro mu řekl, že to je takzvaná viscerální bolest, bolest přímo v útrobách, kterou nepřenášejí míšní nervy.

Bolest, která člověka rozežírá zevnitř.

Neudržel se a vyklopil Navarrovi všechno, co po něm chtěl. A teď byl připraven na smrt. Nemělo cenu dál žít.

V tomhle stavu ne.

„Co je sakra za tím vším?“ zasípal a jeho ústa sotva dokázala zformulovat slova. „Po čem to jdeš?“

Navarro na něj shlížel a otíral si ruce žínkou. „Po něčem, čeho si už bohužel neužiješ, amigo. I když, kdo ví? Možná v příštím životě…“ Podal žínku dozadu jednomu ze svých pomocníků, a když se jeho ruka zase vynořila, držel v ní pistoli. „ Vaya con dios, cabrón.“

Bez oka mrknutí přimáčkl hlaveň s tlumičem Walkerovi mezi oči a stiskl spoušť.

Navarro vstal, urovnal si sako, otřepal z něj smítka a vrátil pistoli bližšímu sicariovi.

„Zajděte pro našeho hosta,“ poručil španělsky, „a pak půjdeme najít toho Bouchače.“

25. kapitola

Nedorazil jsem tam první.

Ani zdaleka ne. A soudě podle barikády pulsujících pohotovostních majáčků, které mě uvítaly, jakmile jsem odbočil z bulváru El Cajon, dorazili jsme příliš pozdě všichni.

Před prodejnou motocyklů už porůznu parkovaly dva hlídkové vozy a několik neoznačených policejních aut a v patách za mnou se přihnal další černobílý policejní vůz a sanitka. Policisté se v beznadějně nedostatečném počtu pokoušeli ohradit blok s místem činu žlutou páskou a udržet v odstupu rostoucí dav zvědavců.

Zaparkoval jsem co nejblíž, zbytek cesty jsem doklusal a strážníkovi, který mi chtěl zastoupit cestu, jsem mávl před nosem průkazkou. Villaverdeho jsem našel na dvoře před obchodem. Stál před čímsi, co jsem odhadoval na vchod do klubovny, a rozmlouval s člověkem z úřadu šerifa a dvěma mechaniky v modrých kombinézách. Když mě spatřil, odtrhl se od nich a došel ke mně.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se.

„Tam vevnitř,“ řekl prostě a vedl mě pryč. Ukázal palcem za sebe na ty dva mechaniky. „Našel je jeden z klubových čekatelů a zavolal nás. Není to hezký pohled.“

Čekatelé jsou zájemci o členství, kteří se nějakou dobu ometají kolem klubů, pak povýší na kandidáty ve zkušební lhůtě a čekají na přijetí mezi plnoprávné členy s právem nosit nášivky.

Villaverde mě provedl postranními dveřmi vedle obchodu do klubovny gangu.

Vypadala spíš na jatka.

Napočítal jsem celkem šest mrtvol rozesetých po celé místnosti. Pět bylo zastřeleno; leželi zkrouceni v různých groteskních pozicích, do nichž je naaranžovala smrt. Rychlá profesionální práce, každý měl v těle dvě nebo tři rány a výsledek si vrahové pojistili dodatečnou kulkou mezi oči.

Mrtvoly i střelné rány vypadaly čerstvě. Všichni měli klubové barvy.

S šestým tomu bylo úplně jinak.

Byl to chlap jako hora, s rozježenou kozí bradkou a dlouhými mastnými vlasy. Ležel na zádech uprostřed místnosti. Stejně jako ostatní byl oblečen v klubových barvách a dostal kulku mezi oči. Navíc mu ale na jedné ruce chyběly dva prsty. Zahlédl jsem je o kus dál, pohozené na zemi jako cigaretové špačky. Pohled však přitahovaly jeho slabiny. Měl stažené kalhoty a uříznutý penis. V rozkroku zbyla jen příšerná kašovitá hmota a mezi nohama se mu až k chodidlům roztékala obrovská kaluž krve.

Zvedl se mi žaludek a zkroutil se mi do klubíčka. Ani jsem se nenamáhal s rozhlížením, kde ta tělesná část skončila. Místo toho jsem se zadíval na Villaverdeho.

V jeho očích se zrcadlily moje pocity.

Ve hře se objevil nový hráč.

A vzhledem k tomu, s čím jsme se nyní setkali, vyžadovala překlasifikování na úplně novou úroveň.

Počkal jsem, až se mi ustálí vnitřnosti, a pak jsem se zeptal: „Viděli ti chlapi v obchodě něco?“

Villaverde pokrčil rameny. „Ten, co vraždy ohlásil, viděl těsně před svým příchodem odjíždět auto. Černý SUV

s tónovanými skly. Velké auto, něco jako Escalade, ale cadillac to podle něj nebyl.“ Po krátké odmlce dodal: „Měl byste se podívat ještě na něco.“

Vedl mě přes místnost na druhou stranu a já se přitom rozhlížel. Na boční stěně byla za koženým gaučem nástěnná kresba o velikosti plakátu, klubový znak, stejný, jaký měl Ohnivec vytetovaný na rameni. Byl tu bar, pianino a vzadu cosi, co vypadalo jako zasedací místnost. U dveří visela řada baseballových pálek. Pak jsem si všiml ještě něčeho. Na protější zdi za kulečníkovým stolem. Spousty zarámovaných fotografií.

„Počkejte,“ požádal jsem Villaverdeho.

Došel jsem se na ně podívat.

Bylo tam několik válečných záběrů, jaké všichni až příliš dobře známe, vojáci, kterým se vepsala do tváří únava z bojů, jak se uprostřed nehostinné pouště usmívají do fotoaparátu s prsty vítězoslavně zvednutými do véčka. Na jednom byl ten zmaskovaný motorkář ve skupince pěšáků hrdě pózujících na apokalyptickém pozadí hořících ropných polí a tanků rozervaných protipancéřovými střelami.

Očividně Irák, takže tam byli buď počátkem devadesátých let, nebo po jedenáctém září. Vedle galerie veteránů visel ve dvou řadách tucet jiných snímků, jeden jako druhý: Černobílé portrétní fotografie dvacet krát dvacet pět centimetrů z policejních kartoték, které patrně zachycovaly plnoprávné členy klubu.

Několik jsem jich okamžitě poznal, toho, který právě přišel o svou mužnou pýchu, chlapa, který zastřelil Michelle a kterého jsem rozplácl jako mouchu, Ohnivce a také Mušku, s výhrůžně vzdorným výrazem. Podobně jako ostatní neochotně třímal černou tabulku s identifikačním číslem a místem zatčení, v jeho případě v policejním okrsku La Mesa. Byl zatčen místní policií, takže i kdyby se nevyskytoval ve složce ATF, kterou si Villaverde stáhl do svého smartphonu, nebude těžké opatřit si jeho jméno.

„Tohle jsou ti chlapi, co mě sledovali,“ zavolal jsem na Villaverdeho a poklepal ukazováčkem na zarámované fotky.

Villaverde se přišel podívat.

„Tohohle postřelil hlídač z ostrahy skladu,“ ukázal jsem na Ohnivce. „A tohle je ten, co utekl.“

„Výborně, seženeme jeho jméno a vyhlásíme po něm celostátní pátrání.“ Villaverde si otevřel složku ATF

a přivolal jednoho policistu, ať rozešle informace.

Nejnovější vývoj ve mně vyvolával smíšené pocity. Jak to tak vypadalo, celý klub byl vyhlazen. Anebo přinejmenším všichni jeho řádní členové. Šest mrtvých tady, vrah Michelle, ten probodený, Ohnivec a Muška. Celkem deset. Na zdi sice viselo dvanáct portrétů, ale ti dva zbylí mohli být už dávno po smrti; třeba tu jejich portréty zůstaly na paměť příštím generacím. Pokud tohle byla parta, která unesla vědce z výzkumného centra a zaútočila na Michelle, nikomu dalšímu už neublíží. Na její místo však nastoupili ještě surovější grázlové a ti dál běhají na svobodě. A jelikož motorkáři jsou mrtví, ocitli jsme se s pátráním zase znova na začátku.

Pokud nenajdeme Mušku.

Dřív než oni.

„Jmenuje se Ricky Torres,“ oznámil Villaverde.

„Přezdívka Bouchač.“ Ukázal mi v telefonu fotografii. Byl to jiný policejní snímek, ale zachycoval stejného muže jako ten na zdi. Bez nejmenších pochyb.

Přikývl jsem a Villaverde poslal jednoho z uniformovaných policistů, ať dá vyhlásit pátrací akci. Když strážník odspěchal, Villaverde pokývl hlavou k postranním dveřím. „Tamhle.“

Provedl mě jimi a sešli jsme po úzkých schodech do suterénu. Tvořila ho jediná dlouhá místnost bez oken, zanesená nepořádkem. Všude se válely hromady nejrůznějších beden a krabic a páchlo to tu prachem a hnilobou.

„Koukněte se na tohleto.“ Villaverde ukázal do protějšího rohu na trubky vedoucí těsně nad podlahou.

Na zemi u nich byla pohozená nylonová pouta.

Odemčená. Dvoje. V rohu se vršila hora prázdných obalů od jídel z rychlého občerstvení a kelímků od limonád. Shýbl jsem se, abych si je prohlédl blíž. Vypadaly poměrně čerstvě a nepáchly.

Ať byl tady dole připoután kdokoli, nebyl pryč dlouho.

Zíral jsem na ta plastová pouta. „Možná sem uklidili ty dva vědce.“

„Možná. Ale moc se mi nezdá, že by je tu věznili celé měsíce.“

„Třeba tu drží unesené, než je předají dál. To by znamenalo, že nedávno unesli někoho dalšího.“ Ohlédl jsem se po Villaverdem. „Musíme zkontrolovat seznamy nezvěstných. Mohl by to být nějaký další chemik.“

Ještě jednou jsem se rozhlédl a vtom jsem si poblíž jedněch pout všiml čehosi lesklého. Došel jsem k tomu. Byla to kontaktní čočka.

Upozornil jsem na ni Villaverdeho, a protože měl rukavice, nechal jsem ho, aby ji sebral a uložil do důkazního sáčku.

Přemítal jsem nad časovými souvislostmi. Přestože ti neznámí, které tu věznili, nemuseli mít nic společného s Michelle, s unesenými vědci ani s tou střílečkou nahoře, přestože mohlo jít o různé případy, ve kterých měli motorkáři prsty, časový souběh mi dělal starost. Na to, aby se jednalo o samostatné akce, žonglovali ti mládenci příliš mnoha míčky naráz. Vrtalo mi hlavou, jestli se ten masakr nahoře týkal lidí, které tady dole živili lacinými hamburgery, a pokud ano, jak by mohl souviset s Michelle. V téhle rovnici bylo příliš mnoho neznámých a to mě frustrovalo. Nutně jsme potřebovali zjistit, kdo si motorkáře najal. Což mě dovedlo k přemítání, kdo další by to mohl vědět.

„Říkal jste, že tohle byla mateřská lokální skupina klubu?“ zeptal jsem se Villaverdeho cestou nahoru.

„Jo, proč?“

„Takže existují i další místní skupiny?“

„Pár jich je,“ odvětil a znovu začal procházet složku ATF. „Tady to máme: Klub má tři další místní skupiny na různých místech státu a kupodivu“, zvedl ke mně oči, „

taky jednu v Holandsku. V Evropě.“

„Musíme si promluvit s těmi nejbližšími, které je mohly nejlíp znát. Třeba vědí, pro koho pracovali.“

Villaverde pochybovačně nakrabatil čelo. „Jistě, i když klubové aktivity tohohle typu bývají většinou přísně oddělené. Pochybuju, že ostatní skupiny jedou ve stejných věcech jako tahle parta. A kdyby jo, nebudou nám o tom vykládat.“

„Třeba ano, po tom, co se tu stalo…“

Villaverde se dál tvářil skepticky. „To by se příčilo jejich přirozenosti.“

Kývl jsem hlavou k prodejně motorek. „Co ti čekatelé?

I když je ještě nezasvěcovali do všeho, některý mohl něco zaslechnout. A třeba i vědět, koho drželi tam dole.“

„Určitě. Ten masakr s nimi pořádně zamával, takže máme šanci trochu je přidusit a něco užitečného z nich vymáčknout.“

Když jsme se vrátili do hlavní místnosti a zrak mi znovu padl na zkrvavená těla, připomnělo mi to Mušku/Bouchače.

Zmocňovalo se mě neblahé tušení, že každou chvíli může být pozdě, nepříjemný pocit, z něhož se mi ježily chloupky v zátylku.

„Musíme najít Bouchače,“ připomněl jsem Villaverdemu.

„V záznamech máme jeho poslední známou adresu, poslední známou milenku a rodiče. Brzy něco vyplave.“

Zamyslel jsem se nad střelnou ranou v jeho rameni. „Je možné, že objednavatelům zavolal, aby jim dal avízo, co se semlelo u skladiště. V tom případě o něm ti psychopati, co mají tohle na svědomí, nejspíš vědí. Možná i to, kam má namířeno. Když všechny motorkáře pozabíjeli, určitě se chystají provést totéž i s ním. Musíme sebou hodit.“

Padala na mě čím dál větší úzkost. Potřebovali jsme ho najít, a to hned. Bylo dost pravděpodobné, že se od něj můžeme dozvědět, oč vlastně běží, a kdo jsou ti noví hráči.

Vtom jsem uslyšel venku před klubovnou rozruch.

„Ne, madam,“ důrazně naléhal mužský hlas. „Už jsem vám říkal, že nesmíte…“

„Nevykládejte mi, co smím a nesmím,“ skočila mu do řeči nějaká žena. „Je to podnik mého manžela a já chci k němu.“

Ve dveřích se objevili dva strážníci, kteří se viditelně, a marně, pokoušeli zabránit ve vstupu ženě prodírající se mezi nimi. Proklouzla jim a vpadla do místnosti. Vypadala na něco málo přes čtyřicet. Měla plnou postavu a kaštanové vlasy s melírem, na sobě bokové džíny a džínovou košili zavázanou v pase na uzel. Nikdo by ji nepopsal jako hezkou, ale měla v sobě jakousi divokou drsnou přitažlivost, která se nedala přehlédnout.

Zrak jí okamžitě padl na zmrzačeného motorkáře.

Strnula uprostřed kroku, upustila kabelku a ruce jí vylétly k obličeji.

„Divočáku!“ vyjekla a z očí jí vyhrkly potoky slz.

„Divočáku, prokristapána, to ne, ty můj Divočáčku, ne ne ne…“

Zapotácela se a zdálo se mi, že se jí každou vteřinou podlomí kolena. Přiskočil jsem jí na pomoc a Villaverde také.

„Tady byste neměla být, paní, prosím vás.“ Postavil jsem se před ni, abych clonil motorkářovu mrtvolu. „Prosím,“

zopakoval jsem a přidržel ji za ramena.

„Tohle ne…,“ zamumlala s tváří zbrocenou slzami a hlas se jí vytratil. Vzápětí se ale zase ozval, plný vzteku. „Co se stalo? Co mu to udělali?“

Přitáhl jsem si ji a chvilku ji tiskl v náručí, abych ji uklidnil a dal jí šanci popadnout dech. „Pojďme tamhle,“

nasměroval jsem ji do zasedací místnosti a hlídal si přitom, abych zůstával mezi ní a mrtvým. „No tak.“

Chtě nechtě jsme museli projít těsně kolem dvou dalších mrtvých motorkářů, a i když jsem se všemožně snažil clonit jí výhled, zpozorovala je a znovu sebou vyděšeně cukla.

Přisunul jsem jí židli otočenou zády k hlavní místnosti.

„Posaďte se prosím.“

Zeptal jsem se jí, jestli nechce trochu vody, ani nevím, proč se to pokaždé dělá, jako by voda měla zázračnou hojivou moc, která zaplaší i nejtraumatičtější zážitky. Mátožně přikývla. Villaverde jí šel nalít sklenici k baru.

Musel jsem našlapovat zpolehoučka, ale přitom jsem z ní potřeboval dostat něco užitečného co nejrychleji. Cítil jsem, jak Bouchačovi neúprosně odtikává čas; byla to hra na honěnou. Pověděla mi, že se jmenuje Karen a je Divočákova žena, a že Divočák, pravým jménem Eli Walker, je prezidentem klubu. Jeden z čekatelů jí hned po tom hrůzném nálezu zavolal a ona okamžitě přispěchala.

Odpovídal jsem jí na otázky pokud možno jemně a řekl jsem jí všechno, co jsem mohl, ale rychle, protože jsem ji potřeboval navést k tomu, co jsme se nutně potřebovali dozvědět.

„Musíme najít Bouchače,“ řekl jsem jí.

Podívala se na mě naprosto zmateně, jako bych zčistajasna přepnul k hovoru o počasí.

„Proč?“

„Je pořád někde venku,“ odpověděl jsem. „Je raněný a myslím, že ti, co provedli tohle tady, jdou i po něm.

Musíme ho najít dřív než oni, nebo taky přijde o život.“

Do očí se jí vetřel neklid a náznak paniky. „On je zraněný?“ zeptala se.

„Postřelený.“ Počkal jsem, až jí to dojde, a přitlačil jsem na ni. „Nevíte, jak ho kontaktovat? Nemáte na něj mobil?“

Sklouzla pohledem stranou a několikrát zamrkala; najednou se mi nevydržela dívat do očí.

„Nebojte se,“ uklidňoval jsem ji. „O vás nejde. Chceme mu zachránit život. Potřebuju od vás jen vědět, jak s ním navázat kontakt.“

Znovu zaváhala a nakonec zavrtěla hlavou. „Číslo na něj nemám. Ale jestli venku zařizuje něco pro klub,“ dodala s výrazem, který jasně naznačoval, že tím myslí něco nelegálního, „stejně by si s sebou svůj mobil nebral. Pořídil by si nový, s předplacenou kartou.“

Obrátil jsem se k Villaverdemu. „Našli jste u Walkera telefon?“

„Ne.“

Zamračil jsem se. Cítil jsem, že nám čas uniká jako moře ustupující před vlnou tsunami. „A co nějaký konspirační byt, kde by se schoval a čekal na pomoc? Nějaký doktor, který pro klub pracuje, nebo nějaký známý? Milenka?“

Viditelně znervózněla a vrtěla hlavou, že o ničem takovém nemá tušení.

„Prosím vás, Karen,“ naléhal jsem jemně. „Opravdu ho potřebujeme najít.“

„V nemocnici svatého Judy máme jednoho spřáteleného doktora, který se moc nevyptává, ale tam by Bouchač nešel, aspoň ne se střelnou ranou.“

„Tak kam? Přemýšlejte, Karen.“

Zadívala se na mě a soustředěně přimhouřila oči, jako by ji hledání odpovědi stálo fyzickou námahu.

Pak řekla: „Do jeskyně.“

26. kapitola

„Mám ho. Podezřelý zadržen, opakuji, podezřelý zadržen.“

Todd Fugate, zástupce šerifa z místního úřadu na sandiegském předměstí San Marcos a příslušník oddělení gangů a narkotik, ohlašoval tu novinku do vysílačky s hřejivým pocitem v duši. Naléhavou pátrací akci vyhlásilo San Diego a FBI jí přidělila nejvyšší prioritu, něco takového se nestává denně. Když zpráva dorazila, Fugate zrovna odjížděl od nákupního centra Grand Plaza a okamžitě se chopil příležitosti. K místu, kde se měla hledaná osoba nacházet, zpustlému skladištnímu areálu zastrčenému poblíž třídy La Mirada, jemuž se přezdívalo „jeskyně“ –, to měl po dálnici slabých osm kilometrů. S vědomím, že tam dorazí zaručeně první, dupl na plyn a odsvištěl.

Když dojel k cíli, ani nečekal na posily. V poplachovém hlášení bylo řečeno, že podezřelý má střelnou ránu v rameni a je pravděpodobně sám. Žádné varování, že by byl ozbrojen.

Fugate se s tím spokojil, a jak se ukázalo, naprosto oprávněně. Podezřelý byl beze zbraně, zesláblý a zdálo se, že co nevidět omdlí. Vzdal se bez sebemenšího odporu. Podle toho, jak se tvářil, se mu nejspíš ulevilo, že má to martyrium za sebou. Fugate se ho chystal osobně odvézt do nemocnice, bude to rychlejší než čekat na sanitku, až dojede celý ten lán světa až sem, a ten syčák si brzy bude hovět v měkké nemocniční posteli, kde ho budou obletovat sestřičky, což je určitě mnohem lákavější než vykrvácet opuštěný někde ve špinavém skladišti.

Fugate v povznesené náladě nahnal zatčeného na zadní sedadlo svého Fordu Crown Victoria a ani se nenamáhal přicvaknout ho želízky k ocelovému oku u sedadla. Vždyť ten chlap je totálně vyřízený. Ano, šerifův zástupce na sebe byl jaksepatří pyšný. Jak hlásal slogan na černobílém nárazníku, okresní úřad šerifa v San Diegu „udržuje klid a pořádek od roku 1850“ a Todd Fugate se nadouval hrdostí, že k té ušlechtilé tradici v tenhle krásný letní večer vydatně přispěl.

Necelou minutu poté byl po smrti.

Když vyjížděl ze skladiště, objevil se ve vratech velký SUV a zčistajasna, naprosto nečekaně, vyrazil proti němu.

Fugate strhl volant, aby se vyhnul srážce, ale přední nárazník tereňáku cvrnkl o zadek jeho auta, roztočil ho jako káču, odhodil ho stranou a policejní ford skončil čumákem napřed ve škarpě u vrat. Šerifův zástupce napůl omámeně přihlížel, jak se SUV hbitě otáčí o sto osmdesát stupňů a zastavuje tak, aby mu zablokoval cestu. Kola těžkého terénního vozu se ještě ani nepřestala točit, když se dvířka rozletěla a zevnitř vyskočili dva muži.

Fugate zařadil zpátečku a šlápl na plynový pedál, ale pneumatiky jen bezmocně zakvílely a protočily se naprázdno. Motor se rozeřval, ale uvízlé auto trčelo na místě a odmítalo zabrat. Fugate to vzdal a tasil zbraň, jenže příliš pozdě, muži už k němu doběhli a byli rychlejší. Když se mu první střela zavrtala do plic, bolelo to jako čert. Bolest však trvala jen vteřinku, o to se postarala druhá kulka, která mu projela mozkem a pozhasínala v něm všechna světla.

Nezůstal naživu dost dlouho, aby viděl, jak vytáhli jeho zraněného vězně z auta a nacpali ho dozadu do tereňáku a jak nerušeně odjíždějí.

Což bylo venkoncem dobře.

27. kapitola

Byli jsme zpátky na startovním políčku.

Muška, pardon, Bouchač neboli Torres nebo třeba Tupohlavec nebo jak mu chcete říkat, byl tentam. Ohnivec, přesněji řečeno Billy „Chmaták“ Noyes, ležel na jednotce intenzívní péče v nemocnici Scripps Mercy s tlustou trubičkou v krku. Ostatní členové motorkářského bratrstva se nacházeli ve stavu permanentního znehybnění v hliníkových šuplatech dole v márnici.

K nim přibyl šerifův zástupce, jehož při ranním vstávání určitě ani nenapadlo, že dnešní den bude jeho poslední.

A spousta nevyřešených otázek.

Otázek, které mě pronásledovaly, ještě když se snesla noc a já se konečně vracel do hotelu, připravený naházet vzpomínky na tenhle mizerný den do mentálního spalovače a vykročit vstříc zítřku.

Byl jsem utahaný a zdeptaný. Při pohledu na Tess však moje smysly pookřály. Už se jí povedlo uspat Alexe, což bylo dobré znamení, i když se samozřejmě dalo čekat, že celou noc vzhůru nevydrží. Zašel jsem se na něj podívat. Ležel ve svém dětském pyžámku stočený do klubíčka uprostřed hromady plyšáků a umělohmotných hraček a připadalo mi, že vypadá klidněji než předchozího večera.

Tess působila jako tonikum na každého.

Poslal jsem Julii na noc domů a vyprovodil ji k autu.

Chtěl jsem jí dopřát trochu oddechu a soukromého života, vždyť strávila ve službě celý víkend. Pak jsem si u pokojové služby objednal dvojitý sendvič, ulehčil minibaru o dvě piva, jedno podal Tess a svalil se vedle ní na gauč.

Hladově jsem se vrhl na sendvič a mezi sousty jsem jí stručně popisoval svůj den. Řekl jsem jí, co jsme objevili v klubovně, i když nejkrvavější detaily jsem radši vynechal.

Líčit Tess svoje každodenní zážitky mi odjakživa pomáhalo, protože jsem převyprávěním získával odstup a nahlížel věci v širší perspektivě. Zároveň jsem si ujasňoval, které otázky jsou pro další pátrání nejnaléhavější.

Například otázka, proč mě sledovali. A proč odvezli Bouchače a nezastřelili ho rovnou na místě. Jedna ovšem kralovala, kdo pozabíjel motorkáře? Spáchal to ten, kdo si je najal k únosu Michelle a případně i toho člověka vězněného v suterénu, anebo s nimi zabíjení nesouvisí? Načasování a moje instinkty mluvily pro první možnost a já se k ní přiklonil. Takže za otázkou „kdo“ vyvstalo ještě „proč“.

Popadla motorkáře hamižnost a pohádali se s tím dotyčným kvůli penězům? Stali se pro něj přítěží, a pokud ano, tak proč? Pokazili něco? A pokud ano, nezabili Michelle omylem? Ale vždyť se nejspíš ani nedověděli, že je mrtvá.

Pak mě napadlo, že jejich zaměstnavatel možná usoudil, že jsou pro něj do budoucna nepoužitelní, očividně nezískali to, po čem šli, jinak by mě nemuseli sledovat. Možná se rozhodl vzít věci do vlastních rukou. Vzhledem k tomu, co potkalo Eliho Walkera, to nebylo zrovna uklidňující pomyšlení.

Pak se pustila do řeči Tess. Vyprávěla mi, jak trávila den ona, a já přepnul mozek na volnější tempo, naslouchal jsem jejímu hlasu, nechal se unášet proudem slov a sledoval její tvář oživenou vzrušením. Potom nakrabatila čelo a nasadila ten svůj zahloubaný výraz, který miluju i nenávidím zároveň, miluju, protože nepotlačitelná zvídavost ke kouzlu Tess Chaykinové patří, a nenávidím, protože obvykle věstí potíže.

Vstala z gauče, došla do ložnice a vrátila se s několika listy papíru. Ukázala mi je. Byly to kresby, které prý našla mezi písemnostmi na Michellině pracovním stole.

„Alexovy?“ zeptal jsem se.

„Určitě. Stylem se podobají těm ostatním u něj doma.“

Prolistoval jsem je. Aniž bych chtěl přehánět otcovskou pýchu, připadaly mi roztomilé, ale tím to pro mě končilo.

Jenže pak se vzrušeně ujala slova Tess.

Jednu vytáhla a položila navrch. „Co na ní vidíš?“

Docela jsem se nad tou otázkou zapotil. „Dvě postavy, nejspíš lidské. Nebo že by to byli mimozemšťani?“

Střelila po mně pohledem. „Jsou to lidi, ty troubo. Dva lidi. A myslím, že tohle má být Alex,“ ukázala na postavičku napravo. „Ta věc, kterou drží v ruce, to je figurka Bena, jeho nejmilejší hračka. Chtěl po mně, abych mu ji přinesla z domova.“

Nezdálo se mi to. „Ptala ses ho, jestli to má být on?“

„Ne.“

„Proč ne?“

Nakrčila nos. Další dílek jejího osobního kouzla. „Není to kresba, ze které by zrovna sálalo štěstí.“

„Nesálá z ní štěstí… Proč myslíš? Protože tam není duha a motýli?“

Tyhle drobné provokace mám hrozně rád.

„Podívej se na jeho výraz,“ stála si na svém. „Vidíš tu pusu dokořán a vykulené oči? Připadá mi, že se bojí. A ten muž proti němu… V tmavém oblečení. S něčím v ruce.“

„Voldemort? Jejda, pššt. To jméno se nesmí vyslovovat, viď?“

Zase mi uštědřila ten svůj pohled a tentokrát ručička na ciferníku odtikávala poslední vteřiny před explozí. Ano, tohle bývá naše předehra. Je tristní, ale věřte mi, že funguje.

„Mluvím vážně. Drží nějakou věc. Možná pušku.“

Znovu jsem se na obrázek zadíval. Mohla by to být puška. Jenže zrovna tak to mohlo být cokoli jiného, co vás právě napadne, jelikož amébovité stvoření, které tu věc třímalo, bylo tak nepodobné skutečným lidským bytostem, že by proti němu Picassovy postavy vypadaly jako dílo Normana Rockwella.

„Děti si hrají na vojáky, kovboje a lovce mimozemšťanů v jednom kuse. Dělají to všichni kluci. Takže i kdyby to byl Alex…, tak se třeba namaloval s nějakou postavičkou z kresleného seriálu nebo s nějakým kamarádem, kdo ví.

Může to být cokoli.“

„Tak proč ten obrázek ležel na Michellině stole mezi jejími papíry a nebyl s ostatními v kuchyni nebo v Alexově ložnici?“

Na to jsem neměl odpověď, anebo jsem jich spíš měl až moc. Navíc moji duševní kapacitu zahlcovaly problémy reálného života. Výplody Alexovy fantazie budou muset i při veškeré svojí roztomilosti počkat.

„Nemám ponětí,“ odpověděl jsem prostě, vzal jí kresby z ruky a odložil je na konferenční stolek. Překulil jsem se, vmáčkl Tess do opěradla pohovky a nenasytně ji políbil. Pak jsem si uvědomil, kde jsme, a odtáhl jsem se. Vstal jsem a podal jí ruku.

„Co kdybychom to probrali u mě v kanceláři?“

Když Tess kráčela za Reillym do ložnice, nedokázala ty obrázky vyhnat z hlavy.

Možná má Reilly pravdu. Možná toho v nich hledá příliš.

Potíž byla, že protivný ďáblík zvědavosti uhnízděný v temných zákoutích její mysli zneklidněl a domáhal se pozornosti.

Řádil jí v nitru, ještě když za sebou zamykala dveře a cítila, jak ji Reilly k sobě obrací a tiskne ji zády ke zdi.

Úspěšně ďáblíka zapudila asi tak na hodinu, jenže když pak začala usínat Reillymu v náručí, hned se zase vrátil, zaujal ústřední místo na scéně a v záchvatu amoku se dožadoval obecenstva.

28. kapitola

Kus dál po pobřeží se velmi odlišný démon proháněl úplně jinou krajinou.

Navarro se vrátil do osamělé vily u pláže v Del Mar a usadil se se zkříženýma nohama na kraj leštěného teakového můstku nad bazénem. Moře se před ním rozprostíralo, co by kamenem dohodil, shora se k němu jako vyšetřovatelův reflektor snášel nízko zavěšený měsíc a Navarro tam jen tak seděl, tiše a poklidně… alespoň navenek.

V jeho nitru bylo všechno úplně jinak.

Trvalo to už přes hodinu; proplouval ohnivými tunely a propastmi nekonečné temnoty, potápěl se, vznášel a vířil v kaleidoskopech barev a pláních surrealistických výjevů ze své minulosti i budoucnosti.

Provozoval to i dřív, samozřejmě.

Mnohokrát.

Na ty, kdo nebyli na kalnou hnědavou tekutinu, kterou pozřel, zvyklí nebo ji neuměli zkrotit, mohl mít lektvar katastrofální účinky, a to jak okamžité, mohli se pozvracet, pomočit, propadnout přesvědčení, že umírají, rozkřičet se a prosit o záchranu před zdánlivě nekonečnými hrůzami –, tak i dlouhodobé. Nikoli však na Navarra. Ten věděl, co dělá.

Poprvé tu psychotropní látku okusil už dávno v peruánských horách a do jejího užívání ho zasvětil slepý šaman. Zostřené vnímání, které v něm probudila, mu zpočátku vyráželo dech, ale naučil se ho čím dál efektivněji usměrňovat.

Couvl od nebezpečného okraje a vnořil se do pásu oslnivě bílého světla. V hlavě měl neuvěřitelně čisto. Dech se mu okamžitě zpomalil a zklidnil pocitem hlubokého klidu, který se mu šířil nitrem. Navarro otevřel oči.

Úchvatné.

Zhluboka si lokl mořského vzduchu, dlouze ho zadržel v plicích a vychutnával si nově probuzenou supervnímavost vůči všemu vůkol. Vlny šplouchající o břeh, cikády na stromech, slyšel dokonce i kraby šustit v písku. A duševním zrakem viděl věci, jež mu jindy unikaly nebo si jich nevšímal, a to s rozjařující ostrostí.

Droga zapůsobila jako kouzlo. Přesně, jak měla. Aby ne, vždyť ho vyučovali nejlepší z nejlepších, a to už od raného dospívání, kdy propadl celoživotní fascinaci tím, čemu etnofarmakologové říkají „posvátná duchovní medicína“.

A jeho fascinace mu skvěle posloužila.

Raoul Navarro stejně jako všechny děti vyrůstal v přesvědčení, že kouzla existují, jenže na rozdíl od ostatních v ně nikdy věřit nepřestal.

Strávil dětství v Real de Catorce, vísce s příkrými dlážděnými uličkami a zchátralými domky ve španělském koloniálním stylu, která se uhnízdila na horském úbočí na jedné z nejvyšších náhorních plošin Mexika. Vybudovali ji a poté zase opustili kovkopové během stříbrné horečky před sto lety. Zachránilo ji, že sloužila jako vstupní brána do pouště Wirikuta, na posvátné území, kde indiáni kmene Huicholů sklízeli peyotl. Bylo to místo, kde si chudé děcko jako Navarro mohlo pomoci k pár dolarům, když našlo vzácné „meskalové knoflíky“ poschovávané pod mesquitovým houštím a prodalo je dychtivým primeros, turistům prahnoucím po svém prvním peyotlovém rauši.

Navarrovi ale prodávání nestačilo. Byl zvědavý, jak peyotl vlastně účinkuje, a nemusel čekat dlouho, aby to zjistil.

Krátce po jeho třináctých narozeninách mu šaman Huicholů zavázal oči, odvedl ho do pouště a Navarro se sám stal primerem.

Ten zážitek změnil celý jeho život.

Poučil se, že duchové jsou všude a pozorují každý jeho pohyb, a rozhodl se poznat jejich svět.

Trávil hodně času se šamany a naučil se číst. Zhltal všechny knihy, které mu přišly pod ruku, od Carlose Castanedy po spisy velkých psychofarmakologů a etnobotaniků. Jelikož se reálný svět projevil jako bezcitné a nemilosrdné místo, Navarro nastoupil nevyhnutelnou životní dráhu až příliš mnoha svých vrstevníků a začal šplhat vzhůru po pyramidě drogových obchodů. Nakonec se mu v tom zalíbilo. A nejen zalíbilo, objevil v sobě talent. A jak jeho moc i bohatství rostly, získal možnost holdovat své fascinaci čím dál intenzívněji.

Díky přibývajícím finančním zdrojům procestoval Mexiko i země dále na jih, džungle a deštné pralesy Guatemaly, Brazílie a Peru, navazoval přátelské vztahy s antropology a vyhledával izolované domorodé kmeny, které věnují snahám o pochopení neviditelné říše božstev a duchů a časoprostorovým stezkám do minulosti i budoucnosti stejné množství času a energie, jaké my věnujeme mystériím globálního oteplování a nanotechnologií.

Ve vytrvalém úsilí otevírat spojovací kanály k novým dimenzím vědomí a dosahovat nových výšin osvícení nelitoval času ani peněz, aby získal přízeň a důvěru tajných kmenových léčitelů a šamanů, a postupně se mezi ně vetřel.

Pod jejich vedením experimentoval se všemi druhy psychotropních látek a entheogenů, většinou substancí rostlinnného původu, které hrály ústřední roli v náboženských rituálech kmenů, jež studoval. Začal těmi nejdostupnějšími: místními látkami navozujícími změněné stavy vědomí, mezi něž patřily hlavně houby s obsahem psilocybinu a Salvia divinorum a do jejichž účinků ho zasvěcovali šamani Mazateků v izolovaných mlžných lesích pohoří Sierra Mazateca. Poté přešel k méně známým a silnějším halucinogenům, jako je ayahuasca, liána duše, iboga, posvátný kořen jasnovidců, borrachero a další podobné, které domorodci jen zřídkakdy nabízejí cizím. Zajel si dokonce až do Afriky, odvážil se hluboko na území Gabunu a Kamerunu, aby se účastnil obřadů ngenza kmene Bwiti, při nichž se naučil komunikovat s duchy předků. Byl však poznamenán svými temnými začátky. Jeho duše už ochutnala násilí a učarov
alo jí. A jak mu drogy měnily vědomí a postupně rozkládaly jeho osobnost, odvažoval se do čím dál zlověstnějších hlubin podvědomí a nacházel tam věci, s nimiž by se většina lidí setkat nechtěla.

Jenomže Navarro nebyl jako většina.

S každým novým zážitkem ho démoni skrytí v propastech jeho astrálních světů vtahovali hlouběji.

Nedokázal přestat a byl čím dál fascinovanější novými dveřmi, které každá cesta otevřela v jeho mysli, a psychospirituálními zjeveními, které vyvolala.

Zjeveními, která občas přesahovala oblast spirituality.

Zjeveními, která mu pomáhala orientovat se v nebezpečných situacích reálného života a pozoruhodně snadno stoupat vzhůru v prostředí narkobaronů.

Zjeveními, která mu získala přezdívku El Brujo.

Čaroděj.

A právě jedno z těchto zjevení mu dodalo nový směr a nový životní cíl. Stálo v jádru všeho, co ho momentálně pohánělo.

Navarro už dlouho věděl, že se okolnosti mění. Každý, kdo měl oči otevřené, musel vidět, že se drogový svět soustavně vyvíjí. Navarrovi bylo jasné, že stávající hlavní obchodní artikl, kokain, je na ústupu. Budoucnost patří novému druhu zážitků, které se obejdou bez nepohodlných jehel, nahřívání nebo šňupání, takovým, k nimž si lze dopomoci obyčejným spolknutím pilulky ne větší než aspirin.

V tom spočívá hlavní přitažlivost syntetických drog a amfetaminů, bez ohledu na jejich škodlivost.

Když se Navarro rozhodl utvářet budoucnost, nic mu nesmělo stát v cestě.

Vrátil se ze svého putování s mohutně posílenou představivostí a vnímavostí. Z dříve ignorovaných zákoutí jeho mysli vyvstávaly nové postřehy a nenápadné detaily a vystupovaly do popředí.

Především jeden.

Zaměřil se na něj, hýčkal ho a opečovával, dokud nezazářil s potěšující jasností.

Navarro odkráčel do vily a dal si sprchu, očišťoval svoje tělo a nechával vodu, aby z něj smyla pot a odvedla ho zpět do světa, kterému ostatní říkají skutečný. Pak se dosucha utřel, oblékl se do pyžama a pročetl si Reillyho složku.

Všechno to tam bylo.

Zvedl telefon a zavolal Octaviu Guerrovi. Muži, který mu dodával tělesné strážce. Muži, který mu sháněl veškeré informace o Američanech, o něž se Navarro zajímal.

Zprostředkovateli, který mu obvykle dokázal opatřit všechno, co potřeboval. Bylo už hodně pozdě, ale věděl, že Guerra přijme jeho hovor kdykoli, v kteroukoli denní či noční dobu.

„Ten agent FBI, Reilly. V jeho složce se píše, že má v New Yorku ženskou. Tess Chaykinovou.“ Krátce se odmlčel a pak Guerrovi přikázal: „Najděte ji.“

ÚTERÝ

29. kapitola

Když jsem vyrazil do La Mesa promluvit si s Karen Walkerovou, modré nebe bylo zase bez mráčku.

Domluvili jsme se, že se sejdeme ve zbrusu nových prostorách místní policie na University Avenue, protože je to blízko klubovně Orlů i jejímu bydlišti. Vzhledem k tomu, čím si Karen právě prochází, mi to vůči ní připadalo ohleduplnější než vláčet ji do Villaverdeho federálního úřadu u letiště Montgomery Field. Budiž jí ke cti, že dorazila přesně načas, a i když působila otřeseně a nervózně, ze všech sil se držela. A nepřivedla si s sebou právníka.

Přivítali jsme ji s Villaverdem a Jessem Munroem, který ráno přijel z L. A. Když jsem se s Villaverdem včera rozloučil, zavolal Corlissovi a poreferoval mu, co se během dne seběhlo, a Corliss nabídl, že nám pošle Munroa, abychom teď, kdy vyšetřování nabírá na obrátkách, měli přímý přístup ke zdrojům DEA. Všichni čtyři jsme se usadili v konferenční místnosti ve druhém patře, která mi přišla útulnější než stísněné místnůstky bez oken, kde se měly konat výslechy klubových čekatelů.

Podle záznamů ATF si Karen vzala Walkera v roce 2003

a krátce nato ho povolali do Iráku. Měli spolu dvě děti, osmiletého syna a tříletou dceru. Karen vedla nehtové studio v La Mesa. A měla záznam v trestním rejstříku, odseděla si krátký trest za násilné napadení, což mi k té vyrovnané ženě, kterou jsem měl před sebou, moc nepasovalo. Ale třeba nápravná zařízení opravdu dokážou někoho napravit.

Sotva jsme se usadili, zeptala se na Bouchače, jestli jsme ho našli nebo ne. Vražda šerifova zástupce se objevila ve zprávách, ale neposkytli jsme novinářům bližší informace o tom, co v areálu pohledával. Karen si ovšem vzhledem k místu střelby dala dvě a dvě dohromady a já jsem usoudil, že když jí prozradím něco, o čem média nevědí, pomůže to mezi námi prolomit ledy.

„Mají ho oni,“ řekl jsem jí. „Zastřelili šerifova zástupce a jeho odvezli s sebou. Nevíme, kde jsou, a nemáme žádná vodítka.“

Těkala mezi námi pohledem. Oči jí překypovaly zmatkem a neklidem. A taky jsem z nich vyčetl strach.

„Nemáte vůbec nic?“

„Právě proto jsme chtěli mluvit s vámi, paní Walkerová…“

„Karen,“ skočila mi do řeči, stroze a bez úsměvu.

Nadechl jsem se a přikývl. „Dobře, Karen. Takže věc se má takhle: Váš muž a jeho přátelé pro někoho pracovali.

A tím nemyslím, že mu na zakázku upravovali motorku.

Mluvím o ozbrojených únosech, které začaly už před několika měsíci. Mluvím o přestřelkách, po kterých zůstalo několik mrtvých. Ale proto tady teď nejsme. Nechceme se vyptávat, jestli jste do těch věcí nějak namočená. Jsme tu kvůli tomu, co se stalo v klubovně. Jsme tu, protože potřebujeme najít pachatele, kteří to mají na svědomí, a dostat je za mříže. Rozumíte?“

Počkal jsem si na slabé přikývnutí a teprve pak jsem pokračoval.

„Viděla jste, čeho jsou ti lidé schopni. Nevíme, co jsou zač ani o co jim jde, ale ať už je to cokoli, očividně je to pořád aktuální. Takže dokud jsou na svobodě, je v ohrožení každý, kdo měl ke klubu blízko. I vy, Karen. Zejména vy.“

Odmlčel jsem se, aby to varování jaksepatří vstřebala.

Mimochodem, nesnažil jsem se ji naschvál zastrašovat.

Vážně jsem věřil, že jí hrozí nebezpečí. Jestli mi na tom záleželo, po tom, co gang jejího manžela provedl Michelle a ostatním –, tím jsem si tak jistý nebyl. Ale možná jsem vůči ní v hloubi duše vlastně ani nechoval žádnou velkou averzi.

Nevzbuzovala ve mně nechuť a odpor, ačkoli jsem ji podezíral, že toho o aktivitách svého muže věděla víc než dost. Ostatně ze zkušenosti vím, že životní partneři surových zločinců často bývají svým způsobem taky oběťmi.

„Potřebujeme vědět, pro koho Orli pracovali a co pro něj dělali,“ dodal jsem.

Zase mezi námi začala zrychleně těkat pohledem, jako by ji to táhlo různými směry naráz. Bylo mi jasné, že je nesvá už jen z toho, že se ocitla v téhle budově. Viděl jsem její trestní rejstřík a věděl jsem, že strávila nějaký čas v kriminále. Určitě nemá policii nijak v lásce. Vylovila z kabelky krabičku winstonek, jednu vyklepla ven, pevně ji sevřela v prstech a začala s ní poklepávat o stůl. Na silných prstech s dokonalou manikúrou měla masivní stříbrné prsteny. Také jsem si všiml tetování na zápěstích, ale netušil jsem, kam až pokračuje.

„Chcete přece, abychom dopadli člověka, který provedl vašemu manželovi to, co mu provedl, nebo snad ne, Karen?“

tlačil jsem na ni.

„Pochopitelně,“ odsekla.

„Tak nám pomozte.“

Poklepávání cigaretou o stůl nabralo na tempu a pak dlouze, podrážděně vydechla a odvrátila zrak, ale vzápětí se na mě zase podívala.

„Chci imunitu.“

„Imunitu? Před čím?“ zeptal jsem se.

„Před trestním stíháním. Heleďte, tohle pro mě není nic novýho. Kdybych něco věděla a řekla vám to, je ze mě rázem spolupachatel. V nejlepším případě. A i když vážně chci, abyste dostali ty sráče, co to Divočákovi provedli, skončit za mřížema nemám bůhvíjak vysoko na seznamu věcí, který chci do smrti stihnout.“

Zmlkla a zadívala se na mě, pak přejela pohledem ostatní a zase skončila u mě. Snažila se působit lhostejně a odbojně, ale už jsem měl tu čest s mnoha lidmi v její situaci, takže mi bylo jasné, že je pod fasádou drsné motorkářky celá rozklepaná. To, co po nás chtěla, bylo z jejího hlediska naprosto logické. A já sice měl na jejího manžela a jeho gang pořádný dopal, ale nevěděl jsem jistě, jestli Karen byla obeznámena s jejich počínáním do detailů a jestli bychom ji v takovém případě dokázali úspěšně pohnat před soud. A co víc, existovala velká pravděpodobnost, že s její pomocí můžeme odhalit, kdo je za všemi těmi zločiny. V danou chvíli mi připadalo, že se nám vyplatí přistoupit na dohodu, která jí ochrání potetovaná zápěstí před želízky, pokud tím ukončím tuhle honičku naslepo a dopadnu toho, kdo poslal motorkáře na Michelle.

Zajel jsem pohledem k Villaverdemu. Vzhledem ke Kareninu trestnímu rejstříku jsme ten požadavek čekali.

A shodli jsme se, že si ho nemůžeme dovolit odmítnout.

„Dobře,“ řekl jsem jí.

Zatvářila se překvapeně, jako by nevěděla, jak si to má přebrat. „Copak to takhle stačí? Nemáte na to pravomoc.

Neměl by to odsouhlasit státní zástupce nebo tak něco?“

„Už se stalo. Probrali jsme to s úřadem sandiegského okresního prokurátora předem. Dal nám zelenou.

A losangeleský úřad taky nebude dělat potíže.“ Kývl jsem bradou směrem k Munroovi a ten moje slova přikývnutím potvrdil. „Zatímco tu spolu mluvíme, už se to vyřizuje i papírově.“ Naklonil jsem se k ní. „O vás nám vůbec nejde, Karen. Máte moje slovo federálního agenta, že nic z toho, co nám tady řeknete, nebude použito proti vám. Ale jestli máme ty lidi dopadnout, musíme jednat rychle, nebo nám vyklouznou. Takže jestli něco víte, povězte nám to hned.“

Zaťala zuby, zase začala poklepávat cigaretou o stůl a očividně zvažovala, co si počít.

„Za jak dlouho sem ty papíry dorazí?“ zeptala se.

„Brzo, ale stejně tolik času nemáme.“

Vydechla a zúžila oči. Pak se opřela a dlouze se zadívala z okna, než se k nám zase obrátila. Sama pro sebe si pokývala hlavou, jako by se přesvědčovala, že se rozhodla správně.

„Pracovali pro nějakýho mexickýho parchanta,“ řekla nám. „Jméno neznám. Divočák o něm mluvil prostě jen jako o Mexikánovi.“

Moje mozkové buňky vyhlásily pohotovost. Konečně se k něčemu dobíráme.

„Co pro něj dělali?“

„Začalo to tak před šesti, sedmi měsíci. Zaplatil jim, aby pro něj unesli pár chlapů.“

„Ty vědce ze Santa Barbary?“ zeptal se Munro.

Přisvědčila. „Pak se nějakou dobu neozval. To bylo jedině dobře, vzhledem k tomu, jak špatně ta první věc dopadla. Ale před několika tejdny si je najal na další práci.

Zase únosy.“

„Čí tentokrát?“ zeptal jsem se.

„To netuším. Fakt ne. Ten první měl bejt někde mimo město.“

„Kde?“

„Někde na pobřeží kus na sever. Myslím, že u San Franciska. Heleďte, Divočák mi neříkal všecko. Občas mi neříkal vůbec nic, aspoň ne předem. Dozvěděla jsem se o tom, až když všechno začalo jít šejdrem a on se kvůli tomu čílil.“

Rád bych věděl, jak to asi vypadalo, když se Divočák kvůli něčemu čílil.

„Nevíte aspoň něco o člověku, kterého měli unést?“

tlačil jsem na ni.

„Ne,“ trvala na svém. „Akorát že byl taky kravaťák.

A před pár dny vyrazili pro někoho dalšího a zase se to podělalo.“

Všechno se ve mně vzedmulo a napjaly se mi svaly.

Mluvila o Michelle. „Pro koho vyrazili?“

„Nevím,“ odpověděla. „Ale podle toho, co jsem zaslechla, to byla ženská.“

Studoval jsem každý pór v její tváři a pokoušel se odhadnout, jestli mluví pravdu, ale marně. Zbytek toho příběhu jsem slyšet nepotřeboval, přinejmenším ne teď, a tak jsem přešel k zásadnější otázce. „Ten Mexičan, co o něm ještě víte?“

Rozhodila ruce a hlas jí ochabl. „Nic. Divočák mi nic víc neřek, přísahám.“

Pořád mi něco nesedělo. „Takže váš muž a jeho kamarádi se s ním potkali teprve před šesti, sedmi měsíci?

A bez váhání kývli, že pro něj podniknou vysoce riskantní akci? To nezní jako nejmoudřejší počínání, nezdá se vám?“

„Divočák tvrdil, že spolu pracovali už dřív. Před lety.“

„Kde?“

Povzdechla si, jako by na sebe měla vztek, kolik toho prozrazuje. „Před pár lety Divočák a jeho kluci dělali pro jednoho mexickýho narkobarona ochranku při přepravě zboží na týhle straně hranice. No, a tenhleten chlap patřil mezi jeho pobočníky. Divočák si ho osobně nepamatoval, ale tvrdil o něm, že ví věci, který může vědět jenom někdo, kdo u toho tenkrát byl.“

„Co třeba?“

Chvíli si mě mlčky měřila a vypadala čím dál nervózněji.

„Ten narkobaron podezíral jednoho ze svejch lidí, že maká pro konkurenční kartel. Že chce převzít jeho teritorium.

Divočák tam tehdy byl. A taky Guru.“

„Guru?“

„Gary, Gary Pennebaker. Založil spolu s Divočákem Orly, když se vrátili z Iráku.“

V duchu jsem si vybavil dva obličeje na zdi klubovny, které nepatřily mrtvým.

„No, takže tam tenkrát oba dva byli a ten narkobaron začal toho chlapa porcovat na kusy, aby ho donutil mluvit.

Podrobnosti neznám, ale prej to bylo fakt drsný. Hotovej Hannibal Lecter. Divočák říkal, že ten chlap je psychouš.

Když se dívali, co provádí, Guru se tam přede všema poblil.

Divočák se tomu děsně chechtal.“ Tvář jí potemněla; odhadoval jsem, že studem nad tím, že si vzala za muže tak vzorného občana. „No, a ten novej Mexikán u tý řezničiny musel bejt taky. Divočák tvrdil, že mu ji popsal tak, že to bylo úplně jasný. A to klukům pro začátek stačilo.“

Už nám řekla, že jméno toho nového Mexičana nezná.

„Zmínil vám Divočák jméno toho bosse?“

Posmutněle zavrtěla hlavou. „Ne.“

„A co Pennebaker? Kde je? Jak to, že nebyl v klubovně?“

Villaverde už znal záznamy ATF o Orlech jako svoje boty. „Tady se píše, že z klubu odešel, když ho propustili z vězení.“

Vzhlédl ke Karen, jestli mu tu informaci potvrdí.

„Jo, je to tak.“

Přímo jsem sršel vzrušením. Tenhle Guru by nám mohl identifikovat našeho pachatele. Pokud je tedy ještě naživu.

„Kde ho najdeme?“

Karen jen pokrčila rameny: „O tom vím stejně málo jako vy.“

30. kapitola

Tess stála u dveří Alexova pokoje, pozorovala ho, jak si na zemi u postele hraje s umělohmotnými figurkami, a zmocňoval se jí neklid.

Už si zašli dolů na snídani a teď byli zpátky v apartmá a čekali na Julii, která už byla na cestě. Alex strávil většinu předešlého dne uvnitř, a tak Tess usoudila, že by ho měly vzít ven a dopřát mu rozptýlení, které potřebuje jako sůl. Julie navrhla nedaleký Balboův park. Tam nebyla o zábavu nouze, nacházela se tam jedna z nejlepších zoo na světě, muzeum letectví a kosmonautiky, přírodopisné muzeum a spousta dalších zajímavostí. Alex se pro ten nápad nadchl, a jak se dalo čekat, těšil se hlavně do zoo.

Tess už se nemohla dočkat, až tam budou. Doufala, že mu zvířata a ostatní atrakce pomohou zapomenout na to, co se stalo, a vykouzlí mu na tváři úsměv, i kdyby jen na chvíli.

Zato jestli mu ukáže tu kresbu, tak se úsměvu nejspíš nedočká.

Nebyla s to přestat na tu zpropadenou věc myslet. Ani v nejmenším ji netěšilo, že je tím tak posedlá, ale prostě si nemohla pomoci. Když se odvrátila, pohled jí samovolně zabloudil k malému jídelnímu stolu u oken a hromádce malůvek, které Alex vytvořil předchozího dne.

Něco ji napadlo. Věděla, že by to neměla dělat, ale neudržela se.

Došla si do ložnice pro kresbu, kterou si přinesla z Michellina domu, pak se vrátila do obývacího pokoje a vybrala si ze stolu dvě novější. Zastrčila starou pod ně a došla za Alexem.

Sedla si na postel vedle něj a ukázala mu kresby.

„To jsou krásné obrázky, Alexi. Moc se mi líbí. Kreslil jsi je s Julií, viď?“

Kývl hlavou, ale ani nezvedl oči, protože se soustředil na bitvu s mimozemšťany, kterou režíroval na podlaze.

Tess si prohlížela první výkres. Byla na něm postava tvarem připomínající fazoli a velký mořský tvor, asi delfín nebo velryba. Alex se zjevně inspiroval návštěvou v Mořském světě. Postava měla hnědé vlasy a držela v ruce drobnou tyčkovitou postavičku podobnou té na obrázku, který v Tess vzbuzoval zvědavost.

„Tohle jsi ty a delfín v Mořském světě?“

Alex neodpověděl.

„No tak, Alexi, jsi to ty a delfín?“

Tentokrát se po obrázku beze zájmu ohlédl a zavrtěl hlavou.

Tess to uzemnilo. „To nejsi ty?“

Alex zase zavrtěl hlavou. A pak, aniž se po ní podíval, prohlásil: „To není delfín. Je to Shamu.“

V Tess se zase rozžehla jiskřička vzrušení. „Aha, takže jsi to ty a kosatka.“

Přikývl.

Další kresbička měla očividně zachycovat Alexe s delfíny vyskakujícími z vody. Alex byl pořád pohroužen ve fantazijním světě a Tess se nedařilo získat si jeho pozornost.

Cítila se provinile, že ho vytrhuje ze hry, zvlášť vzhledem k tomu, co se mu chystala podsunout. Ale zároveň měla pocit, že to udělat musí. Ten zvědavý ďáblík jí nedal pokoj.

„Alexi, včera jsem u tebe doma našla ještě jeden obrázek a chtěla bych se tě na něj zeptat. Můžu?“

Neodpověděl.

„Tenhle,“ přitlačila na pilu a ukázala mu ho.

„Kreslils ho ty, viď, Alexi? A jsi na něm ty, viď? Držíš v ruce Bena, že jo?“

Tentokrát na něj koutkem oka pohlédl. Tess to čekala a upřeně sledovala jeho výraz, aby viděla, jak zareaguje.

Jakmile kresbu spatřil, zneklidněl.

Tess přesto pokračovala.

„Jestli jsi to ty, kdo je to tady s tebou?“ Ukázala na záhadnou postavu.

Alex neodpověděl.

„Kdo je to, Alexi? Vážně by mě to moc zajímalo.“

Mlčel.

„Alexi?“

Žádná reakce.

Tess usoudila, že na to musí jinak. „Pověz mi něco, Alexi. Ptala se tě na to někdy maminka?“

Tentokrát se reakce dočkala. Pomalého, váhavého přikývnutí.

„A cos jí pověděl?“

Neochotně, aniž se na Tess podíval, řekl: „Povídali jsme si o tom.“

„A o čem jste si povídali?“

„Máma taky chtěla vědět, kdo to je.“

„A cos jí pověděl?“

„Že nevím.“

Zdálo se, že nelže.

„To je všechno, co jsi mámě řekl? Že nevíš?“

„Jo,“ přitakal tiše. „To jsem jim řekl.“

Jim. Ne jí.

„Jim? S kým dalším jsi o tom obrázku mluvil, Alexi?“

Žádná odpověď.

„Alexi? Říkáš, žes mámě a ještě někomu dalšímu pověděl, že nevíš. Komu? S kým dalším sis o tom povídal?“

Po krátkém zaváhání řekl: „S Deanem.“

Tess zamrazilo na šíji. „Kdo je Dean?“

Alex se zamračil a pak odpověděl: „Mámin kamarád.“

Tess to zmátlo. Reilly jí vyprávěl o Tomovi, ale o žádném Deanovi se nezmiňoval. „Kdes Deana potkal, Alexi?“

„U něj v práci. Má akvárko. Nechal mě krmit rybičky.“

Tess uvízla na mrtvém bodě.

„Proč se tě máma na ten obrázek ptala, Alexi? Co je na něm zvláštního?“

„Nic.“

Tess v duchu tápala nejrůznějšími směry, ale všechny se jevily jako slepé uličky. Rozhodla se ještě jednou vrátit k původní otázce a ukázala na fazolovitou postavičku s hračkou v ruce. „Tohle jsi ty, viď?“

Alex se na obrázek po očku podíval a neochotně přikývl.

„Dobře… a kdo je tohle?“ naléhala tiše s prstem zapíchnutým do druhé postavy. „Pověz mi, co jsi řekl Deanovi, Alexi. Vážně bych to moc chtěla vědět. Kdo je to?“

Alex napřed jen mlčel a pak s odvráceným pohledem řekl: „Nikdo.“

Tess na něm viděla, že něco tají. A že se bojí prozradit, koho nakreslil.

Čímž se jí potvrdila původní domněnka. Tohle je důležité.

Otázkou zůstávalo, kdo je Dean a proč k němu Michelle s Alexem šla.

Nechtěla na Alexe dál tlačit; už teď ji mrzelo, že ho tak potrápila. Jenže nevěděla, koho jiného se zeptat. Neznala žádné Michelliny přátele, nevěděla, jestli se Michelle stýkala s rodinou, a i kdyby ano, jestli by vůbec s někým tyhle věci probírala.

Napadalo ji jen jediné místo, odkud by mohla začít.

„Alexi, kam chodíš do školky?“

31. kapitola

Potřebovali jsme najít Gurua.

K naší smůle se ovšem zdálo, že nechce, aby ho někdo našel.

S pomocí Karen a záznamů ATF se nám povedlo sestavit jeho přibližný, byť neúplný životopis. Pennebaker a Walker, Guru a Divočák, byli dva místní kluci, kteří se společně ocitli na vojenské výcvikové základně Camp Pendleton a dali se k 1. divizi námořní pěchoty. V letech 2003 a 2004 se účastnili válečné mise v Iráku; nejdřív bojovali proti irácké Republikánské gardě a poté proti mnohem bojechtivějším a nebezpečnějším povstalcům, místním milicím a cizím žoldákům, kteří se sice vzájemně nesnášeli, ale spojovala je nenávist vůči americkým a britským jednotkám. Co bylo asi nejvýznamnější, Pennebaker s Walkerem bojovali bok po boku v ulicích Fallúdže při operaci Phantom Fury, týdenní kruté bitvě o město, která těžce poznamenala všechny zúčastněné. Povedlo se jim vrátit se domů do Kalifornie se všemi končetinami a slušnými služebními záznamy, ale Irák je zřejmě podstatně změnil a připrav
il o iluze. Podle Karen se vrátili naštvaní a zahořklí. Sotva přistáli na domácí půdě, vzdali se důstojnické hodnosti, odešli od námořnictva a odstěhovali se zpátky do San Diega. Krátce nato založili Babylónské orly. Kupodivu se zdálo, že jméno klubu navrhl Pennebaker.

Přidalo se k nim několik druhů z války a taky Pennebakerův mladší bratr Marty, který se do té doby bezcílně potloukal od ničeho k ničemu a měl hluboko do kapsy. Ty dva zbývající obličeje ve fotogalerii v klubovně patřily právě bratrům Pennebakerovým. Asi rok po založení klubu Marty po potyčce se soupeřícím gangem vykrvácel na ulici. Staršího Pennebakera popadl běs. Našel chlapa, který jeho bratra zabil, a udělal z něj fašírku. A pak provedl něco nečekaného, udal se.

U soudu mluvily v jeho prospěch dvě věci. Motorkář, kterého zabil, byl lump s trestním rejstříkem dlouhým jako role toaletního papíru. A Pennebakerův životní příběh na porotu zapůsobil, protože v té době panovalo obecné přesvědčení, že se vláda o veterány nestará, jak by si zasloužili. „Guru“ dostal sedm let za zabití. Odseděl si čtyři roky v Ironwoodu a pak ho propustili za dobré chování.

K tomu došlo loni na jaře, asi před patnácti měsíci.

Hned nato zmizel.

V databázích ATF se o něm nic čerstvějšího nevyskytovalo. Podle Karen vyšel z vězení jako jiný člověk a už nechtěl mít s klubem nic společného. Naposledy se sešel s Walkerem, Karen u toho nebyla, a potom se vypařil.

Nikde žádné záznamy. Nic. Nad tím chlapem se prostě zavřela voda.

Tím víc jsem stál o to, abychom ho našli. Kdyby nám řekl, kým se před lety s Walkerem nechali najímat, mohl by nám pomoci vypátrat našeho zlotřilého Mexičana. Navíc ve mně rozdmýchávalo zvědavost jeho „odpadlictví“: Sotva z klubu odešel a zmizel, začaly se jeho někdejším motorkářským spolubratřím dít všemožné nedobré věci.

Třeba je to náhoda. Občas se dějí.

Nedozvím se to, dokud ho nenajdeme.

32. kapitola

Detektiv z protidrogového oddělení Andy Perrini cestou po dálnici I-95 do Mamaronecku přemýšlel, proč Octaviu Guerrovi tolik záleží na tom, aby našel tu archeoložku, co se dala na psaní brakových románů. Určitě má nějaký dobrý důvod, ty mívá vždycky –, ale Perrini si momentálně přihříval několik vlastních želízek v ohni, a tak se rozhodl, že se projednou nebude pokoušet zjistit, co má ten mexický zprostředkovatel, který ho platí, zrovna za lubem.

Adresu Tess Chaykinové znal; byla v materiálech, které pro Guerru před pár týdny připravil. Dům patřil Tessině matce Eileen, ale zdálo se, že ovdovělá paní Chaykinová v něm už nebydlí. Zjišťovat, kde teď žije, se po něm nechtělo a Perrini se při práci pro jiné odjakživa řídil zásadou vynakládat co nejmíň námahy, pokud z dodatečného úsilí nekouká šance na přivýdělek.

Před pár lety se k Tess Chaykinové nastěhoval její přítel, agent FBI z protiteroristické jednotky, který byl hlavním objektem jeho hlášení, a o dům se dělili ještě s Tessinou nezletilou dcerou Kim. Perrinimu se dělalo nanic z pomyšlení, že by měl žít s nevlastním dítětem. Ale ještě horší mu připadalo, že by měl slučovat rodinné povinnosti s rozkoší. On sám ty dvě věci odjakživa striktně odděloval.

Rachel s chlapci bydlela v Greenpointu a Louise v bytě na Druhé Avenue, za který platil z toho, čemu eufemisticky říkal nezdanitelný příjem.

Krátce po druhé odpoledne najel na Mamaroneck Avenue a na poslední úsek cesty si zapnul navigaci a nechal monotónní ženský hlas, aby ho dovedl k cíli.

Než vyrazil na cestu, něco si o Mamaronecku načetl.

Místní uspořádání mu připadalo nesmyslně složité: Název Mamaroneck používá zároveň vesnice i město, ale jen část vesnice spadá pod město Mamaroneck, zatímco vesnice Larchmont pod něj spadá celá. Na webstránce města je dokonce sekce, která lidem pomáhá ujasnit si, jestli v něm žijí nebo ne. Zdálo se, že největší pýchou Mamaronecku je skutečnost, že tu byla napsána a poprvé hrána vánoční písnička „Santa Claus Is Coming to Town“. Tohle všechno Perrinimu připomínalo, proč necestuje na sever od Mount Vernon, pokud nemusí.

Jakmile dorazil k cíli, vymazal paměť navigace. Krokem projížděl ulicí lemovanou stromy a pečlivě si prohlížel Tessin dům a oba sousední. Během let se naučil letmým pohledem zaznamenat obrovské množství informací. Když zabočil do postranní ulice, aby se obloukem vrátil zpátky, věděl už, že před Tessiným domem neparkuje žádné auto, že ze schránky někdo několik dní nevybral poštu a že závěsy jsou polozatažené, jak je lidé nechávají v bláhové víře, že si díky tomu okolí bude myslet, že jsou doma, i když ve skutečnosti odjeli pryč. Místo, které ho zajímalo ze všeho nejvíc, bylo z jedné strany snadno přístupné a z druhé zacloněné rozrostlým rododendronem. A bylo přímo ideální, ačkoli Perrini pochopitelně přijel připraven na všechno.

Sousedé nalevo měli dva syny, kteří byli ještě příliš malí na to, aby je poslali na letní tábor, to vydedukoval ze dvou různě velkých chlapeckých jízdních kol ledabyle pohozených v trávě –, a zdálo se, že momentálně nejsou doma. Sousedé napravo byli zřejmě důchodci, usuzoval na to podle dokonale udržované zahrady a sbírky holí opřených na zápraží. Nablýskaný lexus zaparkovaný na příjezdové cestě mu prozradil, že přinejmenším jeden z nich doma je. Což mu dokonale vyhovovalo.

Vrátil se na začátek ulice a zaparkoval za modrou Toyotou Prius asi sto metrů od Tessina domu. Pak znovu zavolal na její pevnou linku, zadal si její číslo do adresáře mobilu určeného k brzkému vyhození, který si koupil před pár hodinami a zaplatil za něj v hotovosti. Nechal telefon vyzvánět, jak dlouho to šlo, a když linka ohluchla, zastrčil si přístroj zpátky do kapsy. Přesně jak předpokládal.

Nikdo není doma.

Vytáhl z hromady nepořádku, která zůstala na zadním sedadle po různých policejních sledovačkách, psací podložku a šroubovák a rozvázal si tkaničku na jedné kožené polobotce. Pak vystoupil z auta a vykročil po chodníku.

Nenuceně kráčel a cestou si upravoval kravatu a uhlazoval kštici uhlově černých vlasů, díky níž sklízel úspěchy jak u žen, které vyslýchal, tak u stále ještě půvabné Louise, jíž v době, kdy se dali dohromady, nebylo ani dvacet.

Když došel k pozemku Chaykinových, sklouzl očima dolů, předstíral, že si všiml rozvázané tkaničky, a podřepl u rododendronu, jako by si ji zavazoval. Odložil psací podložku na zem, vytáhl šroubovák a bleskurychle uvolnil šrouby, kterými byla na sloupku u příjezdové cesty připevněna plechová tabulka s domovním číslem. Jakmile byly dostatečně povolené, vrazil šroubovák pod tabulku, vypáčil ji ze dřeva a strčil si ji i se šrouby do kapsy. Pak si zavázal tkaničku, sebral psací podložku a pokračoval v chůzi.

Sebejistě zahnul na příjezdovou cestu sousedů-důchodců, minul nablýskaný lexus a zazvonil na zvonek. Psací podložku držel takovým tím přehnaně horlivým způsobem, který většinu obyčejných lidí automaticky znervózňuje.

Přišla mu otevřít šedesátnice v hezky střiženém kalhotovém kostýmu se šňůrou pravých perel kolem krku.

V Perrinim se vzedmula vlna uspokojení. Tohle by mělo jít jako po másle.

„Dobré odpoledne,“ pozdravil ji tónem, který si obvykle šetřil pro Rachelinu matku a pro manželku svého nadřízeného na policejním okrsku. „Jsem z úřadu požární ochrany na Weaver Street. Obcházíme čtvrť a ujišťujeme se, že všichni mají domovní číslo umístěno tak, aby bylo snadno viditelné z ulice, jak vyžaduje městská vyhláška.“

Žena se okamžitě podívala přes jeho rameno na malovanou porcelánovou tabulku s číslem připevněnou na nízkém laťkovém plůtku. Byla na svém místě. Žena upřela na Perriniho tázavý pohled.

Usmál se.

„Vaše číslo vyhlášce pochopitelně odpovídá. A musím říct, že ho máte vyvedené moc hezky. Krásně ladí s tou mimózou.“

Teď se usmála žena.

Perrini sjel očima k podložce, na níž se poněkud nemístně vyjímal rozpis týdenních služeb protidrogové jednotky devátého okrsku.

„Nejde o vás, madam. Chtěl jsem se poptat na domovní číslo vaší sousedky…,“ poklepal na podložku tužkou, „…

Tess Chaykinové.“ Mávl rukou ke sloupku, ze kterého cedulku před chvilkou odstranil, a nasadil omluvný výraz.

„Ta ho totiž nikde na viditelném místě nemá.“

Žena se nervózně popotáhla za perly. Zjevně ji znepokojovalo pomyšlení, že někdo v její ulici porušuje městskou vyhlášku.

Perrini měl co dělat, aby se samolibě neušklíbl.

„Už jsme paní Chaykinové v té záležitosti psali, ale dosud nám neodpověděla. Nechceme nikomu dávat pokutu, dokud to není nezbytně nutné. Možná, že paní Chaykinová odjela přes léto pryč a nemá, kdo by jí vybíral poštu?“

Žena přisvědčila. „Odjela z města. Ale zůstal tu její přítel,“ dodala a při slovu přítel nesouhlasně našpulila rty, jak se dalo čekat. „Od sobotního rána jsem ho ovšem neviděla.

A možná jí poštu neotevírá.“

Guerra Perrinimu řekl, že Sean Reilly je v San Diegu, takže ho to nijak nepřekvapilo.

„Máte na ni nějaké spojení?“ zeptal se a dal si záležet, aby to neznělo ani trochu agresivně. „Můžu s tou pokutou ještě počkat, ale donekonečna to odsouvat nejde.“

„To bohužel nemám,“ řekla žena omluvně. „Je s dcerou v Arizoně. U tety, která tam žije. Nepočkalo by to, až se vrátí? Myslím, že odjela jen na pár týdnů.“

Perrini se právě dozvěděl, co potřeboval, a tak se rozhodl vyklidit pole a nechat vyhlášky vyhláškami. Rozmáchl se propisovačkou a načmáral na vrchní papír na podložce nesmyslný klikyhák. „Snad by to mohlo počkat. Udělám si poznámku, že se tu mám zastavit za pár týdnů. Moc vám děkuji za váš čas.“

Žena ho obdařila úsměvem a zase zmizela v domě.

Perrini se vrátil k autu a z vlastního mobilu zavolal Guerrovi na zabezpečenou linku. Věděl, že Mexičan by hovor nepřijal, pokud by bezpečnostní firewall neidentifikoval volajícího a hovor neschválil.

Guerra telefon okamžitě zvedl.

„Našel jste ji?“

Jeho vojácky neomalený tón Perrinimu odjakživa lezl na nervy, i když věděl, že ten člověk skutečně svého času býval plukovníkem mexické armády, než kvůli nějakému škraloupu odešel do výslužby.

„Není tady. Je v Arizoně u tety.“

Guerra se na vteřinu odmlčel a pak řekl: „Chci potvrzení, že tam opravdu je. Zavolejte mi, až ho pro mě budete mít.“

A vzápětí linka oněměla.

Když už nic jiného, Perrini musel chtě nechtě obdivovat Guerrovu nemilosrdnou výkonnost.

Vymotal se z bočních uliček a zamířil zpátky do města.

Když najel na dálnici, zavolal Lině Dawettaové, úřednici na devátém okrsku, s níž měl on sám nemilosrdně výkonný vztah. Vždycky pro něj udělala, o cokoli si řekl, jen aby nenahlásil šéfovi, že ujíždí na kokainu. Perrini její závislost všemožně podporoval a teď i přiživoval.

Věděl, že ho Lina nepodrazí. Posledního člověka, který to udělal, vytáhli z East River bez půlky hlavy. Ten parchant proradná taky býval policajt.

„Něco od tebe potřebuju,“ řekl Lině, načež jí vyložil, o co kráčí, a domluvili se, kdy a kde se sejdou.

33. kapitola

V poledne vyšetřování jelo na plný plyn.

My tři jsme dál zůstávali na policejní stanici v La Mesa a dokončovali výslechy motorkářských čekatelů. Villaverde přitom naháněl všechny své lidi, které se mu dařilo sehnat, aby pátrali po Pennebakerovi. Munro provozoval totéž se svými lidmi v Los Angeles. Do pohybu se dal i ATF a právě na ten jsem já osobně sázel, jenže průlom, ve který jsem doufal, nepřicházel.

Z čekatelů nic kloudného nevypadlo. Za všednějších okolností by mě to neudivovalo. Motorkářské kluby si cení loajality a osobního nasazení nadevšechno. V ganzích „psanců“ si dodržování oněch zásad nezadá s přísahou stvrzenou krví. Držitelé nášivek, plnohodnotní členové klubu, se o klubových záležitostech s nikým zvenčí nevybavují, a to za žádných okolností. Normálně bych nesdílnost čekatelů připsal tomu, že se chopili příležitosti předvést svoje kvality klubu, do kterého chtějí vstoupit, jenomže teď už nebylo kam vstupovat. Klub už neexistoval.

Všechny členy mateřské lokální skupiny kdosi zlikvidoval.

Nenacházel jsem žádný důvod, proč by čekatelé dál chránili své patrony, když jsou všichni na onom světě. Z toho jsem si vyvodil, že nám říkají pravdu. Walker a jeho parta uměli držet jazyk za zuby.

Žádný z místních seznamů pohřešovaných, které se u nás scházely, nezahrnoval osobu, jejíž profil by odpovídal dřívějším obětem únosů, vědcům, chemikům, farmakologům. Rozhodili jsme tedy sítě šířeji, nahoru do San Franciska a ještě dál po celém státě, ale prozatím kde nic, tu nic.

Jedno vodítko jsme přesto získali. Žádné terno, ale aspoň něco.

Našlo se v hlídkovém voze šerifova zástupce, který jel vyzvednout Mušku alias Bouchače z „jeskyně“.

V současnosti je čím dál víc policejních hlídkových vozů vybaveno zabudovanými videokamerami. Dává to smysl v mnoha ohledech. Pokud se opilí řidiči dozvědí, že je zachytil filmový záznam, v drtivé většině nevznášejí námitky proti obžalobě, takže ubude papírování a soud se urychlí.

Cifršpióni v místní správě je milují, tedy kamery, ne opilce za volantem –, protože jim v rozpočtech šetří desítky miliónů za právní spory ohledně neopodstatněných nároků, s nimiž by bez videonahrávek museli počítat. Kamery jsou rovněž učiněným dobrodiním, když je třeba prokázat oprávněnost domovní prohlídky či zabavení auta, a výsledkem je více zabavených peněz pocházejících z obchodu s drogami.

Ani kamery bohužel nezastavily ty lumpy, kteří vyrukovali po Bouchačovi.

Umožnily nám ale nahlédnout do toho, co se odehrálo, a to i přesto, že střelce napadlo vytáhnout z konzole v autě přepisovatelné DVD. Nevěděli totiž, že videosystém ve Fugateově hlídkovém voze obsahuje také integrovaný harddisk, který nejen zálohuje veškerý obsah DVD, ale zároveň k němu doplňuje záznam posledních deseti minut před danou událostí a po ní.

Nahrávka na nás už čekala, stažená, patřičně nastavená a připravená k přehrání v barvě a vysokém rozlišení.

Začali jsme záběry z kamery natočené dopředu přes kapotu. Byly krátké, ale stály za to.

Vůz šerifova zástupce je čelem k vjezdu do skladiště.

Nikde nikdo. Pak do areálu vtrhne velký černý SUV

Chevrolet Tahoe a najíždí přímo na hlídkové auto. Je sotva postřehnutelný, protože šerifův zástupce okamžitě zakleje a strhne volant, aby se mu vyhnul, a záběr kamery se zhoupne stranou, a pak se obraz divoce roztřese a roztočí, jak SUV

naráží do policejního auta a posílá ho rovnou po nose do škarpy.

Fugate znovu nadává, ale od tohoto okamžiku je záznam z přední kamery k nepotřebě. Před uvízlým autem se nic neděje. A tak vstupuje do hry zadní kamera.

Její záběry jsou mnohem drsnější.

Začínají Bouchačem, jak se s rukou přimáčknutou k rameni souká na sedadlo a mumlá: „Ne tak zhurta!“ a jak sebou škubne bolestí, když se zaboří do opěradla. Nevypadá zrovna ve formě. Pak se auto rozjíždí a jím to na zadním sedadle hází, a najednou se zatváří polekaně, do auta nabourá SUV a jím to smýkne jako hadrovým panákem.

Nakonec ho prudký pohyb vymrští dopředu, takže se praští o nerozbitnou skleněnou přepážku; tohle je okamžik, kdy se hlídkový vůz zapíchl do škarpy a znehybněl.

A v tu chvíli se na záznamu začnou dít skutečně ošklivé věci.

Bouchač civí s obličejem staženým hrůzou. Třeskne výstřel a na přepážku chlístne sprška krve, jak šerifova zástupce mimo záběr zabije zblízka mířená rána do hlavy.

Bouchač se rozkřičí a zpanikařeně se odtahuje od dvířek, kam až to jde, zatímco se dovnitř nahýbá čísi postava, bohužel nezřetelná, a snaží se ho vytáhnout ven. Slyšíme zvuky šarvátky, podrážky Bouchačových vysokých bot zabubnují o přepážku a vidíme, jak ječícího a protestujícího motorkáře svírají ruce v rukavicích a za nohy ho vlečou z auta. Pak se obraz ustálí na strašidelně prázdném zadním sedadle, zatímco v pozadí slabě, ale slyšitelně klapnou zavírané dveře a SUV

Tahoe na kvičících pneumatikách odjíždí.

Po chvilce ustrnulého ticha jsem řekl: „Sjedem si to ještě jednou. Tu část, kde si ten pistolník jde pro Bouchače.“

Projeli jsme ponurou sekvenci znovu a hledali nějaké poznávací znamení, které by nám umožnilo vrahy vystopovat. Doufal jsem, že zjistíme něco o tom chlapovi, který se naklonil dovnitř, aby Bouchače chytil, že krátce zahlédneme jeho obličej nebo aspoň jeho odraz na něčem v autě. Větší část hlavy mu však clonil silný kovový rám přepážky. Vtom jsem cosi postřehl a zmáčkl jsem tlačítko PAUZA.

„Tamhleto, co to je?“

Vrátil jsem se o několik okének zpátky a zastavil se na snímku zabijáka zápolícího s jednou Bouchačovou nohou.

Měl na sobě něco tmavého s dlouhým rukávem, ale jak se úporně snažil motorkáře zvládnout, levý rukáv se mu vykasal a já zahlédl cosi kolem dokola jeho zápěstí, mezi rukavicí a lemem rukávu.

Požádal jsem technika, aby záběr přiblížil až nadoraz, a podívali jsme se na tu věc z detailu. Byl to kožený náramek.

Parádní, trochu přes centimetr široký. Umělecký výrobek zdobený stříbrem a drobnými modrými polodrahokamy.

Ne že by se to vyrovnalo otisku prstu, posteskl jsem si v duchu. Zíral jsem na obrazovku celý zmatený, proč Bouchače odvezli s sebou a nezastřelili ho rovnou na místě, a uvažoval jsem, jak na tom asi bude zdravotně, až se k němu konečně dostaneme.

Z přemýšlení mě vytrhlo zaťukání na dveře. Přes skleněnou výplň jsem uviděl policistu, který fungoval jako naše spojka s policejním oddělením v La Mesa. Villaverde ho gestem pozval dál a muž k nám přispěchal; z řeči jeho těla bylo zřejmé, že nese důležité zprávy.

„Chce s vámi mluvit Karen Walkerová. Máte ji na drátě.

Linka čtyři.“

Poslušně jsem stiskl knoflík a přepnul na hlasitý odposlech.

„Karen? Tady agent Reilly.“

„Vzpomněla jsem si ještě na něco. O Guruově bráchovi Martym. Nevím, proč mě to nenapadlo už včera, ale třeba vám to pomůže Gurua najít.“

Se snahou získat imunitu to asi myslela vážně.

„Tak do toho.“

„Marty měl holku. Dani, Danielle Namourovou. Měli se hrozně rádi a Dani příšerně sebralo, když umřel. Zdrtilo ji to tolik, až jsem si říkala, jestli za tím není něco víc, jestli mi třebas něco neuteklo, a zeptala jsem se jí na to. Ukázalo se, že je čerstvě v jináči. S Martym. Nevím, třeba vám to k ničemu nebude, ale třeba taky jo, kdo ví?“

„Každá maličkost se hodí, Karen. Kde ji najdeme?“

„Přestaly jsme se stýkat brzy po tom střílení. Asi si vzala příklad z Gurua, co já vím. Taky už s náma nechtěla mít nic společnýho. Doneslo se mi, že má děcko. Holčičku.“

„Kde ji najdeme?“ naléhal jsem.

„Když jsem o ní naposled slyšela, žila dole v Chula Vista a makala tam v obchoďáku v nějakým nóbl butiku s módou. Ale ta informace je už pár let stará.“

„Díky, Karen, to je skvělé. Promluvíme si s ní.“

Postřehl jsem v Karenině tónu úlevu. „Chci, abyste drapli ty hajzly, co provedli to svinstvo Elimu.“

Ukončil jsem hovor a ohlédl se po policistovi, který nám dělal spojku. Už byl v půli cesty ke dveřím.

„Hned se do toho dáme,“ ubezpečil nás na odchodu.

Zůstal jsem civět na telefon a v duchu si znovu přehrál celý hovor. Možná z toho nic nekápne, ale stejně, krev je nejsilnější pouto, zvlášť když udeří tragédie. Právě jsem to zakoušel na vlastní kůži.

Pennebaker má očividně svědomí.

Snad se vztahuje i na jeho neteř.

34. kapitola

Ředitelka zbledla jako stěna a Tess z toho byla celá nesvá.

Marlene Cohenová se o Michellině smrti dosud nedoslechla a Tess nijak netěšilo jí tu novinu sdělovat, jenže neměla na vybranou. Aspoň nezacházela do podrobností a jen řekla, že u Michelle došlo k vloupání, pachatelé ji postřelili a ona zranění podlehla.

Seděly v ředitelčině kabinetu v zařízení zvaném Merrimac Elementary, které sloužilo jako školka i první stupeň základní školy. Nacházelo se ve slepé uličce u parku San Clemente, jen kousek od Michellina bydliště, a působilo moderně a vesele. Tess si před cestou vyhledala školu na internetu a zaujalo ji, jak má nadšená hodnocení. Michelle zjevně nezanedbala domácí přípravu a vybrala pro Alexe to nejlepší. Tess to připomnělo, že brzy bude muset podobné cvičení absolvovat sama, výběr školy, zařízení přijetí, celý ten kolotoč, který člověka čeká, když je rodičem malého dítěte v dnešním zběsilém, přehnaně soutěživém světě. Její dcera Kim už měla základní školu za sebou a Tess lekalo pomyšlení, že si to teď bude muset všechno zopakovat.

Prohlížení školní webstránky ji přimělo zamyslet se realisticky a bez příkras nad tím, jak se jí odteď změní život.

Na webstránce stálo, že škola organizuje pro děti letní program, takže Tess usoudila, že v budově někoho zastihne.

Také si našla seznam zaměstnanců, ale nebyl na něm nikdo jménem Dean. Většinu zaměstnanců tvořily ženy. Z Alexe nic dalšího o člověku, kterého zmínil, nevypáčila, a tak se taxíkem svezla ke škole a požádala o schůzku s ředitelkou.

Cohenové, elegantní šedovlasé ženě, která Tess připomínala postavy z obrazů od Modiglianiho, chvíli trvalo, než se sebrala, a pak se začala vyptávat na Alexe, jak to snáší a co s ním bude. Osobně prý chlapce nezná, ale matně si vybavuje, že ho s Michelle vídala na školních akcích.

„Co pro vás mohu udělat?“ zeptala se nakonec.

„Našla jsem Alexovu kresbu, která ve mně vzbuzuje zvědavost, a když jsem se ho na ni ptala, řekl mi, že ho máma vzala za někým jménem Dean. Napadlo mě, že je to možná výchovný poradce. Říká vám to jméno něco?“

Cohenová našpulila rty a zavrtěla hlavou. „Bohužel ne.

Nikdo jménem Dean tu nepracuje. O co šlo s tou kresbou?“

„Sama si nejsem jistá. Je na ní Alex a ještě někdo, a ta druhá postava působí dost výhrůžně. Když jsem se na ni Alexe zeptala, nechtěl o tom mluvit. Vypadal, že má strach.

Co jeho učitelé? Třeba by něco věděli.“

Cohenová se podívala do počítače. „Alex chodil do školky, do třídy slečny Fowdenové, místnost číslo 2.“

„Nikdy se vám o něm nezmínila?“

„Ne.“

Tess se zachmuřila. „Našla bych ji tu někde? Ráda bych si s ní promluvila.“

Cohenová omluvně nakrčila čelo. „Letos bohužel přes léto nepracuje.“

„Vážně bych s ní potřebovala mluvit. Nemohla bych jí zavolat? Nevíte, jestli je ve městě?“

Cohenová se tvářila nerozhodně.

„Prosím. Je to důležité.“

Ředitelka se usmála. „Tak dobře. Zkusím jí zavolat.“

Sáhla po telefonu, přečetla si z monitoru učitelčino číslo a vytočila ho. Tess ji pozorovala s narůstající úzkostí, protože se zdálo, že hovor nikdo nebere. Konečně Cohenová promluvila.

„Holly, tady Marlene. Přišla za mnou jedna paní, která by s vámi potřebovala mluvit. Týká se to Alexe Martineze.“

Tess schlípla. Z ředitelčina tónu bylo zřejmé, že mluví do záznamníku.

Dala jí číslo svého mobilu a Cohenová ho nadiktovala do vzkazu. Pak jí Tess poděkovala a odešla.

Cestou k čekajícímu taxíku se do ní surově opíralo polední slunce a vysávalo z ní energii. V duchu si přehrávala rozhovor s Alexem a zase viděla strach v jeho tváři; pronásledoval ji horkým oparem jako přízrak.

Viděla ho před sebou, ještě když se taxík odlepil od chodníku a ona sáhla po mobilu, aby ohlásila Julii, že už se vrací. Zarazila ruku uprostřed pohybu a chvíli se na telefon dívala.

Pak se pousmála a stiskla rychlou volbu pod tlačítkem dvě. Reillyho číslo.

Přijal hovor okamžitě, jak měl ve zvyku. „Všechno v pohodě?“ zeptal se.

„Jo. Jsem u Alexe ve školce. Právě jsem mluvila s ředitelkou. Je to fajn instituce. Milí lidé.“ Nechtělo se jí zase zmiňovat tu kresbu. „Pověz mi něco: Máte Michellin telefon, že jo?“

„Máme.“

„Mohl by ses mrknout, jestli má v seznamu kontaktů nebo v kalendáři někoho jménem Dean?“

„Proč?“

„Alex se zmínil, že ho vzala za někým, kdo se tak jmenoval. Netuším, o koho jde, ale… možná by nebylo od věci si s ním promluvit, co říkáš?“

Reilly se na okamžik odmlčel a pak se zeptal: „Týká se to té malůvky, viď?“

V duchu zaklela. Příliš dobře ji znal. „Jo. Zeptala jsem se ho na ni. Vystrašilo ho to, Seane. Dostal strach a nechtěl o tom obrázku mluvit. Řekl mi jenom, že Michelle se ho na něj taky ptala a že ho vzala za nějakým Deanem, aby si o něm popovídali. To stojí za bližší prozkoumání, ne? Co když mu někdo vyhrožoval? Co když to nějak souvisí s tím, co se stalo Michelle?“

Reilly zase ztichl. „Dean.“

„Přesně tak.“

„No dobře,“ podvolil se, i když ho zjevně nepřesvědčila.

„Už musím končit.“

„Miluju tě. Jsi pašák.“

„Nápodobně.“

Odložila telefon, zadívala se z okénka a zhluboka vydechla. Snažila se ignorovat netrpělivost, která se jí zabodávala do každého nervu tisícem jehliček.

35. kapitola

Perrini usazený v odstrčeném boxu v zadní části bistra Black Iron Burger na Východní páté ulici si otřel z úst mastnotu po hamburgeru a cibulových kroužcích a líně si protáhl ruce. Tenhleten melouch byl až hanebně snadný.

Věděl, že je to výjimka, kupříkladu jedna z loňských zakázek od Guerry se zvrhla z prostého shánění informací v úkol ukončit místní působení jednoho obzvlášť agresivního mexického kartelu, který se pokoušel proboxovat do města.

Zpočátku se mu nezamlouvalo, že by měl zlikvidovat jednoho ze svých nejnovějších dodavatelů naditých obálek, ale konkurenční kartel, který si Guerru dlouhodobě najímal, byl nakonec s výsledkem tak spokojen, že dal Perrinimu pořádně tučný bonus. I když si Guerra pro sebe odloupl dvacetiprocentní provizi, zůstalo Perrinimu dost, aby svému nejstaršímu synovi Natovi zaplatil školné na univerzitě, a to na nějaké kvalitní.

Po akci neponechal nic náhodě a pečlivě za sebou zametl stopy. Necelý týden poté, co za kompletním vedením newyorské odnože nově příchozího kartelu zapadly mříže věznice na Rikers Islandu, se Perrini postaral, aby jeho příležitostný kontakt zemřel na ošklivé bodné rány zasazené rukou člena jednoho afroamerického gangu úřadujícího v Jižním Bronxu. Tu laskavost Perrinimu zařídil starý známý z jedenačtyřicátého okrsku. Smrt byla zaevidována jako zabití s rasovým motivem, takže nehrozilo, že by se provalila spojitost s válkou mexických kartelů o území.

Pro Perriniho se situace vyvinula nadmíru příznivě, protože vítězný kartel se k němu od té doby choval štědře, pokud šlo o peníze i o zboží. Zrovna teď měl v levé kapse kalhot dvacetigramový sáček jejich prvotřídního neřezaného kokainu.

Mávl na servírku a řekl si o další mléčný vanilkový koktejl a vzápětí už do bistra vešla Lina Dawettaová.

Nervózně se rozhlédla; očividně se ujišťovala, že uvnitř není nikdo, koho zná. Pak došla do Perriniho boxu a posadila se na jednu z prázdných židlí naproti němu.

Bistro bylo jen pár bloků od policejní stanice, takže patřilo k riziku povolání, že tu narazí na někoho známého.

Zatím se to ale přihodilo jenom jednou a Perrini tehdy s bohorovným klidem čelil potutelnému úsměvu detektiva z oddělení vražd, se kterým se zběžně potkával na chodbách.

Jen ať si každý myslí, že si nabalil druhořadou úřednici.

Ačkoli si kokain na Lině začínal vybírat svou daň, pořád byla nápadně hezká, italský typ se snědou pletí a kaštanovými vlasy. Perrini věděl, že díky nepsaným zásadám dodržovaným mezi policajty se jeho ženě nic nedonese.

„Dáš si něco k jídlu?“ usmál se na Linu, jako by byla jeho oblíbená neteř nebo sestra, a ne civilistka, která si vydělává sotva třetinu jeho základního platu detektiva.

„Ne. Jenom dietní Sprite.“

Odložila si na prázdnou židli vedle sebe otevřenou kabelku.

Perrini přetlumočil přání servírce a pak, aniž z Liny spustil zrak nebo se přestal usmívat, nenuceně vytáhl z kapsy balíček kokainu, natáhl se pod vysokým stolem a strčil ho Lině do kabelky.

Zakládal si na tom, že při každé výměně vždycky udělá první krok. Navozovalo to důvěru a pro něj samotného se tím snižovalo riziko, kdyby se snad schůzka ještě před koncem nějak zvrtla. Nechápal, proč si tolik lidí potrpí na směšné tanečky, jaké bývají k vidění ve filmech. Rád dával najevo, že druhé straně věří čestné úmysly, a druhá strana měla na oplátku pochopit, že pokus o podraz by ho vůbec nepobavil.

Lina sáhla do kabelky pro rtěnku a pudřenku a přitom zkušeným hmatem zastrčila balíček kokainu do postranní kapsičky, aby ho nezahlédl nějaký kolemjdoucí.

Servírka jim donesla pití. Lina si obtáhla rtěnkou bledé rty, vrátila líčidla do kabelky a pak vylovila složený arch žlutého papíru a rozložila ho na stole před sebou.

„Hazel Lustigová. Narozena 18. července 1947. Sestra Eileen Chaykinové, za svobodna Lustigové. Nikdy nebyla vdaná. Nemá děti. Nikdy na ni nebyl vydán federální zatykač.

Dokonce nemá v záznamech ani žádné místní dopravní přestupky. Vzorně platí daně. V roce 1971 dokončila studia veterinární medicíny se specializací na koně. V roce 1985 si v New Jersey otevřela vlastní ordinaci zaměřenou především na dostihové koně. Roku 1998 ji prodala a odstěhovala se do Cochise County v Arizoně. Má tam stodvacetihektarový pozemek a stará se o dostihové vysloužilce. Ranč není otevřený veřejnosti. Má dva bankovní účty, oba v černých číslech. Jeden z nich vysoko v černých číslech.“

Přistrčila k němu papír.

„Co telefonní číslo?“ zeptal se Perrini, když do sebe jedním douškem obrátil půl sklenice koktejlu.

„Pevná linka je tady. Mobil nemá. Taky jsem zkontrolovala, jaké je v těch končinách pokrytí signálem, jak jsi po mně chtěl. Hodně nevyrovnané, jen tu a tam. Místní obyvatelé a tisk kvůli tomu už dlouho tropí povyk, ale mobilní operátoři na ně kašlou.“ Zatímco si Perrini její informace pročítal, upila dietní Sprite. „Ještě něco?“

Složil papír a zastrčil si ho do kapsy. „Momentálně mě nic nenapadá, ale to se může změnit. Když tak se ti ozvu. Jako vždycky.“

„Jo, a ještě něco bys asi měl vědět: Dělají čistku v nepoužívaných účtech s přístupem do kriminální databáze.

Jestli je všechny vymažou, budu si muset vytvořit falešné přihlašovací jméno.“

„Dělej si, co chceš, hlavně mě z toho vynech.“ Střelil po ní mrazivým pohledem. Ve zlomku vteřiny se mu ale do tváře vrátil vlídný úsměv.

„Radši už půjdu,“ řekla Lina. „Nakupila se mi na stole hora případů, které musím zadat do počítače.“ Sebrala ze sousední židle kabelku a zvedla se k odchodu.

„Užij si dáreček,“ kývl hlavou ke kabelce.

„A nezapomeň, že tam, odkud pochází, jich mají ještě mnohem víc.“

Mrkl na ni, pak sklopil oči ke koktejlu a vypil ho až do dna.

Když vzhlédl, Lina už vycházela ze dveří.

Dvacet minut nato seděl Perrini zpátky ve svém autě naproti Tompkins Square. Zvážil několik různých postupů a nakonec se rozhodl jít na věc způsobem, který obvykle dělá divy, apelovat na vrozenou marnivost, kterou v sobě má každý, i kdyby ji sebevíc potlačoval.

Vytáhl mobil určený k vyhození a vytočil číslo Hazel Lustigové. Zvedla telefon po pěti zazvoněních.

„Prosím?“

„Dobrý den. To je Hazel Lustigová?“

„Ano. S kým mluvím?“

„Jmenuji se Daniel Shelton. Volám z Asociace spisovatelů historických románů. Od literární agentury Friedstein a Bellingham jsem se dozvěděl, že u vás zastihnu paní Chaykinovou.“

Spoléhal na to, že Tess Chaykinová dala své literární agentuře tetino číslo, byl to risk, ale jelikož odjela k tetě na několik týdnů a je tam mizerný mobilní signál, pravděpodobnost hrála v jeho prospěch.

„Bohužel tu zrovna není. Mám jí něco vyřídit?“

Hazel mluvila defenzivním, ochranitelským tónem. Ale na změnu taktiky už bylo pozdě.

„To je škoda. Chystáme recenzi její nejnovější knížky a recenzent ji přímo vynáší do nebes. Zrovna mi svůj text poslal a nemůže si knížku vynachválit. A tak mě napadlo, že by nebylo marné doplnit recenzi o rozhovor s autorkou a krátký medailónek. Jenže spousta lidí je na dovolených, takže nestíhám a tlačí na mě termín. Nevíte, kdy se paní Chaykinová vrátí? Můžeme ten rozhovor udělat po telefonu nebo třeba i po e-mailu.“

Hazel byla chvíli zticha a pak řekla: „Podívejte, nevím, jestli si na vás najde čas, protože… řeší rodinné záležitosti.“

Po zmínce o pochvalné recenzi její tón zvlídněl. Apelovat na marnivost skrze prostředníka se očividně vyplácí úplně stejně jako vychvalovat někoho přímo.

„To mě mrzí. Všichni tu máme její knížky hrozně rádi.

Doufám, že nejde o nic vážného.“

Perrini čekal na reakci, ale Hazel se na udičku nechytila.

„Ne, nejde,“ odpověděla. „Díky za starostlivost. Když mi na sebe dáte číslo, tak jí váš vzkaz vyřídím.“

Nadiktoval jí číslo mobilu na odpis a e-mailovou adresu, kterou si vytvořil, zatímco v autě trávil dvojitý hamburger.

Pak jí zdvořile poděkoval a ukončil hovor.

Tess Chaykinová si hraje na schovávanou. I když Perriniho bavilo omotávat si kolem prstu šedesátileté ženské, s vlastní matkou mu to nikdy nešlo, protože jeho záměry pokaždé prokoukla –, bylo načase nasadit přímočařejší kurz.

Přebíral si, co mu Tessina teta řekla. Tess Chaykinová „řeší rodinné záležitosti“. Teta jí vzkaz „vyřídí“. Působilo to na něj dojmem, že Tess u tety není. Uvažoval o Guerrově požadavku, o Tessinu příteli, který je v San Diegu, a o tom, co o Reillym zjistil, a vrtalo mu hlavou, jestli se ty rodinné záležitosti náhodou netýkají právě jeho.

Potíž vězela v tom, že Guerru nezajímala pravděpodobnost. Požadoval fakta. Takže Perrinimu nezbývalo než utratit větší část honoráře, než se mu zamlouvalo, za pomocníka. Téhle možnosti se vyhýbal, kdykoli to šlo, nejen kvůli finančním nákladům, ale taky proto, že nerad používal neznámé lidi, zvlášť když po nich musel chtít věci, které je v případě odhalení mohly namočit do problémů na federální úrovni.

Vytáhl mobil a zavolal Lině. Okamžitě to zvedla.

„Potřebuju, abys mi lokalizovala jeden mobil.“

„Au.“

Lina taky věděla, s čím si zahrává.

„Fakt to potřebuju. Pošlu ti číslo toho mobilu textovkou.“

„No dobře,“ podvolila se. „Tak mi ho pošli.“

Perrini znal další postup. Může trvat třicet minut, ale taky pět hodin, než mu Lina oznámí, kde se Tessin mobilní telefon nachází. Záleží na mnoha faktorech, na značce a modelu, na tom, jakého má operátora, jaký je v místech, kde se pohybuje, signál, kolik tam stojí vysílačů a jestli má v mobilu zapnutou GPS nebo ne. Na druhou stranu Lina v tomhle uměla chodit. Práci s daty zvládala přímo mistrovsky a navíc si pěstovala kontakty u tří hlavních mobilních operátorů, takže ještě nikdy neselhala, když ji požádal, ať mu lokalizuje nějaké číslo.

Rozhodl se, že si před návratem na stanici krátce zdřímne. Má docela slušné vyhlídky, že než dnešek skončí, bude přesně vědět, kde se Tess Chaykinová nachází, a tudíž to bude vědět i Guerra.

Do toho, co pak Mexičan podnikne, mu nic nebylo, ale soudě podle klientů, pro jaké Guerra obvykle pracuje, má Tess Chaykinová dobré časy nejspíš za sebou.

36. kapitola

Odjeli jsme z policejní stanice v La Mesa v Munroově Yukonu, sjeli jsme ze Spring Street na dálnici South Bay Freeway a ujížděli na jih. Villaverde se rozhodl vrátit zpátky do své kanceláře na Aero Drive a uspořádat pro svůj tým brífink o všem, co jsme se dosud dozvěděli. Slíbil, že do něj přes hlasitý odposlech zahrne i Julii. Jeden z jeho lidí mi nabídl, že mi odveze zpátky na ústředí můj LaCrosse, abych pak nezůstal bez auta, něco takového by v New Yorku nikoho ani nenapadlo.

Cesta do Chula Vista ubíhala jako po másle, do podvečerní dopravní špičky scházelo ještě několik hodin a Munro, který si stejně jako já uvědomoval naléhavost situace, nesundával nohu z plynu. Policejní oddělení La Mesa odvedlo skvělou práci a vypátralo Dani Namourovou. Poslali nám jméno obchodu, kde pracuje. Požádal jsem je, ať ji na náš příjezd neupozorňují předem, protože i když vazby k Orlům prokazatelně zpřetrhala, netušili jsme, jakým životem žije a jestli při prvním pohledu na muže zákona nevezme do zaječích. Zaonačili to tedy tak, že jedna jejich kolegyně zavolala do butiku ze soukromého mobilu a zeptala se, kdy má Dani směnu, protože posledně „byla tak úžasně nápomocná“. A Dani dnes nejen měla směnu, ale dokonce byla v práci zrovna teď.

Možná jsme konečně dosáhli bodu obratu. Byl jsem v optimistické náladě a věřil jsem, že ten, kdo vyhladil Babylónské orly, o Daniině existenci nemá ponětí.

Když už jsme měli cíl skoro za rohem, naskočil Munroovi na jeho handsetu výpis z Daniina trestního rejstříku. Jak to tak vypadalo, navzdory vší pravděpodobnosti se jí podařilo zůstat čistá jako sklo. Krom několika bezvýznamných dopravních přestupků se jevila jako přímo vzorová občanka. Naštěstí pro její dcerku.

Zaparkovali jsme před obchodním domem Macy’s a došli k hlavnímu vchodu, na který upozorňovala osmiboká věž s falešnou kupolí, ubohou napodobeninou vatikánských dómů, jež jí asi posloužily za inspiraci. Rychlým pohledem na orientační tabuli jsme zjistili, že butik Vanessa, kde Dani pracuje, se nachází na jižní straně nákupního centra naproti lékárně, a hned jsme tam zamířili. Munro se cestou stavil pro pár minerálek, což mi připomnělo, že jsem od rána nejedl.

Butik patřil k oněm luxusním módním outletům, kde se prodává pouze omezený okruh zboží, zato od prestižních návrhářů. Elegantně oblečená a silně nalíčená žena mezi čtyřiceti a padesáti obsluhovala zákaznici a v pozadí postávala u pokladny blondýnka něco přes dvacet a listovala v lifestylovém časopise. Dani. Ani mě nepřekvapilo, že vypadá úplně jinak, než jsem si ji představoval zpočátku, když jsem ji ještě bral jako holku, co to táhne s motorkářem.

Oblečení, účes i make-up měla bez vady. Zjevně nechala motorkářský život daleko za sebou, ačkoli jsem doufal, že aspoň jakés takés pouto zůstalo, v tomhle případě založené na poutu pokrevním.

Munro čekal u vchodu a já vešel dovnitř.

„Slečna Namourová?“

Vzhlédla, už když jsem vešel, a teď hleděla přímo na mě.

Bylo jí jasné, že si rozhodně nejdu koupit něco na sebe.

„Ano?“

Zkoumavě si mě prohlížela a začínala vykazovat neomylné známky neklidu obvyklé u člověka, jemuž dochází, že se den zvrhne k horšímu. Nenápadně jsem jí ukázal svůj služební průkaz. Dal jsem si záležet, abych to udělal ve chvíli, kdy se její starší kolegyně dívá jinam.

„Mohli bychom si na chviličku popovídat někde stranou?“

Dani si uhladila sako a obrátila se k nadřízené. „Suzie, potřebuju si na moment odskočit a s něčím pomoct tady tomu pánovi.“

Suzie poněkud zaraženě přikývla a vrátila se ke své zákaznici. Dani mi pokynula ke dveřím a vyšla za mnou z obchodu.

„O patro výš je samoobslužná jídelna. Můžeme si promluvit tam.“

Pohybem hlavy jsem naznačil Munroovi, aby šel za námi, a všichni tři jsme vykročili k eskalátoru. Dani nás vedla.

Měla stálé zaměstnání a očividně se přenesla přes zlé časy, které zažila, když na Orly udeřila smůla. Cítil jsem se provinile, že tu bolest zase probudím, ale s vyšetřováním jsme zůstali trčet na místě s prázdnýma rukama a potřebovali jsme něco, co nás dostane zpátky do hry. Usadili jsme se před jednou z těch mexických restaurací, které jsou o trochu lepší než Taco Bell, ale k pořádným mají na hony daleko, a přešli k věci.

„Jsem agent Reilly z FBI. A tohle je agent Munro.“

„Z DEA,“ dodal Munro.

Než jsme stačili něco dodat, přerušila nás.

„Jdete kvůli klubu, že?“

Přikývl jsem.

„Viděla jsem zprávy a zbytečně ztrácíte čas. Nic o tom nevím,“ prohlásila obranným tónem. „Nemám s nimi nic společného už léta.“

Ten náhlý výbuch hněvu a hořkosti mě překvapil, přestože jsem se za léta výslechů poučil, že trápení vždycky číhá těsně pod povrchem, i když nebývá na první pohled vidět.

„Vaše dcerka Naomi je Martyho dítě, viďte?“ zeptal jsem se.

Jakmile padlo jméno její dcery, ztvrdl jí výraz ochranitelským mateřským instinktem, ale při zmínce o Martym znovu zjemněl. Na okamžik odvrátila oči, jak ji přemohly vzpomínky.

„Proč jste přišli? Poslyšte, Naomi nemá tušení, kdo byl její otec, a já chci, aby to tak zůstalo.“

Munro vpadl do rozhovoru s dokonalým načasováním profesionálního boxera. Položil obě ruce dlaněmi nahoru na stolek a široce se na Dani usmál. „My vidíme, že vedete spořádaný život. Nemáme zájem nějak vám ho pokazit. Když lidé dají sbohem divokým časům, najdou si práci, vychovávají dítě, platí daně…, hodně nám to usnadní práci.

Každý nepromarněný život znamená o jednu násilnou smrt ve statistikách míň. Kdyby všechny milenky, manželky a matky zvedly kotvy a nechaly gangy plavat, jak dlouho by asi těm mládencům trvalo, než by přehodnotili svůj životní styl, co myslíte?“ Věnoval jí svůj patentovaný úsměv mě přece musí mít každý rád.

Dani se při těch slovech viditelně uvolnila. Munro zabrnkal na správnou strunu. Ten pacholek svoji práci uměl.

Teď byla řada na mně. „Jsme tu, protože hledáme Garyho.“ Sledoval jsem, jak na jeho jméno zareaguje, a přesně podle očekávání se jí ve tváři objevil překvapený výraz. „Myslíme, že nám může pomoci vypátrat ty, kdo členy klubu povraždili. Nemám vám za zlé, že se do toho nechcete míchat, ale ti vrahové patří k opravdu ošklivé sortě. Zabili mimo jiné i zástupce šerifa v San Marcos. Měl dítě. Stejně staré jako Naomi.“ Nechal jsem ta slova patřičně vyznít.

„Myslíme, že Gary kdysi jednoho z nich znal, a vzhledem k tomu, co s lidmi z klubu provedli, doufáme, že nám je pomůže dopadnout. Jenomže nevíme, kde ho hledat, a proto jsme se obrátili na vás.“

Slyšitelně nabrala vzduch do plic a pak se s povzdechem podvolila nevývratnému faktu, že člověk nikdy nenechá minulost definitivně za zády.

„Nechce, aby ho někdo našel, a já to respektuju. Taky je mi bez nich líp.“ Pohlédla na Munroa a dodala: „Přesně jak jste říkal.“

Pokýval hlavou, jako by ji chválil, že pozorně naslouchala.

„Když jsem to začala táhnout s klubem, rodiče se mě prakticky zřekli, ale od Martyho smrti mi pomáhají. Asi děkují pánubohu, že jsem zůstala naživu. Starají se mi o Naomi, takže můžu chodit do práce. Loni jsem tátovi zaplatila laserovou operaci očí. Říká, že teď vidí líp než ve dvaceti.“

Byla hrdá, jak se vypracovala. A právem. Ale začínalo se zdát, že jsme cestu do Chula Vista podnikli nadarmo. Dani se vloudil do očí nepřítomný výraz. Oba jsme s Munroem byli v branži dost dlouho, abychom věděli, že se vyplatí nechat ji zatoulat se v duchu, kamkoli si zamane. Za hezky dlouhou chvíli přistála zpátky na pevné zemi. Předklonil jsem se; vycítil jsem, že si možná přinesla něco s sebou.

„Nevím, kde je. Řekl mi, že se mu po mně a Naomi bude stýskat a že se jednou možná všechno změní, ale zatím se to nestalo.“

Nezbylo mi než na ni ještě trochu přitlačit a doufat, že něco přece jen vyplave na povrch. „Lidem se málokdy podaří dokonale zmizet,“ řekl jsem jí. „Často na něco zapomenou.

Na nějakou maličkost, na nějaký kontakt, něco, o čem se náhodou zmínili. Přemýšlejte, Dani. Kdyby šlo o život a vy jste ho nutně potřebovala kontaktovat, jak byste to udělala?“

„Nevím.“ Bylo na ní vidět, jak se úporně namáhá na něco přijít. „Chtěl začít nový život.“ Vtom se jí tvář rozjasnila.

„Možná… Snad byste mohli zkusit jednu věc. Když jsem otěhotněla, jednou jsme se s Martym bavili, co bychom si počali, kdyby nám začala hořet půda pod nohama.

Kdybychom se museli vypařit. Myslela jsem na dítě a dělalo mi starosti, jaký život Marty vede. A Marty mi pověděl o jednom kamarádovi, kterého zná Gary z námořnictva. Je prý hotový čaroděj, když je potřeba sehnat falešné doklady.

Marty říkal, že bychom se na něj obrátili a pak odjeli do ciziny. Gary možná udělal totéž. Třeba si s jeho pomocí zařídil nový život.“

Vyměnil jsem si s Munroem rychlý pohled. Z toho mohlo něco vzejít. Když se někdo chce ztratit z obzoru, často si opatří falešnou nebo ukradenou identitu. Zjistit zdroj té nové by byl dar z nebe.

„Řekl vám Marty, jak se ten dotyčný jmenuje?“

Zavrtěla hlavou. „Ne. Nebo možná ano, ale já si to nepamatuju. Promiňte.“

Další slepá ulička. Lehce nabyl, lehce pozbyl, je to tak?

„Jestli Garyho najdete,“ dodala, „pozdravujte ho ode mě.

Řekněte mu, že si myslím, že by Naomi prospělo seznámit se se strýčkem.“

Vstala, upravila si sako a odcházela. Za okamžik se ohlédla.

„Nezapomeňte, že nejspíš chce být k nalezení ještě míň než já.“

Vykročila k eskalátoru a zmizela nám z očí.

Zavolal jsem Villaverdemu a podělil se s ním o novinky.

Bylo třeba, aby se mezi mariňáky z Walkerových a Pennebakerových časů poohlédl po lidech, kteří si odseděli trest za podvod anebo měli před vstupem do armády záznam v trestním rejstříku. A napadlo mě ještě něco. Něco konkrétnějšího. Něco, co odpovídalo způsobu, jakým ti dva motorkáři smýšleli o armádě. Byla to střelba na nejistý cíl, ale momentálně nám nezbývalo než zkoušet všechno, co by nám umožnilo pohnout se z místa.

„Podívejte se po vojácích, kteří se během posledních deseti let ocitli na seznamu pohřešovaných v boji a později se někde vynořili. Začněte na základně Camp Pendleton a pokračujte dál.“

Villaverde okamžitě pochopil, co mám na mysli. „Jako že Pennebaker vypadl z basy a nějak si sehnal identitu nezvěstného vojáka?“

„Jo. A nejspíš takového, který nemá žijící příbuzné.

Mám dojem, že nový Pennebaker by nerad zraňoval city rodiny padlého, ale zato vládu by vodil za nos klidně.“

„Hned tím zaúkoluju svoje lidi. Vracíte se sem?“

Ujistil jsem ho, že míříme rovnou na Aero Drive.

Když jsme dorazili do jeho úřadu, Villaverde seděl v hlavní zasedačce se dvěma dalšími agenty a společně procházeli armádní záznamy. Připojil jsem se k nim, zatímco Munro si našel prázdný stůl a šel telefonovat Corlissovi.

Villaverde mi oznámil, že zkontaktoval armádní velitelství kriminálního vyšetřování na námořní základně Quantico a vyžádal si archivované služební záznamy, které potřebujeme. Jelikož se přístupu k informacím dožadovaly společně FBI i DEA a navíc bylo jasné, že si sandiegská policie ani úřad šerifa nedají pokoj, dokud nechytnou vraha šerifova zástupce Fugatea, nemusel zdolávat žádné obstrukce ohledně pravomocí.

Našemu profilu odpovídalo sedmnáct vojáků. Všichni byli v posledních deseti letech zapsáni na seznam pohřešovaných v boji, ale jen pět z nich se v posledních dvou letech tak či onak vynořilo na povrch. Ta pětice představovala naši šanci najít Pennebakera. Ze zbylých dvanácti se u devíti potvrdilo úmrtí a tři nadále zůstávali na seznamu nezvěstných.

Snažili jsme se mezi tou pěticí vyhledat někoho, kdo se narodil mezi roky 1970 a 1985 a podobal se Pennebakerovi natolik, aby Pennebaker mohl převzít jeho totožnost. Zvlášť jeden se jevil slibně. Seržant námořnictva Matthew Frye.

Narozen 1982. Zařazen mezi pohřešované roku 2003. Znovu se objevil roku 2009. Promeškal tři termíny psychologického přezkumu, ale nakonec ho počátkem roku 2010 z armády propustili. Doložil svou identitu „psími známkami“

a identifikovala ho sestra, jediná žijící příbuzná. Kdyby se Frye a Pennebaker postavili vedle sebe, klidně by se navzdory kníru mohli vydávat za bratry.

„Kde teď Frye žije?“

Jeden z mladších agentů začal ťukat do klávesnice laptopu, který měli před sebou. Za chvilku natočil obrazovku k Villaverdemu a ten z ní přečetl: „Registrován u úřadu sociálního zabezpečení v Los Angeles. Pracuje v soukromé léčebně pro drogově závislé v Montecito Heights. Jak to tak vypadá, zároveň tam bydlí.

Adresu zaměstnání a bydliště má stejnou.“

Pro mě za mě to připište třeba intuici anebo patnácti rokům v branži, ale já v tu chvíli věděl, že jsme našli toho pravého. Pennebaker vyšel z vězení jako nový člověk, ale určitě plný dávné hořkosti. Cítil se jako voják, ale viděl a zažil toho příliš, aby se vrátil do aktivní služby.

A potřeboval se odtrhnout od nedávné minulosti, protože ji poznamenala závažná kriminalita. Věděli jsme, že Walker a Pennebaker si vybudovali pověst mužů, kteří spolehlivě odvedou svěřenou práci. Proč by si je jinak někdo najímal celé roky poté, co spolu uzavřeli poslední obchodní dohodu?

Taková reputace funguje obousměrně. Všechno odpovídalo.

Jedinou možnost, jak získat jistotu, představovalo osobní setkání. Navázat jakýkoli kontakt předem by znamenalo riskovat, že se Pennebaker znova objeví na seznamu pohřešovaných.

Obrátil jsem se k Villaverdemu. „Musíme do L. A.“

„Touhle denní dobou to nepůjde jinak než letecky.“

Zřejmě se dopracoval ke stejnému závěru jako já.

Sáhl po telefonu a člověka na druhém konci linky požádal o vrtulník.

Za dvacet minut jsme byli ve vzduchu v JetRangeru losangeleské policie a mířili na kus řeči s mužem, o kterém jsem doufal, že se z něj vyklube náš vlastní guru.

37. kapitola

Tess nenáviděla čekání.

Netrpělivost jí cloumala už od narození, jak jí matka vytrvale připomínala s častým přípodotkem, že je vlastně hotový zázrak, že v sobě Tess našla dost slušnosti, aby v jejím lůně vydržela celých devět měsíců a neprokopala a neprokřičela si cestu ven předčasně.

Byla zpátky v hotelu s Julií a Alexem. Zašli si dolů na lehký oběd a teď zase vysedávali v pokoji. Julie se účastnila konferenčního hovoru se svými policejními kolegy a Tess na gauči četla Alexovi knížku Tikki Tikki Tembo. Byla to jedna z jeho nejoblíbenějších, jedna z těch, které si vyžádal a které mu Tess přinesla z domova. Pamatovala si, že ji před lety čítávala i svojí Kim, ale ani ten doplňkový citový náboj kombinovaný s půvabem knížky a zábavnými jazykolamy nestačil, aby odvedl její mysl od kresby a utlumil kypící netrpělivost.

Vtom jí zazvonil telefon.

Zvedla ho, uviděla cizí číslo a tep se jí zrychlil. Jakživa nepřijala hovor tak rychle.

Byla to Holly Fowdenová, Alexova učitelka.

Tess jí poděkovala, že volá zpátky, hbitě vyskočila z gauče, vklouzla do ložnice a zavřela za sebou dveře. Pak Fowdenové vysvětlila, kdo je a co se stalo. Učitelka také slyšela o Michellině smrti poprvé, a když hledala vhodná slova, hlas se jí zadrhával. Tess jí ulevila změnou tématu a vysvětlila jí, proč zašla na návštěvu do školy a o čem mluvila s ředitelkou.

„Alexova matka za mnou opravdu přišla,“ řekla Fowdenová. „Tu kresbu mi ukazovala.“

„Proč?“

„Moc mi toho nevysvětlila. Řekla jen, že Alexe asi něco trápí, a chtěla vědět, jak se chová ve třídě.“

„A jak se choval?“

„Normálně. Šťastně. Nevšimla jsem si, že by se s ním dělo něco špatného.“

„Zato ona ano?“

„No… vlastně ano.“ Z učitelčina tónu bylo znát, že jí není dvakrát příjemné rozebírat to téma s Tess, ale přesto pokračovala: „Říkala, že špatně spí a má noční můry… A prý vykládá věci, které ona sama nechápe. Udivovalo ji, jak je může znát. Mátlo ji to a chtěla vědět, jestli jsem o něčem takovém vykládala dětem ve třídě.“

„O čem například?“

„Zmiňovala jména různých míst. Měst a městeček v Jižní Americe. A zvířat, jako jsou hroznýši a piraně, pokud si vzpomínám.“

„Vy jste je o tom neučila?“

„Ne.“

Tess nechápala, co by na tom mělo Michelle zarážet.

Alex mohl ta jména snadno pochytit z televize.

„Říkal něco podobného vám?“

„Po tom rozhovoru s jeho matkou jsem si všimla, že některé jeho výkresy jsou jiné, než děti běžně malují, ale nic až tak mimořádného to zase nebylo. I když jedna věc, o které Alex mluvil, mě překvapila. Vlastně mi to došlo až po návštěvě jeho matky.“

V Tess se roznítila jiskřička očekávání. „Co to bylo?“

„Byli jsme s dětmi v parku a já jim řekla, ať namalují nějakou květinu, která tam roste. A Alex namaloval nějakou bílou, moc se mu povedla. Když jsem se ho zeptala, která to má být, prohlásil, že to žádná z parku není. A dodal ještě něco. Povídal: ,Říkají, že pomáhá na srdce, jenže ona zabíjí lidi.‘“

Tess užasla, na jaké televizní pořady se asi díval.

„Květina, která zabíjí lidi?“

„Divné, viďte? Když jsem po něm chtěla vysvětlení, odmítal mi cokoli dalšího říct. Je to zvláštní, protože poslední dobou se hodně rozpovídal a má bohatší slovní zásobu než jeho spolužáci. Tehdy ale mlčel jako zařezaný.“

„Jak ta návštěva tenkrát skončila?“

„Slíbila jsem jeho matce, že jí dám vědět, kdyby Alex říkal nebo dělal něco neobvyklého nebo kdyby se zdál nešťastný. Párkrát jsme se ještě setkaly, když ho přiváděla do školky. Zmínila se, že s ním chodí ke specialistovi, ale nijak to nerozváděla.“

„Cože, k psychologovi?“

„K dětskému psychiatrovi. Soukromě. Nechtěla do toho zatahovat školu. Aby se to s Alexem netáhlo v papírech. Víte, jak to chodí.“

Tess podobné tlaky dobře znala. „Nevíte, ke komu ho vzala?“

„Ne.“

„Neřekla vám o tom doktorovi něco bližšího?“

Fowdenová se zamyslela a nakonec řekla: „Ne, je mi líto. Měla jsem dojem, že se na sebe zlobí, že jí to přede mnou vůbec uklouzlo.“

Tess nutně potřebovala zjistit aspoň trochu víc. „Byl to muž, nebo žena?“

Fowdenová se krátce odmlčela. „Muž. Ano, určitě o něm mluvila v mužském rodě.“

Tess jí poděkovala, požádala ji o telefonní číslo a zavěsila.

Moc toho v ruce neměla. Křestní jméno, které může, ale taky nemusí patřit místnímu psychologovi nebo psychiatrovi.

Vyšla z ložnice a uviděla, že Julie už ukončila konferenční hovor a hraje si s Alexem. Zaváhala, jestli je má rušit, pak sebrala svůj iPad, vrátila se do ložnice, otevřela vyhledávač Safari a začala procházet katalogy psychologů v oblasti San Diega a hledat nějakého, který se jmenuje Dean.

38. kapitola

Přistáli jsme na Hooperově heliportu v půl šesté, sjeli výtahem dolů na ulici a namířili si to přímo k suburbanu FBI, který už na nás čekal. Cíl naší cesty ležel o pouhých osm kilometrů dál. Zatímco jsme ujížděli mezi kopci na sever, agent na sedadle spolujezdce nás obeznamoval s léčebnou.

„Založila ji před dvaceti lety Ursula Marshallová a věnovala jí nadační jmění. Je tam dvacet lůžek. Dalších deset míst je v denním stacionáři. Pacienti neplatí ani cent a na čekacím listu jsou jich přes dvě stovky. Ursulina dcera kdysi utekla z domova. V devatenácti zemřela na předávkování. Ursulin otec svého času vlastnil pořádný kus státu Washington a Ursula byla jeho jediné dítě. Léčebna je jedna z věcí, na které použila svoje dědictví.“

„Frye tam pracuje na plný úvazek?“ zeptal jsem se.

„Zřejmě celý podnik vede. Dělá od všeho trochu, včetně psychologického poradenství. Zaměřují se na péči o bývalé příslušníky armády.“

„Miluj vojáky, nenáviď válku,“ utrousil Munro s nemalým sarkasmem.

Od naší poslední společné akce zřejmě nic nezměnil na názoru, že válka nekončí, dokud nepřátelé nepadnou do posledního, ať už je to válka v Iráku, válka proti teroru nebo válka proti drogám. V tuhle chvíli mi bylo srdečně jedno, co si myslí, pokud tím nebude dráždit Pennebakera.

Odbočili jsme z Griffin Avenue a šplhali hlouběji do montereyských kopců. Vyhlídka vyrážela dech, domů bylo kolem poskrovnu a řídce roztroušených. Pro někoho, kdo hledá osamělý kout, který je přesto na dosah od města, to tu bylo ideální. Lidem bojujícím s drogovou závislostí rozhodně nesvědčí městské centrum s celou svou plejádou zrádných lákadel a vražedných potěšení.

Léčebna sídlila v prostorné třípodlažní budově ve stylu haciendy. Pozemek lemovaly ze dvou stran palmy a k silnici se prudce skláněl svažitý trávník. Vystoupili jsme ze suburbanu a došli k hlavnímu vchodu. Dveře byly dokořán.

Vešli jsme do atria, kterému dominovalo několik vysokých kaktusů v květináčích. Nalevo se nacházela společenská místnost s křesílky a pohovkami. Napravo byla obrovská otevřená kuchyně, jejímž prostředkem se po celé délce táhl dlouhý stůl. Vzadu bylo vidět široké dřevěné schodiště.

Od schodů nám vyšla vstříc dívka v tričku a vybledlých džínsách. Dlouhé blond vlasy měla stažené do ohonu.

„Dobrý den. Mohu vám nějak pomoci?“ Zastrčila si pramen z ofiny za ucho. Vsadil bych se, že vojáci při tom gestu roztávají jako jarní sníh.

„Hledáme Matthewa Frye.“

Ohlédla se ke schodům za sebou a křikla: „Matte?

Někdo s tebou chce mluvit.“

Otočila se zase čelem k nám a mně rázem došlo, z čeho pramení ta záře v jejích očích. S Matthewem tvořili pár.

„Jdete kvůli Donaldsonovi?“ zeptala se.

„Ne, proč?“

S pokrčením ramen to odmávla. „Jeden z našich pacientů. Zažaloval armádu o kompenzaci. Přišel v Afghánistánu o paži, vypěstoval si návyk na prášky proti bolesti, ale přestali mu je dávat, tak přešel na heroin. Při povinném testu na drogy se to provalilo a dostal vyhazov. Tři roky nesehnal práci. U nás je tři měsíce, čistý je šest týdnů.“

Tenhle příběh dozajista nezmění Pennebakerovy postoje. Tedy pokud je Frye skutečně Pennebaker. Ale říká se, že každého člověka časem přitáhne prostředí, ve kterém se zrcadlí jeho přesvědčení.

Naši konverzaci přerušil vysoký šlachovitý chlapík scházející ze schodů.

„Jste z Výboru pro armádní přezkum?“ vyštěkl. „Ani se nedivím, že nenosíte uniformu. Nejspíš jste za celý život nevytáhli paty do bojové akce.“

Stanul před námi. Překvapivě se podobal Fryeovi z fotografie. Ale stoprocentně to byl Pennebaker.

Munro samozřejmě nemohl ten rýpanec jen tak přejít.

„Akcí jsme si užili habaděj. I když ne v polní uniformě.“

Pennebaker nás podrobil důkladnější analýze. Viděl jsem na něm, že reviduje svůj názor a odhaduje, jestli by nás v případě nouze dokázal oba vyřídit.

Munro udělal pár kroků ke dveřím, aby mu odřízl cestu, kdyby se náhodou rozhodl pro útěk.

Agent, který nás sem dovezl, už touhle dobou zajišťoval zadní vchod. A o pár set metrů dál parkovalo u silnice auto místní úřadovny FBI.

Pennebaker se zhoupl na patách a napjal svaly, instinktivní reakce vojáka –, ale hned se zase uvolnil a naklonil hlavu ke straně.

„Vyšťourali jste, kdo jsem. Měli jste kliku.“

Zamířil jsem do společenské místnosti, posadil se a mávl na něj, ať se ke mně připojí. „Pojďte sem. Sedněte si. Musíme si promluvit. Jde o klub.“

Otráveně se nadechl, ale podvolil se a posadil se do křesílka proti mně. Munro k nám došel, ale zůstal stát.

„Nemám k tomu co říct. Z klubu jsem odešel. Jsem mimo už celé roky. Tečka.“

Nezaznívala z toho ani stopa provinilosti, paranoie nebo vzteku. Pronesl ta slova klidně a sebejistě. Ať už Pennebaker vykročil jakoukoli novou životní cestou, přetavila jeho potenciálně sebedestruktivní sklony v sebevědomí a nezanedbatelnou sebeúctu.

„Proč bych se s vámi měl vůbec bavit?“

Měl jsem na jazyku, že když jsem se naposledy díval, pokládalo se používání cizí identity za zločin a že bychom mu mohli šeredně znepříjemnit život. Místo toho jsem vytáhl mobil a ukázal mu fotografii jeho zmrzačeného bývalého spolubojovníka.

„Myslím, že Walker by neměl námitky, abyste si s námi popovídal.“

Pennebaker se na snímek díval, aniž hnul brvou.

I žaludek měl silnější než dřív.

„Vzhledem k tomu, co s ním provedli,“ dodal jsem, „vsadím boty, že by si to přál.“

39. kapitola

Jak Perrini předpokládal, Lina Dawettaová jeho žádost splnila.

Oznámila mu, že cílový objekt používá nový iPhone v síti Verizon, což se hodilo. Její kontakt u dotyčného operátora oplýval ochotou, byl výkonný a ani zdaleka imunní vůči přitažlivosti štůsku neopotřebovaných stodolarovek a půvabu Lininy snědé sicilské pleti. Pomohlo i to, že Chaykinová měla zapnutý lokátor GPS. Mívá ho zapnutý většina lidí, aniž si to uvědomují. O Chaykinové GPS

prozradila, přesně jak se Perrini domníval –, že se momentálně nachází v San Diegu.

Perrini se sám pro sebe usmál při pomyšlení, jaký domácí ohňostroj tam asi proběhl poté, co Chaykinová zjistila, že její milý má dítě, o kterém neměla tušení.

Ó, jak zlotřilou síť tkáme…

„Zrovna jsem ti poslala sledovací aplikaci,“ řekla mu Lina. „Používáš Android, viď?“

„Jo,“ potvrdil. „Blýskla ses, drahoušku. Ozvu se.“

Zavěsil, otevřel si e-mail, aby se ujistil, že zpráva od Liny došla, a pak zavolal Octaviu Guerrovi.

O hodinu později Tess ještě pořád marně hledala v internetových vyhledávačích nějaké Deany.

Zavřela prohlížeč, hodila iPad na postel a posadila se.

Den se krátil a ona se pořád k ničemu nedobrala.

Vrátila se v myšlenkách k Alexovi a usoudila, že by jim všem prospěla změna prostředí. Do Balboova parku s jeho otevřeným prostranstvím a muzei to bylo jen kousek. Mořský svět se předevčírem skvěle osvědčil, protože Alexe zabavil a na chvíli odvedl od reality, která na něj dotírá na každém kroku. Zoo a spousta dalších atrakcí v zábavním parku snad poslouží stejně.

Zaskočila s tím nápadem do vedlejší místnosti a Alex i Julie ho přivítali s nadšením.

Pár minut poté už všichni seděli v Juliině autě a byli na cestě.

O dvaatřicet kilometrů dál na sever se vynořil z brány přímořské vily černý Chevrolet Tahoe a rozjel se tichou rezidenční ulicí k dálnici.

Uvnitř seděli tři úpravní muži v ležérním oblečení, keprových či plátěných kalhotách, košilích nebo polokošilích, na nohou sportovní boty Timberlake či Merrel.

Všichni měli na očích sluneční brýle, které maskovaly jejich odhodlaný pohled, a pod lehkými větrovkami skrývali v podpažních pouzdrech pistole s tlumičem.

Jeden z nich, ten na sedadle vedle řidiče, upřeně sledoval mobil HTC s operačním systémem Android, který držel v ruce.

Právě si stáhl speciální aplikaci, která mu přišla e-mailem a spolupracovala se zabudovanými mapami Google. Na displeji měl otevřenou mapu San Diega.

Poblikávaly na ní dva kurzory: jeden standardní, který využíval vestavěnou funkci GPS a ukazoval současnou polohu mobilu, a jeden bílý, který do mapy stáhla dodatečná aplikace.

Podle toho, co jim bylo řečeno, zachycoval stávající polohu jejich cíle s přesností na tři metry.

Trojice mužů se chystala podrobit to tvrzení zkoušce.

40. kapitola

Pennebaker mávl na ošetřovatelku, ať jde pryč, když teď věděla, že jsme přišli přímo kvůli jejímu milému, tvářila se ustaraně –, a vrátil mi můj telefon. Zavřel oči a nadechl se.

Bylo na něm znát, že je vnitřně rozpolcen a nemůže se rozhodnout, zda se mu chce vracet k životnímu údobí, k němuž se vztahuje Walkerova smrt. Vzápětí oči otevřel a zadíval se přímo na mě.

„Co se stalo?“

Vylíčil jsem mu, jak jsme našli Walkera a Orly. Jak mě dva motorkáři sledovali. Jak unesli vědce ze Schultesova institutu. A jak byl Torres zajat, podle všeho právě těmi, kdo zabili Walkera.

Když jsem skončil, dlouho nic neříkal. Pak se mu obličej naplnil spravedlivým hněvem a jeho klidné chování se rázem vypařilo.

„Všem je úplně jedno, co s nimi provedli, a vám taky. Na nás každý zvysoka kašle. Bojujete za svou vlast ve válce, ve které se nedá vyhrát, zabíjíte nevinné civilisty, pak se vrátíte domů a lidi se vás buď děsí, nebo vás nenávidí za to, že jste plnili rozkazy.“

Střelil jsem pohledem po Munroovi. Mlčel, ale bylo na něm znát, že se musí kousat do jazyka. Souboj o největší ramena jsme teď potřebovali ze všeho nejmíň. Navzdory Pennebakerovu citovému výbuchu jsem musel za každou cenu udržet klid. Nemohli jsme si dovolit znepřátelit si Pennebakera ještě víc nebo dokonce riskovat, že se s námi úplně přestane bavit.

„Určitě to nebylo snadné, zvyknout si po Iráku na civilní život.“

Ignoroval mě a rozhořčoval se dál, s každou další větou roztrpčeněji.

„Museli jsme se spolehnout jeden na druhého. Jenže ani to nešlo, protože bolest a násilí se nám zažraly pod kůži tak hluboko, že jsme se jich nedokázali zbavit. Založení Orlů nepomohlo, nabobtnaly ještě víc. Obrátily se dovnitř.

Nakonec jsme všichni bojovali sami se sebou. A prohrávali.

A vy mě do toho chcete vtáhnout znova? Vtáhnout mě zpátky do toho svinstva, které zabilo Martyho a mě málem taky?

Jděte do hajzlu!“

Seděl tam a z očí mu křičel vzdor. Takový, který bývá v případě nutnosti podepřen fyzickou silou. V tu chvíli jsem pochopil, jak se z něj a Walkera stala vyhledávaná nájemní dvojice. Spojení Walkerovy hrubé síly s Pennebakerovým logičtěji podloženým hněvem muselo představovat hrozivou kombinaci.

„Ale vy jste dokázal odejít, a jak to tak vypadá,“, neubránil jsem se ohlédnutí směrem, kterým zmizela Pennebakerova přítelkyně, „vedete si docela dobře, ne?

Poslyšte, my vám nechceme pokazit to, čeho jste tu dosáhl.“

„Ale když budeme muset, uděláme to,“ vpadl mi do řeči Munro. Ujal se role zlého policajta, ať se mi to líbilo nebo ne.

„Potřebujeme ty parchanty chytit, o nic jiného nám nejde,“ naléhal jsem. „Ať jsou, kdo jsou, utrhli se ze řetězu.

A vy přece víte, jak to dopadá. Víte, k jak ničivým koncům to vede.“

Pennebaker si mě měřil přivřenýma očima, ale nic neřekl.

Znovu jsem mu ukázal telefon. „Líbí se vám představa, že ti chlapi pobíhají někde venku? A zabíjejí druhé? Třeba mladšího bratra někoho jiného?“

Zahlédl jsem, jak mu při těch slovech zacukalo ve tváři, a nechal jsem je naplno zapůsobit. Po chvilce si utrápeně povzdechl, ramena mu sklesla a jeho výraz nepatrně změkl.

„Marty nebyl na motorkáře s třemi nášivkami správný typ. Ale nedokázal jsem mu to rozmluvit. Zachránil jsem Divočákovi v Iráku život, proto mě nechal jít, ale zachránit Martyho se mi nepovedlo. Prvních pár měsíců jsem nemohl sám se sebou vydržet. Kdybych neseděl v base, kdyby mi tam nevnutili pevný režim, asi bych už byl bradou vzhůru.“

„Ale našel jste smysl života.“

„Prošel jsem si pořádným marastem. A vím, že se to dá překonat. Ale musíte mít sílu. A lidi, kterým na vás záleží.

Kteří se o vás postarají. První, co udělá spousta kluků hned po návratu z Afghánistánu a Iráku, je to, že hrábnou po metamfetaminu. Není lepšího přítele ani horšího nepřítele.“

Zasmál se té ironii.

Věděl jsem, z čeho ten ponurý smích pramení. Není lepšího přítele ani horšího nepřítele je motto divize námořní pěchoty, ve které Pennebaker a Walker v Iráku sloužili.

„Sáhnou po čemkoli, co otupí bolest,“ uzavřel a pomalu potřásl hlavou. „Jenže tím se jejich problémy ještě zhorší.

Meth překryje, co je porouchané, takže se tomu nemusejí postavit. A tak je odvykáme drogám a teprve pak se snažíme vypořádat s tím, proč se k nim uchýlili. Je to běh na dlouhou trať a žádné rychlé řešení neexistuje.“

„A když je teď s Orly konec, nemáte se kam vrátit.

I kdybyste chtěl.“

„Byla to jen otázka času. Proto jsem se od nich trhnul, když jsem vypadnul z kriminálu.“

„Důvodu rozumím. Ale nechápu, jak se vám to povedlo.

Identita Matthewa Frye je neprůstřelná. Jak jste to dokázal?“

„Když jsem vyšel z vězení, chtěl jsem začít od začátku.

Nechat minulost za sebou. K tomu je nové jméno ideální.

Prostě mi kdosi dlužil službu, to je všechno. Ten někdo mi zařídil i potvrzení totožnosti. Najal nějakou ženskou, aby sehrála Fryeovu sestru. Fryeova sestra, ta skutečná, je šlapka totálně zdevastovaná crackem. Neví ani, kolikátého dneska je, natož jestli je její bratr živý nebo mrtvý. Kdybych věděl, jak ji přimět, aby se šla léčit sem k nám, hned bych to udělal, jenže ona nechce s fetováním přestat. A to je konec.

Musíte chtít zbavit se závislosti, i když nevěříte, že se vám to povede. Někteří naši pacienti se vracejí, ale většina to zvládne. Osm z deseti, abych to upřesnil. Jsme lepší než kterýkoli vládní program.“

„Zdá se, že vyhráváte válku s drogami, co?“ Tentokrát se Munro ani nepokusil skrývat sarkasmus.

Pennebaker posměšně naklonil hlavu ke straně. Ani jemu nebyl sarkasmus cizí.

„Walker a já jsme se účastnili totálně pitomé války.

A válčit proti drogám je úplně stejná pitomost jako válčit kvůli ropě. Kriminalizace a tresty nezabírají, jenže nikdo nemá odvahu prosadit změnu. Čtvrtina vězňů v našich kriminálech si kroutí trest za drobné drogové přestupky, a všem je to fuk, nebo snad ne?“

Všechny ty argumenty jsem slyšel už dřív, ale protiargument jsem po ruce neměl. Tohle jsou morální dilemata, z jakých člověka pořádně rozbolí hlava. Jedno ale vím a jsem o tom rok od roku přesvědčenější, že náš současný systém nefunguje a že takzvanou válku proti drogám nelze vyhrát. Poptávka je příliš vysoká a zásobování trhu poskytuje příliš mnoha lidem snadné živobytí, takže je jedno, kolik jich pozavíráme, na jejich místo okamžitě nastoupí kohorta nových. Drogy jsou neporazitelná, všemocná bestie. Vím to ze zkušenosti pěšáka v téhle válce.

Jako bychom si neodnesli vůbec žádné poučení z prohibice.

Na tuhle válku se utrácí víc peněz než kdy jindy, a přesto výroba, distribuce i spotřeba drog, jako je kokain, heroin a zvlášť metamfetamin, každým rokem roste. Znám statistiky, ty pravé. A je smutnou ironií, že globální válka proti drogám, kristepane, jak ten výraz nenávidím!, momentálně působí víc škod než jejich užívání. Dosáhli jsme všehovšudy toho, že jsme napomohli vzniku obrovského mezinárodního černého trhu a mocných armád organizovaných zločinců, přispěli jsme k násilí v rodinách, zruinovali několik cizích zemí a zničili život nesčíslným neškodným uživatelům. Nevykládejte si to tak, že se mi zamlouvá, když lidé fetují a ničí si život crackem a metamfetaminem. Jenže mi zrovna tak vadí i bolest a utrpení, které působí alkohol a třeba takový oxycodon.

Někdo by měl konečně vystoupit s prohlášením, že tahle naše drogová prohibice nefunguje. Měl by porušit tabu, vyrukovat s tím natvrdo a pak s čistou hlavou a bez předsudků zahájit otevřenou debatu o alternativách. Nedělám si ovšem iluze, že k tomu dojde. Historie nebývá laskavá k těm, kdo oznámí prohru ve válce, i když je prohraná už dávno.

Pennebaker se ušklíbl a rezignovaně rozhodil rukama.

„Měli jsme tu ženu, která strávila šest let za mřížemi za to, že prodala trávu za třicet babek. Vzali jí děti, a když se konečně dostala ven, dala se na crack. Byl to pro ni způsob úniku. Systém si může připsat další čárku, co? Dokonce i Globální komise pro drogovou politiku při OSN už připouští, že se zákaz neosvědčil, a volá po legalizaci. Tatáž OSN, která nás poslala válčit do Zálivu. Myslíte, že někdo ve Washingtonu má dost odvahy, aby jí naslouchal? Jediná šance, jak se s tím problémem vypořádat, je změnit přístup a pomocí osvěty vtloukat lidem do hlavy, před jakou volbou stojí. Pak se možná rozhodnou líp. Já jsem se svojí volbou momentálně spokojený. A je to vůbec poprvé, kdy můžu něco takového říct.“

Usoudil jsem, že nastala vhodná chvíle navést Pennebakera k řeči o tom, kvůli čemu jsme přišli.

„Pomozte nám s jednou jedinou věcí a necháme vás na pokoji. Víme, že jste kdysi společně s ostatními dělal ochranku nějakému mexickému narkobaronovi. Kdo to byl?“

Pennebakerův výraz potemněl. „Proč se ptáte?“

„Může to být on, kdo si najal Orly na ty únosy, a pak je zlikvidoval.“

Pennebaker se zatvářil, jako by ta vzpomínka byla horší než všechny ostatní dohromady.

„Byl to totální magor. Viděli jste mu to na očích. Ten pohled znám. Pokaždé si najímal bývalé vojáky. Američany i Mexičany. Připadalo mu to výhodné a nejspíš taky bylo.

Plnili jsme instrukce do puntíku a on nám dobře platil. Naše vláda je možná bláhová, popletená, neschopná, dá na špatné rádce a občas se chová vyloženě pitomě, ale ten chlap byl zosobnění krystalického zla.“

„Jak se jmenoval?“

„Navarro. Raoul Navarro.“

41. kapitola

Byli v Balboově parku, Tess, Alex a Julie, potulovali se uprostřed všudypřítomných davů, užívali si dalšího nádherného, horkého kalifornského dne a kochali se plejádou atrakcí, které park nabízí.

Tess nenašla v oblasti San Diega žádného psychologa nebo psychiatra jménem Dean, a tak hledání vzdala a místo toho se rozhodla, že Alexovi prospěje další vycházka.

Nechali Juliin Ford Explorer stát na parkovišti u divadla Starlight, a zatímco kráčeli po chodníku lemovaném pestrobarevným květinovým záhonem, Tess v duchu zabloudila k rozhovoru s Alexovou učitelkou a ke květině, která zabíjí. Když to slyšela, v první chvíli ji napadlo, že Alex ten nápad nejspíš pochytil z nějakého kresleného seriálu, že jde o nějaký zákeřný úklad, který proti nic netušícímu světu chystá podlý mimozemšťan se smíchem Doktora Zloducha, jen aby mohl v poslední chvíli zasáhnout Ben se svým zázračným Omnitrixem a jeho plány zmařit, a skoro tu věc pustila z hlavy. Ale přesto v ní hlodala a Tess nechápala, proč ji nedokáže odmávnout definitivně.

„Alexi, pamatuješ se na tu kytičku, kterou jsi namaloval pro paní učitelku v parku? Na tu bílou?“

Bez zájmu přikývl. „Hm.“

„Kdes ji viděl? Rostla v parku?“

„Ne.“

„Tak kde?“

Kradmo po ní střelil pohledem. „Nevím… Já jen…

Znám ji.“

„Ale něco jsi o ní povídal. Vzpomínáš si?“

Přikývl.

Zastavila se, přidřepla si k němu, aby měla obličej ve stejné výšce, a jemně mu položila ruku kolem ramen. „Pověz mi, co je na ní zvláštního.“

Zpytavě si ji měřil, jako by ji odhadoval, a pak řekl: „Umí léčit lidi. Ale zabíjí je. Takže není hodná.“ Po chvilce mlčení dodal: „Já jim to říkal.“

„Komu, Alexi? Komu jsi to říkal?“

„Lidem. Brooksovi a jinejm. Ale jim se to nelíbilo.“ Tess těmi slovy dočista zmátl, jenže vtom zahlédl cosi za jejími zády a tvář se mu rozzářila jako sada reflektorů na stadiónu.

„Koukej!“

Tess sledovala pohledem jeho drobný ukazováček. Kus před nimi bylo Muzeum letectví a kosmonautiky a jeho vstup střežily z obou stran dvě štíhlé stíhačky. Alex vyklouzl Tess z náruče a odpelášil.

Se stíhačkami nemohla soupeřit.

Pohlédla na Julii, pokrčila rameny a obě se rozběhly za ním.

Vražedná květina bude muset počkat.

42. kapitola

Navarro.

To jméno mě zasáhlo jako vlna arktického vzduchu.

Pennebaker a Walker převáželi drogy pro Navarra?

Zavalila mě smršť protichůdných myšlenek, asociací, teorií, a znepokojení, takže jsem poslouchal sotva na půl ucha, jak Pennebaker líčí podrobnosti práce pro Mexičana.

Bylo to v podstatě tak, jak nám vyprávěla Karen Walkerová. Dělali ozbrojený doprovod velkým drogovým dodávkám, Navarrovým dodávkám –, jakmile zboží překročilo hranice. Byly to snadno vydělané peníze až do dne, kdy se jim doneslo, že konkurenční kartel v tajnosti připravuje převzetí Navarrova teritoria pomocí špeha v jeho nejbližším okolí.

„Aby Navarro nedal tomu špehovi echo, všechny si nás sezval pod záminkou, že probereme novou dodávku,“

vyprávěl Pennebaker. „A tak jsme přejeli hranice na jih a všichni jsme se sešli v jednom zapadlém baru v Playas.

A byl to hodně divný zážitek, to vám teda řeknu. Jednu chvíli se bavíme, všechno v pohodě, a najednou se ten chlap, co ho Navarro podezíral, sesype k zemi, jako by mu někdo nasadil vulkánský nervový stisk, až na to, že zůstane při vědomí. Jen je jakoby ochrnutý. Navarrovi pistoleros využijí momentu překvapení, vytasí pistole a odzbrojí jeho dva bodyguardy.

Pak Navarro vytáhne kudlu a vezme si ho s naprostým klidem do parády. Rozpáře mu břicho, začne mu tahat ven vnitřnosti a střeva a před jeho očima je porcuje na kusy.

Dopodrobna mu líčí, jak umře, a přitom háže odřezané kousky psům. Totální šílenství.“

Munro se ušklíbl. „A vy jste se pozvracel.“

Pennebaker potřásl hlavou. V tom gestu se mísily rozpaky a stud se zhnusením. „Jo, div jsem si nevyblil žaludek. Kuchal ho jako rybu. Bylo to jak z jiného světa, chápete? Neříkali mu El Brujo pro nic za nic.“

„Čaroděj,“ utrousil Munro.

„Čaroděj, kouzelník, to je fuk,“ odsekl Pennebaker.

„Spíš by mu sedělo El Loco. Byl totální cvok. Biblicky řečeno, uviděl jsem mene tekel na zdi a začal jsem uvažovat, že bychom měli z našich dohod hezky rychle vycouvat a hledat si zelenější pastviny jinde, ale nakonec na to nedošlo, protože Martyho zabili a tím to pro mě zhaslo.“

Moc jsem se nesoustředil a doléhaly ke mně jen útržky toho, co povídal. Moje mysl se proháněla jinudy, temnými zákopy.

Musel jsem je přerušit.

„Omluvte nás na moment, ano?“ požádal jsem Pennebakera a mávl na Munroa, ať jde se mnou. Odvedl jsem ho z místnosti a Pennebaker nás vyprovázel zpola udiveným, zpola netečným pohledem.

„Všechno to souvisí s tím, co se stalo v Mexiku,“ řekl jsem Munroovi, jakmile jsme se ocitli z doslechu.

Munro se zamračil a zamyslel se. „Souhlas, ale… jak?

A proč až teď?“

Mít ho tady s sebou mi ani v nejmenším neusnadňovalo situaci. Nikdy jsem toho prevíta neměl rád a po té krvavé lázni v Mexiku tím spíš. Když jsem se teď na něj díval, zatrnulo mi v ukazováčku, kterým jsem tehdy stiskl spoušť, a přestože vina padala čistě na moje bedra, nenáviděl jsem za to i jeho.

Jenže mi nezbylo než odsunout pocity stranou a soustředit se.

„Nevím, ale přemýšlej o tom. Zlikvidovali jsme chemika, který vyvíjel novou superdrogu. Ta banda, která šla po Michelle, unesla dva chemiky, možná i víc.“ Mozek mi jel na plné obrátky, závodil sám se sebou v co nejrychlejším spojování teček a já začínal tušit, jak bude vypadat výsledný obrázek. „Ta droga, kterou vyvíjel McKinnon… Tehdy v noci jsme ji neobjevili. Co se stalo po mém odjezdu? Slyšel jsem, že se výrobní postup nikdy nepovedlo odhalit.“

Munro přikývl. „Jeho laptop…“

„Já vím, to se mi doneslo. Pár klepnutí do klávesnice, a shořel.“

Té noci se nám povedlo odnést s sebou dvě věci, které si McKinnon předem sbalil: laptop a odřený starý deník vázaný v kůži. Deník byl prý bezcenný, podle Corlisse a jednoho analytika z agentury obsahoval bláboly nějakého jezuitského misionáře jménem Eusebio Bůhvíjakdál z bůhvíjak vzdálené minulosti, ručně sepsané ve španělštině a napůl vybledlé.

Laptop, na kterém byl pravděpodobně zdokumentován McKinnonův výzkum, byl chráněn nejen heslem a kontrolou otisků prstů, ale navíc ještě vysoce účinným 256bitovým ochranným softwarovým kódem Blowfish. Při druhém chybném pokusu o zadání hesla software spálil harddisk. Dva pokusy. Ne pět, ne deset. Tomu se říká surovost. Ani špičkovým technikům agentury se nepovedlo ochranu prolomit anebo aspoň zachránit nějaká data ze zničeného harddisku. Taková úroveň zabezpečení sice nepřekvapovala, jelikož chemici narkobaronů často pracují na nových drogách, které mohou vynést miliardy dolarů, ale nám to zkomplikovalo život.

„Když Navarro vystartoval po Corlissovi, šli jste mu po krku ve velkém stylu,“ řekl jsem Munroovi. „Ani pak jste nesehnali další informace?“

„Neměl je ani sám Navarro, kámo. Proč myslíš, že po Corlissovi vyrukoval? Složení tý drogy umřelo s McKinnonem. Proto Navarrovi ruply nervy. Proto začal vyvádět jako šílenec a troufl si na Corlisse, i když věděl, že se pak na něj celá DEA sesype jako hejno sršňů a zároveň ze sebe udělá terč číslo jedna pro likvidační komando kartelu.“

Svítalo mi, ale zároveň ve mně bobtnal pocit naléhavosti, ostrými drápy na mě útočil z hlubin mysli a dožadoval se mojí pozornosti.

„No dobře, takže složení drogy je fuč, jenže oni si myslí, že ho máme,“ konstatoval jsem. „Někdo je o tom přesvědčený. Proto Navarro zaútočil na Corlisse. Proto si ten, kdo stojí v pozadí za tímhle vším, najal motorkáře, aby unesli ty výzkumníky. A musí to být i důvod, proč přepadli Michelle.“

„Vždyť Michelle k naší zvláštní jednotce nepatřila,“

namítl Munro. „S nájezdem na Navarrovu laboratoř neměla nic společnýho.“

„To neměla,“ připustil jsem. „Zato já jo.“

To uvědomění otřáslo mým nitrem jako tříštivá puma a rozervalo mě vevnitř na kusy.

„Od ní nic nechtěli,“ dodal jsem, jak dílky skládačky zapadaly v mém mozku do sebe a obrysy celku vyvstávaly s neúprosnou jasností. „Šlo jim o mě. Vzali to přes ni. Vědí, že jsem to byl já, kdo McKinnona sejmul. Jsou přesvědčeni, že něco vím.“

Znovu jsem viděl Michelle ve chvíli, kdy ji zasáhla kulka, viděl jsem ji, jak se na mě dívá se smrtí v očích, viděl jsem ji ležet tam na chodníku, když z ní vyprchával život, viděl jsem její ústa, jak se v poslední chvíli pokouší na mě promluvit, a nejradši bych se přetrhl vejpůl.

Byl jsem to já, po kom celou dobu šli.

Zaútočili na ni, aby dostali mě.

Zemřela kvůli mně.

Krev se mi změnila v kyselinu a ta mi proudila tělem a spalovala všechno, co jí přišlo do cesty. Usoudil jsem, že zaútočili na Michelle, protože nevědí o Tess. Anebo možná New York leží příliš daleko mimo jejich dosah a potřebovali mě dostat sem, na svoje hřiště jen kousek od hranic.

A jako by to nestačilo, uvědomil jsem si ještě něco.

Alex.

„Nešli jenom po Michelle,“ zajíkl jsem se, jak se mi nedostávalo vzduchu. „Šli taky po Alexovi. Určitě vědí, že je to můj syn. Proto na ně zaútočili. Aby ho unesli. Aby ho využili jako páku. Aby se dostali pod kůži mně.“

Proto mě pořád sledovali. Ne proto, že by nevěděli o Michellině smrti. Bylo to proto, že chtěli mě. Něco ode mě potřebovali a hodlali využít Alexe, aby mě přinutili dát jim to, ať už je to cokoli.

To znamenalo, že po Alexovi jdou pořád.

Je v nebezpečí.

A Tess zrovna tak.

Svět se mi rozmazal před očima, jak se mi v mysli zrychleně převíjel celý plán. Vytáhl jsem mobil a překotně zmáčkl zrychlenou předvolbu s Juliiným číslem.

43. kapitola

„Páni, koukněte,“ zajásal Alex a nadšeně zíral na letadla před muzeem letectví a kosmonautiky.

Stáli pod Lockheedem Blackbird, který se nad nimi tyčil na třech kovových podpěrách u vchodu do muzea.

„Ten je nejrychlejší. Jako raketa,“ žasl nad štíhlým černým špionážním letounem, který se poprvé vznesl do vzduchu ze solných jezer Oblasti 51 v Nevadě. Celý ožil a nevěděl, jestli se dřív dívat na Blackbird, nebo na menší Convair Sea Dart také vystavený u vchodu.

Julie a Tess ho sledovaly, jak pobíhá kolem, a Julie viděla, že Tess z toho má nelíčenou radost. Sama se taky neubránila úsměvu. Chápala, jak se Tess cítí. Vidět Alexe takhle šťastného po tom všem, co prožil, třeba jen na okamžik, hřálo a opájelo jako sklenice nejvybranější uleželé jednosladové whisky.

Tess na ni pohlédla s úsměvem plným vděčnosti. Pak se otočila k Alexovi a zeptala se ho: „Co kdybychom šli dovnitř?“

Alex ani nečekal, až domluví, a rozběhl se napřed.

Po obvodu kruhového muzea stála jedno vedle druhého letadla všech tvarů a velikostí, uprostřed se tyčil hlavní pavilón a celé expozici dominoval obří hydroplán z období druhé světové války. Alex říkal, že už v muzeu byl. Prý ale neviděl animované 3D filmy, které se tu pouštějí a které díky dodatečným zvláštním efektům zabudovaným do samotného kinosálu překřtil nějaký marketingový vynalézavec na 4D filmy, i když přísně vzato, všechny 3D

filmy se svým způsobem odehrávají v einsteinovském čtyřrozměrném prostoru.

Obcházeli vystavené exponáty, Alex udával směr, nadšeně ukazoval z jednoho letadla na druhé a přímo sršel vzrušením. V muzeu bylo plno, jak uvnitř, tak na venkovní promenádě, a Julie bezděčně propátrávala zástupy pohledem.

Sešla se tu pestrá paleta návštěvníků, rodiny, manželské páry, místní, cizinci, staří, mladí, zkrátka rozmanitá sorta zástupců lidského rodu, kterou přilákaly úžasné ukázky toho, jak se lidstvo vypořádává se svou odvěkou touhou létat.

Byli v muzeu asi půl hodiny a zrovna čekali na vstup do promítacího sálu, když vtom padl Julii do oka jeden muž.

Latinoameričan s tmavě olivovou pletí, oblečený v džínách, větrovce a kovbojských botách. Od ucha mu visel drátek hands-free sady k mobilnímu telefonu a mluvil do mikrofonu. Julie ani sama nevěděla, proč na něm utkvěla pohledem. Prostě se jí na něm něco nezdálo, i když by to nedovedla upřesnit. Nějak sem nezapadal. Nevypadal na turistu. Působil dojmem, že se necítí ve své kůži, jako by sem nepřišel obdivovat letadla. Julie ho chvíli pozorovala, ale nakonec usoudila, že to s podezíravostí přehání. Za celou dobu se po nich ani nepodíval. Nejspíš si vyřizuje pracovní telefonát. Anebo ho do muzea vytáhla přítelkyně s dítětem a jeho to ani trochu nebaví. Ať tak či onak, Julie dospěla k závěru, že jí nestojí za pozornost, a rozhodla se ho ignorovat.

V duchu si vynadala. Další ukázka toho, že se nikdy nedokáže úplně uvolnit a vydechnout. Dělá tuhle práci už moc dlouho a není s to polevit ve střehu. Uměla si představit, jak nad ní její přátelé obracejí oči k nebi, jenže ji práce agentky FBI bavila. Zejména její dávná spolubydlící z vysokoškolských kolejí a nejlepší kamarádka ji s oblibou popichovala, kdy už se vdá a pořídí si děti, ale Julie její pošťuchování se smíchem odbývala. Dušovala se, že zvolní tempo a najde si čas i na ostatní, co život nabízí, ale obě věděly, že jsou to jen plané sliby.

Fronta před kinem se dala do pohybu, a když Julie vešla do sálu, ze všeho nejdřív se rozhlédla, kde jsou východy: kromě hlavních dveří byly v zadní části malého prostoru s šestatřiceti sedadly ještě dvoje další, kterými se procházelo do vzdělávacího centra. Obhlédla si je bez přemýšlení, úplně automaticky.

Dokonce i když si vyrazí ven zabavit čtyřleté děcko, nedokáže se zbavit pracovních návyků.

Všimla si, že Tess a Alex už se uvelebili na sedadlech a nasazují si 3D brýle, aby si jaksepatří užili Dobrodružství s raketovým batohem, a rozhodla se, že na ně počká před kinem a stáhne si mezitím do mobilu nejnovější informace o případu. Na moment zvažovala, jestli nevyzkoušet letecký simulátor, už seděla ve spoustě vrtulníků a malých letadel, ale ve stíhačce F-18 ještě nikdy –, ale než v ní ten nápad stačil zakořenit, rozvibroval se jí telefon.

Podívala se na číslo volajícího, Reilly. Nejspíš chce zkontrolovat syna.

„Kde jste?“

Zněl rozrušeně.

Pověděla mu to a očima přitom instinktivně propátrávala okolí.

Reilly se neobtěžoval zdvořilostmi a šel rovnou k věci: „Potřebuju, abys odtamtud Tess s Alexem odvedla, ale nějak nenápadně, abys je nepolekala. David pro ně chystá úkryt v konspiračním domě.“

Po zádech jí přeběhl mráz. „Co se děje?“

„Jdou po mně. Proto chtěli chytit Michelle s Alexem, chtěli je využít, aby se dostali pod kůži mně. Takže Alexovi pořád hrozí nebezpečí. A Tess jakbysmet.“

Vylíčil jí, oč jde, události v Mexiku před pěti lety a Raoula Navarra. Z tónu, jakým to jméno vyslovil, vycítila frustraci a špatně skrývanou úzkost a znova ji zamrazilo. Za ten krátký čas, který s Reillym strávila, na ni udělal dojem svým nasazením a chladnokrevností a možná se do něj i maličko zakoukala. Slyšet ho takhle rozrušeného ji znervóznilo.

Potom jí pověděl, že likvidaci Orlů mají pravděpodobně na svědomí bývalí vojáci, protože to je Navarrův obvyklý modus operandi.

Když se konečně odmlčel, aby nabral dech, zeptala se: „Mám sem přivolat posily?“

Po krátkém zaváhání odpověděl: „Zatím ne. Nechci Alexe vystrašit, už takhle je vylekaný až dost. Jen je odvez zpátky do hotelu a sbalte se. Já se okamžitě vracím do San Diega.“

„Spolehni se.“

Ukončila hovor, přešla do zákrytu za nízkým letounem a odtamtud rychle propátrala pohledem muzeum v okruhu 360 stupňů. Zprvu si ničeho podezřelého nevšimla, ale pak zase zaregistrovala toho Latinoameričana. Přímo uprostřed centrálního pavilónu. Teď ale vedle něj postával další muž, kterému visel od ucha drát hands-free sady, a v ruce držel jakýsi přístroj. Oba se zaujatě dívali na jeho drobnou obrazovku. Jeden z nich se ohlédl do míst, kde stála Julie, a nenápadně svému společníkovi pokývl směrem ke kinu.

A v tu chvíli to Julie zahlédla. Pod větrovkou měl nepatrnou vybouleninu, jakou dělává pistole v podpažním pouzdru.

V zátylku ji zabrnělo předtuchou, že se schyluje k něčemu zlému.

Nespouštěla z těch dvou zrak, ale ani se nehnuli. Dívali se kamsi za ni a zdálo se, že si jí nevšimli. V duchu okamžitě začala probírat všemožné scénáře, jak ji naučil výcvik.

V lepším případě hrají na mobilech Angry Birds nebo sledují sportovní výsledky. V horším jsou to nepřátelé. A právě tohle vyčetla z jejich očí a řeči těla.

Jsou tady, protože sledují Tess s Alexem.

Asi je dokážou nějak lokalizovat pomocí GPS, a nejpravděpodobnějším podezřelým je Tessin telefon.

Ale jestli tomu tak je, zřejmě se nechystají spustit okamžitou akci. Zdálo se, že čekají, až Tess s Alexem vyjdou ven, možná až se ocitnou někde v otevřenějším prostoru anebo se budou vracet autem do hotelu.

Do háje.

Julie netušila, kolik tu těch chlapů celkem je, ale zato jí bylo jasné, že poslední, co by si měla přát, je přestřelka na zalidněném veřejném prostranství uprostřed letního odpoledne. A soudě podle nedávné minulosti nemá tenhle Raoul Navarro nejmenší zábrany zabíjet nevinné a hodlá se dostat k Reillymu za každou cenu, klidně i přes násilí vůči ženám a dětem.

Přebírala si, jaké možnosti se jí nabízejí, a vtom ji něco napadlo: jestli jsou to vážně najatí pohůnci drogového kartelu a sledují Tess pomocí mobilního telefonu, mohla by toho využít proti nim. Snad se jí povede dostat Tess s Alexem do bezpečí, aniž by kdokoli přišel k úhoně. Jen nevěděla, jestli má zavolat Reillymu; jako agent by určitě chtěl mít přehled o nejnovějším dění, ale jako otec by radši měl zůstat těchhle informací ušetřen. Villaverde si ji včera vzal stranou a řekl jí, že ačkoli je Reilly v epicentru všeho dění, musejí si dát pozor, aby z jeho osobního zaujetí případem nevznikly potíže, v neposlední řadě pro něj samotného. Pro ni je prioritou Alex.

Chytání zločinců počká, až bude v bezpečí.

Stejně by ale Reillymu měla zavolat.

V rychlosti vytočila jeho číslo a popsala mu do telefonu, co viděla.

„Co mám dělat?“ zeptala se.

Na vteřinu se odmlčel a pak řekl: „Hlavně nijak neupoutej jejich pozornost, ano? Jak sama říkáš, nemáme ponětí, kolik jich tam celkem je. Venku před muzeem nebo někde poblíž určitě budou policajti. Seženu ti posily.“

„Nechci tady žádnou přestřelku, Seane. Je tu spousta lidí. A Tess s Alexem.“ Nastínila mu svůj plán.

Nespokojeně si povzdechl. „To by znamenalo, že je necháš bez ochrany.“

„Jo, ale při troše štěstí je nebude nikdo ohrožovat.“

Zase ztichl a zřejmě se rozhodoval mezi možnostmi, z nichž se mu ani jedna valně nezamlouvala.

„Já to zvládnu, Seane,“ trvala na svém Julie. „Klapne to.“

„Tak dobře. Ale dávej si pozor. Žádné hrdinské kousky.

Myslím to vážně.“

Nervózně se zasmála a zničehonic si uvědomila, jak zrychleně jí buší srdce. „Dám ti vědět, jak se to vyvíjí.“

S těmi slovy zavěsila.

44. kapitola

Julie se jakoby nic otočila, zamířila ke kinosálu a vešla dovnitř. Tess s Alexem spatřila okamžitě. Seděli na kraji řady, Tess hned u uličky a Alex vedle ní, celý rozzářený vzrušením.

Julie podřepla vedle Tess.

„Venku okolkují dva chlapi. Asi z toho kouká potíž.“

Podívala se na Tess, aby se ujistila, že kvůli té novině nezpanikaří, a dodala: „Nemáme moc času. Nejspíš tě sledují přes mobil, takže potřebuju, abys mi ho dala. Odvedu je od vás.“

„Ale…“

„Mluvila jsem se Seanem,“ řekla Julie tiše a klidně, ale přitom neústupně. „Je to nejbezpečnější možnost. Dej mi svůj mobil.“

Tess vytáhla iPhone a podala jí ho. Julie odhadovala, že Tess už na vlastní kůži zakusila dost situací, při kterých jde o život, aby si uvědomila, že rychlé jednání bývá často klíčem k přežití.

„Zůstaňte tu ještě deset minut,“ poručila. „Pak se sejdeme u výjezdu z parkoviště, kde máme auto.“

Podala Tess klíče od vozu. Odhadovala, že dojít na parkoviště potrvá Tess s Alexem maximálně dalších deset minut. Jakmile se zase sejdou, budou moci vyjet přímo na Park Boulevard a zmizet.

„Hodně štěstí,“ popřála jí Tess a pak jí položila ruku na předloktí. „A díky.“

Julie přikývla a odebrala se zpátky ke dveřím.

Vypnula iPhone, strčila si ho do kapsy a vyšla z kinosálu. Příčilo se jí nechat Tess s Alexem samotné, jenže zůstat s nimi a riskovat, že ji pronásledovatelé přemohou, by bylo ještě horší.

Vynořila se ze tmy do jasného světla v hlavních výstavních prostorách a zkontrolovala pohledem bezprostřední okolí. Ti dva teď okouněli u neobvyklého letounu tvarovaného jako bumerang. Jestli jsou to profíci a vážně sledují Tessin iPhone, tak jdou na věc správně, očekávají, že se cíl dá brzy do pohybu, a zaujali příhodné místo, aby mohli v případě potřeby rychle změnit směr. Drží se blízko, ale ne natolik, aby to působilo podezřele.

To Julii potvrzovalo, že je podezírá oprávněně.

Se sklopenou hlavou, schovaná v zákrytu za skupinkou náštěvníků kvapně zamířila k hlavnímu vchodu. Odhadovala, že má tak půl minuty, než ti dva zjistí, že se něco děje.

Sledování pomocí GPS funguje dobře, ale dokonalé není.

Chvíli trvá, než signál dorazí do telefonní společnosti. A pak nastane ještě prodleva mezi signálem jako takovým a reakcí mobilní sítě, kterou při sledování využívají. Když iPhone do půlminuty zase zapne, získá čas, aby se od pronásledovatelů aspoň trochu vzdálila, a přitom se ani nedozvědí, že signál na nějakou dobu ztratili.

Vyšla z muzea hlavním vchodem a zapnula iPhone. Pak zamířila na sever k Muzeu umění. Na prostranství venku bylo pořád plno, děti z příměstských letních táborů, autobusy přivážející a odvážející turistické skupiny, rodiče pomáhající batolatům vystoupit z aut, milenci s piknikovými koši držící se za ruce, ti všichni si vyrazili ven užít si nádherného počasí.

Julie věděla, že se nesmí pohybovat rychleji, než by šel rozradostněný čtyřletý kluk, a snažila se krýt, jak se dalo, za hloučky důchodců, za velkými vozidly a rodinami zabranými do dohadování, co si prohlédnout jako první. Na širokém chodníku kolem parkoviště se připojila k velké turistické skupině a nechala se jí pohltit.

Snažila se neohlížet. Ti dva určitě vědí, jak vypadá Alex, a možná mají i fotografii Tess, ale ji samotnou od pohledu neznají. Najít čtyřletého klučinu v pohybujícím se davu pro ně nebude snadné. Musela se spolehnout, že jim dojde, že sledují falešnou stopu, teprve až už na tom nebude záležet.

Po dalších sto metrech vklouzla za stromy a z úkrytu se zadívala zpátky, odkud přišla. Ti dva ji pochopitelně sledovali; těkali pohledem mezi zařízením v rukou jednoho z nich a velkou turistickou skupinou mířící pryč od muzea.

Julie se propletla mezi stromy a zamířila po rampě k loutkovému divadlu Marie Hitchcockové. A vtom postřehla skvělou příležitost. Od divadla se šnečím tempem ploužilo elektrické vozítko se dvěma starými ženami. Na boku se mu skvěl nápis Zoo San Diego.

Zoo se nacházela na opačném konci parku a vozík tím směrem zjevně mířil. Julie se ohlédla, aby se ujistila, že je mimo dohled pronásledovatelů, a pospíšila si k vozíku.

Když ho dohnala, zpomalila a upoutala pozornost řidiče.

„Promiňte,“ mávla na něj, aby zastavil.

Řidič šlápl na brzdu.

„Budete se tudy vracet?“ zeptala se s úsměvem. „Jsem tu s prarodiči a ti by uvítali odvoz do zoo.“

Řidič jí slíbil, že se pro ně vrátí tak za dvacet minut. Julie mu poděkovala, ustoupila stranou, a když se vozík zase dal do pohybu, vhodila do úložného prostoru vzadu Tessin iPhone. Pak vklouzla zpátky mezi stromy a vyčkávala.

Ani ne za dvacet vteřin prošli pronásledovatelé zabraní do sledování signálu GPS sotva deset metrů od ní. Bez hnutí je pozorovala a nervy jí jen hrály. Pak vyklouzla z úkrytu a vydala se zpátky.

Po pár vteřinách se ohlédla a uviděla je mizet za zatáčkou. Ocitla se mimo jejich dohled. Rozběhla se zpátky k muzeu, a čím víc se od nich vzdalovala, tím víc zrychlovala. Za chvíli už měla Muzeum letectví a kosmonautiky jen kousek před sebou a chystala se zahnout na obslužnou silnici mezi dvěma velkými administrativními budovami, aby si zkrátila cestu na parkoviště k autu, když vtom se zarazila uprostřed kroku.

Kus před ní čekal třetí pronásledovatel.

Byl to taky Latinoameričan, postával na kraji parkoviště ani ne třicet metrů od ní, vedle černého Chevroletu Tahoe, toho, který viděla na nahrávce z videa zabudovaného v autě zastřeleného šerifova zástupce. K uchu mu taky vedl drát od telefonu.

Zrovna ve chvíli, kdy ho spatřila, se otočil a na zlomek vteřiny se do sebe zaklesli pohledem. Oba pochopili, že je ten druhý odhalil. A ten chlap se tudíž určitě dovtípil, že Tess s Alexem nejsou tam, kde je jeho kumpáni hledají.

Julie nemohla zavolat Tess, aby ji varovala, protože Tessin mobil se právě nacházel na půl cestě do zoo.

Neměla čas na přemýšlení. Uvědomovala si jen, že tomu parchantovi nesmí dovolit, aby druhé dva varoval, a že kdyby vytasila zbraň, situace by se okamžitě vymkla kontrole. A tak udělala to jediné, co ji napadlo.

Rozběhla se a vrhla se na něj.

Ještě zahlédla, jak přimhouřil oči a tváří mu prolétl výraz, v němž se mísilo pobavení s nevírou, a v příští vteřině do něj vší silou vrazila, pravou ruku ohnutou a pevně zapřenou před tělem. Přirazila ho k chevroletu, vyrazila mu dech a zlomila tři žebra, ještě než ho setrvačností povalila na zem.

Dopadla na něj a snažila se ho na zemi znehybnit a zároveň nahmatat želízka, ale byl na ni příliš silný. Odstrčil jí ruku, popadl ji za rameno a pak se přetočil nad ni a surově ji přirazil ke kolu auta. Tvrdě se o ně uhodila do hlavy, až se jí udělaly mžitky před očima. Vzpamatovala se právě včas, aby zahlédla výmluvný záblesk oceli, vytáhl z levé boty výhrůžně vyhlížející nůž.

Vrhla se po něm, popadla ho levačkou za zápěstí a zároveň ho pravačkou praštila vší silou do nosu. Vyhekl bolestí a ruka s nožem mu na okamžik ochabla, ale vzápětí se čepelí ohnal po Juliině břiše. Měl větší sílu, než čekala, a bylo jí jasné, že pokud spolu budou zápasit delší dobu, neskončí to pro ni dobře.

Odrazila paži s nožem, chytila ji oběma rukama a udeřila jí o asfalt, ale útočník nemínil nůž pustit. Ohnal se po Julii pravým kolenem a zasáhl ji přímo do ledvin. Úder ji svalil stranou na zem, ale oběma rukama se jako klíště dál držela mužova pravého zápěstí. Překulil se zároveň s ní a chtěl ji pod sebou přišpendlit k zemi, ale v posledním vzepětí sil mu zkroutila paži, opřela se do ní vahou celého svého těla a vrazila mu nůž do břicha.

Vytřeštil oči a zalapal po dechu. Julie ho převalila na záda. Nechtěla nic riskovat, a tak vytasila glock, praštila jím muže ze strany do hlavy a omráčila ho. Prošacovala mu kapsy, vzala si jeho mobil a pistoli a ještě mu pro jistotu nasadila pouta. Vydrápala se na nohy a uviděla, že na ni zírá několik turistů a ve tvářích se jim zračí celé spektrum emocí od děsu až po jen do toho, holka.

„FBI,“ křikla a předvedla jim odznak. „Nepřibližujte se.

Ten člověk je nebezpečný.“ Rychle vytáhla svůj telefon, ohlásila, co se stalo, a požádala dispečerku, ať informuje místní policii a řekne jim, ať na parkoviště pošlou co nejvíc svých lidí.

Celé tělo jí vibrovalo rozrušením. Alexovi a Tess hrozí vážné nebezpečí. Netušila, jestli ten chlap stačil svým compadres něco říci, ale musela předpokládat, že touhle dobou už vědí, že je napálila, a tudíž také tuší, že Alex a Tess jsou nejspíš někde poblíž muzea. Vyrazila na domluvené místo schůzky, ale vtom spatřila ty dva pronásledovatele, jak se blíží k parkovišti ze severní strany. Zatím si jí nevšimli, ale jelikož vědí, kde opustili svého kolegu, brzy ho najdou.

Otočila se jako na obrtlíku, sprintem se rozběhla po obslužné silnici a vzápětí zahlédla svoje šedivé SUV stát na protější straně parkoviště u výjezdu.

Utíkala, jak nejrychleji to šlo, proplétala se mezi lidmi a snažila se dostat k autu, než ji zahlédnou. Obíhala parkoviště po jižním okraji a každých pár vteřin se ohlížela přes rameno. A pak spatřila, že si jí jeden z mužů všiml a zalarmoval svého druha.

Vzali to po protější straně parkoviště, aby jí nadběhli, a rychle se blížili. Za běhu tasili pistole.

Než vytáhla zbraň, už kolem ní zasvištělo několik kulek.

Opodál se roztříštilo čelní sklo nějakého vozu, děcka nastupující do vedlejšího auta začala vřískat a na parkovišti propukl chaos. Lidé se rozkřičeli a snažili se schovat. Julie namířila na bližšího z pronásledovatelů a pokoušela se najít čistou palebnou dráhu, když vtom po její pravici vjelo na parkoviště policejní auto. Útočníci ho také spatřili, a když jeden zpomalil, aby po něm vystřelil, Julie se zastavila, přikrčila se a v rychlém sledu vypálila po muži pět ran. Sice ho minula, ale donutila ho, aby skočil do zákrytu za roh budovy u obslužné silnice.

Ten druhý běžel v předklonu dál a kryl se za řadami zaparkovaných aut. Mířil nejkratší cestou k výjezdu z parkoviště, a k jejímu Fordu Explorer.

Julii se rozječel v hlavě alarm.

Zase vyrazila kupředu, zatímco černobílý policejní vůz se skřípěním pneumatik zabrzdil. Vyskočili z něj dva policisté a chtěli zaujmout pozice za autem, ale řidiče zasáhla kulka, než to stihl, a sesul se na zem. Julie namířila na muže, který ho střelil, jenže parkoviště bylo plné civilistů, takže nemohla stisknout spoušť. Nezbývalo jí než běžet dál. Muž mířící k Tess uháněl po kraji parkoviště a rychle se k fordu blížil.

Julie se rozhlédla na obě strany. Nemá šanci dostat se k Tess před ním. Vběhla by mu přímo do rány.

Bez váhání pelášil k autu, jako by věděl, že Tess s Alexem jsou uvnitř, nejspíš mu to došlo podle toho, že auto nestálo na běžném parkovacím místě, ale čekalo u výjezdu. Jak se s Julií oba řítili k témuž cíli, zahlédla ho, že na auto míří pistolí, ale nemohla po něm vypálit, při všech těch lidech okolo to prostě nešlo.

A tak prudce zahnula doprava, vyskočila na kapotu zaparkovaného vozu a z té rychle přelezla na střechu, odkud měla čistší palebnou linii. Stočila k němu hlaveň, pevně sevřela pistoli oběma rukama a chystala se stisknout spoušť, když vtom kolem ní zprava hvízdly kulky. Vypálil je ten druhý, který za svým druhem o něco zaostal. Jedna ji škrábla do ramene a vychýlila z rovnováhy; Julie se svalila ze střechy, tvrdě dopadla na asfalt a pistole jí vylétla z prstů.

Střelci, kterého chtěla zlikvidovat, už k ní zbývalo jenom nějakých dvacet metrů a chystal se ji dorazit.

Vydrápala se na všechny čtyři, rozhlížela se pod auty po své pistoli a co chvíli zalétla očima k přibližujícímu se vrahovi, viděla ho, jak se v očekávání snadného zabití škodolibě pousmál –, když vtom za sebou zaslechla zaskřípět pneumatiky. Prudce se otočila a zjistila, že ford se dal pozpátku do pohybu, kola se mu divoce otáčejí a řítí se přímo na ni.

Odkulila se mu z cesty, ford těsně vedle ní prudce zabrzdil, až pneumatiky zakvílely, a zůstal stát.

Nepotřebovala pozvánku se zlatou ořízkou.

Rozrazila zadní dvířka a naskočila.

„Dupni na to!“ zařvala.

Tess zařadila rychlost a sešlápla plyn až k podlaze. Když vůz vyrazil výjezdem z parkoviště, Julie ještě zahlédla střelce, jak se dává na ústup a mizí v davu.

Tess najela na Park Boulevard a hnala se od parku pryč.

Julie věděla, že okolí muzea se co nevidět bude hemžit policisty. Určitě se s útočníky vypořádají. Stejně si ale nebyla jistá, jestli se zachovala správně. Zavřela oči, pokoušela se uklidnit a v duchu si to přebírala.

Ať tak či onak, Alex a Tess unikli nebezpečí.

A to je hlavní.

45. kapitola

Konečně jsem zase nabral dech.

Tess s Alexem vyvázli z nebezpečí, byli uklizeni v konspiračním domě agentury, kam je Julie odvezla rovnou z Balboova parku a vyhnula se přitom velkým obloukem hotelu. Villaverde poslal do hotelu dva agenty, aby jim sbalili a odvezli věci, a jeden s nimi pak kvůli posílení bezpečnosti měl zůstat. Slíbil jsem Tess, že dorazím, jak nejrychleji to půjde. Prozatím jsem ve Villaverdeho kanceláři s ním a Munroem probíral, co vyplývá z Pennebakerovy novinky.

„Musí to být někdo z Navarrova nejbližšího okolí,“

spekuloval Munro. „Někdo, kdo ví, po čem se Navarro pídil, a chce se toho zmocnit sám, některý z jeho pobočníků, který se po jeho smrti vyhoupl výš.“

Tak to dole na jihu chodí. Kdykoli nějakého drogového bosse zavřou nebo zabijí, jeho podřízení se mezi sebou pustí do války o to, kdo zaujme jeho pozici, a přitom odrážejí pokusy ostatních kartelů o převzetí teritoria. Roztočí se spirála násilí a situace často bývá horší než předtím. Zdá se, že nevyhráváme tak ani onak.

Bylo jasné, že ze střelců nám nic nekápne. Ten, kterého Julie probodla, zemřel ještě před příjezdem do nemocnice.

Druzí dva se vmísili do davu a zmizeli.

Villaverde se zeptal: „Co je ta droga vůbec zač? Čím je tak výjimečná?“

„Nevíme,“ odpověděl Munro. „Víme jenom, že je to hodně silný halucinogen, který McKinnon objevil u nějakého zapomenutého kmene bůhvíkde v divočině.“

Vzpomněl jsem si na nahraný záznam McKinnonova rozrušeného telefonátu. Zavolal nečekaně, z mobilního telefonu, který se k němu povedlo propašovat.

Jeho vzkaz byl krátký, chaotický a naléhavý.

Udal svoje jméno a řekl, že ho před několika měsíci unesli ozbrojení bandité, když prováděl biologické výzkumy za jižní hranicí, v deštném pralese poblíž Chiapas. Banditos plánovali, že za něj budou požadovat výkupné od nějaké velké farmaceutické firmy, která ho zaměstnává, běžné riziko povolání, kterému čelí výzkumníci pohybující se v odlehlých končinách téhle části světa. Když zjistili, že McKinnon pracuje jen sám pro sebe, nejdřív ho chtěli zabít, ale pak přišli na jiný způsob, jak svůj úlovek zpeněžit.

Nabídli ho Navarrovi, protože správně uhodli, že El Brujovi přijdou schopnosti uneseného chemika vhod.

Ani netušili jak.

V zoufalé snaze zachránit si život tím, že prokáže svou užitečnost, udělal McKinnon tu chybu, že Navarrovi pověděl, co objevil. Bylo to cosi, po čem pátral už roky a o čem se dozvěděl od šamana malého izolovaného kmene žijícího hluboko v deštném pralese: mimořádně účinný halucinogen, podle jeho názoru nepodobný čemukoli dosud známému.

Navarro ho vyzkoušel, zamiloval si ho a nakonec mu dočista propadl.

„McKinnonovi se do podrobností nechtělo,“ vysvětloval Munro Villaverdemu. „Lezly z něj jak z chlupaté deky.

Prohlašoval, že je to alkaloid, který by si obratem získal nepředstavitelnou oblibu, a popsal ho jako , ayahuasku na steroidech‘. Jenže Navarro měl jeden problém. S většinou domorodých halucinogenů, jako je ayahuasca, to bývá tak, že když je člověk bere, má pocit, jako by pil bláto. Doslova. Je to hustý kal s odpornou chutí, po kterém člověk celé dny zvrací. Do toho by se nikdo nehrnul. Navarro od McKinnona potřeboval, aby přetransformoval svůj objev v pilulku, která se snadno polyká a nemá ty drsné vedlejší účinky. Jakmile by ji získal, byla by hračka přidat do ní další chemikálie, aby se stala vysoce návykovou. Pohrozil McKinnonovi pomalou oddalovanou smrtí, a víme, jak v tom směru dokáže být přesvědčivý. A tak se McKinnon pustil do práce. A nakonec uspěl. Řekl nám, že vymyslel, jak tu drogu syntetizovat do pilulky, ale že to Navarrovi neprozradil, aspoň prozatím.

Netušil, jak dlouho si to bude moci nechat sám pro sebe.

Proklepli jsme si ho a všechno odpovídalo. Měl potřebné vzdělání, zkušenosti i know-how, bez kterých se takový výzkum neobejde. Takže jsme museli rychle něco podniknout. Nemohli jsme si dovolit, aby se ta droga rozšířila. Proto jsme ho odtamtud potřebovali dostat.“

Nebo ho zabít, pomyslel jsem si.

„Ale vy účinky té drogy neznáte?“ podivil se Villaverde.

„McKinnon držel jazyk za zuby. Nejspíš si myslel, že na to, aby se pouštěl do detailů, je příliš nebezpečná. Proto jen zavolal a vyslal SOS. A proto o ní nezanechal žádné záznamy. My jsme aspoň žádné nenašli.“

Villaverde přikývl a přemílal si ty informace v hlavě.

„Takže teď se po ní shání náš nový hráč, ten, který si najal motorkáře.“ Obrátil se ke mně. „Proč pronásledují vás? Co po vás chtějí?“

„Nemám ponětí. Ale určitě vědí, že jsem tam byl…, tedy že jsme tam byli, “ zalétl jsem pohledem k Munroovi.

„Možná se domnívají, že jsem našel McKinnonovy poznámky a dodnes je mám.“ Vtom mě něco napadlo a zvědavě jsem pohlédl na Munroa. „Tys tam byl přece taky.

Proč se zaměřili na mě, a ne na tebe?“

Ledabyle pokrčil rameny. „Pánbůh ví.“

Nutně jsme potřebovali zjistit, s kým máme tu čest, aby Tess s Alexem nemuseli trávit zbytek života uvěznění v nějaké divotvorné říši stvořené na ochranu svědků a já možná s nimi. A v té souvislosti mi vrtala hlavou jedna věc.

Otočil jsem se k Munroovi.

„Co víš o Navarrově smrti?“

Z jeho křivého úsměvu mi bylo jasné, že přesně ví, kam mířím.

„Nevím nabeton, že je ten holomek kaput, jestli se ptáš na tohle.“

Cítil jsem, jak se ve mně roznítila jiskra napětí. „Jo, ptám se na tohle.“

Další pokrčení ramenou. „Jak víš, uspořádali jsme na něj honičku. DEA nebere útok na svoje agenty na lehkou váhu, natož když nějaký zfetovaný maricón vystartuje po člověku, jako je Hank Corliss.“

To si dobře uvědomoval každý narkobaron, Navarra nevyjímaje. Byl to nepsaný zákon od chvíle, kdy v Mexiku uprostřed osmdesátých let vytáhli z auta agenta DEA Enriqua Camarenu a umučili ho k smrti. DEA bez diplomatických skrupulí nahnala jeho vrahy před soud a zašla dokonce tak daleko, že unesla podezřelé, u kterých by pravděpodobně neuspěla s žádostí o vydání, a propašovala je do Spojených států, aby mohli být souzeni tam. A přesto Navarro osobně zaútočil na Corlisse, drze a všem na očích.

Byl to špatný tah.

Ne-li šílený.

„Narkobaroni nás předběhli,“ pokračoval Munro.

„Navarro jim tak zavařil, že se rozhodli, že je v jejich nejlepším zájmu, aby tu zuřivou honičku ukončili sami. Ale vzhledem k tomu, co všechno věděl, nám ho rozhodně nemínili předat živého. Přátelsky si ho pozvali na kus řeči.

Jenomže on jim na to neskočil.“

„A tak ho zlikvidovali bombou v autě,“ doplnil jsem.

Vzpomněl jsem si, že jsem o tom četl v meziagenturním hlášení. „Jak dalece se dá spolehnout na zprávu koronera?“

„Ale jdi. Vždyť víš, jak to dole v Mexiku chodí.“

Zdůraznil sarkasmus přehnanou španělskou výslovností, v Méchiku. „Dělali jsme, co jsme mohli. Pověřili jsme naše vlastní lidi, aby provedli testy DNA a pokládali správné otázky. Podle nich to byl on.“

„Z čeho vycházeli?“

„Ze všeho, co se nám dostalo do rukou. Z věcí z jeho domu, kartáčku na zuby, vlasů, spermatu z prostěradla.

Z údajů o jeho výšce a váze.“

„Co otisky prstů?“

„Taky, potvrzeno ze dvou zdrojů. Odpovídaly jedněm, které jsme našli u něj doma. A taky spisu, který na něj vedli federales, obsahoval otisky z jeho dřívějšího zatčení.“

Nic z toho nepředstavovalo neprůstřelný důkaz. Jestli měl Navarro dost peněz a správných kontaktů, které se dají podmáznout, a to při svém postavení mít musel –, mohl to všechno snadno zfalšovat.

Tím směrem se začalo ubírat moje podezření.

Neexistoval způsob, jak získat absolutní jistotu. Aspoň prozatím.

Ale vlastně na tom ani nezáleželo. Ať už byl pachatelem Navarro nebo některý z jeho pobočníků, podstatné bylo, že usiluje o něco, co mám podle jeho názoru já. Kvůli chybě, momentálnímu selhání úsudku, jehož jsem se před pěti lety dopustil, kvůli zločinu, který jsem tehdy spáchal, a zločin to byl, nic si nezastírejme. S čím kdo zachází, tím taky schází, že? Slýchal jsem tu otřepanou frázi celý život. Nikdy jsem nad ní moc nepřemýšlel, až dodneška. Ale pokud jsem si vyložil události správně a strefil se se svojí teorií do černého, znamenalo to, že herní plán té bandy je zacílen na to, aby se zmocnili mě. To já byl pro ně zlatý důl.

A toho jsem rozhodně mohl využít.

46. kapitola

Konspirační dům byl třípokojový bungalov kousek pod vrcholkem kopce v El Cerrito. Vypadal vcelku tak, jak jsem čekal. Někdo velkomyslněji naladěný by ho snad popsal výrazy jako minimalistický, klasicky jednoduchý nebo funkční. Mně připadalo, že ho dodalo oddělení gulagů z hypermarketu Home Depot. Ne že bych čekal komfort na úrovni hotelu Four Seasons, ale mrzelo mě to kvůli Tess a Alexovi, a to tím spíš, že jsem netušil, jak dlouho je tu kvůli jejich bezpečí budeme muset držet. Ten barák byl příšerný.

Ještěže měl aspoň obývací pokoj orientovaný na západ a nabízel docela slušnou vyhlídku na město a oceán za ním, zvlášť když se teď slunce nořilo pod obzor. Nájemníci, kteří by tu bydleli z jiných důvodů, by ji asi pokládali za půvabnou a povznášející. Já ne. Já jen stál o samotě u okna a zasmušile jsem vnímal, že se chýlí ke konci další den, myslel jsem na Mexiko, na Michelle a na to, že moje tehdejší zmáčknutí spouště bůhvíjak vyvolalo kosmickou odezvu, která o pět let později vyslala podobnou kulku do jejího těla.

„Hezká vyhlídka.“

Tess se ke mně nepozorovaně připojila, pohladila mě po zádech a vzala mě kolem pasu. Zadívala se ven.

„Pro moji milou jen to nejlepší, vždyť víš.“

Pousmála se. „Rozmazlujete mě, šlechetný pane.“

Ohlédl jsem se směrem k ložnicím. Slyšel jsem, jak si Julie tiše povídá v kuchyni s novou posilou, Calem Matsuokou.

„Jak se vede Alexovi?“

„Nic moc. Ještě se nevzpamatoval ze šoku,“ řekla posmutněle. „Přestěhování mu taky zrovna neprospělo.“

Zalétla pohledem přes místnost. „Už nevím, jak mu to vysvětlovat.“

Pokýval jsem hlavou. „Vyřešíme to, uvidíš.“

Pokrčila rameny a zase se podívala z okna. V jejích očích chyběla obvyklá jiskra a nedařilo se jí zakrývat skleslost a nervozitu, které na ni padaly.

„Co bude, až ty chlapy chytíte, ty, co odpravili motorkáře a šerifova zástupce? Co bude pak? Jak víme, že na nás ten, kdo je poslal, nepošle jiné?“ Obrátila se čelem ke mně a čišel z ní nelíčený strach. „Jak víme, že to vůbec někdy skončí?“

Byla to chvíle, kdy bych se jí měl zpříma zadívat do očí a pronést něco hrdinského, skrznaskrz uklidňujícího a neotřesitelně sebevědomého, jako třeba Jen se neboj, my je dopadneme. Jenže Tess mě příliš dobře znala a věděla, že svět takhle nefunguje. Na druhou stranu, když jsem tu tak vedle ní stál, neuměl jsem si představit, že bychom je nedopadli. Umínil jsem si, že se postarám, aby z našich životů zmizeli navždycky. A tak jsem doopravdy řekl: „Chytneme je. I toho, kdo jim šéfuje.“ A musím jí připsat k dobru, že se mi nevysmála a nedala najevo sebemenší pochyby. Jen přikývla a obličej jí ztvrdl odhodláním.

Znova se zadívala na západ slunce.

„Pověz mi, co se stalo,“ požádala mě. „Pověz mi o tom člověku, tom vědci, kterého jsi zastřelil.“

Už jsem jí stručně vylíčil, co spojovalo Orly s Navarrem, a v hrubých obrysech, úmyslně rozmazanými tahy jsem jí nastínil, jak to všechno souvisí s dávnou misí v Mexiku.

Nikdy dřív jsem jí o tom nevyprávěl, stejně jako jsem to zamlčel před Michelle. Ani tentokrát jsem nezacházel do detailů, protože jsem nechtěl, aby Tess znala celý ten příběh.

„Vyprávěj mi o tom, Seane,“ naléhala, když postřehla, že váhám. „Pověz mi, co se tehdy stalo.“

A vtom se ve mně cosi pohnulo. Rozhodl jsem se, že nebudu opakovat chybu, které jsem se dopustil s Michelle.

Měl jsem jim to říct oběma už dávno.

Zadíval jsem se ven. Ze slunce zbýval jen zlatý proužek pohlcovaný mořem. Tehdejší události se mi v duchu odvíjely před očima, jako by k nim došlo včera. I když člověk nikdy neví, viďte? Paměť klame. Už jsem se poučil, že některé vzpomínky, které nám připadají neskutečně živé a kterými jsme si absolutně jistí, občas nebývají tak přesné, jak si myslíme. Mozek postupem doby pravdu zfalšuje. Zkreslí ji, přizpůsobí a tu a tam něčím doplní, takže je těžké oddělit fantazii od skutečnosti. V tomhle případě ale byla moje paměť ostrá jako žiletka.

Byl bych radši, kdyby tomu tak nebylo.

Nebylo snadné dostat se k němu.

Navarrova laboratoř se nacházela uprostřed ničeho v pustinách, kde zákony neplatí, vysoko v neprostupném vulkanickém pohoří Sierra Madre Occidental rozrytém strmými průrvami, roklemi a kaňony zvanými barrancas , z nichž některé jsou hlubší než Grand Canyon. Ani aztéckým panovníkům, ani španělským konkvistadorům se nepodařilo ovládnout bojovné a umíněně nezávislé vesničany usídlené v nitru Sierry a mexické vládě se nevedlo o nic lépe.

V horách, kde se to jen hemží políčky s marihuanou a opiem, vládnou místní despotové a drogové mafie. Stejně jako před staletími se tu divočinou dodnes potulují gangy ozbrojených banditů a psanců na koních a mulách. Navarro si vybral místo pro svou usedlost dobře.

Neměli jsme toho moc, z čeho vycházet. McKinnonovu pozici se podařilo určit lokalizací signálu z jeho mobilního telefonu, když nám volal. Vzápětí jsme chvatně naplánovali akci, a abychom na sebe neupozornili nějakého podplaceného zaměstnance mexické policie, kterého má Navarro na výplatní listině, opatřili jsme si potřebné informace raději sami pomocí amerického vojenského bezpilotního letounu Predator a místní úřady jsme do toho nezatahovali.

Plán zněl, že se k cíli dopravíme vrtulníkem, třebaže místní podmínky našim záměrům nepřály. Navarrův komplex trůnil na vysoké mese a tu obklopovala krajina natolik nepřátelská a nehostinná, že znemožňovala pozemní akci.

Vzhledem k vyvýšené poloze komplexu a neomezenému výhledu na všechny strany byl ale zranitelný i vrtulník, protože příletu by si určitě všimli. Nejlepší, co jsme mohli udělat, bylo přistát o pět kilometrů dál a zbytek dojít pěšky drsným terénem, kde žijí škorpióni, chřestýši, pumy a nádavkem prý i podivné, kuguárům podobné legendární šelmy zvané onza .

Procházka růžovou zahradou.

Dosedli jsme na zem tři hodiny před svítáním a doufali, že tím získáme dost času, abychom k areálu dorazili ještě za tmy, vyvedli McKinnona ven a stihli se vrátit k vrtulníku, než vyjde slunce. Svižně jsme zdolávali příkré skalnaté srázy, prudké potoky, borové lesy a houštiny mladých dubů, jalovců a kaktusů. V zásahovém týmu nás bylo osm: já, Munro, dva muži z bojových útvarů DEA a čtyři z jednotek zvláštního určení. Bylo nám jasné, že se chystáme vniknout do dobře střeženého komplexu, takže jsme byli ozbrojení až po zuby.

Měli jsme univerzální poloautomatické samonabíjecí pušky Heckler & Koch a glocky, obojí s tlumičem, Bowieho nože, kevlarové vesty a brýle na noční vidění. Na přilbách jsme měli přimontované minikamery, které živě přenášely obraz do detašované pobočky DEA v budově velvyslanectví v Mexico City. Nad hlavou se nám vznášel Predator a prostřednictvím operátorů na Petersonově letecké základně v Coloradu nám dodával záběry v reálném čase. Střet pochopitelně nebyl v plánu. Měli jsme se vkrást dovnitř a odvést našeho člověka, aniž si nás někdo všimne.

Nepovedlo se to.

S Munroem jsme se celkem hladce proplížili kolem ospalých stráží. Jen jednoho jsme nemohli obejít nenápadně, a tak ho Munro zlikvidoval nožem. Našli jsme McKinnona tam, kde říkal, že bude, v jeho laboratoři. Vypadal na něco málo pod šedesát, byl průměrně vysoký a spíš hubený, měl prošedivělou bradku a jasně modré oči, ze kterých čišela inteligence. Na hlavě mu seděl bílý kovbojský slamák s připíchnutým špendlíkem v podobě stříbrného škorpióna, byl oblečený ve westernové košili a na pracovním pultu vedle něj ležel odřený kožený vak. Když nás spatřil, zatvářil se vyděšeně a vzrušeně zároveň a přímo hořel touhou co nejrychleji vypadnout. Jenže to mělo háček.

Nebyl sám.

Měl u sebe ženu, o níž se do telefonu nezmínil, místní vesničanku, která mu během jeho zajetí vařila a uklízela.

Ženu, se kterou navázal vztah. A očividně hodně hluboký, protože riskovala život, aby mu propašovala telefon, ze kterého nám zavolal. Měla s sebou dítě, tříletého nebo čtyřletého chlapečka, teď mi při tom pomyšlení bylo, jako by mi někdo cpal do krku mou vlastní pěst. Navíc byla těhotná.

Čekala s McKinnonem dítě. Už měla břicho až pod nos.

Prohlásil, že bez ní nikam nepůjde. Ani bez dítěte.

A to byl problém.

Obrovský problém.

Před vchodem na nás nečekala limuzína. Museli jsme znovu proklouznout kolem stráží. Ve vší tichosti. A pak nás čekal pětikilometrový pochod k vrtulníku. Drsným terénem.

V úplné tmě.

Munro odmítl.

Řekl McKinnonovi, že ta žena a dítě cestu v žádném případě nezvládnou. Podstatně by nás zpomalily nebo nás bezděčně prozradily, což by zhatilo celou misi a nejspíš znamenalo smrt nás všech. Měli jsme kolem sebe něco jako menší armádu zdrogovaných střelbychtivých pistoleros a poslední, co si Munro přál, bylo upozornit je na naši přítomnost.

McKinnon se rozzuřil. Kategoricky odmítl bez těch dvou odejít.

Munro si stál na svém a navztekal se taky.

A pak nabraly věci šeredný spád.

McKinnon prohlásil, že není o čem diskutovat.

Munro ho odbyl, že on si tady nebude diktovat podmínky, vysmál se jeho naivitě a zeptal se ho, jestli vůbec ví jistě, že to dítě je opravdu jeho. Posmíval se mu, že naletěl ženské, která v něm vidí jedinečnou šanci vyváznout z tohohle ubohého, příšerného zapadákova a dostat se do Států.

Pokusil jsem se jim dělat prostředníka a přimlouval jsem se za tu ženu a její dítě. Přesvědčoval jsem Munroa, že kluka můžeme nést a jeho matka nejspíš zná terén daleko líp než my. Munro na mě vyjel, že cílem téhle mise není zachraňovat nevinná rukojmí, ale přivést zpátky gaunera, který vymýšlí nové způsoby, jak ničit lidské životy. Nic mu nedlužíme, vyštěkl. Nezachraňujeme ho, jsme tu proto, aby výsledky jeho práce nikdy nespatřily světlo světa, a basta.

McKinnon na něj vyjel, ať táhne do prdele, a prohlásil, že zůstane, kde je.

A Munroovi povolily nervy.

Vytáhl svůj glock a bez oka mrknutí vpálil jednu kulku do toho děcka a druhou do jeho matky.

Nevěřil jsem vlastním očím. Dodnes vidím šok a úděs, které se mihly tváří té ženy v kratičké prodlevě mezi výstřelem, který zasáhl jejího syna, a okamžikem, kdy jí samotné odlétla hlava dozadu jako pod náporem větru a Munroova kulka ji zabila. Na podlahu dopadla už mrtvá.

Načež povolily nervy McKinnonovi.

Rozkřičel se, zahrnul nás přívalem nadávek a začal bez sebe zuřivostí pobíhat sem a tam. Munro mu taky oplácel řevem, poroučel mu, ať drží hubu, a vztekle mu vrazil pistoli do obličeje. Snažil jsem se je oba uklidnit, ale byl jsem bez šance. McKinnon po nás začal házet věcmi, laboratorními přístroji a vším, co mu zrovna přišlo pod ruku.

Pak se dal na útěk.

Vyrazili jsme za ním, jenže než jsme ho dohnali, byl už u dveří laboratoře, rozrazil je dokořán a vyřítil se ven.

Nepřestával hulákat zplna hrdla.

A pak se podělalo úplně všechno.

Dohonil jsem ho první, ale jen co jsem ho chňapl, třeskl nocí první výstřel. Kolem se rozlehl řev; mezi strážci vyvolalo McKinnonovo náhlé objevení poplach a sbíhali se ze všech stran. Do srubových trámů vedle mě se zarývaly kulky. Vtáhl jsem McKinnona zpátky dovnitř, zatímco se všechno otřásalo zuřivou, ničím netlumenou palbou z AK-47 Mexičanů a z druhé strany zpoza usedlosti duněly krátké tříranné série našich lidí, kteří se tam porůznu rozmístili, aby kryli náš odchod. Do toho chaosu se mísily útržkovité naléhavé pokyny ve sluchátkách mojí komunikační sady.

Navarrovým pistoleros, kteří na sobě nešetřili marihuanou, tequilou z agáve lechuguilla a kokainem, to moc jasně nemyslelo, takže se strhlo peklo. Vlekl jsem McKinnona přes laboratoř, levou rukou jsem ho držel zahákovaného pod krkem a pravou jsem mířil na dveře. Dovnitř vtrhli první strážci. Byli tři. Jednoho jsem sundal a viděl jsem, jak Munroova střela zasáhla druhého, ale třetí se skrčil za pracovní pult a odtamtud po nás pálil hlava nehlava.

Přitáhl jsem si McKinnona, oba jsme padli na zem a schovali se za skříňku. Všude kolem pršely třísky a omítka a rachotila střelba. Munro se odplížil z dohledu; ve sluchátkách jsem uslyšel, jak mi oznamuje, že jde pro McKinnonovu dokumentaci, která byla uložena až úplně vzadu v laboratoři. Vtom vrazil dovnitř další pistolero , vystřílel naslepo pár dávek po všem, co se hýbalo, zapadl doleva, na opačnou stranu než jeho compadre , odkradl se kus hlouběji do laboratoře, a než jsem se nadál, od Munroa mě odřízl. Ocitl jsem se přišpendlený na místě dvěma střelci.

Pak jsem uslyšel McKinnona zaklít a zasténat a všiml jsem si jeho stehna.

Dostal do něj ránu, doprostřed mezi koleno a kyčel.

Nepoznal jsem, jestli kulka prolétla skrz. Nevypadalo to dobře, ale aspoň z něj krev nestříkala proudem, takže to snad neschytal do stehenní tepny. Měl obličej stažený bolestí, z očí mu sálala zuřivost, ruce, kterýma se držel za ránu, už měl celé zakrvácené a mně bylo nad slunce jasnější, že nepřipadá v úvahu, že by zvládl cestu k vrtulníku. Nebyl jsem si jistý ani sám sebou, zvlášť dokud mě ti dva drželi v šachu.

Munro se taky ocitl v úzkých, zahnali ho do kouta jiní střelci, a do sluchátek hulákal, že se klidí ven, kde se bude moci krýt.

Zůstal jsem s McKinnonem schouleným vedle sebe sám, přibitý na místě dvěma napůl nepříčetnými Mexičany, kteří se k nám blížili.

Venku zuřila bitva. Tady dole na jihu je lidský život laciný a Navarro tu měl hotovou armádu, armádu, která se zčistajasna vynořila odnikud v plné síle a s pistolemi chrlícími oheň. Naši jich pěkných pár složili, ale už jen vzhledem k té přesile bylo jasné, že i my máme ztráty.

Zaslechl jsem, že zasáhli jednoho, pak druhého, a věděl jsem, že musím vypadnout taky, a to rychle.

Netušil jsem, jestli vůbec mám šanci vyváznout jakžtakž celý, ale i kdyby ano, ani náhodou to nepřipadalo v úvahu s McKinnonem v závěsu. Dokonce ani kdybych odrovnal oba pistoleros , nemohl jsem ho vláčet s sebou v tom stavu, v jakém byl.

Jenže taky jsem ho nemohl nechat tady.

Kvůli tomu, co věděl.

Do uší mi hučel Munro, naléhal a přemlouval mě, ať udělám, co je nutné.

Dodnes slyším v hlavě jeho slova provázená praskotem statické elektřiny. „Doraž toho zmrda, Reilly. Udělej to!

Slyšel jsi, co provedl. ,Meth proti tomu bude čajíček, něco jako aspirin,‘ vzpomínáš? Takovýho grázla chceš šetřit?

Necháš ho kliďánko plavat, a myslíš si, že tím prospěješ světu? Já si to teda nemyslím. Nevezmeš si to na svědomí a já taky ne. Přišli jsme sem splnit úkol. Dostali jsme rozkazy.

Jsme ve válce a on je nepřítel. Tak přestaň kecat o tom, co je správný, odpráskni toho hajzla a padej odtamtud. Dýl čekat nebudu.“

Docházel mi čas. A rychle.

Možná to byla strašlivá chyba, možná to byla neomluvitelná vražda nevinného civilisty, anebo to možná byla jediná věc, kterou jsem mohl udělat, namouduši nevím, co z toho –, ale ať tak či onak, stočil jsem hlaveň k McKinnonovi a prohnal mu kulku mozkem. Pak jsem obloukem hodil po těch dvou banditos pár zápalných granátů a vypadl ven v okamžiku, kdy celá laboratoř vybuchla v plamenech.

47. kapitola

Tess se na mě dívala, jako bych právě uškrtil její milovanou kočičku. A nejen uškrtil, ale rozcupoval na kusy a ty nacpal do mixéru. Na ten pohled jakživ nezapomenu.

Mučivě dlouho zůstala zticha. Ani já už nic dalšího neříkal. Jen jsem čekal, až to stráví, a dopřával jí čas.

Po chvíli už jsem ticho nevydržel.

„Tak něco řekni,“ hlesl jsem.

Sklesle si povzdechla a zajíkavě ze sebe vypravila: „Já prostě… Já nevím… Je to tenhle týden už podruhé, cos mě ranil svou minulostí, a tohle… Nemůžu uvěřit, žes mi o tom nikdy neřekl.“ V očích měla ublížený výraz a já se za to nenáviděl, protože jsem věděl, že je to moje vina.

„Není to nic, čím bych se mohl chlubit.“

„Ale i tak…“

„Já… Hnusil jsem se sám sobě. Skoro jsem s tím nedokázal žít. A nechtěl jsem tě kvůli tomu ztratit.“ Při pohledu na ni jsem pochyboval, jestli se přes tenhle moment někdy dokážeme přenést.

Nijak mi nepomáhalo, že Tess neřekla nic, čím by moje obavy vyvrátila. Odvrátila se a potřásala hlavou, jako by hledala jakoukoli polehčující okolnost.

„Proč bylo tak nutné zarazit ho?“ zeptala se nakonec.

„Co to bylo za drogu, na které pracoval?“

Zamračil jsem se. Tou otázkou všechno ještě zhoršila.

„Nikdy jsme to nezjistili,“ odvětil jsem. „Umřela s ním.

A s Navarrem, aspoň myslím. Ale někdo ji dodnes chce, a moc.“

Pověděl jsem jí všechno, co jsem se o McKinnonovi dočetl po našem návratu z Mexika. Sháněl jsem o něm kdejakou informaci. Byl jsem jím přímo posedlý. A tak jsem si opatřil spis, který o něm vedla DEA, a doplnil ho vlastními zjištěními.

McKinnon byl tichý skromný člověk, uznávaný antropolog a etnofarmakolog ze severní Virginie. Získal doktorát na Princetonu, nějakou dobu učil na univerzitě na Havaji a pak dostal grant od Národní geografické společnosti, aby zkoumal medicínské užívání rostlin mezi domorodými kmeny v odlehlých částech Střední a Jižní Ameriky. Odcestoval tam a pátral po tradičních léčivech, jejichž znalost se ústně předává od léčitele k léčiteli. Byl tím tématem čím dál fascinovanější. Stal se vášnivým lovcem nových léků a nakonec trávil všechen čas mezi izolovanými kmeny v Amazonii a Andách, zkoumal a katalogizoval jejich metody využívání rostlin a financoval svoje bioprospektorství z honorářů za přednášky, články a fotoreportáže, jimiž zásoboval noviny a časopisy.

Žil jen pro svou práci, nikdy se neoženil a neměl děti.

„Jak tedy skončil u výroby superdrogy?“ zeptala se Tess.

Připomněl jsem jí, že na rozdíl od západní medicíny hodně kultur zejména na Dálném východě vnímá mysl a tělo jako celek. Chtít vyléčit jedno pro ně znamená nutnost zabývat se příčinou skrytou v tom druhém. Jak jsem zjistil, šamani v Amazonii posunuli onen přístup ještě dál. Věří, že pravé léčitelství zahrnuje léčbu těla, mysli a duše. Někteří z nich jsou přesvědčeni, že tělesné onemocnění stejně jako duševní chorobu způsobují zlí duchové, které je třeba vymýtit náboženskými rituály. Při těch se často používají psychoaktivní látky, halucinogeny jako ayahuasca, o nichž je zdokumentováno, že léčí jak deprese, tak rakovinné metastázy. Pokud někdo jako McKinnon studoval léčiva používaná šamany a léčiteli, nevyhnutelně se musel zaměřit i na studium a pochopení vlastností složitých lektvarů, které léčitelé zdokonalují po staletí, a psychoaktivních rostlin, které do nich přidávaj.

„K jeho medicínské práci patřilo účastnit se náboženských obřadů a požívat nejrůznější druhy halucinogenů,“ vysvětloval jsem Tess. „A přitom narazil na tu drogu.“

„A ty nevíš, kde a u kterého kmene?“

„Nevím. A Navarro očividně taky ne. Ani ten, kdo ji teď hledá, ať je to Navarro osobně nebo někdo jiný.“

„Ale musí být něčím výjimečná, jinak by přece nepodnikali tohle všechno ještě po pěti letech, jen aby si k ní pomohli, viď?“ Podívala se na mě s výrazem, který ve mně probudil jiskřičku naděje, i když jsme ještě zdaleka nebyli za vodou. „Možná jsi udělal správnou věc… Kdyby zůstal naživu, třeba by to dopadlo mnohem hůř.“

Totéž říkala Michelle. Přesvědčoval jsem o tom sám sebe už roky, a když jsem teď slyšel ten argument od Tess a viděl jsem, co se děje, možná na tom byla špetka pravdy.

Momentálně mi ale stačilo ke štěstí, že Tess neodmítá pobývat se mnou v jedné místnosti.

„Ale čím sakra může být ta droga tak zvláštní?“ zeptala se. „Halucinogenů existují spousty, ale nejsou zdaleka tak škodlivé jako třeba metamfetamin, ne?“

Tenkrát jsem si tu otázku položil taky. „Existují tři možné důvody. Za prvé, McKinnon prohlašoval, že by si ta látka mohla získat ohromnou oblibu. Má prý takovou sílu, že jí lidé neodolají a meth proti ní bude vypadat jako aspirin, to jsou jeho slova, ne moje. Za druhé, povedlo se mu ji přetvořit do pilulky, takže by se snadno užívala. A správná droga ve správnou chvíli se může šířit jako mor. Za třetí, jelikož Navarro by byl jediným dodavatelem, mohl by ji udělat návykovou, jak by se mu zachtělo. A to by byla katastrofa, protože je řeč o vysoce účinném halucinogenu.“

„Proč by to byla katastrofa?“

„Většina lidských mozků není uzpůsobena k tomu, aby se s účinky tvrdých halucinogenů vypořádala,“ vysvětloval jsem. „Prostě to nezvládnou. Mozek se vyrovná s účinkem trávy, koksu nebo heroinu, ale s tvrdým halucinogenem je to něco jiného. Ten představuje vážné riziko, protože může v podstatě zničit psychologické ustrojení svých uživatelů. To je důvod, proč je tenhle typ drog ve většině kultur a pohanských náboženství vyhrazen jenom přísně omezenému okruhu vyvolených. Smějí se užívat jedině po patřičném zasvěcení. Jako součást rituálu, obřadu, tradičních ceremonií. Dostaneš se k nim jednou za život, většinou při dosažení určitého věku, dospělosti nebo nějakého mezníku, kterým prokážeš svou zralost, anebo když jsi na tom zle a potřebuješ vyléčit. Jediný, kdo je smí užívat pravidelně, jsou šamani a medicinmani, a to z dobrého důvodu. Prošli totiž výcvikem, aby se uměli vyrovnat s jejich účinky.

Zasvětili celý život tréninku, aby dokázali čelit dopadům toho, co pod vlivem drogy uvidí a zažijí. Obyčejný člověk není biologicky, ale hlavně psychologicky vybaven a vycvičen, aby tak intenzivní prožitky snesl, a ze společenského hlediska na potřebný výcvik ani nemá čas.

Kdyby se takové drogy zmocnil mainstream, vyvolala by podle všeho spoustu nebezpečných problémů. Lidé s návykem by nedokázali normálně fungovat. Snadno by propadali dlouhodobým depresím a docházelo by u nich k duševní labilitě a vážným nervovým zhroucením.

Psychiatrická oddělení by se musela vyrovnávat s přílivem statisíců pacientů. Podívej, jak zničující účinky má meth, jak dokáže obrátit život naruby a změnit zdravé úspěšné lidi s nejlepšími předpoklady v hotové zombie, a to pozorujeme teprve začátky.“

Po krátké pauze jsem dodal: „Tohle by mohlo být ještě daleko horší. Meth a crack jsou sice pěkné svinstvo, ale nepřeprogramují ti mozek. Dostanou tě do nálady, vypěstuješ si na ně návyk a zničí ti organismus, ale pokud zrovna nejsi v rauši, mozek se ti vrací do stavu, v jakém byl předtím, i když se všechno ostatní rozpadá. Tvrdé halucinogeny fungují jinak. Mohou mozek od základu přeprogramovat a taky to udělají. Když někdo bere drogu toho typu, o jaké mluvil McKinnon, vážně riskuje, že se stane někým úplně jiným, člověkem s jinou morálkou a náhledem na okolí, s úplně jiným vnímáním světa, ve kterém žije, a svého vztahu k němu…“

Tess se tvářila zmateně. „Cože, po něčem, jako je ayahuasca? To je přece taky tvrdý halucinogen, ne? Ale já si vzpomínám, že jsem četla o lidech trpících celoživotní depresí, kteří odešli do amazonských pralesů a strávili tam řekněme týden se šamany, brali ji a po návratu tvrdili, že je vyléčila.“

„Ano, ale brali ji během ceremoniálů a pod dozorem zkušeného léčitele. A brali ji, aby se uzdravili. S těmihle příběhy je ta potíž, že když je čteš, připadá ti, že taková droga by snadno vyléčila všechny tvoje problémy. Můžeš si myslet, že ayahuasca je něco jako zázračný lék na depresi a iboga že by se měla ordinovat všem narkomanům na heroinu, aby se zbavili závislosti. Jenže u halucinogenů záleží právě tak na tobě, jako na droze samotné. Záleží na tom, v jakém duševním stavu ji bereš, co si od ní slibuješ, jestli máš správnou tělesnou konstituci a zdravotní stav, a správné vedení. To je ze všeho nejdůležitější. Mít správné vedení, užívat drogu v rámci posvátného rituálu, kdy kolem sebe máš ostatní, dohlížejí na tebe šamani a provedou tě tvým tripem.

Kdyby se dostala do ulic, obyčejný feťák nebo předměstský puberťák, který by ji spolkl někde ve squatu, ve sklepě nebo v nějakém rozeřvaném nočním klubu pulsujícím září stroboskopů, by nic takového k dispozici neměl. Kde by tam získali nějaké vedení? Kde by našli nějakého zkušeného léčitele, aby jim vyložil vidiny, které jejich podvědomí vyvolá, ujistil je, že nezešílejí, a pomohl jim pochopit, co se jim jejich psychika snaží říct?“

„No dobře, ale kdyby po té droze byly tak špatné tripy a byla tak nebezpečná, lidi by to přece odradilo, ne?

Nepřipadá mi, že by se z ní stal hit nočních klubů.“

S lehkým výsměchem jsem potřásl hlavou. „Nepleť si psychologii uživatelů drog se zdravým rozumem. Víš, jak to chodí. Lidé nebezpečí vyhledávají. Podívej, jak je to třeba s heroinem. Každou chvíli se na ulicích objeví várka, která způsobuje předávkování. A k čemu to vede? Stane se z ní značka, po které touží kdekdo. Platí se za ni víc. Je z ní vyhledávané zboží. Šeptanda, že se po ní umírá, jen zvyšuje její oblibu. Totéž platí o AIDS a jehlách nebo o heroinové náhražce krokodil, která je momentálně nejnovějším hitem v Moskvě. Lidé, kteří k těmhle věcem tíhnou, se už od podstaty nechovají racionálně. Hledají nejsilnější vzrušení, jaké si dokážou opatřit. Zbožňují jeho temné stránky, děsivější než horor v 3D. A kdyby stačilo prostě jen polknout pilulku…“

Tess si ztěžka povzdechla. „No dobře… Tak co teď?“

„Ty s Alexem musíš nějakou dobu zůstat tady. Mrzí mě to. Jo, a taky mě napadlo, že bys měla zavolat matce a Hazel a naznačit jim, co se děje, aby měly oči otevřené, kdyby se v jejich okolí vyskytlo něco podezřelého.“

Tváří jí prolétlo leknutí. „Snad si nemyslíš…“

Přerušil jsem ji, protože mi bylo jasné, kam spěje. „Ne, pochybuju, že by byly v nebezpečí. Ale radši se zajistíme na všech frontách. Už jsem se obrátil na tamního šerifa, aby na ranč dohlédl. Nenápadně.“

„Víš to jistě?“

Položil jsem jí ruku na paži. „Jsou v bezpečí, Tess.

Postaral jsem se o to.“

Z jejího výrazu čišela tíseň. „Tak jo, já… Zavolám jim zítra. Ale ten, kdo je za tímhle vším… Myslí si, že ty tu věc máš, viď?“

Její oči mi jasně telegrafovaly, kvůli čemu si dělá starost.

„Patří to k mojí práci, Tess. A mám fůru zkušeností.“

Pokřiveně jsem se na ni usmál. „Teď víme, po čem jdou. Oni to chtějí, my to máme. Tím pádem sedíme za volantem.

A můžeme toho využít, abychom je donutili udělat chybu.“

Potřeboval jsem ji povzbudit, i když jsem si sám nebyl jistý, jestli svým slovům věřím. Pořád jsme ještě netušili, s kým máme tu čest. Přistihl jsem se, jak si v duchu opakuji McKinnonova slova, ta, kterými tohle všechno začalo.

Meth proti tomu bude čajíček, něco jako aspirin.

Slova, která zpečetila jeho osud.

A od té doby osud mnoha dalších.

Potřeboval jsem jejich jedovaté působení tak či onak utnout.

A věděl jsem, že abych toho docílil, musím dotyčného vylákat z nory. Využít toho jediného, po čem prahne.

Sebe samotného.

48. kapitola

Hank Corliss zaparkoval vůz v jednomístné garáži, vyšel po třech nízkých schodech a prošel úzkými dveřmi do svého tichého prázdného domova.

Stejně jako každý večer.

Odložil aktovku na gauč, dovlekl se do kuchyně a vyndal si z příborníku čistou sklenici. Hodil do ní kostky ledu z mrazáku, z jiné skříňky vytáhl láhev skotské a pomalu si ji naléval a přitom unaveně pozoroval, jak ledové kostky chrastí, převalují se a zase se usazují. Odnesl si sklenici do obývacího pokoje, posadil se na gauč a zapnul televizi.

Nepřeladil kanál. Nezesílil zvuk. Jen tupě zíral před sebe, sledoval přeskakující výjevy na obrazovce a pak zvedl sklenici, dal si první doušek a převaloval ho v ústech, cítil, jak ho pálí v krku, a nechal zlatý mok čarovat.

Stejně jako každý večer.

Jenže dnes bylo všechno trochu jinak.

Dnes jeho otupělou myslí probleskla jiskra naděje.

Naděje, že netvor, který mu zničil život, snad nakonec přece jen zaplatí za hrůzy, které způsobil.

Nebylo to moc pravděpodobné. Nedalo se s tím počítat.

Ale možné to bylo. A už jen to samo o sobě hodně znamenalo. Bylo to zatraceně víc, než čeho se mu dostalo za celé roky.

V myšlenkách odplul zpátky do doby před pěti lety, kdy velel terénnímu úřadu DEA v Mexico City a vedl nevyhratelnou válku proti skvěle vyzbrojenému nelítostnému nepříteli, který byl všude a dokázal zkorumpovat kdekoho.

Ne náhodou se jeho postu přezdívalo „nejlepší projímadlo v zahraniční službě“. Plnil úkol nejen krajně nebezpečný, ale navíc nevděčný. Většina Mexičanů Corlisse a jeho agenty ve svojí zemi nechtěla, přestože války kartelů o teritoria každoročně stojí tisíce životů. Místní lidé dávali jeho krajanům za vinu, co se děje s jejich vlastí. Neukojitelnému hladu po drogách na sever od hranic vyčítali, že vytváří trh, a rozhořčovalo je, že do Mexika proudí přes řeku Rio Grande ničím neomezovaný přísun snadno dostupných zbraní, kterými se čím dál zběsileji prolévá mexická krev.

„Ubohé Mexiko…, tak daleko od Boha a tak blízko Spojených států,“ utrousil sarkasticky v devatenáctém století diktátor Porfirio Díaz.

Pro většinu Díazových krajanů ten bonmot platí dodnes.

Navzdory tomu všemu, navzdory těžkostem, o kterých Corliss věděl, že jim bude muset v terénu čelit, se vrhl do práce s železným odhodláním a nezlomným zaujetím, jimiž byl proslulý. Bral svoje přidělení jako čestné uznání, jako vrcholnou výzvu člověku, který věnoval válce proti drogám celou svou profesní dráhu. Spatřoval v něm příležitost přenést boj na zadní dvorek nepřítele a vykořenit jed hned u zdroje, ještě než se dostane na americkou půdu.

Předvést těm zbabělým cabrónům, jak se to dělá.

Hned na začátku si se svými muži připsal pár slušných úspěchů. V době, kdy přibývalo masových hrobů a useknutých hlav pohozených v chladicích boxech a kdy korupce sahající do nejvyšších pater politiky závratně rostla, podnikli Corlissovi agenti úspěšné nájezdy na několik laboratoří, spálili mnoho tun narkotik a zabavili milióny nelegálně vydělaných dolarů.

Pak přišla ta noc.

Noc, která všechno změnila.

Corliss se snažil na ni nemyslet, ale nedokázal si pomoci.

I kdyby sebevíc chtěl, i kdyby nějak dokázal poručit své mysli a donutit ji zapomenout, tělo by mu to nedovolilo.

Bolest a jizvy, které po sobě zanechalo třiadvacet děr po kulkách, se o to postaraly.

Ten útok nečekal. Ani on, ani nikdo jiný. Ne u sebe doma. V zabezpečeném domě obehnaném zdí, kde bydlí nejvyšší představitel DEA v Mexiku. Jenže právě tam se to stalo. A palebná přehrada bolestných výjevů, která mu drtila mysl, kdykoli si to v paměti vybavil, byla tak intenzívní a tak mimo veškerou realitu, že už sám nevěděl, co je skutečnost a co ne.

Muži, kteří k němu domů uprostřed noci vtrhli, ho s jeho ženou Laurou probudili ze spánku. Čtyři muži v kuklách, čtyři neosobní démoni z nejtemnějších hlubin pekla je vyvlekli z postele a odtáhli do obývacího pokoje, kde je čekala hrůza největší: pohled na jejich devítiletou dceru Wendy, celou bez sebe strachy, v sevření dalšího muže, toho, který je vedl. Toho, který se neobtěžoval brát si masku.

Raoula Navarra.

Byl to člověk, který se zásadně nenechával fotografovat; dokonce i agentura měla všehovšudy dva zrnité, beznadějně zastaralé snímky. A přesto tu teď stál, v Corlissově vlastním obývacím pokoji, a vůbec se nenamáhal skrývat svou tvář.

To nevěstilo nic dobrého.

Jednou rukou tiskl Wendy pod krkem, aby ji znehybnil, a druhou jí držel u krku tenký malý nůž. Jeho malé rozměry neskýtaly žádnou útěchu. Na to se úzká hladká čepel příliš divoce blýskala.

„Něco jste mi vzal,“ oznámil Navarro. „Chci to zpátky.“

Šokovaný Corliss nejdřív nechápal. Netušil, co po něm ten muž chce. Prosil ho, ať nechá jeho dceru na pokoji, sliboval, že mu dá všechno, co si bude přát, a dožadoval se vysvětlení, o čem to mluví.

„O McKinnonovi,“ objasnil mrazivě Navarro.

Corlissovi se náhle rozbřesklo.

„Ten deník,“ zamumlal. „Mám ho. Přímo tady.“ Ukázal na rohovou skříňku a očima se doprošoval svolení, aby pro něj směl jít.

Navarro mu nepatrně pokývl a Corliss se se zatajeným dechem rozběhl přes místnost. Třesoucíma se rukama prohrabal zásuvku a vylovil starou knížku v odřených kožených deskách.

Knížku, kterou dal přeložit analytikem agentury.

O jejíž obsah se s nikým dalším nepodělil.

Zvedl ji jako trofej do výšky a předvedl vězniteli.

„Tady,“ řekl a zdráhavě se k němu krok za krokem sunul, prosebník přibližující se ke katovi. „Prosím, tady ji máte.

Nechte moji dceru být.“

Navarro pokývl jednomu ze svých lidí, ten ke Corlissovi přistoupil, deník si vzal a schoval ho do svého batohu.

„Prosím,“ žebronil Corliss.

Navarro se usmál, nepěkným úsměvem, ze kterého mrazilo v žilách víc než ze zavilého zamračení.

„Za koho mě máte? Jsem podle vás baboso?“

Corlisse tím naprosto zmátl.

„Pro tohle jsem si nepřišel,“ pokračoval Navarro. Upřel na něj vražedný pohled, stiskl Wendy silněji a přitlačil jí nůž ke kůži.

Corliss viděl, jak se jí pod tlakem ostří prohýbá tepna.

„Ne, prosím vás! Já nevím, co…“ Vtom se mu sevřel žaludek náhlým pochopením. Došlo mu, pro co si Navarro přišel.

A bylo to jako zásah elektrickým proudem.

„Nemám to,“ vyhrkl. „My to nemáme. Nedostali jsme se k tomu.“

„Kecy.“ Navarro přitlačil na čepel.

„Říkám vám, že jsme se k tomu vůbec nedostali. Laptop byl chráněný heslem, neprolomili jsme ho. Harddisk se smazal. Říkám vám, že to nemáme.“

„Ptám se vás naposledy.“

Corliss zoufale tápal po odpovědi, ale žádnou nenacházel. „Prosím! Musíte mi věřit. Kdybych to měl, dal bych vám to. Dal bych vám všechno, co chcete. Jen ji… jen jí neubližujte, prosím vás.“

A vtom to uviděl: Navarrovy oči se nepatrně zúžily, svaly na čelisti ztvrdly. Mexičan se vztekle nadechl. Prsty na Wendyině krku, a na čepeli nože, se sevřely.

„Tak dobře, jestli mermomocí chcete hrát tu hru takhle,“

prohlásil –

A Corliss vyhrkl: „Ne!“

Vyrazil s napřaženýma rukama kupředu, aby dceru chytil a odtáhl do bezpečí, Navarrovi muži po něm skočili a překvapený Mexičan sebou cukl dozadu.

A v nastalém chaosu, v tom šíleném okamžiku Corliss uviděl, jak se čepel zařízla Wendy do krku, uviděl vystříknout krev, uviděl, jak Wendy vytřeštila oči hrůzou, jak otevírá ústa dokořán, a do uší ho udeřilo její zaječení.

A pak se svezla na zem, držela se za krk a mezi prsty se jí lila krev, vyděšeným pohledem se zaklínila do otcova.

Bleskově byl u ní, kolébal ji v náručí, tiskl jí dlaň na řeznou ránu na krku, hladil ji po vlasech a ujišťoval ji, že všechno bude zase dobré.

Jeho žena už taky byla vedle něj, štkající a šokem bez sebe, a zoufale se pokoušela nějak zadržet život unikající z Wendy a poskytnout jí aspoň špetku útěchy.

„Pomozte nám!“ zařval Corliss, tvář zbrocenou slzami.

„Pomozte nám, hergot!“

Navarro a jeho muži jen stáli a přihlíželi, jak Wendy po několika krutých vteřinách upadla do bezvědomí. Pak její dech ustal a znehybněla Corlissovi v náručí.

Mrtvá.

Vzhlédl k Navarrovi. Topil se v žalu, zuřivosti a zmatku.

„Proč?“ vypravil ze sebe mezi vzlyky. „Proč? Vždyť jsem vám říkal… Říkal jsem přece, že to nemáme.“

Zdálo se, že teprve teď mu Navarro konečně uvěřil.

Jenže už bylo příliš pozdě.

Už na tom nezáleželo.

„Říkal jsem vám, že to nemám,“ zalykal se pláčem Corliss. „Proč jste to udělal?“

„Jednou to možná pochopíte,“ opáčil Navarro chladně.

„V příštím životě.“

Tři slova, která Corliss nikdy nezapomene.

Zařval, vymrštil se na nohy a vrhl se na něj.

Nestihl to, nedotkl se Navarra ani malíčkem.

Zastavily ho kulky.

Třiadvacet jich bylo.

Skoro nic dalšího si z té noci nepamatoval.

Strávil dny v kómatu. Týdny na jednotce intenzívní péče. Měsíce v nemocnici. Roky na rehabilitacích. Po třech měsících utrpení mu oznámili, že si jeho žena vzala život.

Nedivil se. Chápal, co s ní asi udělala Wendyina smrt a že se vzpomínkou na tu noc nedokázala žít. Takže teď byla pryč i ona.

Byly pryč obě.

Zato Navarro byl pořád někde tam venku. Křižoval zemí, jak ho zrovna napadlo, a nepochybně páchal další zvěrstva a působil další utrpení a žal, kamkoli vkročil.

Volně se potulující netvor.

Corliss zpočátku nechápal, proč on sám přežil.

Nechápal, proč nezahynul v tom krupobití střel, které ho zasypaly. Po odchodu z nemocnice uvažoval, že se zabije a přidá se ke svým děvčatům na onom světě. Hodně o tom uvažoval. Několikrát to málem udělal. A pak jednoho dne pochopil.

Pochopil, že byl ušetřen z určitého důvodu.

Že zůstal naživu, aby udělal, co je potřeba.

Aby zlikvidoval toho netvora.

Aby se postaral o vymýcení zla.

Aby dohlédl, že ta bestie za svoje zločiny zaplatí.

A teď se zdálo, že se možná konečně vynořila na světlo.

A nejenže se vynořila, ale dokonce přímo tady. V Americe.

V Kalifornii.

Na dosah.

Corlissovi sklouzla paže na opěrku pohovky, prázdná sklenice mu vypadla z prstů a skutálela se mezi polštáře.

Usínal a nepřestával myslet na jediné: že jestli toho netvora někdy dopadne, vlastnoručně mu podřízne krk a bude se na něj dívat, jak umírá a zápasí o poslední doušky dechu.

Hasta la vista, ty zmrde.

49. kapitola

Na hladkém dřevěném můstku nad vykachlíčkovaným domácím bazénem pátral netvor v hlubinách svého vědomí po odpovědích na vlastní otázky.

Den se mu nevydařil.

Přišel o jednoho muže. Cíl se mu ztratil z očí.

A nenacházel žádnou zřejmou cestu, jak si opatřit to, co chce.

Potřeboval osvícenější způsob uvažování.

Zjevení.

Lektvar slepého Peruánce se o to postará. Jako vždycky.

Musí najít Reillyho, ale nebude to hračka. Nemůže mu pověsit na paty svoje lidi, protože Reilly odešel z jediného místa, kde se dalo s jeho přítomností počítat, z místní úřadovny FBI. Po fiasku při té poslední sledovačce a po likvidaci motorkářů už nic nepůjde snadno. Nepřátelé jsou ve střehu. Budou se dívat po čemkoli podezřelém. A ztratit další muže bylo to poslední, co by teď Navarro potřeboval.

Ani Guerra a jeho techničtí slídilové už nejsou k užitku.

Reillyho mobil, stejně jako mobil každého jiného agenta FBI, v sobě má zabudovaný pokročilý software proti hackerským útokům. Sledovat ho tímhle způsobem nepřipadá v úvahu.

A cesta nevede ani přes telefon té jeho ženské. Tyhle dveře se přibouchly v muzeu.

Seděl tam nahý, se zkříženýma nohama, naprosto nehybně. Hroužil se do úchvatných krajin a bleskurychle se střídajících výjevů a znovu z nich vyplouval, některé poznával, jiné nikoli, a skutečné mu splývalo s nadpřirozeným, jak jeho nervové spoje pronikaly na dosud neprobádané území a utvářely dosud nezmapovaná propojení.

A vtom ho to napadlo: osvítilo ho prosté uvědomění, že odpověď má přímo na dosah.

Nachází se uvnitř zdí jeho ohrazené vily.

Živoucí, dýchající odpověď, která ho k sobě volá a dožaduje se jeho pozornosti.

Čarodějovou tváří se rozlil široký pokojný úsměv.

Zavřel oči.

Věděl, že zítra nastane mnohem lepší den.

STŘEDA

50. kapitola

Moc jsem toho nenaspal. Mozek mi jel celou noc na plné obrátky, kul plány a spřádal taktiky, podroboval jednotlivé postupy zátěžovým testům, prostě všemožně uhýbal před přemítáním, jak si momentálně stojím u Tess. Nic jakžtakž spolehlivého jsem nevymyslel, ale některé scénáře se ve srovnání s ostatními přece jen jevily míň ztřeštěně. Všechny ovšem spojoval jeden prvek: Jejich ústředním bodem bylo, že ze sebe udělám vějičku, abych naše mexické agresory přilákal.

Jistě si umíte představit, že jsem nad tím neskákal radostí do stropu.

Před devátou jsem se osprchoval, oblékl a nakráčel do Villaverdeho úřadu, abychom probrali, jaké máme možnosti.

Zhruba stejnou dobou dorazil Munro. Uvědomoval jsem si, že Villaverdeho svými úmysly nenadchnu. Ani já se netěšil, že se v roli návnady předhodím bandě psychopatů, která se vyžívá v tom, že druhým ušmikává přirození, ale nenapadalo mě nic jiného, co by mohlo zabrat. Pokud se Villaverde nebo Munro nevytasí s nějakou brilantní alternativou, byl jsem odhodlán svůj plán rozjet.

Možná jsem se jen bláhově pokoušel odčinit, co jsem způsobil. Nevím. Věděl jsem jenom jedno, že chci ty parchanty zlikvidovat a mít jistotu, že Tess s Alexem se už nemají čeho bát.

Nejdřív jsme probrali svodku nejčerstvějších zpráv k událostem posledních dnů. Nic převratného se v ní nevyskytlo. Muž, kterého vyřídila Julie v Balboově parku, u sebe neměl nic, co by nám pomohlo s identifikací, a ani jeho otisky se v databázích nenašly. S autem, které po útočnících zůstalo u muzea, jsme také uvízli ve slepé uličce.

Prozatím jsme zjistili jen to, že bylo před několika dny ukradeno. Detektivové už v rámci rutinní procedury odjeli vyslechnout jeho vlastníka, ale bylo mi jasné, že je to ztráta času.

Ani doplňující zprávy k předvčerejší hromadné vraždě v klubovně Orlů nám neposkytly žádné vodítko, kterého bychom se mohli chytit, i když něco mě v té souvislosti přece jen napadlo.

„Jedna věc by stála za oťuknutí,“ nadhodil jsem. „Ten chlápek, o kterém mluvil Pennebaker, ten, kterého mučil Navarro… Pennebaker říkal, že byl jednu chvíli úplně v pořádku, a v příštím momentu se svalil na zem jako po zásahu narkotizační šipkou. Až na to, že zůstal při vědomí, byl jen ochrnutý.“

„Co z toho vyvozuješ?“ zeptal se Munro.

„Jelikož nevěřím ve vúdú, řekl bych, že mu Navarro podstrčil nějakou drogu. A to mě přivádí k Walkerovi.

Rozřezali ho na kusy a nechali vykrvácet, ale přesto kolem nebyly žádné známky zápasu. Jako by se nebránil. To nedává smysl.“

„Pokud nebyl zdrogovaný,“ dodal Villaverde, kterému svitlo, kam mířím. „Dobře. Řeknu koronerovi, ať nechá udělat kompletní toxikologický rozbor.“

V duchu už jsem si udělal závěr a nepochyboval jsem, že ho toxikologická zpráva potvrdí.

Tohle neprovedl nějaký Navarrův poskok.

Byl to on sám.

Prostě jsem to věděl.

Villaverde sáhl po telefonu a druhou rukou mi podal list papíru.

„Výpis Michelliných telefonních hovorů,“ oznámil.

„Vyskytuje se tam jeden Dean, jak jste předpokládal.

Mrkněte se na to.“

Zahloubal jsem se do vytištěných údajů. Několik hovorů bylo zvýrazněno. Všechny z posledních šesti týdnů a všechny na telefonní číslo registrované na Deana Stephensona. Mělo předvolbu 510.

„Není zdejší,“ konstatoval jsem.

Villaverde zavrtěl hlavou. „Je z Berkeley.“

„A je psychiatr?“

„Ano i ne,“ odvětil Villaverde. „Psychiatrii učí. Vede na univerzitě v Berkeley katedru.“

Překvapilo mě to a trochu jsem zneklidněl. Ze všech doktorů, ke kterým mohla Michelle Alexe vzít, si vybrala takového, který je zřejmě uznávaná kapacita a sídlí půldruhé hodiny letu odtud.

Než Villaverde dotelefonoval s koronerem, zavolal jsem Tess a dal jí doktorovo jméno a číslo. Napadlo mě, že by mohla po té stopě vyrazit, zatímco my si tu budeme lámat hlavu vymýšlením, jak ty gaunery přinutit vylézt do světla ramp, aniž bych za to zaplatil životem.

V podvědomí na mě dotírala ještě nějaká další myšlenka, ale nedokázal jsem ji pořádně uchopit. Ostatně sotva jsem zhruba stihl nastínit svůj plán, vtrhl do Villaverdeho kanceláře jeden z jeho lidí, celý bez sebe rozčilením.

„Na tohle se musíte podívat,“ vyhrkl. Doběhl k Villaverdeho stolu, popadl dálkové ovládání a zapnul televizi na polici.

Byla naladěná na místní zpravodajský kanál. V dolním proužku běžel text „Ozbrojenec zadržuje rukojmí v Mission Valley“ a na obrazovce se odvíjely zrnité záběry natočené mobilním telefonem. Byl na nich muž se zbraní, jak drží kohosi pod krkem, couvá od kamery a přitom huláká a zuřivě se kolem sebe rozhání pistolí.

Okamžitě jsem ho poznal podle chumáče vousů pod dolním rtem. Byl to Ricky „Bouchač“ Torres neboli Muška, motorkář se střelnou ranou v rameni, kterého vyvlekli z auta zabitého šerifova zástupce.

Živý a v živých barvách.

51. kapitola

Ricky Torres nechápal, co se to s ním sakra děje.

Omotali ho izolační páskou jako mumii, zavřeli bůhvíkde a drželi ho tam celou věčnost. Ránu mu sice ošetřili a zašili, ale pořád ho bolela jako čert. Před chvílí mu do ní něco vetřeli, nejspíš nějaká antibiotika, a pak ho, pořád ještě s páskou přes oči, takže nic neviděl, rozvázali, vytáhli na nohy, strčili do auta a odvezli pryč.

A teď tohle.

Vyhodili ho z vozu na tvrdý asfalt a odsvištěli.

Nechali ho jít?

Váhavě vstal a strhl si pásku z očí. Okamžitě ho do nich bodlo slunce a chvíli mu trvalo, než se rozkoukal. Když konečně rozeznal okolí, došlo mu, že ho vyklopili v Mission Valley, hned u hlavního parkoviště nákupního centra Westfield. Byl ospalý a dezorientovaný a jen nevěřícně zíral na bistro Hooters za silnicí. Bezděčně se usmál při pomyšlení, že pár piv ve společnosti spoře oděných servírek typických pro tenhle řetezec by mu určitě pomohlo zapomenout na všechno, co se přihodilo v posledních, kolika že vlastně hodinách? Osmačtyřiceti? Anebo to trvalo ještě déle?

Neměl ponětí.

Chvíli jen tak stál na místě a nešlo mu do hlavy, proč ho ti parchanti pustili. Cestou přemítal, jestli ho vezou na nějaké odlehlé místo, aby ho tam odkráglovali a zbavili se těla.

Očividně tomu tak nebylo. Ale cítil se pod psa. Hlava ho bolela jako střep, dělalo mu potíže zaostřit pohled, a i když bolest v rameni po zašití rány polevila, teď už se zase rozjela naplno. Kulku mu sice z rány vytáhli, ale teď ho napadlo, jestli se mu do ní nedostala infekce. Z časů, kdy bojoval v Iráku, věděl, že infekce často napáchá větší škodu než střela, která díru vyrobila.

Potřebuje si nechat zranění prohlédnout. A to rychle.

Ale jedno pivko by mu předtím bodlo.

Nejistě popošel na silnici, a vtom vedle něj zaječel klakson, až ztuhl na místě. Otočil se a uviděl řidiče náklaďáku, který jen tak tak stačil se skřípěním pneumatik zabrzdit, aby ho nesrazil. Divoce gestikuloval a hlasitě nadával, asi španělsky, i když Torres si nebyl úplně jistý.

Zvuky k němu doléhaly zkresleně a neodpovídaly pohybům řidičových úst. A navíc bylo na tom muži něco divného.

Torres přimhouřil oči a snažil se zaostřit zrak proti slunci.

A vtom mu to došlo.

Ten chlap má žluté oči.

Torres zamrkal, potřásl hlavou a podíval se znova.

Řidičovy oči byly žluté pořád. A kdyby jen to; navíc mu teď trčely zpod horního rtu dlouhé tesáky a pleť se mu matně leskla jako hadí kůže.

Co to sakra…?

Torres se pozpátku potácel ze silnice, zuřivě potřásal hlavou a nebyl s to odtrhnout od toho hrůzného výjevu zrak.

Řidič zaklel a zasyčel skrze ostré tesáky a pak v náklaďáku odburácel pryč. Torres se za ním díval celý zmatený a nešlo mu do hlavy, co se to stalo. Od chvíle, kdy ho unesli, se skoro nevyspal a nejspíš na něj začínají dotírat halucinace. Ale jestli se nechce nechat chytit policií, potřebuje se vzchopit a dát se do kupy. Dospěl k závěru, že rozhodně nemůže mrhat časem na pivo a pokusy dostat se do kalhotek nějaké prsaté servírce.

Otočil se a vykročil opačným směrem a přitom si uvědomil u pasu váhu. Něco ho tížilo za opaskem. Sklopil oči, rozhrnul si větrovku, do které ho navlékli, a uviděl za opaskem zastrčenou automatickou pistoli.

Poklesla mu čelist a rychle zbraň zase zakryl bundou.

Nervózně se rozhlédl, jestli ho nikdo neviděl, a přitom si všiml, že značnou část budovy přímo před ním zabírá lékárna spojená s drogerií. Nějaký účinný lék proti bolesti by mu přišel náramně vhod. Potřebuje zklidnit rozbolavělé rameno, aby se zvládl zašít někam do bezpečí a tam si promyslel, co a jak dál. Ano, to je ono. To je nejlepší nápad.

Vyrazil přes parkoviště k lékárně. Jenže když procházel kolem zaparkovaných aut, uslyšel výmluvné zaklapnutí zásobníku do samopalu AK-47.

Otočil se jako na obrtlíku a rukou instiktivně zajel pod bundu pro pistoli. Poblíž jakási žena nakládala do vozu nákupní tašky a její děcko fňukalo, že ještě nechce jet domů.

Když se s další taškou naklonila hluboko do kufru, Torres si pomyslel, že asi schovala samopal uvnitř, aby ho neviděl.

Zvažoval, že k ní dojde a poručí jí, ať mu zbraň vydá, jenže dětský vřískot zčistajasna nabral nesnesitelné grády a trýznil ho, jako by se mu do lebky zabodávala celá baterie bajonetů.

Přitiskl si dlaně k uším a vběhl do nákupního centra.

Vrávoral mezi obchody a lidé se mu vyhýbali. Když míjel supermarket Macy’s, sjel pohledem ke své košili a všiml si, že ji má zbrocenou potem. Anebo snad krví?

Možná se zranil, ale přes bolest v rameni to nepostřehl. Přejel si dlaní přes obličej a podíval se na ni. Ne, je to jen pot.

V puse měl příšerné sucho. Potřebuje se napít. A vzít si prášky proti bolesti. Přidal do kroku, jenže vtom mu břichem projela spalující bolest, až se zlomil v pase. Zachytil se zdi a naprázdno dávil. Bylo mu na zvracení, jenže měl pocit, že v žaludku nic nemá. Bolest byla tak hrozná, že se musel opřít o zeď, a i když se zoufale snažil udržet na nohou, po chvíli kapituloval a svezl se na zem.

Něco je s ním špatně. Někde uvnitř. Něco je s ním hrozně špatně, teď už o tom nepochyboval. A začínalo ho to děsit.

Zvedl hlavu a spatřil, že si ho ustaraně prohlíží stará žena. Takhle se chovají sebevražední atentátníci. To znal.

Tváří se přátelsky a pak s sebou člověka vezmou do pekel.

Přišel tímhle způsobem o tři kamarády, výbuch je rozmetal na kusy uprostřed ulice plné lidí. Jeho jednotka zrovna prohledávala jeden dům po druhém a snažila se vypudit z úkrytů povstalce a jakási žena nabídla seržantovi, že mu ukáže dům, kde se schovávají. Torres zůstal hlídat na ulici a pár vteřin nato se kolem rozprskly cáry těl jeho druhů.

Nedopustí, aby ho taky dostali.

Nasadil tvrdý pohled, zadíval se ženě zpříma do očí a hmátl po pistoli, ale ruka mu strnula uprostřed pohybu, protože ženina tvář se najednou začala prohýbat a měnit: laskavé šedé oči zčernaly a zvýhrůžněly, nos se přetavil do špičatého ptačího zobáku. Torres se chtěl pohnout, ale bolest v břiše mu to nedovolila. Ženiny paže zarostly černým peřím a prsty se proměnily v pařáty ostré jako břitva. Pomalu se k němu s tasenými drápy blížila.

S vypětím všech sil vytáhl pistoli zpod větrovky a mávl jí na tu děsivou harpyji.

„Jdi ode mě! Zmiz!“

Nemusel jí to říkat dvakrát. Otočila se a utekla.

Torres nechápal, co se to děje. Zastrčil si zbraň zpátky za opasek, vyškrábal se na nohy a doplahočil se za roh, odkud už viděl vchod do lékárny. Zbývalo mu k ní slabých dvě stě metrů a věděl, že to zvládne, jen už se nesmí zastavovat.

Když zdolal půlku cesty, uslyšel za sebou hlas.

„Pane? Pane, není vám nic? Nepotřebujete pomoc?“

Ignoroval ho a šel dál. Určitě je to lest. Pokus zabránit mu v tom, aby se dostal, kam potřebuje.

„Pane?“ Hlas se proměnil v sípání. „Zastavte prosím, ať s vámi můžu mluvit.“

Torres se otočil, mnohem prudčeji, než to vzhledem k trýznivé bolesti v břiše měl udělat, a zjistil, že čelí dalšímu povstalci. Ruku měl ten parchant položenou na pažbě pistole zavěšené na opasku. Uniforma toho zpropadeného Araba nebyla Torresovi povědomá, ale nepochybně ji ukradl nějakému mrtvému americkému vojákovi.

Je to past.

Chtějí ho zajmout, mučit a useknout mu hlavu. Přesně takhle si ti úchylové počínají. Torres těkal očima kolem.

O třicet metrů dál stál nějaký mladší muž, příliš daleko, než aby Torres mohl udělat cokoli jiného než ho zastřelit –, v napřažené ruce držel mobil a mířil jím přímo na něj. Už si natáčejí budoucího zajatce na video. Nejradši by toho hajzla zastřelil, jenže kapitán mu řekl, ať nepoužívá zbraň, pokud se neocitne v bezprostředním ohrožení života. Anebo mu to řekl někdo jiný? Nepamatoval se. Ale věděl, že by se měl rozkazy řídit, kdykoli to jde.

Vycítil, že má někoho za sebou, a otočil se. Kráčel k němu další muž, tenhle se pro změnu maskoval džínami, teniskami a polokošilí. Kristepane. Poslali na něj celý tým.

Musí něco podniknout, jinak je v háji.

Zvedl ruku dlaní před sebe na znamení, že se vzdává, ale zároveň udělal dva kroky doleva. Když povstalec v polokošili došel na jeho úroveň, popadl ho pod krkem, tasil pistoli a přitiskl mu ji k hlavě.

„Nepřibližujte se!“ zařval. „Nikdo se ke mně nepřibližujte!“

Povstalec ve falešné uniformě už taky vytasil zbraň a mířil na něj, ale Torres teď měl navrch. Pozadu postupoval směrem k lékárně a rukojmího vlekl s sebou. Navzdory bolesti hlavy a pálení v útrobách každým krokem zrychloval.

Podíval se po povstalci v uniformě, který pořád stál na místě, a uviděl, že mu zežloutly oči a na hlavě mu vyrazily rohy.

Zamrkal a potřásl hlavou, ale když se na toho parchanta podíval znova, rohy měl pořád; leskly se jako černý obsidián, ostré a hrozivé. Torresovi se po tváři řinuly potoky potu.

„Ne!“ zařval a odstrčil rukojmího stranou. Muž se rozeběhl pryč, ale předtím se po něm ještě ohlédl a Torres spatřil, že má také žluté oči, rohy a nádavkem ještě děsivé tesáky a rozeklaný jazyk.

S návalem hrůzy si uvědomil, že mu cosi umožňuje vidět, co jsou ti hajzlové doopravdy zač. Démoni, služebníci Satanovi, vojáci Antikrista. Od začátku věděl, že jsou ztělesněné zlo, a teď se mu předvedli ve své pravé podobě.

Musí přežít, aby o tomhle mohl říct ostatním. Lidé se to musí dozvědět. Ale napřed se potřebuje vypořádat s nesnesitelnou bolestí, která mu drásá břicho.

Dorazil ke vchodu do lékárny a zevnitř vyšel další povstalec a pokusil se po něm chňapnout. Torres mu vrazil loket do obličeje a kopl ho do holeně. Démon se zhroutil na zem. Torres vedle sténající oběti podřepl, sebral jí pistoli a pak se se zbraní v každé ruce otočil; jednou namířil na povstalce na zemi a druhou na toho v uniformě, který teď stál dvacet metrů od vstupu do lékárny. Zahlédl, že se k němu blíží smečka dalších vrčících bestií s vytasenými drápy.

Hlavu měl lehkou jako balón a výjevy se mu před očima rozmazávaly a zase zaostřovaly.

„Zamkni dveře!“ křikl na přemoženého protivníka. „Teď hned!“

Když se zamkne v lékárně, nedostanou se k němu.

A třeba sežene prášky na bolest, které potřebuje jako sůl.

Muž z ostrahy vstal, pospíšil si ke dveřím, měly dvě velká skleněná křídla s chromovými klikami –, zavřel je a zamkl.

„Kde je prodejní pult?“ křikl na něj Torres.

Muž ukázal do zadní části obchodu.

„Dej mi klíče.“

Hlídač mu je podal.

„A vysílačku.“

Tu mu podal taky.

Torres si strčil klíče do kapsy, vysílačku hodil na zem a rozšlápl ji. Rozhlédl se. Couvalo od něj několik zákazníků s rukama nad hlavou, anebo že by to byli přestrojení nepřátelští bojovníci?, a někteří z nich popotahovali nebo přímo brečeli. Sám sebe se ptal, co to provádí. Neměl by spíš prchat z města? Aby zmizel před policií? Jak to, že se ocitl zamčený v nákupním centru? Ale na tom teď nezáleží.

Hlavně že je pořád naživu. Ti hajzlové ho nedostali. Na rozdíl od ostatních mužů z jeho jednotky, které ten podělaný Arab rozmetal na cucky. Zůstal sám. A těm hajzlům to nedaruje.

Potřebuje postupovat podle plánu.

První krok: utlumit bolest.

Druhý krok: promluvit si s velícím důstojníkem a vyjednávat.

Ví něco, co by si měli vyslechnout. Možná je jediný na světě, kdo to ví.

Oběma pistolemi vykrýval prostor kolem sebe a pomalu se šinul k pultu.

52. kapitola

Byl jsem napůl venku z auta, ještě než ho Villaverde odstavil na parkovišti. Na ploše porůznu postávalo přinejmenším deset černobílých hlídkových vozů a stranou parkoval skříňový vůz jednotky rychlého nasazení a dvě vozidla pohotovostních týmů. Uniformovaní policisté už natáhli kolem hlavního vchodu do nákupního centra žlutou pásku. Na protější straně parkoviště stály čtyři dodávky místních zpravodajských stanic. Pátá přijížděla, zatímco jsem s Villaverdem v patách uháněl k pojízdnému velitelskému štábu.

Zamával jsem průkazem a vyhoupl se dovnitř. Velitel sandiegské pohotovostní jednotky nás už čekal. Představil se jako kapitán Jack Lupo. Poté postupně představil seržanta Alana Schibla, který velel přítomné jednotce rychlého nasazení, civilního vyjednavače jménem Tim Edwards a Belindu Zachariovou, elegantní dámu z šerifova úřadu, jejíž přítomnost dávala smysl vzhledem k tomu, že Torres byl svědkem zabití šerifova zástupce. Bylo tu i několik uniformovaných policistů a komunikační technik.

Lupo nás uvedl do obrazu. V lékárně se podle jeho informací nacházelo devatenáct rukojmích, sedm zaměstnanců a dvanáct zákazníků, i když u zákazníků si nebyli počtem stoprocentně jistí. Nikdo z rukojmích nepřišel k úhoně, prozatím. Torres zřejmě jedná sám. Svědek, který mobilem natočil video odvysílané v televizi, o něm prohlašoval, že se chová podivně, viditelně trpí bolestí a příšerně se potí. Edwards se pokoušel volat na pevnou linku obchodu, ale jakmile se proboxoval přes automatizovaný odpovědní systém, přístroj vyzváněl naprázdno. Torres ho nezvedal.

Schibl, který od našeho příchodu hořel nedočkavostí zapojit se do hovoru, se už neudržel.

„Mám dva střelce po obou stranách hlavního vchodu.

Momentálně ho sice nevidí, ale jestli se přesune tak, aby ho dostali na mušku a neohrozili přitom rukojmí, mají rozkaz střílet.“

Než jsem stačil zareagovat, obořila se na něj Zachariová.

„Přibrzděte, seržante. Potřebujeme toho chlapa živého. Je to naše jediná pořádná stopa. Šerif už to projednal se starostou a má jeho plnou podporu. Vražda zástupce Fugatea nesmí pachateli projít, ať je to, kdo je to. Za žádnou cenu. Takže žádám, abyste svým mužům nařídil, ať se drží zpátky.“

Podle všeho se schylovalo k průšvihu. Trávil jsem nemalou část pracovního života v klinči podobných kompetenčních sporů a bývaly na mrtvici. Villaverde byl sice oficiálně pověřen velením, ale stejně si bude muset každý krok vybojovat na ostatních. Pohlédl jsem na něj a on mi pohled opětoval s nepatrným jízlivým úšklebkem. Ten výraz jsem znal. Hodlal je nechat, ať na sebe štěkají, dokud jim nedojde dech, a pak s klidem uplatnit svou autoritu. Na jeho místě bych se s tím vypořádal jinak, ale byl jsem na Villaverdeho hřišti a nechtěl jsem riskovat, že kvůli snaze překřičet domácí tým ztratím bezprostřední přístup k vyšetřování. Navzdory vlastní nátuře jsem se jim rozhodl dopřát chvíli času, ať se ke správnému závěru doberou sami.

Schibl nadul hruď, jediné, co mohl při téhle sestavě udělat, aby projevil krajní nelibost nad tím, že ho komanduje ženská, která navíc ani není policajtka, a vypálil z obou hlavní.

„Musíme ho při první příležitosti zlikvidovat a zatnout mu tipec,“ odsekl. „Je to bývalý mariňák a má násilné trestné činy v rejstříku. Už dřív jsem řešil situace, kdy rukojmí zadržoval voják s posttraumatickou stresovou poruchou.

Nebo je možná zfetovaný pod obraz. Obojí vyjde nastejno.

Skončí bradou vzhůru tak jako tak. Měli bychom ho zarazit co nejdřív a vyhnout se vedlejším ztrátám.“

Mluvil na Lupa, jako by Zachariová neexistovala.

„Já vám rozumím,“ ujistil ho velitel operačního týmu, „jenže tentokrát musíme vzít v úvahu širší souvislosti.

Pachatel figuruje ve velkém federálním případu a je jediným svědkem několika závažných zločinů, zločinů, při kterých přišlo o život přinejmenším deset lidí. Dokud máme sebemenší šanci si s ním promluvit, musíme jí využít. Takže se obávám, že mi nezbývá než souhlasit s Belindou. Řekněte svým lidem, ať nestřílejí, pokud nebude některý rukojmí v přímém ohrožení.“

Schibl se zaškaredil. Očividně doufal, že ho Lupo podrží, ale ten mu dal jednoznačně najevo, že má splnit rozkaz. Teď bylo na mně, abych věnoval Villaverdemu letmý úsměv.

Villaverde využil příležitosti a ujal se slova. „Než tenhle den skončí,“ řekl Schiblovi, „dost pravděpodobně vás a vaše střelce požádáme o zásah. Momentálně ale nad potřebou akce převažují výhody zdrženlivějšího přístupu.“ Pohlédl na vyjednavače. „Podejte mi mikrotelefon, ano? Zkusíme mu znova zavolat.“

Edwards vytočil číslo a podal přístroj Villaverdemu. Ten pokynul mně.

„Ujmete se toho?“

Přikývl jsem a převzal mikrotelefon. Po dvanácti zazvoněních ho někdo zvedl. Edwardsův obličej se napjal očekáváním. Komunikační technik přikývl na znamení, že se hovor nahrává.

„Ricky,“ promluvil jsem do ticha, „jmenuju se Reilly.

Jsem z FBI.“

„Ty k nim taky patříš?“

Byl to Torres. Zněl rozrušeně, zoufale a naprosto vyděšeně.

„Ke komu, Ricky?“

„K těm stvůrám.“

„K jakým stvůrám? Jsem z FBI, Ricky. Jsou tam všichni v pořádku?“

„Drž ty stvůry vode mě dál, člověče. Viděl jsem je před vchodem. Já se vod nich zajmout nenechám, slyšíš? Jak se ke mně přiblížej, ustřelím jim palici.“

Netušil jsem, o čem mluví. Očividně měl hodně špatný trip a byl daleko vyděšenější, než by odpovídalo člověku, kterému pořád ještě zbývá možnost vzdát se dřív, než dojde na střílení. Přímo se nabízelo, na jakou strunu zabrnkat.

„Poslouchej mě, Ricky. Nevím, čeho se bojíš, ale dokážeme tě ochránit. Chtěli jsme ochránit Divočáka, ale dostali se k němu před námi. Víme, pro koho jste ty a ostatní Orli pracovali. Guru nám to pověděl. Potřebujeme tě, abys nám je pomohl najít. Pak je strčíme pod zámek a tobě zajistíme bezpečí.“

„Guru?“ vyhrkl. „Guru se zdekoval, člověče. Jak bys s ním moh mluvit? Kecáš. Jsi jeden z nich, co? Chceš, abych vyšel ven, abyste mě drapli do pařátů. Jdi do prdele! Táhněte všichni do hajzlu!“ A zavěsil.

„Ten chlap je úplně mimo,“ utrousil Schibl.

Chtě nechtě jsem musel souhlasit. S Torresem to vypadalo bledě. Zvlášť když se seržant jednotky rychlého nasazení nemůže dočkat, aby ho šupem odeslal za ostatními kamarády motorkáři.

Já ho chtěl naopak živého a rozpovídaného. Ale moc jsem nevěřil, že dostanu šanci.

Na nejzápadnějším okraji parkoviště za řadou stromů vysedával v přívětivém chladu klimatizované Toyoty Land Cruiser Navarro se svými dvěma přeživšími pistoleros. Když vypustili Torrese na svobodu a ten se vnořil hlavním vchodem do nákupního centra, vrátili se stejnou cestou zpátky a zaujali pozorovací stanoviště.

Navarro sledoval dalekohledem parkovací plochu, kde se to hemžilo policií. Tváří mu přelétl úsměv, když si představil, jaké peklo asi Torres prožívá. Droga, šedý prášek, který mu vetřel do otevřené rány, byla mimořádně záludná.

Navarro se s ní naučil zacházet na Vanuatu v jižním Tichomoří, od šamana potetovaného od hlavy k patě, jemuž se říkalo Černý sup. Během let ji použil na několika zajatcích a nikdy nezklamala. Pročesala obětem podvědomí, vyšťárala jejich nejhlubší děsy a paranoiu, přifoukla je a přetvořila do přízračné podoby, v níž se i nejvšednější prostředí měnilo v horor Wese Cravena. Když se jejímu působení ponechal volný průchod, měla zázračnou schopnost strhnout člověka nejneočekávanějším způsobem do spirály sebezničení.

Navarro se tím nepřestával bavit, i když věděl, že tentokrát nebude mít to potěšení sledovat destruktivní účinek osobně.

Zahlédl Reillyho a Villaverdeho, jak vyskočili z auta a připojili se k poprasku, a ten pohled v něm vyvolal další vlnu zklamání. Čekal, že přijedou každý sám. Opačnou možnost sice předem nevyloučil, ale doufal, že na ni nedojde.

Věděl ovšem, že i tak má šikovnou příležitost rozjet zbytek svého plánu. Z představení, které se odvíjelo na parkovišti, bylo zřejmé, že první polovina klapla dokonale.

To byla další věc, které ho naučila droga slepého Peruánce: Co je reálné ve vašich představách, ať už vyvolaných drogami nebo jakýchkoli jiných –, je stejně reálné jako každá věc, kterou zrovna držíte v ruce nebo polykáte. Možná i víc.

Představoval si sám sebe jako jediného distributora drogy, kterou nikdo nedokáže odmítnout. A brzy tomu tak opravdu bude, i když po letech čekání. Nepropadal přehnanému nadšení, protože odedávna věděl, že k tomu dřív nebo později dojde. Představoval si tu chvíli a brzy se stane skutečností.

Tak kdo by chtěl tvrdit, že představa je méně reálná než události, ke kterým vede?

Naklonil se k pistolníkovi na zadním sedadle, který sledoval přímý přenos obléhací akce na tabletu.

Pokývl mu.

Pistolero mu pokývnutí oplatil, odložil tablet a vystoupil z vozu.

53. kapitola

Torres nervózně čekal, zatímco se lékárník za pultem prohraboval léky. Už mu dal několik prášků proti bolesti na bázi kodeinu, ale všechno ještě zhoršily, a tak teď hledal nějaká antibiotika.

Torres přejížděl pohledem sem tam po obchodě.

Uvědomoval si, že ten prostor je příliš rozlehlý, než aby ho dokázal mít pořádně pod kontrolou. Nezbývalo mu než doufat, že ostatní z jeho jednotky mu přijdou na pomoc, než ho ty stvůry roztrhají na kusy. Připadal si ztracený a zmatený, nevěděl, jestli povstalci stvůrám slouží, anebo jsou jedno a totéž. Měl pocit, že mu praskne hlava, a kůže ho svědila tak, že by si ji nejradši serval. Bolest v břiše trochu polevila, ale zato rameno ho bolelo, jako by ho postřelili zrovna teď.

Lékárník se vrátil zpoza pultu s hranatou papírovou krabičkou a vyndal z ní plato pilulek. Dvě si vymáčkl do dlaně a nabídl mu je.

„Tohle je nejsilnější penicilin, který máme. Vezměte si ho. Na infekce je pořád nejlepší.“

Torres po pilulkách sahal a užuž si je chtěl vzít, jenže vtom uviděl, že to vůbec nejsou pilulky, ale dva brouci. Měli lesklé krovky, vroubkované nožky zakončené výhrůžně vyhlížejícími háčky a dlouhá tykadla, kterými pohybovali dopředu dozadu a omakávali cestu k němu.

Lékárník na něj upíral pohled. „Pomůže vám to. Věřte mi.“

Torres zavřel oči, ale když je otevřel, brouci tam byli pořád; popolézali po lékárníkově dlani.

Zuřivě mu odrazil ruku stranou a ucouvl před ním.

„Tyhle potvory do mě chcete cpát?“ zařval. „Aby mě rozežraly zevnitř? Co jste mi to dal předtím?“ Namířil pistolí lékárníkovi do obličeje. „Proto mě to rameno tak bolí? Už jste je do mě nacpal?“

Lékárník zvedl ruce v uklidňujícím gestu a Torres uviděl žluté oči, pokroucené ostré rohy, dlouhé tesáky a měňavou kůži, pravý vzhled těch parchantů. Netvor si pro něho přichází…

Zmáčkl spoušť a díval se, jak hlava té zrůdy exploduje a lékárenský pult skrápí krev.

Na parkovišti propukla panika a pistolero netušil, co ji způsobilo. Zpravodajské štáby ožily a reportéři vzrušeně mluvili do živých vstupů; policisté a agenti začali s obnovenou intenzitou pobíhat sem a tam.

Odhadoval, že se v nákupním centru něco stalo. To bylo dobře i špatně. Dobře proto, že to odvádí pozornost všech kolem, a tím se jeho úkol usnadní. Špatně proto, že situace, kterou zosnoval jeho šéf, možná spěje k vyvrcholení, a tudíž mu nezbývá moc času jednat.

Ale těžkou hlavu mu to nedělalo. Moc času nepotřeboval.

Nenápadně přidal do kroku a kvapně se proplétal mezi zaparkovanými vozy, ale dával si pozor, aby neupoutal pozornost.

Za dvacet vteřin už byl u tereňáku, ve kterém viděl přijet agenty.

A než si ho kdokoli všiml, mířil zase stejnou cestou zpátky a spokojeně se sám pro sebe usmíval.

Z druhé strany lékárny se ozvaly výkřiky a zařezávaly se mu hluboko do hlavy. Couval a divoce máchal pistolemi sem a tam.

„Stát! Nepřibližujte se! Nechoďte ke mně!“

Vyschlé hrdlo měl v jednom ohni. Ještě se nenapil. Chtěl to udělat, hned jak do nákupního centra vkročí, ale zapomněl.

Nedařilo se mu udržet v hlavě jedinou myšlenku.

„Přineste mi někdo vodu. Prosím.“

Nikdo se ani nehnul. Proč ho neposlechnou? Vždyť po nich nechce nic nerozumného. Chce jen, aby mu pomohli.

Chce, aby ho přestalo tak příšerně bolet rameno. Aby mu přestala třeštit hlava. Aby neměl v puse pocit, jako by se mu pomalu plnila pískem. Aby se nepotil, jako by se zase ocitl v Násiríji. Nechápal, proč mu nikdo nechce pomoct, a náhle ho opanoval neovladatelný vztek.

„Přineste mi vodu. Hned teď!“ Mávl kolem sebe pistolí, aby svůj požadavek zdůraznil.

Během pár vteřin k němu přistoupil starý muž. Bylo mu nejmíň šedesát. Držel láhev vody.

„Jsi voják, synu?“

Mluvil vlídně. Jako by mu chtěl pomoci.

„Byl jsem,“ odpověděl Torres. Celý se klepal. „Teď už nejsem. Už ne.“

Muž k němu udělal dalších několik kroků a podával mu láhev jako dar na usmířenou.

„Můj bratr sloužil v armádě,“ řekl mu. „Zabili ho v Kuvajtu v jedenadevadesátém.“ Držel vodu jen pár centimetrů od Torresovy ruky. „Tumáš. Napij se. Vypadáš, že to potřebuješ. Jen už nikomu neubližuj, synu.“

Torres na láhev tupě civěl. Po dlouhém váhání si ji vzal.

Odšrouboval víčko a donesl si ji ke rtům, ale než se stačil napít, všiml si u dna podivného černého tvaru. Podržel si láhev u světla a uviděl, že se ve vodě svíjí klubko černých hadů. Byli ohavní, s vypoulenýma očima příliš velkýma v poměru k tělu a s řadou ostnů na zádech. Jeden dorážel na stěnu láhve a syčel na něj.

Chtějí ho otrávit. Udělají cokoli, aby mu vpravili ty tvory do těla a ti ho mohli rozervat zevnitř.

Mrštil láhví přes obchod a namířil oběma pistolemi na starého muže. Ten k němu přesto postoupil o další krok.

„Dej mi ty zbraně, synu,“ požádal ho klidným hlasem.

„Musíš mi je dát, aby ses dočkal pomoci, kterou potřebuješ.“

Torres věděl, že mu ten člověk lže, že se ho snaží obelstít. Odzbrojí ho, pak ho zatáhne do nějakého černého sklepa a tam ho rozkuchají a sežerou. Právě takhle si počínají, nebo ne? Už se v tom sám nevyznal. V hlavě měl galimatyáš. Je zpátky v armádě, anebo se mu to jenom zdá?

Netvoři neexistují. To věděl. Jenže teď před ním jeden stál.

A nebyl to jen výplod jeho představivosti. Prostě tam stál, zíral na něj žlutýma očima, z tesáků mu přes spodní ret stékaly sliny a napřahoval k němu pařáty.

Musí se odtud dostat, než ho sežerou zaživa. Ocitl se tu s těmi stvůrami zamčený a je jich příliš mnoho na to, aby se s nimi sám vypořádal. Musí utéct. Proklestit si mezi nimi cestu a zmizet. Jestli tu zůstane zavřený, tak je jen otázkou času, kdy ho sežerou. Venku bude mít aspoň jakous takous šanci. A třeba nebudou chtít ztratit další ze svého středu. Brzy to zjistí.

Couval od toho zrádného netvora ke skupince dalších, kteří pořád předstírali, že jsou obyčejní lidé. Popadl za krk mladou ženu, dovlekl ji k východu a vytáhl z kapsy klíče.

Odemkl dveře, natočil se tak, aby měl ženu před sebou, a pak jedno křídlo dveří trochu pootevřel a vyhlédl do chodby nákupního centra.

„Jdu ven!“ křikl. „Nechte mě odejít, a nezabiju ji.“

Na chodbě bylo liduprázdno až na dva netvory, kteří na něj číhali asi o padesát metrů dál.

Torres udělal krok, ale ucítil, jak jeho rukojmí přesunulo váhu, jako by mu chtělo zabránit v dalším postupu. Sjel k tomu stvoření očima. Skrz kůži na krku začínaly prorážet obrovské kosti ostré jako břitva. Z konců paží vyrůstaly protažené pařáty. Tělo se pokrývalo peřím. Tvář se roztékala a z masa vyrážel pilovitý zobák. Pustil tu zrůdu, pozvedl pistoli a vypálil. Anebo aspoň měl ten dojem. Rozhodně chtěl spoušť zmáčknout, jenže nějak se mu to nepovedlo. Možná to souviselo s tím, že měl v hlavě najednou černo.

Nohy se mu podlomily.

Měl pocit, jako by se bořil do pohyblivých písků, a při pádu mu ještě blesklo hlavou, jestli se teď konečně bude smět vyspat.

Se zatajeným dechem jsem v přímém přenosu z kamery připevněné na přilbě hlavního odstřelovače pozoroval, jak se Torres hroutí na zem. Střela ho zasáhla ze strany do hlavy, těsně před pravé ucho. Žena, kterou použil jako štít, dostala hysterický záchvat, ale byla naživu.

A to bylo hlavní.

Netušil jsem, proč ji Torres pustil, ale tím, že to udělal, poskytl odstřelovači ničím necloněnou palebnou linii. A ten střílet musel, protože bylo nabíledni, že Torres chce rukojmí zabít.

Od začátku jsem si uvědomoval, že tahle akce může skončit Torresovou smrtí. Ale moje zklamání se tím nijak neumenšilo. Navarro už zase zavinil krvavou lázeň a jediný člověk, který nás k němu mohl dovést, je mrtvý.

Nešlo mi do hlavy, proč se rozhodl poslat ozbrojeného bývalého mariňáka, který je zdrogovaný k nepříčetnosti, do nákupního centra plného lidí. Ale soudě podle toho, co jsem zjistil během několika posledních dní, Navarro se ve vyvolávání chaosu a v zabíjení vyžívá. A tímhle to určitě nekončí.

54. kapitola

Tess nespala dobře. Byla podrážděná a svářila se v ní kupa silných emocí. Ještě jí dodávalo, že si v konspiračním domě připadala jako zvíře v kleci; vadilo jí, že si ani nemůže jít zaběhat nebo si někam zaskočit na kafe na uklidněnou.

Už zavolala matce a promluvila si také s Hazel a Kim.

Požádala je, ať si na sebe dávají pozor, ale pečlivě zaobalila, co se děje, aby je moc nevylekala. Pochopitelně se jí to nepovedlo a uvědomovala si to. Nebylo to poprvé, kdy se ocitla v ošemetné situaci, ačkoli tentokrát se do ní nedostala vlastní vinou. Každopádně byla ráda, že má ten telefonát za sebou. Vyhnout se mu nedalo.

Julie si hrála s Alexem v obývacím pokoji. Trefila se do černého, když mu na svém laptopu pustila dětskou hru Club Penguin. Soudě podle smíchu a výskání se královsky bavil.

Tess se od nich po snídani vzdálila, protože měla pocit, že potřebuje být aspoň chvíli o samotě. Zašla do zahrady, sedla si do trávy, opřela se o osamělý javor a pohroužila se do myšlenek.

Ještě pořád se vzpamatovávala z toho, co jí řekl Reilly předešlého večera. Nejdřív ji to děsilo, ať se na to dívala z jakéhokoli úhlu. Pak strávila značný kus noci tím, že se pokoušela vžít do jeho situace, nahlédnout tehdejší události z jeho perspektivy a odhadnout, jak by se na jeho místě zachovala ona sama. A dospěla k poznání, že nemá ponětí.

Pro nezúčastněného pozorovatele je snadné někoho příkře odsoudit. Jenže to je něco úplně jiného než ocitnout se v centru dění, kde se kolem vás hemží lidé odhodlaní vás zabít a sviští kulky, kde jste pod tlakem a musíte se ve zlomku sekundy rozhodnout mezi tím, co vám napovídají vlastní mravní instinkty, a potřebou zabránit většímu zlu.

Nesnažila se Reillyho počínání omlouvat. Snažila se ho pochopit, protože věděla, že se při své práci občas dostává do situací, kdy stojí před volbami, které nemají příhodné řešení.

Navíc se upínala k myšlence, že by Navarro McKinnona stejně dřív nebo později zabil. Bylo jí jasné, že schválně hledá nějaká ospravedlnění, ale přinášelo jí to aspoň jakous takous útěchu. A připomněla si ještě jednu věc, která jí trochu zvedla náladu: Bavili se s Reillym dlouho do noci, a když skončili, zeptala se ho, jestli před ní má ještě nějaké tajnosti.

Jestli se někde skrývají ještě nějaké další nášlapné miny, které by mohly otřást jejich vztahem. Ujistil ji, že ne, a ona mu věřila.

Zabloudila v myšlenkách k důvodu, proč se tohle všechno děje, a k Alexovi. Přemítala o Alexově kresbě, o tom, co se dozvěděla od jeho učitelky, o tom, co jí řekl o té květině. Vrátila se do domu, sebrala iPad, zabezpečený mobil, který jí dala Julie místo jejího původního iPhonu, a papírek, kam si poznamenala číslo, které jí nadiktoval Reilly. Pak zase vyšla na zahradu.

Zavolala na číslo do Berkeley.

Hovor byl přesměrován do hlasové schránky a standardizovaná zpráva ji informovala, že se dovolala do kanceláře Deana Stephensona, ale on ani jeho asistentka Marya bohužel nejsou k dispozici, takže má nechat vzkaz.

Počkala na pípnutí, představila se a řekla: „Volám profesoru Stephensonovi. Týká se to Alexe Martineze. Já…

opravdu nutně s vámi potřebuji mluvit. Alexova matka…,“

zaváhala, protože nevěděla, kolik toho má prozradit v neosobním vzkazu, „… zemřela a já bych se s vámi moc ráda poradila, jak můžeme Alexovi v téhle těžké době pomoci.“ Pak ještě požádala, ať jí Stephenson zavolá zpátky, nadiktovala mu svoje číslo a poděkovala.

Byla z toho telefonátu nesvá, i když nevěděla proč. A tak ho vytěsnila z mysli a zaměřila se na další otázku, která jí vrtala hlavou: na to, co Alex povídal o květině, kterou nakreslil.

Otevřela si vyhledávač Google a zadala do něj jméno Brooks, které Alex zmínil, a spolu s ním výrazy „rostlina“

a „srdce“. Vyhledávač jí předestřel přes třináct miliónů odkazů. Když se probrala několika prvními stovkami, aniž objevila cokoli užitečného, usoudila, že musí vyhledávání nějak zúžit.

Zkusila pozměnit pravopis jména a zadala ho tentokrát s „e“, Brookes.

Třicet čtyři miliónů odkazů a nějaké drobné.

Zamračeně se vrátila k původnímu pravopisu a přidala ke klíčovým slovům „Brooks“, „rostlina“ a „srdce“ ještě výrazy „medicína“, „léčba“ a „smrt“. Kromě toho vyloučila z vyhledávání několik jmen, která se objevila v neužitečných odkazech z původního vyhledávání, aby jí Google nenabídl tytéž stránky znova.

Tentokrát se dobrala k trochu přijatelnějším třem stům tisícům odkazů a začala se tou houštinou prodírat.

O hodinu později na něco narazila.

Byl to článek na renomované webstránce věnované zdravotnictví a informoval o tom, že testování nové léčby srdce, kterou propagovala jistá farmaceutická firma, bylo zastaveno. Léčebný preparát založený na výtažku ze vzácné rostliny se zpočátku jevil velice slibně. Přestože rostlina je sama o sobě jedovatá, podařilo se v ní objevit více než dvacítku užitečných alkaloidů a vyrobit z nich lék, který při počátečním testování velmi účinně snižoval hladinu cholesterolu v krvi. Akcie firmy po onom zjištění vylétly raketovým tempem. Po dvou letech klinických zkoušek ale naděje splaskly. U několika pacientů se rozvinuly srdeční potíže, a když se zjistilo, že s užíváním léku souvisejí, bylo testování ukončeno.

Tess si vyhledala rostlinu zmíněnou v článku.

Byla to drobná, nenápadná bílá květina. Tess ale zaujalo něco jiného. Oblast jejího přirozeného výskytu.

Amazonský deštný prales.

Nepříjemně ji zamrazilo, jako by po ní lezli neviditelní mravenci.

Nešlo jí do hlavy, jak se o tom Alex mohl dozvědět.

Možná to viděl v televizi. Ale že by tomu ve čtyřech letech rozuměl? A že by mu utkvělo v paměti jméno Brooks?

A navíc neseděl způsob, jakým o tom mluvil, v první osobě.

Já jim to říkal. Ale jim se to nelíbilo.

Mravenci lezli čím dál zběsileji.

Přemílala si to v hlavě a myšlenky jí těkaly sem a tam, ale nedařilo se jí spojit si je v souvislý celek. Po chvíli na ni padla beznaděj, a tak se rozhodla, že se vrátí dovnitř a ještě jednou zkusí z Alexe vymámit nějaké vysvětlení, když vtom jí padla do oka poznámka, kterou si zapsala během telefonátu s Reillym. Civěla na jméno na papírku s mnohem větším zaujetím než předtím.

Dean Stephenson.

Proč je jí to jméno povědomé?

Určitě ho má zasuté někde hluboko u dna ve skladišti obskurních útržků informací, které si její paměť ustavičně střádá. Dráždilo ji, ale nebyla s to se rozpomenout.

Uchýlila se k podvůdku a zadala jméno do vyhledávače, a během patnáctiny sekundy na obrazovce vyskočily výsledky vyhledávání a naservírovaly jí ho na stříbrném podnose.

Bylo jich přes čtyři sta tisíc. Přeskočila článek o profesorovi ve Wikipedii a klikla rovnou na třetí odkaz, na jeho vlastní webovou stránku. Přesměroval ji na katedru psychiatrie a neurobehaviorálních věd na Kalifornské univerzitě v Berkeley, přesněji do sekce nazvané Oddělení percepčních studií.

Útroby se jí sevřely strachy, protože nemyslitelné věci začaly zapadat do sebe. Během pár vteřin se zcela pohroužila do čtení, ztratila ponětí o místě i čase a jen hltala stránku za stránkou, nořila se hlouběji a hlouběji do Stephensonovy práce a nekonečného proudu informací, které se na ni valily, a snažila se je propojit s událostmi několika posledních dní.

A pak jí bleskla hlavou absurdní myšlenka.

Absurdní…, ale přesto ji nemohla ignorovat.

Vrátila se k novinovému článku o léku na srdce, znovu si našla název rostliny, ze které se vyráběl, a zkusila si o zastaveném testování najít něco víc. Tentokrát mezi klíčové výrazy přihodila jméno Wade McKinnon.

Když ťukla na obrazovku, aby odstartovala vyhledávání, prst se jí třásl.

A když spatřila výsledek, jejími smysly jako by projelo kopí a přišpendlilo ji na místě. Rázem všechno pochopila.

55. kapitola

Vrátili jsme se na Aero Drive skleslí a naše sebedůvěra valem opadala. Počet mrtvých stále narůstal, živoucí stopa skončila u ledu dřív, než jsme ji stihli jakkoli využít, a Navarro zase jednou dokázal, že je vražedně výkonný, drze odvážný a že patrně neexistují meze, které by nebyl ochoten, a schopen, překročit.

Kráčel jsem za Villaverdem do velké zasedačky, která se před třemi dny po Michellině smrti stala de facto operačním ústředím. Dvojice mladších agentů se ve spolupráci s místní policií pokoušela zjistit, jestli po sobě Navarro nezanechal nějakou stopu předtím, než nákupní centrum obklíčily policejní složky. Jeden zkoumal záznamy z dopravní kamery, druhý rychle projížděl videa ze dvou bezpečnostních kamer sledujících hlavní parkoviště. Villaverde se posadil a tázavě se na ně podíval. Zavrtěli hlavou. Zatím nic.

Zakrátko se k nám připojil Munro. Netvářil se o nic spokojeněji než Villaverde. Popravdě řečeno, vypadal dokonce ještě sklesleji, než jsem si připadal já sám.

Villaverde zmáčkl interkom a požádal, aby nám přinesli sendviče a kávu. Pak se zabořil do opěradla židle a zavřel oči.

Zřejmě se snažil utřídit si poznatky, jenže moc materiálu ke třídění neměl.

„Ten chlap je hotový přízrak,“ zavrčel. „Máme kulový, a když vidím, jak se to v posledních dvaasedmdesáti hodinách vyvíjí, žádnou velkou změnu si neslibuju.“ Obrátil se k Munroovi „Našli jste něco vy?“

Munro zavrtěl hlavou. „Nic. Mluvili jsme s kdekým, od pohraniční policie až po informátory v ulicích. Corliss je v přímém kontaktu s PFM.“ Mínil mexické federální vyšetřovatele. „Odvolal se na každou laskavost, kterou mu na obou stranách hranice někdo dluží, a stejně skončil s prázdnýma rukama.“

Zbýval jen jeden možný tah. Musíme tomu parchantovi dát přesně to, co chce. Nebo aspoň vytvořit zdání, že mě má na dosah, na dost dlouhou dobu, abychom kolem něj stačili zatáhnout promyšlenou síť.

„Jak to tak vidím, nemáme na vybranou,“ prohlásil jsem.

„Potřebujeme Navarra vylákat na světlo. Nebo aspoň jeho vojáky. Víme, že si o mně myslí, že mám informace, které shání. Tak ho necháme, ať si pro ně přijde.“

„Pokud je to vůbec on,“ podotkl Villaverde. „Zatím nemáme žádný neprůstřelný důkaz.“

„Na tom nezáleží. Tohle zabere v každém případě. Jen se musíme dohodnout, jak to provést, aby mu připadalo dost bezpečné po mně vystartovat, a já přitom měl krytí.“

Villaverdeho ponurý výraz prozrazoval, že nad mojí ochotou udělat ze sebe návnadu nijak nejásá. Čišela z něj frustrace jako hrom, a lítost, že mi nemá čím oponovat.

„Máte někdo nějaký jiný nápad?“ Nechal jsem tu otázku chvíli viset ve vzduchu. „No tak vidíte. Pojďme si promluvit, jak ho nachytat.“

Munro, odjakživa tvrdý pragmatik, okamžitě spustil: „Tisková konference. Může ji vést ta ženská z šerifova úřadu.

Zúčastní se jí Lupo. Fugateova vdova. Psychiatr, pokud možno armádní, jestli nějakého dokážeme sehnat. Ty sice nemůžeš sedět přímo za stolem, ale vypustíme do světa, že tam z nějakého důvodu budeš. Uspořádáme tu tiskovku někde, kde jsou aspoň tři východy. U dvou rozestavíme fůru policajtů, třetí necháme naoko nehlídaný. Ty si pak odskočíš vyřídit telefonní hovor nebo tak něco, on po tobě vyrukuje a zaklapneme past.“

Villaverde zavrtěl hlavou a zatvářil se naprosto nevěřícně. Viděl jsem na něm, že zápalná šňůra dohořela a schyluje se k explozi. „Po tom, co se zrovna stalo? Chcete mu naservírovat pod nos tolik lidí? Nepřipadá v úvahu.“

Od našeho seznámení to bylo poprvé, kdy ztratil klid.

Dveře se otevřely, ale místo kávy se v nich objevil jeden z mladších agentů s tenkou hnědou složkou v ruce a zamířil k Villaverdemu.

„Toxikologická zpráva Eliho Walkera.“ Předal mu ji a doplnil: „Na zprávě Rickyho Torrese už makají, až se od nich kouří. Šerifův úřad už volal starostovi. Měla by být hotová do večera.“

Když odešel, Villaverde otevřel složku a přelétl pohledem jediný list papíru uvnitř. S významným pohledem mi ho podal.

Walker měl v krvi organickou paralyzující látku.

Kombinaci pavoučího a ještěrčího jedu, konkrétně jedu snovačky hnědé, Latrodectus geometricus, a korovce mexického neboli Heloderma horridum z čeledi Helodermatidae. A ještě třetího neurotoxinu, který laboratoř nedokázala určit.

Hodil jsem papír Munroovi. „A pak mi vykládej, že nemáme co dělat s El Brujem.“

Munro si zprávu přečetl a aspoň projednou mlčel jako ryba.

V patách agentovi s toxikologickou zprávou dorazilo naše občerstvení a všichni tři jsme se oddali tisíckrát procvičenému rituálu, sypali si cukr ze sáčků do kafe a přebalovali přecpané sendviče tak, abychom se při jídle nepokapali mastnotou. Umožnilo nám to na chvíli pustit případ z hlavy a věnovat se sami sobě. Normálně jsem takové okamžiky vyhrazoval myšlenkám na Tess, ale tentokrát se do popředí katapultoval Alex.

Tohle si nezaslouží.

Spolkl jsem napůl rozžvýkané sousto. „Vystoupím zítra ráno v televizních zprávách. Jenom já, nikdo jiný. Ať kolem toho udělají humbuk, můžou třeba vypíchnout, že přinesou exkluzívní rozhovor s agentem FBI, který se podílí na vyšetřování, cokoli, hlavně aby se to Navarrovi zaručeně doneslo. Přijedu a odjedu sám. Policie bude ve studiu, ale ne venku. Přinejmenším ne na očích. Rozehrajeme to na několika frontách. Budu v bezpečí, dokud si bude myslet, že jsem mu ještě neřekl všechno, co vím, a já si ohlídám, abych držel pusu na zámek, jak dlouho bude potřeba.“

Villaverde si usrkl kávy a znovu potřásl hlavou, ale tentokrát odevzdaně.

Došly nám všechny jiné možnosti, a pokud můžeme toho úchylného zmetka chytit jen za tu cenu, že se přímo vystavím nebezpečí, včetně domorodých farmak a odstraňování tělesných orgánů –, pak budiž. Vždyť od chvíle, kdy tenhle prokletý blázinec vypukl, potkalo totéž Michelle, Tess, Alexe a spoustu dalších. Nebudu na tom o nic hůř než oni.

Byl jsem připraven.

Člověk koneckonců umře jen jednou, viďte?

56. kapitola

Tess nevěděla, co si počít.

Byla rozčilená na nejvyšší míru, krev jí zběsile tepala v žilách. Připadalo jí, že se jí náhle otevřely oči, že se její mysl vyprostila z řetězů a volně se potuluje nezmapovaným územím. Několik hodin si pročítala Stephensonovu webstránku a nakonec na ni dorážely ze všech stran otázky a zároveň se v ní přetahovaly o nadvládu nejrůznější náhledy a dožadovaly se, ať z nich vyvodí správný závěr.

Netušila, odkud začít. Nejdotěrnější otázku, která jí nejvíc ležela na srdci, se bála položit, a přitom věděla, že musí. Jen si nebyla jistá, jestli to dokáže. Nebylo to fér.

Nebylo to správné.

Vždyť jsou mu pouhopouhé čtyři roky.

Vtom jí zazvonil telefon, jako by ji chtěl vytrhnout z těch muk. Roztržitě na něj civěla a pak poznala předvolbu.

510.

Berkeley.

Okamžitě hovor přijala.

Volala jí Stephensonova asistentka Marya.

„Právě jsem si poslechla váš vzkaz,“ řekla. „To s paní Martinezovou mě moc mrzí. Je to prostě… hrozné. Co se jí stalo?“

Tess prozradila jen tolik, že Michelle zabil ozbrojený útočník, který pronikl k ní domů, a že Alex je teď v péči svého biologického otce. Pak ženě objasnila, co je zač ona sama.

„Mluvila jsem s Alexovou učitelkou,“ dodala. „Řekla mi, že si Alex prochází těžkým obdobím. Doufala jsem, že bych si o tom mohla popovídat s profesorem Stephensonem.“

„Dean vám za daných okolností určitě bude chtít pomoct,“ řekla Marya. „Potíž vězí v tom, že je pryč.“

„Je pryč?“

„Bohužel ano.“ Ženin hlas zněl nejistě.

Tess se odmlčela; Maryin tón ji bůhvíproč zarazil.

„A víte, kdy se vrátí?“

Marya pořád mluvila váhavě. „Přesně to nevím.“

Tessin vnitřní radar se zapnul na maximální výkon.

„A… mohla bych mu zavolat? Víte, kde ho zastihnu?“

„Je mi líto, ale nevím. Neřekl mi, kam se chystá, a na mobilu má jen hlasovou schránku.“

Na Tess se hrnuly varovné signály. „Jak dlouho už je pryč?“

„Asi deset dní. Od začátku minulého týdne.“

„A neřekl vám, kam jede?“

„Ne. Jen mi nechal vzkaz, že si potřebuje ověřit jeden nový případ a bude nějakou dobu pryč.“

To působilo dost zvláštně. „Dělá to často?“

„Ne, to ne. Obvykle napřed vyšle někoho ze svých výzkumníků. Takový spěch nemá v povaze. Navíc má nabitý kalendář, už jsem si musela odbýt pár nepříjemných telefonátů a změnit všechny naplánované termíny.“

„Nemůžete se na něj někoho zeptat? Má manželku, žije s někým?“

„Je rozvedený,“ odpověděla Marya. „A žije sám.“

Tess se div nezavařil mozek. Chrlil nové a nové hypotézy, vytvářel další možná spojení.

Polkla a pak se Marye zeptala: „Povězte mi jedno, nosí profesor Stephenson kontaktní čočky?“

„Nosí.“ Marya zněla zaskočeně. „Proč se ptáte?“

Tess cítila tlak ve spáncích. Nevěděla, co na to říct.

Potřebovala hovor co nejrychleji ukončit. „Ještě vám zavolám. Musím si ověřit pár věcí. Moc jste mi pomohla.

A dejte mi prosím vědět, kdyby se vám ozval.“

Zavěsila a zhluboka se nadechla.

Teď už před tím nemůže uhýbat. Přímo to na ni křičí a kope kolem sebe.

Obrnila se a vešla do domu.

Vzala si v ložnici Alexovu kresbu a zamířila za Julií.

Zastihla ji v kuchyni, jak Alexovi připravuje sendvič s burákovou pomazánkou a sklenici mléka.

„Je u sebe v pokoji?“ zeptala se.

Julie přitakala. „Zrovna ho chci zavolat, ať se jde najíst.“

„Nevadí ti, když za ním napřed na chvilku zajdu?“

Julie se zatvářila zaraženě, ale ovládla se. „Jasně že ne.“

Alex si na podlaze hrál s figurkami. Když k němu Tess vešla, ohlédl se po ní, ale nic neřekl.

„Ahoj, tak jak se dneska má Ben?“

Alex pokrčil rameny. „Pomáhá dědovi Maxovi zachránit Gwen.“

„To má určitě plné ruce práce.“

Posadila se na zem vedle něj. „Alexi, potřebuju si s tebou o něčem popovídat.“

Ani se na ni nepodíval.

„Už jsem se tě na to ptala, ale potřebuju se tě zeptat znova a potřebuju, abys mi odpověděl. Je to moc a moc důležité.“ Po krátkém zaváhání dodala: „Mluvila jsem s máminým kamarádem Deanem. Říkal, že je to tak v pořádku. Že se mnou o tom smíš mluvit.“

Srdce jí v hrudi zběsile tlouklo, žíly jí pulsovaly napětím. Vzala kresbu a položila ji na zem před Alexe.

„Potřebuju to vědět, Alexi.“ Ukázala na nakreslenou postavu, která vypadala, že Alexovi vyhrožuje. A že na něj míří zbraní.

Poklepala na ni prstem.

„Potřebuju vědět, kdo to je. Potřebuju, abys mi to pověděl.“

Bez hnutí na kresbu zíral, a tajil přitom dech.

„Prosím tě, Alexi,“ neléhala jemně. „Vážně to potřebuju vědět. Zůstane to jen mezi námi dvěma. Nemusíš se ničeho bát. Vůbec ničeho. Jsme kamarádi. Musíš mi věřit.“

Trošku pootevřel pusu a po očku se na ni podíval. Bylo na něm znát, že váhá.

Vřele a povzbudivě se na něj usmála. „Pověz mi to. Chci ti pomoct.“

Měl oči vykulené strachy. „Ale je tvůj kamarád,“

zamumlal.

Ta slova se do ní zabodla jako nůž.

Odpověď předem znala, ale potřebovala ji slyšet od něj.

Hrdlo se jí svíralo, sotva ze sebe vypravila hlásku, ale vzchopila se a řekla: „Kdo, Alexi? Kdo je můj kamarád?“

Našpulil rty a celý se schoulil do sebe, jako by se mu hrozně příčilo to vyslovit, ale nakonec odpověděl: „Reilly.“

Vzhlédl k ní, ve tváři strach a zmatek.

„Reilly mě zabil. Zastřelil mě.“ Zvedl si ruku k hlavě a namířil si prstem doprostřed čela. „Sem.“

Pokývala hlavou, celá strnulá, jako by byla v transu.

„Řekni mi, co si pamatuješ, Alexi. Pověz mi úplně všechno.“

A Alex jí to pověděl.

Úplně všechno.

Když skončil, přisunula se k němu blíž a objala ho.

Tiskla si ho pevně k sobě, něžně ho hladila po vlasech a cítila na hrudi, jak mu buší srdce.

Dlouho ho objímala, pak mu dala pusu, vstala a vyšla z jeho pokoje. Pomalou chůzí zamířila do obýváku. Měla pocit, jako by propadla prasklinou v zamrzlém jezeře a bezmocně se plácala v ledové, černočerné temnotě.

Našla svůj telefon a vytočila Reillyho číslo.

„Potřebuju, abys sem přijel, Seane,“ řekla mu. „Hned jak to půjde. Musíme si promluvit.“

Slíbil, že přijede, jakmile bude moci.

Zavěsila, upírala zrak do slábnoucího světla a nešlo jí do hlavy, jak se mohla tak hrozně mýlit ve všem, co si myslela, že ví o svém světě.

57. kapitola

Když jel Villaverde domů a pozoroval, jak před ním na sytě růžovofialovém pozadí zapadá slunce, rozhodl se, že ráno vstane před rozbřeskem a zajede si zasurfovat na Blackovu pláž.

Než ho jako zvláštního agenta pověřili vedením úřadu, dělával to nejméně třikrát týdně. Jakmile nad hřebeny hor na východě vykoukly první sluneční paprsky, odjel po pobřeží o deset kilometrů výš k sandiegské veřejné univerzitě, odstavil auto na skoro prázdném parkovišti a sešel z útesu příkrou stezkou na pláž s nejlepšími vlnami široko daleko.

Dvě hodiny se vozil na někdy až třímetrovém příboji, pak se stavil v La Jolla Village Drive na snídani a zamířil zpátky na jih. V půl deváté už seděl za pracovním stolem.

Poté, co převzal odpovědnost za terénní úřad v San Diegu, byl rád, když se mu povedlo zasurfovat si jednou týdně na Pacifické pláži. Měla sice tu výhodu, že se nacházela pouhých osm bloků od jeho domova, ale příbojové vlny kolísaly a nikdy se nepřehouply přes metr. Dodnes mu nešlo do hlavy, jak kdokoli z FBI zvládne skloubit práci s rodinou a přitom si ještě uloupnout chvíli času pro sebe. Když se před třemi roky rozešel s Gillian, přestěhovala se se svojí firmou do Chicaga, zatímco on se rozhodl zůstat v San Diegu –, týdny se mučil přemítáním, jestli právě nezahodil jedinou rozumnou šanci pořídit si děti. Ale jak dny a týdny míjely, uvědomoval si, že je daleko šťastnější sám.

Sjel z Grand Avenue, dojel o tři bloky dál ke svému domu a opatrně odbočil s Chevroletem Traverse na příjezdovku. Vmanévrovat SUV na úzkou, strmě stoupající cestičku vyžadovalo přímo chirurgickou přesnost, ale praxe měl bohatě a vždycky se mu povedlo zastavit tak, aby zadní konec nepřečníval do chodníku.

Sebral z podlážky u sedadla spolujezdce nákup; zastavil se cestou v mexickém grilu Margo’s pro jídlo s sebou a v supermarketu Vons si koupil šestibalení piva. Když zabuchoval dvířka, jako pokaždé při večerním návratu domů podvědomě přelétl pohledem ulici. Všechno vypadalo normálně. Jako každý den. Těšil se, jak se uvelebí před televizí. Na rozdíl od mnoha poldů, které znal, si nikdy nenosil práci domů. Zažil zhroucení jednoho svého parťáka, který byl posedlý řešením zvlášť krutého a spletitého případu gangsterské vraždy, ale už předtím si stanovil pravidlo, že v kanceláři se pracuje a doma relaxuje. Občas to samozřejmě znamenalo zůstat v práci třeba do tří do rána anebo i přes noc, v jedné konferenční místnosti měli ohromně pohodlnou pohovku –, ale před cestou domů pokaždé dodělal všechno, co bylo potřeba.

Odemkl dveře, sesbíral z podlahy poštu, rozsvítil a došel do kuchyně. Otevřel si pivo a dlouze si lokl. Zítra si dokonale vyčistí hlavu na Blackově pláži, dorazí do práce časně a dohlédne na přípravu léčky ve zpravodajském studiu KGTV na ulici Air Way. S Reillym už absolvovali konferenční hovor s hlavním editorem zpráv a výkonným ředitelem stanice. Souhlasili, že odvysílají rozhovor s Reillym a budou už od šesti ráno zařazovat upoutávky, takže El Brujo bude mít spoustu času připravit akci.

Villaverde doufal, že mu ji zhatí.

Jednou provždy.

Vtom zazvonil zvonek. Villaverde si ještě jednou lokl piva, postavil láhev a šel ke dveřím. Prve se nenamáhal za sebou zavírat; noc byla vlahá a měl rád, když domem províval vítr. Za sítěnou clonou proti hmyzu stál vysoký muž se snědou pletí, v dokonale střiženém obleku. Rozpačitě mu zamával na pozdrav. Tvářil se nejistě.

„Promiňte, jsem tady dobře u Pragerových?“ zeptal se.

Villaverde instinktivně zajel levou rukou ke glocku u pasu a pravou poodtáhl sítěné dveře tak, aby škvírou nebylo vidět zbraň.

„Bydlí vedle,“ řekl příchozímu. „V padesát osmičce.“

„Jéje, tak pardon,“ usmál se muž kajícně a zamnul si pečlivě pěstěnou rukou několikadenní strniště na bradě.

Rukou, která měla cosi kolem zápěstí.

Umně vypracovaný kožený náramek.

Villaverde na ní utkvěl pohledem a přesně v okamžiku, kdy si spojil náramek s videem z vozu šerifova zástupce, dolehlo k jeho uším slabé cvaknutí zadních dveří do kuchyně.

O krok couvl a vytáhl z pouzdra zbraň, ale než ji stačil zvednout, muž u dveří zaútočil, chytil ho oběma rukama za levou paži a pokusil se mu ji zkroutit za záda.

Villaverde ten chvat znal. Povolil rameno, přenesl váhu a kopancem podrazil útočníkovi nohy. Muž ho jednou rukou pustil, ale druhou mu dál pevně svíral předloktí. Villaverde mu znehybnil spodek těla a bušil mu pěstí do žaludku, ale přitom se natočil dozadu, aby čelil pistolí tomu druhému, o kterém věděl, že přiběhne každou vteřinou.

Když přesouval hlaveň novým směrem, projela mu pravým stehnem ostrá bolest. Podíval se tam a uviděl, jak mu z nohy trčí tenký kovový bodec. V návalu hrůzy pochopil, že se ten muž nechal porazit schválně, aby ho mohl píchnout.

Vypálil několik ran po tom druhém, který se blížil z kuchyně, ale svět se mu před očima rozplýval a svaly proti jeho vůli ochabovaly. Střely šly pánubohu do oken.

Cítil, jak upadá do spánku, a těsně předtím, než úplně ztratil vědomí, si pomyslel, že je krajně nepravděpodobné, že si zítra ráno zajezdí na vlnách.

58. kapitola

Už na první pohled se Tess zdála ukrutně vyděšená.

Zřejmě chtěla jít rovnou k věci, protože hned jak jsem vkročil dovnitř, odvedla mě pryč od domu do zahrady. Netušil jsem, co ji tak trápí, ale předpokládal jsem, že je to následek naší rozmluvy z předchozího večera, a bál jsem se, že nás nečeká příjemné povídání.

Překvapilo mě, když vyhrkla: „Volala jsem tomu psychiatrovi, Deanu Stephensonovi.“

Čekal jsem ledacos, ale tohle ne.

„Tomu, co k němu podle tebe chodila Michelle s Alexem?“

„Ano. Ukázalo se, že to není jen tak ledajaký psychiatr.

Sice provozuje dětskou psychiatrii, ale také vede katedru psychiatrie a neurobehaviorálních věd v Berkeley. Přesněji řečeno, její sekci nazvanou Oddělení percepčních studií.“

Nebyl jsem si jistý, kam tím míří a co je na tom tak naléhavého. Ale důležité to zřejmě bylo. Vynasnažil jsem se potlačit uštěpačný tón. „Aha,“ řekl jsem, ačkoli jsem to slovo asi protáhl trochu víc, než bylo moudré.

„Hlavní téma, kterému se věnuje, kterému věnoval přes čtyřicet let studia a práce v terénu,“ vysvětlovala, „je výzkum přežívání.“

Odmlčela se a střelila po mně pohledem, jako by čekala nějaký náznak, jestli vím, o čem je řeč. Udělal jsem obličej, abych jí dal najevo, že ne. „Co to má být?“

„Výzkum přežívání se zabývá tím, jestli něco z nás může přežít smrt tělesné schránky.“

Přežít smrt tělesné schránky? Začínal jsem se v tom ztrácet. „O čem to mluvíš?“

„Lidé jako Stephenson zkoumají, jestli naše duše dokáže přežít smrt těla. Dělají to tak, že studují stavy blízké smrti a mimotělní zážitky, zjevení u smrtelného lože, posmrtnou komunikaci… a to, co nazývají ,transmigrace duše‘. Právě na tu se specializuje Stephenson. Na reinkarnaci.“

„Takže… ty tvrdíš, že chlap, kterého si Michelle vybrala pro Alexe, je odborník na stěhování duší?“

„Ano. A než začneš obracet oči k nebi, jak to tak rád děláš, nezapomeň na jedno: Mluvíme o vysoce vzdělaném, vědecky aktivním akademikovi, chápeš? Není to duchařský šarlatán v turbanu někde v zábavním parku, kam Michelle s Alexem zašla. Ten člověk je mezi parapsychology legenda, i když parapsychologická komunita není velká z důvodů, které si jistě umíš představit, třeba už kvůli svému jménu.

Stephenson má skvělé reference. Doktorát z Harvardu. Je plně kvalifikovaný psychoanalytik a publikoval desítky, ne-li stovky studií o psychiatrii v nejrůznějších odborných časopisech. Napsal knihy, které na univerzitách patří k povinné četbě. Má za sebou stáže v nejprestižnějších nemocnicích. Je uznávaným příslušníkem medicínské elity.“

„A studuje reinkarnaci,“ zopakoval jsem a dal si záležet, aby do mého tónu neprosákl cynismus. Chtěl jsem se ujistit, že mi něco neuniká, a tak jsem se zeptal: „Takže on v ni věří?“

„Ano. Tedy… svým způsobem, tak trochu zdrženlivě.

Během let prostudoval tisíce údajných případů. Pracuje pro něj tým výzkumníků. Nezabývá se reinkarnační terapií ani hypnotizováním dospělých, tomu nevěří. Zkoumá jen případy dětí, u kterých se projevuje fenomén, kterému se říká spontánní vzpomínky. Vybavují si různé věci. Naprosto nečekaně. Ale Stephenson navzdory všem dílčím důkazům, které za léta posbíral, nechce tvrdit nic, co nemůže stoprocentně prokázat. Uznává, že žádný definitivní důkaz reinkarnace nemá. Říká jenom, že v mnoha případech, které studoval, je reinkarnace nejlepším možným vysvětlením, s jakým dokáže přijít. Že nejlépe odpovídá situaci.

Definitivně ale nic dokázat nemůže, jestli mi rozumíš.“

Pořád mi to připadalo jako ideální nahrávka na smeč pro vědecké skeptiky typu Jamese Randiho, ale když něco bere vážně Tess, vyplácí se našpicovat uši. O tom jsem se během let poučil a byly to drsné lekce.

„No dobře,“ řekl jsem. „Jak to souvisí s Alexem?“

„Zdá se, že Alex vykazuje zvláštní chování, chování, které naznačuje reinkarnaci.“

„Spontánní vzpomínky?“

„Ano.“

„Co například? Myslíš ty kresby, cos mi ukazovala?“

„Částečně taky,“ odvětila. Upírala na mě pohled plný zaujetí a ruce jí při řeči jen poletovaly. „Obvykle to bývá tak, že děti, které si údajně vzpomínají na svoje minulé životy, o nich začnou povídat už v hodně raném věku, někdy hned, jak se naučí mluvit. Začnou vykládat věci, o kterých by normálně neměly vědět, zmiňují jména lidí, se kterými se nikdy nesetkaly, a míst, kde nikdy nebyly, občas v jazyce, kterému se nikdy neučily. Mluví o záležitostech nepřiměřených jejich věku, třeba o technických vlastnostech letadla z druhé světové války, uvidí ho na obrázku a poznají, jestli ta věc přivěšená pod křídlem je bomba, anebo odhoditelná přídavná nádrž. O nečekaných detailech. A když o nich mluví, vyjadřují se výstižněji a srozumitelněji než jindy. Lépe, než odpovídá jejich věku. Další typický rys je, že tyhle vzpomínky v šesti, sedmi letech vymizí. Teoreticky proto, že je vytěs ní jiné, ty ze současnosti.“

Ze všech sil jsem se snažil přistupovat k jejím slovům bez předsudků. „Takže ty tvrdíš, že si Alex pamatuje něco ze svého bývalého života?“

„Jeho učitelka říkala, že začal povídat věci, které Michelle zarážely. A některé prý překvapily i ji. A jsou tu ty kresby. A má noční můry. Michelle o tom zřejmě nerada mluvila, ale právě kvůli tomu s ním asi zašla za Stephensonem.“

Zkusil jsem si Michelle v té situaci představit. Kupodivu mi to šlo docela snadno, možná kvůli její zálibě v New Age, ze které jsem si tolik utahoval. Neříkám, že jsem těm teoriím věřil. Říkám jen, že jsem chápal, proč by tak uvažovala a vzala Alexe k někomu, jako je Stephenson.

Tess mi zřejmě vyčetla z tváře pochyby. „Myslíš si, že je to nesmysl.“

„Ne, i když… co já vím?“

Vyčítavě nade mnou potřásla hlavou. „Hele, taky se k takovým věcem stavím skepticky. Ale po tom všem, co jsem si přečetla o Stephensonovi a jeho práci… Je to neuvěřitelné, Seane. Ty děti, které zkoumal, a jejich příběhy… Stephenson a jeho tým nejsou naivní. Přistupují k jednotlivým případům, jako by sami byli reinkarnací Sherlocka Holmese. Vyslýchají ta děcka a všechny lidi z jejich okolí, rodinné příslušníky ze současného i předchozího života. Všechno zaznamenávají a křížově kontrolují, slovo za slovem, a celou dobu vlastně hledají důvody k odmítnutí. Snaží se najít mezery, alternativní vysvětlení anebo se dopátrat, jestli rodiče nezaměňují přání za skutečnost nebo se nenechávají bezděčně ovlivnit zděděnou kulturou, a samozřejmě hledají i vyložené podvody. Jenže v některých případech, během let jich objevili na tucty, nakonec došli k přesvědčení, že ty děti snad opravdu mohou být
reinkarnované duše. A nejde jen o vzpomínky. Některé děti vykazují tělesné známky propojení s tím, co prohlašují za svůj minulý život. Na Stephensonově webové stránce najdeš takových příběhů plno. Berou dech. Jedno dítě, které začalo vyprávět o svém minulém životě, se narodilo s vážnou vrozenou vadou, s nedovyvinutou plícnicí. V necelých třech letech vykládalo matce takové věci, jako ,když jsi byla malá, nikdy jsem tě nebil, ani když jsi hrozně zlobila‘ a pamatovalo si nejrůznější věci o jejím dědečkovi. Byl newyorský policajt a zahynul dávno před jeho narozením, když se snažil překazit ozbrojenou loupež. Zasáhlo ho šest střelných ran. Kulka, která ho dorazila, mu vlétla do zad, prošla plící a protrhla velkou tepnu, takže vykrvácel. Chceš hádat, která tepna to byla?“

Ani nečekala na odpověď. Obličej jí zářil vzrušením.

„Plícnice. A jiný chlapeček se vzpomínkami na minulý život měl pod bradou mateřské znamínko. Minulý život, o kterém mluvil, odpovídal jednomu drogovému překupníkovi, který se zabil tak, že si přitiskl hlaveň pod bradu a zmáčkl spoušť.

Když Stephenson a jeho lidé ten případ zkoumali, opatřili si koronerovu zprávu a výpovědi očitých svědků. Pak prohlédli to dítě důkladněji a víš, co našli? Holé místo na temeni přesně v místě, kudy podle pitevního protokolu vyšla střela ven. Na Stephensonově stránce se píše, že v mnoha případech, kdy našli znamínko odpovídající vstupní ráně po kulce, našli i druhé, které podle pitvy odpovídalo ráně výstupní. Jde z toho hlava kolem.“

Ta moje tedy docela určitě. Na můj zdravý rozum útočily dvě přílivové vlny. Jedna mi připomínala, že mi tohle všechno vykládá Tess, a Tess má perfektně vyladěný detektor na pitomosti, kterému věřím. Druhou představoval sám Stephenson. Fakt, že člověk s doktorátem z Harvardu a prvotřídními referencemi věnuje život studiu stovek případů a dospěje k přesvědčení, že mnohé z nich nelze odbýt mávnutím ruky. Nechtělo se mi věřit, že tu doopravdy sedím a zaobírám se tím šíleným konceptem, ale proti mojí vůli mě zaujal, takže jsem se uslyšel, jak se ptám: „Vyskytuje se ve všech minulých životech, na které si ty děti vzpomínají, násilná smrt? Copak se žádné nepamatuje na život, který skončil mírumilovně v posteli?“

Tess si mě nejistě změřila, jako by váhala, jestli to myslím vážně. Nedělal jsem si legraci. Nevím, k jakému závěru se dobrala, ale nakonec řekla: „Většina případů, které zkoumal, nějakých sedmdesát procent, se týká životů, které neskončily přirozeně. Ti lidé se zabili při autonehodách, někdo je zastřelil, zavraždil nebo je potkal nějaký jiný násilný konec. Podle Stephensonovy teorie může šok z takové smrti narušit přirozený chod věcí a způsobit, že si duše uchová víc vzpomínek než za normálních okolností.“ Zmlkla a zase mě zkoumavě pozorovala. „Nevím, čemu věřit, ale… musíš uznat, že jsou to dost pádné důkazy.“

„Ale ne nezvratné,“ připomněl jsem jí. Pak jsem přikývl.

„Jo, vážně je to divné. Až z toho jde trochu strach. Ale co Alex? Co o něm povídal?“

Tess se zatvářila rozpačitě. „Nevím. Mluvila jsem jen s jeho sekretářkou.“

„No a?“

„Stephenson je někde pryč. Nevěděla kde.“ Rysy se jí napjaly a já poznal, že se chystá kousnout do kyselého jablka.

„Myslím, že ten tvůj vězněný vědec byl Stephenson, Seane.

Ten ze suterénu pod klubovnou motorkářů. Našli jste tam kontaktní čočku, viď?“

Úplně mi to vzalo dech, a probudil se ve mně upřímný zájem. „Proč myslíš, že to byl on?“

„Před deseti dny zavolal sekretářce a prohlásil, že musí odjet. Neřekl kam ani na jak dlouho. Nezvedá mobil. Nic podobného nikdy dřív neudělal.“ Odmlčela se, stísněně si povzdechla a dodala: „A nosí kontaktní čočky.“

Jako spousta jiných lidí. „Co dál?“

Zaváhala.

„Ale no tak, Tess. Je ti vidět na nose, že jsi přesvědčená, že si neodskočil do Vegas na flám, takže za tím musí být něco víc. Ven s tím.“

Dělalo jí potíže snést můj pohled a všiml jsem si, že se chvěje. Zčistajasna se mi vybavilo, o čem se při výslechu zmínila Karen Walkerová, že poslední člověk, kterého motorkáři unesli, byl odněkud od San Franciska.

Stephenson žil v Berkeley.

Po zádech mi přejel mráz. Tess si přisedla blíž.

„Myslím, že ta banda nestojí o tebe, Seane,“ řekla.

„Myslím, že jdou celou dobu po Alexovi. Proto nás pořád pronásledují. A proto unesli Stephensona.“

„Proč?“ zeptal jsem se a všechno se ve mně napjalo.

„Proč by chtěli Alexe?“

Setkala se s mým pohledem a tváří jí přelétl stín.

„Protože si o něm myslí, že je reinkarnací McKinnona. Jak to tak vypadá, tvůj syn je možná reinkarnací muže, kterého jsi zabil.“

59. kapitola

Villaverde se probral ve velké vzdušné místnosti.

Rozhlédl se a uviděl, že je to něco jako tělocvična. Drahá domácí tělocvična. Přímo před ním stály v řadě čelem ke skleněné stěně crossový trenažér, veslovací trenažér a cvičební plošina Power Plate. Přes ně viděl za sklem moře třpytící se v měsíčním světle a pochopil, že se nachází v pobřežní vile. Což by bylo báječné, kdyby neměl zápěstí a kotníky přivázané k ocelovým cvičebním tyčím zapuštěným do zdi.

Navíc byl od pasu nahoru nahý.

Zavřel oči a snažil se rozpomenout, co a jak se mu přihodilo. Omámili ho, to bylo jediné, co věděl.

El Brujo.

Ten šílený parchant ho unesl přímo z domova. A to nebylo vůbec snadné. Domácí adresy zaměstnanců FBI podléhají důkladnému utajení. Získat je není žádná hračka.

Potom si vybavil zbytek dne a všechno začalo dávat smysl.

Nákupní centrum v Mission Valley. Torres, vypuštěný na svobodu s pistolí. Zdánlivě to nemělo hlavu ani patu, jenže šlo o kouřovou clonu. Museli ho odtamtud sledovat, i když si na to vždycky, čistě instinktivně, dával pozor. Pak mu došlo, že pravděpodobně napíchli jeho SUV. No ovšem.

Někdo se k vozu připlížil a umístil na něj sledovací zařízení.

Anebo možná stačilo přilepit k němu zapnutý mobil a sledovat ten.

Ale proč sledovali zrovna jeho?

Reilly.

Šli po Reillym. Doufali, že přidělají tracker na jeho auto, jenže nemohli, protože ho Villaverde přivezl ve svém.

A tím si podepsal rozsudek smrti. Vůbec o tom nepochyboval.

Nemít děti, a dokonce ani milenku, se najednou jevilo nadmíru rozumně.

Zkusil škubnout za pásku, kterou ho připoutali, ale držela pevně. Paže měl vodorovně roztažené a nohy do véčka, byl jako moucha přilepená na mucholapce.

A ještě něco. Měl ztěžklou hlavu. Ztěžklou, a zpomalenou. I reflexy mu otupěly.

Zaslechl za dveřmi kroky a otočil se, aby viděl, kdo jde.

Dveře tělocvičny se otevřely a dovnitř vkročil muž. Byl úpravně oblečený v černé košili s rozhalenkou a drahých šedivých vycházkových kalhotách. Na nohou měl tmavé kožené mokasíny bez ponožek. Hladké černé vlasy si sčesal dozadu brilantinou.

V ruce držel krátký široký nůž se zakřivenou čepelí.

Když stanul proti Villaverdemu, agent se setkal s jeho očima a projelo jím podivné zachvění. Pozorovaly ho s nečitelným zaujetím; byly to oči, které se do objektu vpíjejí s pronikavostí laseru, ale přitom stihnou sledovat všechno kolem, oči, které bez sebemenšího náznaku emocí lhostejně odvrhnou cokoli, co už prozkoumaly.

V jejich pohledu pochytil nepatrné ujištění, jako by říkaly „ano, jsem to já“. A s neochvějnou jistotou si uvědomil, že tohle je Navarro.

„Nemyslete si, že…“

„Pšt,“ položil mu ten muž prsty ke rtům a umlčel ho. Pak zvedl nůž a pomalounku jím opsal kruh po Villaverdeho obnaženém hrudníku. Nezajel hluboko, ale za nožem zůstala otevřená tenká rudá rána přes celý trup.

Villaverde si zakázal vykřiknout. Takovou satisfakci tomu pinche madre neposkytne. Navarro si ho nevzrušeně měřil a řezal ho do prsou znova a znova, otevíral vodorovné a svislé rány, které křižovaly kruh a utvářely symetrický vzor. Pak konečně poodstoupil, obdivně si obhlédl svoji ruční práci, vytáhl z kapsy hadřík a začal jím otírat čepel.

Villaverde měl pocit, že každou chvíli omdlí bolestí.

Snažil se nedívat na svůj rozřezaný hrudník, ale neubránil se tomu. Jeho trup se změnil ve změť krvavých šrámů a rozsekaného masa. Prudce krvácel, krev mu promáčela kalhoty, stékala přes boty a kapala na leštěnou podlahu tělocvičny. Žádný řez však zřejmě nezasáhl tepnu ani tělesné orgány.

Nechápal, proč ho Navarro mučí, aniž se vůbec obtěžoval položit mu nějakou otázku. Odedávna přemítal nad tím, jak by se asi v podobné situaci zachoval. Věřil, že nic neprozradí, bolest nebolest. Zemře tak jako tak, nemá cenu něco si namlouvat. Ale nabízely se různé varianty, jak využít posledních okamžiků života. Příliš trpěl, než aby se zmohl na vztek, a uvědomoval si, že nemá smysl vybíjet si pocit křivdy nadáváním. Ale aspoň něco říci musel. Čest si to vyžadovala.

„Ať jdeš, po čem chceš, stejně dobře víš, že dopadneš jako všichni ostatní, viď? Buď tě dostaneme my, nebo tě dřív nebo později odpraví někdo z těch tvých drogových kámošů a skončíš jako žrádlo pro psy, stejně jako ti před tebou.“

Navarro naklonil hlavu ke straně a koutkem úst se na Villaverdeho usmál. Pak vytáhl z kapsy malý kožený váček a rozvázal šňůrku, kterou byl stažený. S téměř nábožnou úctou ho zvedl do výšky a zašeptal několik slov v jazyce, jemuž Villaverde nerozuměl. Potom se Villaverdemu upřeně zadíval do očí.

„Pročisti si mozek a dobře se bav.“

Hrábl jednou rukou do váčku. Když ji zase vytáhl, měl dlaň plnou jemného šedého prášku, který se trochu podobal lidskému popelu. Popošel o krok blíž, takže se ocitl těsně u svého vězně, natáhl ruku, a aniž z něj spustil oči, vmasíroval mu prášek do otevřených ran na hrudi. Prášek pálil, příšerně –, ale Navarro neustával, přestože Villaverde řval tak zběsile, že měl pocit, že z toho jemu samotnému prasknou bubínky.

Pak Navarro přestal stejně náhle, jako začal. Obrátil se a poodešel stranou, jen cestou sebral ze stojanu ručník a otíral si ruce. Zůstal stát u prosklené stěny a zadíval se na moře.

Villaverde cítil, že bolest polevuje, a pak se mu najednou prudce rozeběhl puls. Vzpomněl si na Torrese a pochopil, že za chvíli ztratí vládu nad svou myslí.

Po několika minutách se k němu Navarro zase obrátil čelem a zůstal bez hnutí stát, upíral na něj oči a mumlal si cosi nesrozumitelného.

A vtom to Villaverde ucítil. Daleko dřív, než čekal.

Vyletěla mu teplota. Na obličeji mu naskákaly krůpěje potu. Rozbouřené žaludeční šťávy mu stoupaly hrdlem do úst, nutily ho ke zvracení a div se jimi neudusil. Zavřel oči, ale i pod víčky viděl divné primitivní tvary. Radši oči otevřel, ale ty podivnosti nemizely, proplouvaly před ním a odsouvaly Navarra a tělocvičnu do pozadí.

Znovu oči zavřel, aby se od toho chaosu odblokoval.

Zaplavily ho oslepující barvy, ale pak naráz zmizely, jako by kdosi za jeho víčky otočil vypínačem. Zavládla černota, hluboká a neprostupná, tma, jakou ještě nikdy nezažil.

Otevřel oči, zachvácen děsivým pomyšlením, že oslepl, načež se objevila ta stvoření. Příšerní syčící hadi a ještěři.

Deformované, lidem podobné postavy s vyceněnými tesáky na něj vrčely a útočily ze všech koutů. A za nimi černé stěny, které se blížily a stahovaly se kolem něj jako obří svěrák.

Rozječel se a stiskl víčka, aby se té hrůzy zbavil. Nutil se myslet na něco jiného, na něco uklidňujícího. Vzpomínal na svůj poslední surfařský výlet na Blackovu pláž, pokoušel se soustředit na převalující se vlny přicházející od podmořského příkopu vzdáleného kilometr od pobřeží. Na drsný oceánský příboj dorážející na břeh vlnu za vlnou, dokud se jejich energie nevybije ve vysoko vzdutém hřebeni. Snažil se vybavit si vůni moře, křik racků nad hlavou, radost z nezkrotné síly vln, když jim pádloval vstříc.

Chvilku to fungovalo. Když přišla jeho chvíle, pocítil blažený klid. Naskočil na prkno. Pokrčil kolena. Rozložil váhu těla. Jenže něco se proti němu řítilo. Nebyla to pláž. Ani oceán. Bylo to něco jiného. Cosi z hloubi jeho nitra. Ucítil, jak to do něj narazilo mnohem větší silou než kterákoli vlna, na které kdy jel. Vyrazilo mu to vzduch z plic. Nemohl dýchat a zoufale lapal po doušku kyslíku. Připadalo mu, že se všechny jeho orgány namáčkly na srdce, a pak se to podivné cosi prodralo ven řeznými ranami na jeho hrudníku.

Ve víru plamenů vyrazil ven tříhlavý had, tlustý jako hroznýš, černý a kluzký. Vynořil se mu z těla, rozvinul se a jeho hlavy se obtáčely kolem sebe do výšky, dokud se neocitly proti jeho obličeji a nevycenily na něj doširoka otevřené čelisti s řadami ostrých tesáků.

Villaverde viděl, jak mu z ran na prsou šlehají plameny, cítil pach své vlastní hořící kůže, jak se škvíří a taje ve spalujícím žáru. Věděl, že během pár vteřin shoří na popel; zaječel a pokusil se odvrátit od té zrůdy před sebou, jenže ta následovala pohyb jeho hlavy a stočila se zároveň s ní, takže mu dýchla přímo do upoceného obličeje a ozvěnou ze všech stran k němu dolehl její sykot: „Kde jsou?“

60. kapitola

Můj syn je reinkarnací muže, kterého jsem zabil.

Aspoň jsem měl dojem, že právě tohle Tess zrovna řekla.

Točila se mi z toho hlava a připadalo mi, že jsem to já, kdo prochází mimotělním zážitkem.

Bylo to absurdní a nezmohl jsem se na nic víc než na otázku: „O čem to mluvíš?“

„Ty věci, na které se Alex pamatuje. Zvířata a výjevy z deštných pralesů.“ Vytáhla Alexovy kresby a znova mi je strčila pod nos. „Domorodci, prostředí. Všechno přesně odpovídá McKinnonově minulosti. Trávil v těch končinách celý život.“ Chrlila ze sebe větu za větou s čím dál větším zanícením. „Tyhle rostliny. Používají se k medicínským účelům. A tahleta kresba,“ ukázala na obrázek s mužem kráčejícím po divoce oranžové zemi, „to je chození po žhavých uhlících. McKinnon si to vyzkoušel, dočetla jsem se o tom v jeho životopise. A taky ta bílá kytka, o které mi říkala jeho učitelka. Alex říkal, že má léčit srdeční potíže, ale že se ukázalo, že škodí. Objevil ji McKinnon. Vyhledala jsem si to. Pracoval tehdy pro velkou farmaceutickou společnost.

Financovali jeho výzkum a hradili mu cestovní výdaje.

McKinnon objevil rostlinu, která vypadala jako nadějný lék na vysoký cholesterol. Jenže testy dopadly špatně a on se s šéfy rozhádal, protože z toho léku dělali hotový zázrak, jen aby udrželi vysokou cenu akcií. Proto zanevřel na velké firmy a osamostatnil se. Alex mi o tom vyprávěl. Ne úplně dopodrobna, ale stačilo to, abych si dohledala další informace. Všechno do sebe zapadá.“

„Neblázni, Tess. Podívej se na ty obrázky,“ namítl jsem.

„Nejsou to žádné fotky, nemůžeš je považovat za důkaz. Jsou hodně nejasné a třeba v nich hledáš něco navíc právě proto, aby to do sebe zapadalo… Možná namaloval něco, co viděl v televizi nebo v některém čísle National Geographic. A ta záležitost s lékem na cholesterol? Třeba to zaslechl ve zprávách nebo o tom někdo vykládal.“

„Možná…, jenomže on si pamatuje tebe, Seane. Co tahle kresba?“ Podala mi obrázek, na kterém proti Alexovi stála tmavá postava, a poklepala na ni prstem. „Tvrdí, že jsi to ty.

Říká, žes ho zastřelil.“ Ťukla se ukazováčkem doprostřed čela. „Ranou přímo sem. Odvyprávěl mi celý ten příběh.

Úplně stejně jako ty. Do posledního detailu.“

Zaváhala a zmlkla. Podíval jsem se na kresbu znova, tentokrát pořádně. A stalo se cosi zvláštního. I když to byla jen dětská malůvka, zčistajasna jsem v ní uviděl něco víc.

Drsnou pravdu, citové pnutí, které na mou paměť zapůsobilo jako zpětný ráz a vyvolalo živé vzpomínky na onu noc.

Neskutečně mě zneklidňovala představa, že by mě Alex opravdu namaloval, jak stojím v té prokleté laboratoři, ale když jsem se teď na obrázek díval novýma očima, najednou se to nezdálo nemožné.

Jenže stát se to přece nemohlo.

„On to ví, Seane,“ pokračovala Tess. „Ví o té ženě.

O jejím dítěti. O tom muži, který byl s tebou a zastřelil je.“

Zasáhlo mě to jako úder kladivem. „Cože?“

„Vyprávěl mi o tom. Jak zemřeli. Jak se rozzuřil a dal se na útěk… Pověděl mi o laptopu a deníku, o otci Eusebiovi.

Ví o nich. Ví všechno.“ Do očí jí vyhrkly slzy. „Jak by o tom mohl vědět, Seane? Jak by mohlo čtyřleté dítě, které tenkrát ani nebylo na světě, o všech těch věcech vědět?“

Neuměl jsem jí odpovědět.

Dělalo mi potíže přijmout samu podstatu toho, co mi vykládala, natož detaily. Snažil jsem se získat odstup, vrátit se na úplný začátek a postupovat krok za krokem, vydolovat nějaký smysl v té čiré absurditě, kterou mi právě předhodila.

Ždímal jsem z mozku nějaké jiné vysvětlení, cupoval její teorii na kusy, ale vytrvale jsem narážel pořád na totéž, na nesporný fakt, který jsem nemohl jen tak lehce odpálkovat.

Od Michelle se o tom Alex nedozvěděl. Nikdy jsem jí nevyprávěl, jak přišel McKinnon o život, a už vůbec ne o tom, co provedl Munro. O těch věcech se nepsalo ani v žádné oficiální zprávě. Corliss na to dohlédl.

Zadíval jsem se Tess do očí a připadalo mi, že se řítím po hlavě do propasti. „To přece není možné…“

„Jak jinak by to věděl, Seane? Jak?“

A já stejně jako před chvilkou neměl po ruce odpověď.

Ale pochopil jsem. Pochopil jsem, oč celou dobu běží.

„Navarro se neshání po mně,“ řekl jsem a hlas mi ztvrdl vzteky. „Chce Alexe. Protože si o něm myslí, že je McKinnonovou reinkarnací. Protože chce recepturu té drogy.

Protože si myslí, že si ji Alex možná pamatuje.“

„Přesně tak,“ přitakala Tess. „Jeho cílem je Alex. Už od začátku.“

Odpovídalo to.

Zatraceně přesně to odpovídalo.

A jestli je to pravda, tak z bůhvíjakého záhadného, úchylného, karmického důvodu, nad kterým zůstává rozum stát, si ten, kdo těmihle věcmi vládne, usmyslel, že vyexpeduje duši muže, kterého jsem popravil, do těla mého vlastního syna.

Kreacionisté vykládají o inteligentním plánu inteligentního stvořitele. Zapomeňte na inteligentní plán.

Tohle byl perverzní, sadistický plán.

Sesunul jsem se na zem a opřel se zády o osaměle stojící strom. Připadal jsem si stejně opuštěný jako on. Pořád jsem si nebyl jistý, jestli tomu všemu věřím. Znělo to příliš šíleně, příliš neskutečně. Vyžadovalo by to od základu změnit všechno, v co věřím, a k tomu jsem ještě nedozrál. Jenže jsem tu teorii nemohl jen tak bezevšeho pustit k vodě. Při tom všem, co Tess vykutala, to prostě nešlo. A kdyby to byla pravda… Pomyšlení, že kdykoli se na mě, na svého otce, Alex podívá, uvidí svého vraha, bylo úděsné. Znova jsem se vrhl do hledání nějakého způsobu, jak Tessin závěr co nejrychleji zavrhnout, jak ho roztrhat na kusy a ty rozcupovat na nanočástice, aby už je nikdy nikdo neposkládal.

Nešlo to.

Měl jsem pocit, že se mi rozskočí hlava. Cítil jsem se jako astronaut, kterému při výstupu z kosmické lodi praskla přilba skafandru, a z duše jsem si přál, abych v hlubinách vesmíru opravdu byl, protože pokud se dá věřit filmovému Vetřelci, „ve vesmíru nikdo neuslyší tvůj křik“. Nejradši bych řval z plných plic. Jenže to nešlo. Tady ne. Ne před Tess, ne když je nablízku Alex a Julie a ten další agent. A tak jsem se jen sesul ještě níž, zaklonil hlavu a zavřel oči.

Tess se posadila vedle mě.

Po chvíli jsem se jí zeptal: „Ty si vážně myslíš, že je to možné?“

Dlouho mlčela a pak odpověděla: „Nevím, čemu věřit.

Když mám být upřímná, nevím ani, co chtít. Na jednu stranu si přeju, aby to možné bylo, a přitom doufám, že není.“

Položila mi ruku na paži a naklonila se blíž. „Nechci, aby to tak bylo, kvůli tobě. Kvůli Alexovi. Bylo by to tak… kruté.

A nefér. Mám chuť nafackovat si za to, že jsem do toho vůbec šťourala. Ale kdyby to skutečně byla pravda…, nemůžeme před tím strkat hlavu do písku. Je lepší postavit se tomu čelem, vyrovnat se s tím a napravit, co se dá, abyste s Alexem mohli navázat vztah, který si jako otec a syn zasloužíte.“

Zadívala se na noční nebe. Sledoval jsem směr jejího pohledu. Obloha se mi zdála nezměrnější a nekonečnější než kdy dřív.

„A jestli je to pravda… Ježíšikriste. Všechno se tím mění. Jestli pozemský život neznamená konec, jestli existuje naděje, že se vrátíme… To by bylo na úplně jinou debatu a nevím jistě, jestli ji chci vést zrovna teď.“

Přikývl jsem, spíš sám pro sebe. Tohle všechno může počkat. „Hlavně se musím postarat, aby byl Alex v bezpečí,“

řekl jsem jí. „Napořád. Jestli Navarro něčemu takovému věří, nebude Alex v bezpečí, dokud toho zmetka nezlikviduju. To musím zařídit především. A pak… vyřešíme to ostatní.“

Potřeboval jsem Navarra najít. A navždycky ho umlčet.

Ani za nic jsem nechtěl, aby cokoli z toho všeho vyšlo najevo, pronásledovalo by to Alexe celá léta a šeredně by mu to komplikovalo život. A taky jsem nemínil dopustit, aby si Navarro pouštěl pusu na špacír někde v cele a inspiroval hromadu dalších drogových bossů, aby mého syna naháněli jako slepici, co snáší zlatá vejce.

Musel jsem El Bruja najít.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že on mě najde dřív.

61. kapitola

Neslyšel jsem je přijít.

Bylo pozdě. Hodně pozdě, anebo hodně brzy, podle toho, jak se na to díváte. Nespal jsem, ale smysly jsem měl tak otupělé, že se nedalo říct ani to, že bych byl vzhůru. Byl jsem fyzicky i duševně na dně a spánek bych vřele uvítal. Na chvíli se mi ho dokonce dostalo. Možná na pár hodin. Pak se mi asi kolem půl páté ráno rozlétly oči a se spaním byl konec.

Julie a Cal, ten nový chlápek, se měli po dvou hodinách střídat na hlídce a já jim nabídl, že se s nimi o směny podělím. Měl jsem ale přijít na řadu až v šest. Přesto jsem byl vzhůru a civěl jsem do stropu. Možná jsem nebyl s to odpočívat, dokud nenajdu nějakou skulinu, jakýkoli způsob, jak potopit Tessinu teorii. Anebo mě vzbudilo něco jiného, náhle zbystřený sluch nebo jakýsi druh mimosmyslového vnímání, podle toho, jestli zvolíme čistě vědecké hledisko, anebo vzhledem k myšlenkám, které se mi honily hlavou, hledisko esoteričtější, a varovalo mě to před nebezpečím.

Ať tak či onak, byl jsem vzhůru, i když jen napůl, a ležel jsem v posteli vedle Tess polapen na tom rozčilujícím pomezí, kdy jste příliš unavení, než aby vám to myslelo, ale příliš psychicky rozbolavělí, než abyste mohli spát.

Zdálo se mi, že jsem zaslechl slabé zaskřípění, jako by vrzlo prkno v podlaze nebo dveřní panty. Že by si Julie šla uvařit do kuchyně kafe, anebo už má směnu Cal? Nevěděl jsem jistě. Spíš Julie, pomyslel jsem si. Dům zase na okamžik ztichl. Hned nato jsem ale uslyšel další zaskřípění a po něm kovové cvaknutí.

To mě rázem probralo, jenže už bylo příliš pozdě. Byl jsem na půl cesty z postele a sahal jsem po pistoli, když vtom se dveře ložnice rozlétly a dovnitř vpadly dvě tmavé postavy.

Moje prsty to k pažbě browningu nestihly. Ucítil jsem v prsou ostré píchnutí a došlo mi, že jeden z těch dvou po mně vypálil, ale zvuk, který se ozval, nezněl jako normální výstřel a to, co mě zasáhlo, nebyla kulka. Přiletělo to se svistem, jaký vydávají náboje poháněné stlačeným vzduchem, a v prsou se mi neobjevila zející rána. Trčela mi z nich sedmicentimetrová injekční stříkačka s černým špuntem na konci.

Dál jsem se snažil dosáhnout na pistoli, jenže jeden z vetřelců ke mně přiskočil, odkopl mi ruku od nočního stolku a mrštil mnou o zeď. Zahlédl jsem, jak se Tess na posteli zvedá, ale vtom vykřikla, jak ji také zasáhla šipka.

Odrazil jsem se od zdi, abych se na útočníky vrhl, ale uprostřed kroku mi zrosolovatěly svaly a sesypal jsem se na podlahu jako hadrový panák.

Nedokázal jsem pohnout ani malíčkem.

Mohl jsem jen přihlížet, vězeň svého vlastního těla, jak kolem mě procházejí, jako bych tu vůbec nebyl. Koutkem oka jsem sledoval, jak zvedají Tess z postele a nesou ji ven z místnosti, a vzplál ve mně vztek, jaký jsem ještě nikdy nezažil. Moje myšlenky raketovou rychlostí přelétly k Alexovi a jen jsem doufal, že na něj použijí nějakou jinou drogu, po které nezůstane při plném vědomí jako já a která ho uchrání té hrůzy, aby musel všechno pozorovat na vlastní oči.

Pomyslel jsem i na Julii a Cala a doufal, že je ti vetřelci nepovažovali za zbytečný balast a ušetřili je. Pak se v mém zorném poli objevila tvář obrácená vzhůru nohama, jak se nade mě naklonila zpoza mé hlavy. Nová tvář, kterou jsem nikdy předtím neviděl, ale stejně jsem věděl, že je to on.

Stál přímo tady, pár centimetrů ode mě. A já se ho nemohl dotknout ani malíčkem, natož mu zaživa vyrvat to jeho prokleté srdce z těla. Tedy pokud vůbec nějaké má.

Zíral jsem nahoru na něj, zahlcen němou zuřivostí, zplna hrdla jsem řval, aniž bych vydal hlásku, a přitom jsem myslel na pavouky a ještěrky a na to, co asi bude stát v toxikologické zprávě, až provedou moje posmrtné ohledání.

ČTVRTEK

62. kapitola

„Hej, no tak, proberte se. Prosím vás.“

S trhnutím jsem procitl.

Trvalo mi několik vteřin, než jsem zaostřil pohled, ale předem jsem věděl, že to, co uvidím, se mi líbit nebude.

V hlavě jsem měl hustou mlhu a třeštila mi bolestí, ale ne jako při kocovině. Spíš jako kdyby vám někdo stáhl lebku do svěráku a teď ho o půl závitu povolil.

Ležel jsem na vratkém polním lůžku a první, co jsem si uvědomil, bylo, že nemám svázané ruce. Nadzvedl jsem se, lůžko přitom zavrzalo, a uviděl, že nemám spoutané ani nohy. Rozhlédl jsem se kolem. Okolí působilo více než spartánsky. Nacházel jsem se v místnosti bez oken, ani ne pět krát pět metrů. Zdi měla staré, kamenné a plynule přecházely v nízkou valenou klenbu. Nebylo tu vůbec nic kromě mojí maličkosti, polního lůžka a chlápka, který nade mnou stál a zíral na mě, jako bych spadl z Měsíce nebo se přinejmenším teleportoval z jiného konce světa. Docházelo mi, že nejspíš nebude tak úplně vedle.

„Kdo jste?“ zeptal se. Hlas se mu třásl a bylo na něm znát, že má nervy nadranc.

Pohlédl jsem na něj a v mozku se mi začínalo rozjasňovat. „Vy jste Stephenson.“

Ve tváři se mu objevil nelíčený úžas. „Jak to víte? Co jste zač?“

Posadil jsem se, shodil nohy na podlahu a vmasírovával si do stehen a do paží trochu života. Přitom jsem se rozhlížel po naší cele.

„Jsem Sean Reilly. Z FBI.“ Místo jazyka jako bych měl šmirglpapír.

„Co se to prokristapána děje?“ zeptal se mě. „Kde to jsme?“

Bylo chladno, ale ve vzduchu visel náznak dusného vlhka, jako by prosakoval stěnami.

„Řekl bych, že někde v Mexiku.“

Poklesla mu čelist a sotva ze sebe vypravil další otázky.

„V Mexiku? Cože? Proč? Máte ponětí, co se to děje? Jsem vysokoškolský profesor, proboha. Asi unesli nepravého.“

Vylíčil mi, že si pro něj přišli jednou časně zrána.

Nepamatoval se přesně, jak dlouho už to je. Dny mu od té doby splývaly. Donutili ho zatelefonovat sekretářce, pak mu zacpali pusu roubíkem a zavázali oči a nacpali ho do kufru auta. Někam ho převezli, odtáhli ho dolů po schodech a připoutali ke zdi. Věznili ho tam nějací motorkáři, kteří se ani nenamáhali nechávat mu pásku přes oči, a potom si ho převzali jiní, Latinoameričané hovořící španělsky, a když jsem se teď zmínil o Mexiku, tak dost možná Mexičané.

Zahlédl přitom mrtvé motorkáře rozeseté po tom domě, kde ho drželi.

Pak byla s vysvětlováním řada na mně. „Jsem otec Alexe Martineze,“ řekl jsem mu. „A ujišťuju vás, že neunesli nepravého. Jste tady, oba tu jsme, kvůli Alexovi.“

Čelist mu poklesla ještě víc.

Vypadalo to, že si tady nějakou dobu pobudeme. A tak jsem mu pověděl, co vím.

A potom jsem ho nechal, aby mi oplatil stejnou mincí.

Tess se probrala v úplně jiném prostředí.

Její místnost byla zařízena kvalitním mahagonovým nábytkem, měla strop s odkrytými trámy, mušelínové závěsy a vysoká okna, kterými se dovnitř vlévalo nazlátlé světlo.

Venku v korunách stromů cvrlikali ptáci. Snadno by si mohla namluvit, že je v nějakém ospalém rodinném hotýlku, nebýt muže, který seděl v křesle naproti její posteli a pozoroval ji s nečitelným přimračeným výrazem.

„Kde to jsem?“ zeptala se, i když už znala odpověď.

„Jste mými hosty.“ A pak, důrazně, s nepatrným pousmáním dodal: „Vy všichni.“

Zvedla se do sedu a napřímila se, jako by spolkla pravítko. „Kde je Alex? A Sean?“

„Alex je v pořádku. Ještě pořád spí. Dohlédnu na to, abyste byla u něj, až se probudí.“

Děsila se další otázky. „A co Sean?“

Odmlčel se, jako by přemýšlel, jak odpovědět, anebo dopřával červíku úzkosti čas, aby se v ní zahnízdil hlouběji.

„Je tady,“ potvrdil konečně. „A má se dobře.“

Trochu se jí ulevilo.

Muž ji pozoroval zúženýma očima. „Víte, proč jste tady, viďte?“

Tess zaváhala, co na to říct. „Myslím, že ano,“

odpověděla nakonec. „I když si nejsem jistá, jestli tomu mám věřit.“

„Jen tomu klidně věřte, Tess. Dejte na mě. Je to skutečně tak. Já to vím.“ Tvář se mu uvolnila a objevil se v ní náznak úsměvu. „Zažil jsem to. Viděl jsem to. Je to všechno velmi, velmi skutečné.“

Tess zamrazilo po těle. „Jak to můžete vědět?“

Mávl rukou, vstal a přešel k oknu. „Sama pochopíte.

Časem.“ Zády k ní dodal: „Měla byste si položit relevantnější otázku, a to sice, proč jste pořád ještě naživu. Odpověď je prostá. Jste tu, protože potřebuji, aby měl Alex svoje pohodlí a cítil se spokojeně. Aby na něm doktor Stephenson mohl zapracovat a dostat z něj informaci, kterou chci.“ Otočil se zpátky k ní. Ve tváři se mu neodrážel sebemenší náznak emocí. „To je jediná cena, kterou pro mě máte, chápete?“

Tess na něj zírala, a jelikož se jí vybavilo, co o něm ví, prostě jen přikývla.

„Výborně. Tudíž vám vřele doporučuji, abyste mi byla nápomocná. Nejen kvůli sobě samotné. Hlavně kvůli Alexovi. Dal bych přednost tomu, aby od něj Stephenson získal tu informaci sám a bez komplikací. Ale jestli to nepůjde, existují i jiné metody, kterými mu osvěžím paměť.

Nebudou pro čtyřletého kluka nijak zvlášť příjemné. Takže vás důrazně žádám, abyste Stephensonovi pomohla Alexe přimět, ať se rozpomene.“

„A co pak?“ zeptala se a opět věděla předem, jak bude znít odpověď, upřímná odpověď.

Náznak úsměvu se vrátil. „Uvidíme. Pomozte mi získat, co chci, a kdoví, jak se věci vyvinou. Braňte mi v tom…, a život kurvy závislé na heroinu, který vám přichystám, bude daleko větší peklo, než si umíte představit.“

Nespouštěl z ní oči, aby se pokochal účinkem své výhrůžky. Pak vyšel ven a nechal ji, ať se dusí ve vlastní šťávě.

63. kapitola

Stephenson potvrdil, co už zjistila Tess.

Věci, které mi pověděl o ostatních zkoumaných případech, a autoritativnost, s níž hovořil o tématu, kterému pravděpodobně rozuměl lépe než kdokoli jiný na světě, to vše bralo dech a otřáslo mnou do hloubi duše. Navzdory naší situaci mluvil s klidem, vyjadřoval se výstižně, souvisle a poutavě a neuměl jsem si představit, že by kdokoli, vědce a akademiky nevyjímaje, pochyboval o jeho slovech. Víc mě trápilo, že všechny podrobnosti, které jsem mu poskytl o McKinnonovi a jeho smrti, se shodovaly s tím, co mu o svých zážitcích z minulého života vyprávěl Alex, až po takové detaily jako popis přilby se sluchátky, kterou jsem měl v tu pekelnou noc na hlavě.

Nenacházel jsem žádné jiné vysvětlení než to, které mi ještě pořád připadalo nemožné.

Pohroužil jsem se do dlouhého mlčení a vstřebával všechno, co jsem vyslechl. Po chvíli jsem se zeptal: „Jak to, že se o tom víc nemluví? Proč o vaší práci neví víc lidí?“

Zahořkle se zasmál. „Snad vás to nepřekvapuje?“

Z jeho výrazu bylo očividné, že je to pro něj zdroj dlouhodobé frustrace.

„Mohl bych vám předložit nejrůznější průzkumy veřejného mínění, které ukazují, že v reinkarnaci věří čtvrtina Američanů,“ řekl, „jenže to bych běžnou otázku odbyl lacinou odpovědí. Když zajdete do větší hloubky, znejistí dokonce i ten, kdo prohlašoval, že v ni věří. To je pravý důvod, proč se můj obor pokládá za pseudovědu. Nikomu se nechce o takových věcech přemýšlet. Přinejmenším ne vážně. Naše politické, akademické a náboženské vedení k nim chová bytostný odpor, protože se vymykají nedotknutelným dogmatům. Badatelé v oblasti medicíny se jimi nezabývají, protože sami vycházejí ze základního přesvědčení, o kterém odmítají diskutovat, že totiž vědomí nemůže existovat mimo mozek. A pro věřící, jimž výchova brání přijmout koncept tak odlišný od všeho, co se jim odmala vtlouká do hlavy, je představa posmrtného života, který nemá nic společného s nebem a peklem, vyložen kacířská. Jenže na světě se najdou i jiné názory. Buddhisté a hinduisté věří v reinkarnaci od prvopočátku. A ti tvoří skoro čtvrtinu obyvatelstva naší planety.“

Po krátké odmlce pokračoval: „To, o čem mluvím, je zbrusu nové paradigma. A hodně lidí zneklidňuje. Především, a to mě nepřestává udivovat, moje kolegy. Akademiky, u kterých by člověk předpokládal chuť zkoumat pole neoraná a odhalovat taje vesmíru, ve kterém žijeme. Ale navzdory všemu renomé a badatelskému úsilí našeho týmu by se většina kolegů zpěčovala otevřeně s námi souhlasit na veřejnosti. Problém spočívá v tom, že sice máme hodně příkladů, že k reinkarnacím dochází, ale žádný definitivní důkaz a nedokážeme objasnit, jak ten proces probíhá.

Neexistuje biologické vysvětlení a dokonce ani žádná věrohodná teorie ohledně toho, čemu se říká ,nabytí duše‘, okamžiku, kdy se duše usídlí v zárodku či embryu, tedy pokud k tomu nedochází ještě dřív.“ Potřásl hlavou a posmutněle se usmál. „A to je další píchnutí do vosího hnízda.“

Vzpomněl jsem si na všechny pokusy o umělé oplodnění, které jsme s Tess podstoupili, a v duchu jsem si zopakoval, co nám tehdy vysvětlovali. „Víme ale, že k nabytí duše nemůže dojít během prvních čtrnácti dnů po početí, je to tak? Protože v tom období je zygota jen shluk zárodečných buněk, které se ještě mohou rozštěpit a dát vzniknout jednovaječným dvojčatům. Kdyby už měla duši, jak by takové dělení fungovalo?“

Na Stephensona to udělalo dojem. „Z vědeckého hlediska máte samozřejmě pravdu,“ uznal. „Jistě ale víte, že hodně lidí má jiný názor. Každopádně otázka, jak, kdy a kde vstupuje do shluku buněk duše, fascinovala nejskvělejší mozky v historii lidstva. Prostá odpověď zní, že nikdo neví.

Japonci věří, že duše sídlí v břiše, proto páchají harakiri tak, že si ho rozpářou. Descartes, stejně jako většina vědců po něm, byl přesvědčen, že duše přebývá v mozku, proto úrazy hlavy mohou vést ke změnám osobnosti. Ale kde přesně se nachází a co z toho vyplývá? Ve skutečnosti nevíme. Da Vinci prováděl experimenty na žábách a dospěl k závěru, že duše sídlí v místě, kde se stýká páteř s mozkem. Někteří vědci se pokoušejí sledovat váhu umírajících pacientů a prohlašují, že těsně po smrti dochází k nesmírně malému, ale pozorovatelnému úbytku. Vysvětlují ho vahou duše, která opustila tělo mrtvého hostitele.“

„Jedenadvacet gramů?“ ocitoval jsem jeden z memů, které slýchám zas a znova, a neubránil jsem se posměšnému odfrknutí.

„Spíš jedenadvacet nanogramů, pokud vůbec,“ pokrčil rameny Stephenson. „Klíčová otázka ale zní jinak: Může duše žít mimo tělo? Může vědomí přežívat mimo mozek?

Mimotělní zážitky, doložené spoustou příkladů, naznačují, že ano. Víte, že existuje velké množství zdokumentovaných případů, kdy pacienti po transplantacích přejali osobní vlastnosti a vzpomínky dárců orgánů? Jak je to možné? A co je to vědomí, když ne vzpomínky a osobní vlastnosti? Čeká nás ale ještě hodně práce, než takovou možnost budeme schopni dokázat. A je to tím obtížnější, že na akademické úrovni je tohle téma v naší zemi tabu. Má se za to, že patří do filmových hororů a televizních show. V mnoha jiných kulturách reinkarnace tabu není. Patří k tamní kultuře a náboženství. Jenže u nás ne. Lidé tady u nás, tedy vlastně u nás doma,“ opravil se ponuře, „mají sklon nebrat podobná tvrzení vážně a nezabývat se jimi. Když dítě začne vykládat divné věci, rodiče ze všeho nejdřív napadne, že jsou to výplody dětské fantazie, že to asi vidělo v televizi, anebo usoudí, že je neno
rmální, a přesvědčují ho, aby už o ,takových nesmyslech‘ radši nemluvilo. V jiných kulturách rodiče naopak dítě povzbuzují, aby jim toho řeklo co nejvíc, a ptají se sami sebe, jestli se u něj neprojevují známky reinkarnované duše. Věnují tomu pozornost. A to je další aspekt, na který jsem se zaměřil ve svojí práci. Znamená pozitivní vztah kultury k reinkarnaci, že si tamní lidé bezděčně vymýšlejí spojitosti, které jejich víru potvrzují, anebo opravdu řeší otázku, která po vyřešení volá?“

„Žasnu, že jste u toho tématu vydržel,“ poznamenal jsem. „Při té kartáčové palbě, které musíte čelit.“

Dlouze si povzdechl a zatvářil se zkormouceně.

„Myslím, že je to hrozná škoda, že máme tolik předsudků a přistupujeme tak předpojatě k největší záhadě, která před námi stojí. Ale chodí to tak odjakživa, zvlášť u všeho, co nějak souvisí s nehmotným světem. Proto toho o něm zatím moc nevíme. Jenže na druhou stranu, o subatomárním světě jsme donedávna taky moc nevěděli. A představte si aspoň na vteřinu, že by se nám to povedlo dokázat. Že bychom získali pevný důkaz o existenci reinkarnace. Všechno by bylo rázem jinak. Hodně lidí by samozřejmě protestovalo. Rozhořčeně.

Zuřivě. Ale až bychom se s tím vědomím sžili, proměnilo by nás k lepšímu. Účinkovaly tak všechny velké převraty v lidském myšlení. Vyšli jsme z nich pokornější a humánnější, protože nám umožnily lépe porozumět tomu, kdo jsme a jaké je naše místo ve vesmíru. Koperník nás vyvedl z klamu, že jsme středem všehomíra. Darwin nám ukázal, že nás neutváří jen ego a že podléháme podvědomým impulsům, a to nás motivovalo ke snaze lépe pochopit sebe samé. A tohle by byl další obrovský krok podobným směrem.

Smrt je největší záhada, jaké čelíme. Kdyby se prokázala reinkarnace, otevřely by se dveře novým objevům… ve všech ohledech.“

Ušklíbl jsem se. „Jenže k tomu nedojde, že? I kdybyste snesl na hromadu velehoru důkazů, lidé si vždycky najdou způsob, jak je odstřelit a prohlásit, že jste na omylu.“

Stephenson pokrčil rameny. „Kvůli tomu nehodím flintu do žita.“ Rozhlédl se po zdech kolem sebe. „Tedy pokud se odtud ještě někdy dostaneme.“

Přešel jsem tu větu bez poznámky a vrátil se k otázce, která mě tížila nejvíc. „Jak to přijala Michelle? Kdy jste jí to řekl?“

„Trápila se tím. V kulturách, ke kterým reinkarnace nepatří, to tak bývá vždycky. Ale celkem brzy se s tím smířila. Měla velmi otevřenou mysl.“

To mě vůbec nepřekvapovalo. „Myslíte, že Alexův případ jako reinkarnace obstojí?“

Nezaváhal ani na okamžik. „Ano. A pokládám ho za mimořádně zajímavý. Jde o víceméně okamžité znovuzrození, duše si našla nový domov hned poté, co ztratila předchozího hostitele. Alex se narodil… kdy že to bylo…? ani ne rok po McKinnonově smrti, viďte? To se často nestává. Obvykle dochází k prodlevě, týdnů, měsíců, dokonce i let, a tím se otevírá zbrusu nová otázka.“

„Kde duše přebývá během té prodlevy?“

Přisvědčil. „Přesně tak. Říkáme tomu mezisvět. A to je to další vosí hnízdo, o kterém jsem mluvil.“ Došel ke dveřím a zíral na ně. Pak se otočil ke mně. „Myslíte, že odtud vyvázneme živí?“

„Nevím.“ Zachoval jsem se milosrdně.

Asi mě prokoukl, protože celý schlípl. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, prohrábl si vlasy a sevřel si hlavu v dlaních. „Co je to za drogu, po které se ten psychopat shání? Proč je tak umanutý, aby se k ní dostal?“

Zaslechl jsem za dveřmi šramot, v zámku zarachotil klíč a dveře se skřípavě otevřely.

„Nejspíš to brzy zjistíme.“

64. kapitola

Dva rváči mi s kamenným výrazem spoutali ruce za zády nylonovými pouty a vyvedli mě i Stephensona z cely.

Kráčeli jsme vlhkou staletou chodbou s klenutým stropem a řadami dveří po obou stranách. Měly podobné panty a zámky jako dveře naší cely a napadlo mě, že tady asi Navarro celé měsíce a roky vězní unesené vědce. Žádné jsem ale nezahlédl. Kolem vládlo ticho a zvláštní atmosféra starobylosti a slavnostní vážnosti, která vzhledem k účelu chodby působila poněkud perverzně.

Vyvedli nás po schodišti nahoru do další dlouhé úzké chodby. Tahle však měla plochý strop a řadu oken. Sluncem zalité béžově omítnuté stěny, horko a vůně vzduchu mě okamžitě utvrdily v podezření. Čím dál silněji jsem se domníval, že jsme na Navarrově domovské půdě. Kousek od oceánu, řekl bych. Ale tím to končilo. Nevyplývalo z toho nic bližšího ani užitečného, i když jsem beztak netušil, co bych si s takovou informací počal.

Minuli jsme místnost, ve které bylo vidět nějaké starožitné soustrojí, vypadalo na mlýnici nebo nějaké podobné zařízení z minulého století. Usoudil jsem, že zřejmě budeme ve staré továrně nebo na hospodářské usedlosti, což by znamenalo, že Navarro nejspíš žije na očích lidem, kteří nemají potuchy, co je ve skutečnosti zač.

Provedli nás okovanými dveřmi do velké místnosti se stropem dvakrát vyšším, než je obvyklé. Měla malá okénka čtyři a půl metru nad zemí a kolem stěn odřené prázdné regály, takže působila dojmem bývalé knihovny. V jediném křesle uprostřed seděl muž, kterého jsem zahlédl vzhůru nohama v zatmělém konspiračním domě.

Nepochybně Raoul Navarro.

El Brujo.

Konečně se mi naskýtal důkladný pohled na nelidského barbara, který tohle všechno spískal, a dal jsem si záležet, abych si vryl každý jeho rys do paměti. I kdyby se mi nepovedlo zakroutit mu krkem v tomhle životě, kdo ví, třeba se mi to podaří v nějakém příštím, pokud je pravda to, co mi navykládali. Byl oblečený neformálně, ale draze, byl svěží a oholený, zrcadlový protiklad toho, jak jsem momentálně vypadal já. Jakmile nás zahlédl přicházet, zvedl oči od knihy, kterou si četl, a když ji opatrně zavřel, poznal jsem v ní deník, který jsem poprvé viděl před pěti lety v McKinnonově laboratoři.

Všiml si, že se na deník dívám, a prohodil: „Pamatujete se na něj, že?“

Pamatoval jsem si, že jsme ho s sebou té noci odnesli.

A také jsem si pamatoval, za jakých okolností ho Navarro získal zpět od Corlisse. Ale měl jsem na srdci něco naléhavějšího.

„Kde jsou Alex a Tess?“ vyhrkl jsem a zároveň jsem po něm skočil.

Jeden z jeho poskoků mě strhl zpátky a štípl mě do ramene takovou silou, že mnou projela spalující křeč a zarazila mě uprostřed pohybu.

„Jsou v pořádku,“ opáčil Navarro chladně. „Proč by nebyli? Právě o ně mi přece celou dobu šlo. Měl byste si dělat starosti spíš kvůli sobě, příteli. To vy jste tady ten postradatelný.“

Prohlížel si nás a pak zalétl pohledem zpátky k deníku.

„Je zvláštní, jak se nic doopravdy nemění, ani po všech těch letech.“ Zvedl ho a letmo prolistoval. „Ten jezuita, Eusebio de Salvatierra… Chtěl svůj objev odvézt zpátky do Evropy a podělit se o něj se světem. Chtěl, aby se lidé dozvěděli, že smrt neznamená konec. Ale nedovolili mu to.“ Upřel na mě zvědavý pohled a zeptal se: „Proč si lidé ustavičně uzurpují právo diktovat druhým, co na sobě smějí a nesmějí vyzkoušet?“

Schválně jsem chvilku zachovával prázdný výraz a pak jsem sehrál záblesk pochopení. „Promiňte, byla to řečnická otázka, anebo čekáte odpověď?“

Nepobavilo ho to.

„Eusebio utekl a skrýval se a o jeho velkém objevu se nikdy nikdo nedozvěděl. Spokojil se s tím, že až do konce života pokračoval v psaní deníku.“ Usmál se. „Mám v úmyslu přiložit ruku k dílu a dokončit, co začal.“

„Proto tohle všechno děláte? Abyste zbytku světa pomohl přijít o rozum?“

Tázavě si mě změřil. „Přijít o rozum? Copak vy jste to nečetl?“

Zavrtěl jsem hlavou a hluboko v nitru ve mně začalo hlodat znepokojení. „Ne. Ten deník měla DEA. Tvrdili, že je k ničemu.“

Navarro se usmál. „K ničemu? Možná. Ale každopádně je zajímavý, a to velice. Jenomže o jednom se tam nepíše, jak tu zatracenou věc vyrobit.“

„Jakou věc?“ zeptal se Stephenson. „Jak ta droga vůbec působí?“

„Myslím, že vy ji oceníte víc než kdokoli jiný, doktore.

Víte, ona vám totiž ta droga…, ta zázračná směs, na kterou Eusebio a McKinnon narazili…, umožní znovu prožít minulé životy.“

65. kapitola

Navarrova slova zůstala viset ve vzduchu, zamrzla tam jako kulky v Matrixu.

Stephenson ani já jsme nic neříkali.

Navarro naše mlčení více než ochotně přerušil. „Už chápete? Vaše reakce, amigos, přesně ukazuje, proč se z ní stane úžasný hit, proč ji každý bude chtít vyzkoušet, dokonce i ti, kdo jinak o drogy nestojí. Kvůli tomu, co dokáže. Je to duchovní výlet, kterému není rovno. Vrátí vás o roky, desetiletí, dokonce i staletí zpátky, do životů, o kterých jste vůbec netušili, že jste je někdy prožili. Je to pouť v čase, která se odehraje ve vašem mozku, pouť do skutečných míst, ke skutečným vzpomínkám a pocitům a ke skutečným lidem…

Je to jako sen, jenže mnohem jasnější a živější, a není to pouhá fantazie. Prožijete, co se skutečně přihodilo.“

„Jak to víte?“ zeptal jsem se. „Jak víte, že si s vámi jen nezahrává představivost?“

„Ach ano, samozřejmě už jsem slyšel ledacos o kryptoamnézii,“ ušklíbl se a podíval se po Stephensonovi, jako by u něj hledal podporu. „Znám všechny argumenty proti reinkarnační terapii, že všechno, nač si vzpomeneme v hypnóze, jsou jen nahodilé útržky událostí, o kterých jsme někde četli, zahlédli je v televizi anebo o nich někde něco zaslechli a zapomněli na ně. Že jsou to dávno zasuté vzpomínky, které terapie vydoluje z nejhlubších koutů mysli.

Jenže ona to fantazie není, věřte mi. Podstoupil jsem to. Zažil jsem to, a nejednou. A fantazii od skutečnosti rozeznám. To, co tahle droga vyvolává a co po ní zakoušíte…, emoce, neobyčejně bohaté zážitky zacházející do takových detailů, jako jsou třeba čichové vjemy…, to se vší představivosti vymyká. Je to, jako byste se ocitli přímo tam. A všechno je zřetelné a reálné. Natolik, že získáte podklad pro shánění dalších informací. Konkrétní vzpomínky, jména, místa.

A právě to jsem udělal. Pustil jsem se do dalšího pátrání.“

„Vy jste si zpětně dohledával minulé životy, které jste znovu prožil pod vlivem drogy?“ zeptal se Stephenson.

Navarrovi se rozzářila tvář neskrývanou pýchou.

„Samozřejmě.“

Podíval se na Stephensona, jako by ho ponoukal k další otázce. A ta obratem přišla. „A jak to dopadlo?“

„Objevil jsem, kým jsem byl. Kdy a kde jsem žil. To zjištění bylo… úžasné. Žil jsem v období revoluce, bojoval proti oddílům Rurales. A předtím tady, na tomhle místě,“

rozhodil doširoka ruce a ukázal na zdi kolem sebe. „Na téhle haciendě. Proč myslíte, že jsem ji koupil? Proč myslíte, že jsem si ji vybral?“ Usmál se. „Žil jsem tu. Právě tady, před sto lety. Pracoval jsem jako otrok venku na polích, sklízel henequén pro hacendada dona Francisca Mendozu. Mohl bych vám vyložit, jak fungoval ten stroj, který jste cestou sem míjeli, jak zpracovával agáve na vlákna. Dokonce bych vám mohl říct, jaký přitom vydával zvuk. A ujišťuji vás, že než jsem okusil McKinnonův zázračný elixír, o tomhle místě, henequénu a Mendozovi jsem nevěděl ani zbla. Vůbec nic.

Nechtěli byste mi vysvětlit, jak jinak bych k těm znalostem přišel?“

Z jeho řečí mě jímala závrať. Kdyby to byla pravda, znamenalo by to v mnoha ohledech převrat. Jenže tak daleko jsme zatím nedospěli. Ten chlap je psychopat a nebylo by divu, kdyby lhal. Přesvědčit ryzího pochybovače mého ražení vyžaduje mnohem víc než řečičky šíleného narkomana.

Ale kdyby to přece jen byla pravda…, následky by byly nepředstavitelné.

Zalétl jsem pohledem ke Stephensonovi. Ve tváři se mu zrcadlilo hluboké soustředění a bylo na něm znát, že naslouchá s přímo nábožným zaujetím. Ten pohled mě nepotěšil. Zneklidněl jsem. Navarro mu zamával před nosem trofejí, na kterou Stephenson čekal celý život. Důkazem reinkarnace. Ospravedlněním jeho celoživotní práce.

Neubránil jsem se obavám, že se můj spoluvězeň chystá přejít do protějšího tábora.

„Ať je to skutečnost nebo ne,“ ozval jsem se, „bude se těžko dokazovat.“

Navarro pokrčil rameny. „Až tu drogu začnou brát tisíce lidí, začne jim vrtat hlavou, co vlastně viděli, a budou se pídit po dalších informacích. Vsadím se, že najdou tuny důkazů, že šlo o skutečné události. Pozorovat ten tanec, co se pak strhne, bude ohromná zábava. A i kdyby se pravdivost nedala stoprocentně dokázat a pár umíněnců dál stálo na svém, že jsou to jen fantazie…, bude to koneckonců jedno. Stejně zažijí parádní rauš. Lepší, než si pořídíte po jakékoli jiné pilulce.“

Nemohl jsem jeho prohlášení upřít logiku. Té droze by se těžko odolávalo bez ohledu na to, jestli uživatelům opravdu umožní nahlédnout do jejich minulých životů, tedy pokud nějaké vůbec existují.

Pak mě Stephenson překvapil. Nezareagoval tak nadšeně, jak jsem se bál.

„Co je ta látka svou podstatou zač, nějaký psychoaktivní alkaloid?“

Navarro přisvědčil. „Ano. Ale přesné složení zůstává tajemstvím.“

Stephenson se zamračil.

„Co se vám nezdá?“ zeptal se Navarro.

„Jestli funguje tak, jak říkáte,“ odpověděl Stephenson, „nemůžete ji jen tak bezevšeho pustit do oběhu. Musí se důkladně otestovat. Droga, která v mysli otevírá takovéhle dveře, může být hrozně nebezpečná. Jestli opravdu dokáže odkrývat cesty k zážitkům z minulých životů, může vyvolat i vzpomínky, které tehdy byly potlačené a měly by potlačené zůstat. Minulý život se lidem obvykle vybaví v důsledku nějakého traumatu. A když vás něco dovede k takovým…

takovým psychospirituálním odhalením, může se stát, že vás to vykolejí a uvrhne váš duševní svět do… jak to jen nazvat… do jakéhosi prapůvodního chaosu. Hrozí vám, že se z vás stane člověk, jakým rozhodně nechcete být, a že vás po celý zbytek života čeká hotové peklo.“

Nezdálo se, že by Navarra vyvedl z míry. „Jsou dobré tripy a špatné tripy. Obojí je mnoha lidem milejší než nemít vůbec žádný trip.“

Stephenson se zatvářil ohromeně. „Ano, ale tenhle trip by z nich mohl udělat duševní trosky.“

Navarro pokrčil rameny. „Lidský život je samá volba, nebo snad ne?“

„Takže tohle všechno,“ vyhrkl Stephenson, „Alex…, to, že jste mě sem dopravil… Vy vážně myslíte, že od Alexe můžete znovu získat recepturu té drogy?“

„Proč by ne? Všechno ostatní si pamatuje.“ Navarro zvedl starý deník. „Eusebio se ve svých zápiscích dopodrobna rozepisuje o účinku, ale ani slovíčkem se nezmiňuje, jak tu zatracenou věc vyrobit.“

„A McKinnon to zjistil,“ vpadl jsem mu do řeči.

„Vypátral domorodý kmen, o kterém Eusebio psal.“

„Ano. Byl tím přímo uhranutý. Celé roky šel v Eusebiových stopách. A nakonec uspěl.“ Navarrův pohled ztvrdl a zledovatěl. „Jenže pak jste se objevili vy, zabili ho a mě o výsledek jeho práce připravili.“

Nijak mě tím nedojal. „A vy jste si přišel pro Alexe.“

„Nemohl jsem si dovolit marnit celá léta a McKinnonův kmen si hlídá, aby ho nikdo nenašel. Věděl jsem, že se Eusebiova misie usadila na území kmene Wixáritari, píše se o tom v deníku a odtamtud se vydal na cestu i McKinnon.

Původně ten kmen sídlil v horách kolem San Luis Potosí, ale aby se vyhnul konkvistadorům, přesunul se na západ. Tam si Eusebio založil svou misii, v Durangu. Potom španělský král povolal jezuity zpátky a domorodci se ocitli vydáni na milost a nemilost horníkům, kteří je chtěli využít jako pracovní sílu. A tak se znova rozprchli na všechny strany. Pár jich tu žije dodnes. Teď jim říkáme Huicholové.“

Udělal krátkou pauzu, než pokračoval: „Najal jsem si skupinu antropologů, aby se pokusili projít stejnou trasou jako McKinnon. Putovali jsme na jih a vyptávali se kmenů Huicholů a Lacandonů v deštných pralesích kolem Chiapas, kde prý McKinnon na tu recepturu narazil. Objevili jsme několik domorodců, kteří se na něj pamatovali, vzpomínali si na jeho deník a na co se jich ptal. Jenže pak stopa vychladla.

Nenašli jsme kmen, u kterého skončil, ani šamana, který mu prý ukázal výrobu elixíru. Kdo ví? Možná, že o místě nálezu lhal. Možná tu drogu našel někde úplně jinde. A mně zůstalo jenom tohleto,“ sebral malou tubu z nerezové oceli se šroubovacím víčkem, velkou jako pouzdro na doutník.

„Zbytek toho, co mi McKinnon dal.“

„A tak jste začal s únosy vědců, aby pro vás výrobní postup znova objevili,“ spekuloval jsem.

„Nepovedlo se jim to,“ postěžoval si. „Nedokázali identifikovat všechny ingredience a chemické reakce, kterými ta droga vzniká. Docházela mi trpělivost. A potom jsem se doslechl o Alexovi a jeho sezeních s vámi, doktore.“

Krátce sjel pohledem ke Stephensonovi, ale hned se jím vrátil zpátky ke mně. „Když jsem zjistil, že je to váš syn,“ řekl a obličej se mu rozjasnil, „osud se zas přiklonil na moji stranu. Je to dokonalá karma.“

„Jak to?“ užasl Stephenson. „Jak jste se dozvěděl, že léčím Alexe? Nechodím se svou prací na veřejnost.“

„Na Západě jste přes reinkarnaci špičková autorita, doktore,“ odvětil Navarro. „O vaší práci toho vím pravděpodobně víc než vy sám.“ Uštědřil mu chladný samolibý úsměv. „Fakultní počítače nejsou tak zabezpečené, jak si myslíte. Dostat se na váš harddisk byla pro hackera hračka. Přečetl jsem si všechno, na čem pracujete, a všechny vaše e-maily nejbližším spolupracovníkům.“

Pořád jsem se v duchu zaobíral tím, co nám vykládal o té droze. Umožňuje prožít minulé životy. A on se jí chce zmocnit pomocí minulého zážitku jiného člověka, mého syna, který je prý reinkarnací vědce, který mu ji opatřil.

Ve spáncích mi tepalo.

Navarro popošel ke Stephensonovi a položil mu ruku na rameno. „Potřebuji vás, abyste tu recepturu od Alexe získal, doktore. Abyste se postaral, že jsem neztrácel čas nadarmo.

Umím být velkorysý. Anebo taky hodně nepříjemný.“

Přistoupil těsně k němu, popadl ho za bradu a surově mu ji zmáčkl. „A abych měl jistotu, že chápete, jak to myslím, dávejte prosím velký pozor.“

Otočil se ke mně. „Pro vás jsou to bohužel jenom plané hovory, protože vaše duše vyrazí na poslední cestu. Na cestu bez návratu.“

Otevřel umělecky vyřezávanou dřevěnou truhlici a vyndal z ní silikonovou hadičku, keramickou misku, vyřezávanou dřevěnou hůlku a pět kameninových nádobek.

V předklonu přeléval tekutinu z nádobek do misky a přitom si něco mumlal pod vousy. Směs nabrala nechutně žlutohnědou barvu a konzistenci připomínající bláto.

Jeho muži ke mně přistoupili z obou stran a začali mnou manévrovat směrem k těžké dřevěné židli. Rozhodl jsem se, že když už nic jiného, aspoň jim to neusnadním. Nabral jsem jednoho ramenem jako ragbyový obránce a povedlo se mi ho zaskočit. Setrvačností jsme oba odletěli ke zdi. Přirazil jsem ho k ní a další ranou jsem mu vyrazil dech.

Vtom mě pronikavě zabolelo v zádech, v místě, kde je dolní konec páteře těsně pod kůží. Ohlédl jsem se a uviděl, že mě ten druhý grázl přetáhl železnou trubkou. Znovu se rozmáchl a uhodil mě do stejného místa podruhé. Snažil jsem se otočit, abych byl k dalšímu úderu čelem, ale ten, kterého jsem přimáčkl ke zdi, mi zezadu sevřel paže. Chlap s trubkou mi přidal ještě jednu ránu nádavkem. Zavyl jsem bolestí, složil se na zem a sténal.

Zahákovali mě každý z jedné strany v podpaží, vytáhli na nohy a dovlekli k židli, u které už stál Navarro. Přivázali mě k ní. Fakt, že mě tvrdé opěradlo tlačilo do rozbolavělých zad, mi na náladě nepřidal.

Jeden z těch chlapů mi jednou rukou přidržel bradu a druhou mi zmáčkl nos, takže mě donutil otevřít pusu.

Navarro mi se zručností odborníka zasunul hadičku do krku.

Cítil jsem, jak se mi zvedá žaludek, a nemohl jsem se nadechnout. Hrdlo se snažilo vypudit cizorodý předmět, který do něj násilím vnikal, ale marně. Navarro mi přidržoval konec hadičky v krku, dokud mi nezbylo než polknout. Pak mi soukal hadičku dál do žaludku.

Jeho poskok mi pustil nos a já se několikrát zhluboka nadechl. Obě gorily couvly stranou a Navarro se postavil přede mě.

„V tomhle životě jsi mi pil krev a poslední, co bych si přál, by bylo, aby mě tvoje duše otravovala i v budoucnu.

Protože po smrti by se přestěhovala z toho těla tady do nového. Z jednoho života do dalšího. Jenomže duši je možné zničit jednou provždycky, když se stane, že opustí tělo a nedokáže najít cestu zpátky. Když trpí takovou bolestí, že jí nezbývá než zhasnout, jako když někdo sfoukne svíčku.“

Zvedl misku.

„Tohle ti ji vyžene z těla. Pak to na ni zaútočí tak brutálně, že jí zbude jediný způsob, jak ukončit to utrpení, zaniknout. Když tvoje duše umře dřív než tělo, definitivně se přeruší spojení mezi světem duší a světem hmoty. Řetězec tvých narození a úmrtí skončí tebou. Teď. Už brzy tě nečeká ani ta nejčernější temnota.“

Zamíchal hustou tekutinou v misce.

„Vím, že z toho všeho nejspíš nevěříš jedinému slovu.

Ani já nemám možnost ověřit si, jestli je to pravda, anebo jen naivní víra šamana, který mě to naučil. Ale tak jako tak budeš mrtvý a to je jediné, na čem záleží. Bohatě mi to stačí.“

66. kapitola

Cítil jsem, jak mě hadička tlačí do jícnu. Příšerně se mi chtělo zvracet, ale snažil jsem se zpomalovat dech a ignorovat, čeho se zuřivě domáhá dolní část mého krku.

Navarro přestal s mícháním toho žlutohnědého kalu a sám pro sebe si přikývl, očividně spokojen, že je s dílem hotov.

Stephenson ho také pozoroval. Zbledl a tvář se mu zpotila strachy.

Stručně řečeno, byli jsme v háji. Cesta ven z téhle bryndy neexistovala. Tess a Alex zemřou, a rychle to nebude, a ani tím to zřejmě neskončí. Ten netvor půjde i po Kim. Za to, co jsem před pěti lety způsobil, teď zaplatím.

I s úroky.

Zavřel jsem na okamžik oči a bůhvíproč mě napadlo, že bych si přál kněze. Poskytlo mi to mírnou útěchu. Navarro si musel změny mého výrazu všimnout, i když hadička ledacos zamaskovala. Do jeho tváře prosákl údiv. Asi ho mátlo, že nejsem polomrtvý strachy a nežebrám o život. Měl zbytečné obavy; jelikož jsem viděl, co provedl s Divočákem a Torresem, ani trochu jsem nepochyboval, že se proměním v blábolící trosku, hned jak mi dá příležitost.

Nejvíc mě bolelo, že se ani nebudu moci rozloučit s Tess.

„Připraven?“ zeptal se mě, jako by moje ne mohlo něco změnit.

Zvedl konec hadičky a začal do něj tu odpornou tekutinu lít. Viděl jsem ji odkapávat dovnitř. Za pár vteřin ji budu mít v sobě, pomyslel jsem si, a do krevního oběhu dorazí za pár minut. Neexistovalo naprosto nic, co bych mohl udělat, neměl jsem v kapse žádný zázračný nindžovský chvat, kterým bych si osvobodil ruce a vmžiku pozabíjel své mučitele, a tak jsem sváděl bitvu sám se sebou, abych se smířil s osudem. Hlavou mi probleskla zvláštní myšlenka.

Poprvé v životě mě zamrzelo, že jsem se během studentských let nedal k máničkám. Kdybych býval aspoň jednou vyzkoušel halucinogeny, aspoň trochu bych tušil, co přijde.

Možná by se mi ulevilo od strachu, který jsem momentálně prožíval. Bylo mi jasné, že druhý pokus už mít nebudu.

Visel jsem pohledem na husté kapalině pozvolna kanoucí dolů hadičkou, když vtom zaduněla ohlušující rána provázená výšlehem bílého sodíkového světla.

Zábleskový granát.

Místnost se otřásla v základech.

Navarro upustil misku a s bezmezným úžasem se ohlédl…

Třeskla další exploze, téměř vzápětí po té první. Posbíral jsem poslední špetky sil, které v mém ztlučeném těle zbyly, a vrhl se celou vahou doleva. Židle se převrátila a poodjela stranou právě ve chvíli, kdy do místnosti cosi vlétlo a naplnil ji záblesk dalšího omračujícího granátu.

Tuhle třetí ránu okamžitě následoval rachot palby ze samopalů venku před budovou.

Ležel jsem na boku připlácnutý k podlaze, ale i ze svého omezeného zorného úhlu jsem viděl, že v místnosti propukl hektický ruch. Navarro byl možná šílenec, ale už dokonale předvedl, že když jde o sebezáchovu, umí být zároveň pragmatik. Než se vzduch vyčistil, zmizel i se svými muži dveřmi na opačném konci.

Natahoval jsem krk, abych lépe viděl, ale ležel jsem obličejem ke zdi, takže to byla marná snaha. Pak známý hlas vyštěkl: „Zvedněte ho. Cíl míří zpátky do hlavního domu. Za ním!“

Obklopila mě parta vojáků v kompletní výstroji zvláštních jednotek. Cítil jsem, jak mi rozvazují pouta.

Opatrně mi vytáhli z krku hadičku. Konečně jsem dal průchod nutkání a vyzvrátil jsem tu trochu tekutiny, která se mi už dostala do žaludku. Hlava mi třeštila. Dopřáli mi pár vteřin, pak mě vytáhli na nohy, já se obrátil a ocitl jsem se tváří v tvář Munroovi.

„Zvládneš jít?“ zeptal se.

V hlavě jsem měl pocit, jako by mi ji protáhli obří mlátičkou.

„Jak jsi nás našel?“

Přešel to zlehčující grimasou. „To je na dlouhé povídání.“

„Alex, Tess…, kde jsou?“

„V hlavním domě.“

Překvapeně jsem sebou trhl. „Nejsou s tebou?“

„Jsou v hlavním domě,“ zopakoval s pomalým důrazem, jako by mluvil s nechápavým cizincem neznalým jazyka.

Popadl mě vztek. „Proč jsi nešel nejdřív pro ně?“

„Šlo ti o kejhák, amigo,“ odsekl mi. „Fakt by sis přál, abych si prohodil priority?“

Nevěřícně jsem se na něj podíval. „Tak kde je sakra ten barák?“

„Pojď za mnou,“ vybídl mě a naznačil směr.

„Potřebuju zbraň.“

Munro si přehodil samopal na bok, vytáhl z pouzdra u pasu glock a podal mi ho.

Vykročil ke dveřím, ale vtom jsem si na něco vzpomněl.

„Moment,“ zastavil jsem ho. Rozhlížel jsem se kolem po nerezové tubě, kterou nám Navarro ukázal, ale jak jsem byl zpola omámený, nemohl jsem ji najít. Nezbylo mi než jít s barvou ven.

„Ta droga… Někde je tu vzorek.“

Chvatně jsem hledal, až jsem ji konečně zahlédl, jak se nevinně povaluje na podlaze.

Munroovi u nohou.

Všiml si mojí reakce, sledoval směr mého pohledu a sebral ji. Suverénně si ji strčil do kapsy.

„Dělej,“ vybafl a vyrazil směrem k hlavnímu domu.

Já v patách za ním.

Běželi jsme úzkým průchodem ke starému schodišti, vyběhli ven a přikrčení sprintovali po cestě lemované stromy, která vedla přes čtvercový vnitřní dvůr velký jako fotbalové hřiště k zadnímu traktu haciendy. Kus napravo jsem spatřil několik mužů z Munroovy jednotky v divoké přestřelce s Navarrovými hlídači. Ti po nich pálili zpoza náklaďáku s otevřenou korbou, zatímco Munroova trojice se kryla za kamenným korytem.

Munro se po nich ani neohlédl a dál se hnal k hlavnímu domu.

Ke dveřím nám chybělo ještě sto metrů, když zevnitř vyběhla Tess. Viděl jsem, že má zakrvácenou tvář, ale utíkala svižně a nezdálo se, že by byla vážně zraněná. Pohled na ni mi stačil, abych pochopil, že se Navarro zmocnil Alexe a že tomu nemohla zabránit. Zamával jsem na ni, křikl: „Lehni si na zem!“ a ještě přidal na tempu. Vtom palebnou vřavu přehlušil řev motoru vyhnaného do maximálních otáček.

Přicházel zpoza hospodářského stavení nalevo, které vypadalo na polorozpadlou stodolu, a skrz podloubí jsem zahlédl odjíždějící džíp.

Navarro. A Alex.

Munro se po mně ohlédl a ukázal na druhý konec hlavního domu.

„Tamhle u hřbitova jsem viděl dvě čtyřkolky.“

Nečekal na souhlas, zahnul tam a plnou parou se řítil ke skupince polámaných náhrobních kamenů, které se u boku domu rýsovaly. Každý sval mého těla toužil pustit se rovnou za hlukem motoru. Bál jsem se, že jestli Navarra a Alexe ztratíme z očí, už je nikdy nenajdeme, ale Munro uvažoval správně. Pěšky bychom džíp rozhodně nedohnali. Nemohl jsem ztrácet čas ani s Tess, ačkoli bych si to hrozně přál.

Budu to muset vydržet a počkat. A tak jsem ignoroval mučivou tepající bolest v zádech i v hlavě a přinutil se k běhu.

Dohonil jsem Munroa za hřbitůvkem. Už měl jednu čtyřkolku nastartovanou. „Hoď sebou,“ zařval na mě.

Naskočil jsem na druhou, nastartoval, přidal plyn na doraz a s Munroem v patách vyrazil za džípem.

Bok po boku jsme prosvištěli kolem velké zchátralé kamenné budovy na protějším konci dvora. Bylo jasné, že Munroova jednotka získává v boji s Navarrovými najatými pistolníky navrch. Dva už leželi mrtví za náklaďákem prostříleným kulkami jako řešeto. Ten hned tak nikam nepojede.

Na plný plyn jsem se na čtyřkolce řítil k čemusi, co vypadalo jako stáje. Munro se držel vedle mě.

Když jsme kolem bloku koňských stání zahnuli za roh, uviděli jsme, jak Navarrův džíp v oblaku prachu mizí ve stromoví lemujícím pozemek usedlosti.

Vnořili jsme se s čtyřkolkami do té džungle a ujížděli za ním.

Silnička se zařezávala do hustého listnatého porostu, který skoro nepropouštěl světlo. Prakticky potmě jsme vybírali zatáčky a nadskakovali na hrbolech. Po pár minutách jsme vyjeli na sluncem zalitou mýtinu a smykem zastavili.

Rozbíhaly se z ní tři cesty třemi úplně odlišnými směry.

A my neměli tušení, kterým se Navarro dal.

67. kapitola

Vypnul jsem motor a gestem naznačil Munroovi, ať udělá totéž, zaslechnout džíp by nám pomohlo –, jenže Munro nechal svou čtyřkolku běžet. Chtěl jsem se ho zeptat, co sakra blázní, ale vtom vylovil z kapsy na kalhotách své černé uniformy palmtop, odklopil plastový kryt a zadíval se na obrazovku. Znova mě napadlo, jak nás asi vypátral, a on zřejmě zaslechl, jak se mi v hlavě protáčejí kolečka.

Ukázal k nebi, utrousil: „Predator,“ a hned se zase věnoval obrazovce.

Vzhlédl jsem k obloze modré jako v seriálu Fantasy Island. Nikde jsem žádný bezpilotní letoun neviděl.

„Náš?“ zeptal jsem se.

Munro odpověděl, aniž spustil oči z palmtopu: „Od federales není, to si piš.“

„Ty nás sleduješ? Jak dlouho už? Proč jsi nás z té bryndy nevytáhl ještě na americké straně hranice?“

Uštědřil mi pohled, ze kterého čišelo pohrdání.

„Nevěděli jsme, jestli je tam s vámi Navarro osobně. Abysme ho čapli, museli jsme vás sledovat. Co se ti nezdá? Jsi přece celý, nebo ne?“

„Navarro má Alexe, ty pitomče.“

Pokrčil rameny a strčil si palmtop do kapsy.

„Tudy.“ Ukázal na silničku doleva, která vedla z náhorní plošiny dolů.

Nastartoval jsem čtyřkolku, zablokoval mu cestu a překřičel rachot motoru: „Alex má přednost před vším ostatním, za každou cenu, rozumíš?“

Zvedl ruce, že se vzdává. „Jasně.“

Z mého výrazu bylo určitě znát, že mu moc nevěřím.

„Za, každou, cenu,“ zopakoval jsem kategoricky.

„Vždyť to říkám, člověče,“ bránil se.

Ani teď mě nepřesvědčil, ale neměl jsem na vybranou.

Přidal jsem plyn a vyrazil, Munro těsně za mnou. Hlavou mi táhlo, co asi zrovna zakouší Alex, a nenáviděl jsem za to Navarra víc než kdy jindy.

Silnička začala klesat a změnila se v prašnou cestu tak úzkou, že jsme museli jet za sebou. Džíp by se tudy protáhl jen tak tak, ale ptačí hejno, které se právě zvedlo do vzduchu o slabý kilometr dál, snad signalizovalo, že je Navarro opravdu před námi.

Ujížděli jsme dál, dokud stromy neustoupily a my se znovu nevynořili v otevřeném prostoru. Zorientoval jsem se v uspořádání terénu a uvědomil si, že cesta, po které jedeme, vede po okraji široké rokliny. Kus vepředu se před masivní skalní stěnou stáčela prakticky do protisměru.

Náročným manévrem jsme tu téměř stoosmdesátistupňovou zatáčku zdolali a odměnila nás vyhlídka na roklinu v celé její délce. Nejprve se trochu zužovala, ale pak se doširoka otevírala. Tam měl Navarro očividně namířeno. Dokonalé místo k úniku vrtulníkem v případě nenadálých potíží, kdyby například jeho bývalí drogoví kamarádíčci zjistili, že je pořád naživu. Je izolované, a dokud ptáček dřepí na zemi, zůstává úplně mimo dohled.

Roklina tlumí rachot rotorů a okolní džungle poskytuje solidní závětří.

Proto ta helikoptéra s roztočenými vrtulemi, která na rovném prostranství na konci rokliny stála. Džíp uháněl k ní, mimo náš dosah.

Popadla mě zuřivost a stiskl jsem páčku plynu na doraz.

Motor čtyřkolky na protest zakvílel. Řítil jsem se po cestě dolů nejrychleji, jak jsem dokázal, vybíral zatáčky smykem, co nejvíc vykloněný do strany, abych svým tělem dodal stroji protiváhu, srdce mi bušilo až v krku.

Vyřítil jsem se na planinu a hnal se rovnou za nosem k vrtulníku. Z džípu vyskočil Navarro a jeho dva muži; Navarro držel za ruku Alexe. Vtom mě spatřili. Navarro dál vlekl Alexe k helikoptéře, ale jeho pistoleros se otočili a zacílili na mě.

Zatáhl jsem hlavu mezi ramena a pokračoval v jízdě.

Hvízdly kolem mě kulky, ale v momentě jsem byl u obou střelců a jednoho nabral, až to žuchlo a čtyřkolka zavibrovala. Přeletěl přes kapotu a zmizel mi za zády. Dupl jsem na brzdu a strhl řídítka. Seskočil jsem, ještě než čtyřkolka úplně zastavila, a s připravenou zbraní jsem se otáčel k druhému pistolníkovi. Stihl po mně párkrát vypálit, ale najednou se zapotácel a odlétl stranou, sundal ho přijíždějící Munro.

Rozběhl jsem se k vrtulníku. Navarro s Alexem už byli skoro u dvířek, listy rotoru vířily vzduch a zvedaly pekelný oblak prachu.

„Stát!“ zařval jsem.

Navarro se otočil a zamračil se na mě.

Pak si přitáhl Alexe před sebe: čtyřletý lidský štít a nijak zvlášť účinný, jelikož mu sahal sotva k pasu a nechával celý jeho trup odkrytý. Nabízela se mi příležitost k ráně, rychlé a čisté –, jenomže Navarro přitiskl Alexovi ke krku nůž a mně při vzpomínce na to, co provedl Corlissově dceři, zamrzl ukazováček na spoušti.

„Hej hej, klídek vy všichni, jo?“ křikl Munro a doloudal se ke mně. Taky mířil na Navarra, ale druhou ruku zvedal v uklidňujícím gestu. „Pojďte se trochu vydýchat, lidi.“

„Odhoďte zbraně, nebo je po klukovi,“ zařval Navarro a couval ke dveřím vrtulníku.

Cítil jsem, jak mi údy tuhnou hrůzou, ale přesto jsem koutkem oka zaregistroval Munroův nevzrušený výraz. Něco na něm bylo skrznaskrz špatně.

„Nikdo nikam nepůjde,“ oznámil Munro Navarrovi.

„Koukej zahodit ten zatracenej nůž a přiklusat sem ke mně, nebo toho kluka odprásknu sám.“

Sklonil hlaveň níž.

Teď mířila na Alexe.

68. kapitola

Nevěřil jsem vlastním uším. Stočil jsem hlaveň k Munroovi. „Cože?“

Podíval se po mně s tím svým úšklebkem, který tak nesnáším. „Promiň, kámo. Má pro mě mnohem větší cenu živej.“

Zdálo se, že se mým bezmezným úžasem srdečně baví.

Můj mozek se prodíral bludištěm různých kombinací, a jelikož jsme na Navarrovo dopadení nevypsali odměnu, ještě před několika dny jsme ho pokládali za mrtvého, a jelikož se jednalo právě o Munroa, skoro okamžitě mi naskočila ta nejodpornější možnost.

Navarro se vypařil s třemi sty milióny dolarů z majetku kartelu.

„Kolik ti za něj zaplatí?“

Usmál se. „Pět procent.“

Patnáct miliónů dolarů.

Odmlčel se, jako by mi dopřával čas tu informaci strávit, jako by se tím vším ohromně bavil, a pak dodal: „Ale copak, snad sis nemyslel, že tohle všechno podstupuju jen kvůli tomu, aby se nějakej praštěnej starej dědek dočkal pomsty?“

A pak se všechno seběhlo strašně rychle.

Vyčetl jsem z Munroova úšklebku, že teď už mě vážně k ničemu nepotřebuje, a jeho pistole se pomalu odklonila od Alexe a stočila se mým směrem.

Zahlédl jsem, jak se po Navarrově tváři rozlil vítězoslavný úsměv, a všiml jsem si, že se jeho ruka uvolnila a poodtáhla se od Alexova krku.

A navzdory děsivé představě Corlissovy dcerky hroutící se k zemi v gejzíru krve, který jí stříká z krku, jsem namířil zpátky na Navarra a vypálil jsem.

Uviděl jsem, jak mu pravé rameno ucuklo dozadu, jako by do něj dostal ránu perlíkem.

A moje oči zaregistrovaly zděšený Alexův výraz. „Uteč, Alexi!“ zařval jsem na něj a vrhl se na Munroa.

Popadl jsem hlaveň jeho samopalu, právě když mačkal spoušť, a povedlo se mi strhnout ji v okamžiku výstřelu stranou. Celou svou vahou jsem do něj vrazil.

Svalili jsme se na zem, pustili se do rvačky a zaklíněni jeden do druhého jsme se kutáleli podrostem. Munro mi zasadil šeredný pravý hák do čelisti a vzápětí zasypal salvou bleskurychlých úderů moje ledviny. Stačilo to, aby mě donutil pustit bundu, za kterou jsem ho držel. Vyskočil na nohy a rozmáchl se pravou nohou, aby mě nakopl do hlavy.

Odkulil jsem se doprava a špička jeho těžké boty zasáhla jen vzduch.

Zvedl jsem se, pracně nabral dech a rychle se ohlédl po Alexovi. Nepovedlo se mu utéct. Zuřivě kolem sebe mlátil a kopal jako zdivočelé zvířátko, ale Navarro ho držel a nepouštěl, snažil se ho nasoukat do vrtulníku. Hned jsem se ale musel věnovat zase Munroovi, protože se mě pokusil kopem z otočky zasáhnout do prsou. Uhnul jsem do vnitřního oblouku, který opisovala jeho bota, praštil ho loktem do brady a vstřebal sílu kopu svými beztak zhmožděnými zády.

Na oplátku jsem vzápětí schytal pecku do brady, ale dal do ní příliš síly a na zlomek vteřiny se připravil o rovnováhu.

Ucouvl jsem a nakopl ho zepředu do kolena. Když ho úder převážil do předklonu, sevřel jsem mu hlavu mezi koleny, zápasnickým chvatem jsem si ho přehodil vzhůru nohama a praštil jím o zem.

Skočil jsem na něj, rozkročmo se na něj posadil a bušil mu z obou stran pěstmi do hlavy, jenže ten parchant ne a ne zvadnout. Vykopl kolenem a prudce mě nabral do zad.

Přesně tam, kam mě zasáhl Navarrův poskok tou tyčí. Vyhekl jsem bolestí. Munroovi se ten zvuk očividně zamlouval a nasměroval všechnu zbývající energii do dalšího kopance na totéž místo a opakoval to znova a znova, jako by vůbec nevnímal, že ho tluču do obličeje, ačkoli už měl roztržené chřípí a po tváři mu crčela krev.

Křížem mi projela krutá křeč. Na okamžik se mi zdálo, že bolestí omdlím. Ještě jeden kopanec na to potlučené místo, a pustím ho. Tuhle rvačku vyhraje a šanci na odvetu už nedostanu.

Rozmáchl se pravým kolenem co nejdál a chystal se k poslednímu zničujícímu kopanci do mých zad, ale než stačil nohou švihnout, popadl jsem ho oběma rukama za hlavu, zvedl mu ji a praštil mu zátylkem o zem.

Bušil jsem mu hlavou o zem dál a dál, vtloukal do něj, aby to konečně zabalil.

A vtom jsem uslyšel, jak se s ohlušujícím hřmotem rozeřvala helikoptéra, a stroj se odlepil od země.

V tu chvíli mi vytanulo na mysli jen jedno jediné: Nesmím navždycky ztratit syna.

Ani za nic.

A jako při všech mých nejdůležitějších životních rozhodnutích i tentokrát mozek předal pokyn centrálnímu nervovému systému, aniž se uráčil dát mi vybrat, pro jakou možnost hlasuji. Než jsem si stačil uvědomit, co dělám, sebral jsem glock, zastrčil si ho vzadu za kalhoty, rozběhl se k tomu odlétajícímu ptáčkovi, vymrštil se do vzduchu a chytil se jedné ližiny.

Levá ruka mi po kovu sjela, ale pravá se zachytila pevně.

Helikoptéra se naklonila a do mě se opřel vítr. Vyšvihl jsem pravou nohu nahoru a zahákoval se za ližinu.

V duchu jsem přepínal od užaslého Páni, já to fakt dokázal! k pragmatičtějšímu Co teď? , když vtom o plášť helikoptéry zabubnovaly kulky. Ohlédl jsem se a uviděl Munroa. Už zase stál na nohou, obličej samou krev a v ruce samopal. Asi se rozhodl, že radši Navarra mrtvého než žádného.

Helikoptéru zasáhla další salva a proděravěla jí trup řadou hrozivých otvorů. Zvuk motoru přešel v ječivé kvílení.

Vyhoupl jsem se nahoru na ližinu do sedu, zahákoval se nohama, vytáhl glock a vyprázdnil celý zásobník do rychle se zmenšující postavy, která se nás umíněně snažila sundat.

Těsně předtím, než mi došly náboje, Munro zakolísal, zavrávoral dozadu a sesul se k zemi. Ušetřil tak tomu bůhvíjakému kartelu, pro který pracoval, namáhavou práci s mačetou, až by mu odsekávali jeden úd po druhém.

Navarro a pilot si dobře uvědomovali, že mají černého pasažéra, ale jak to tak vypadalo, nijak nehořeli touhou odvděčit se mi, že jsem jim zachránil krk. V kratičkém okamžiku dočasného klidu vyhlédl okénkem Alex. Když mě uviděl, tvář se mu překvapeně rozzářila. Setkali jsme se očima a radost v těch jeho mě nabila novou energií.

Pilot ve snaze mě shodit rozhoupal vrtulník ze strany na stranu. Když to zkoušel poněkolikáté, motor pronikavě zavyl a na děsivý okamžik ztichl, ale pak naštěstí klopotně naskočil.

Bylo mi jasné, že se ve vzduchu dlouho neudržíme.

Vztyčil jsem se na ližině do stoje a nakoukl do kabiny.

Bylo mi divné, že se pilot nesnaží přistát. Navarro se předkláněl a hulákal na něj instrukce, nejspíš, že přistání vůbec nepřipadá v úvahu. Aspoň že se mě už nepokoušeli setřást. Vtom mě Navarro zpozoroval, vytasil zbraň, namířil na mě a přes okénko vypálil.

Stáhl jsem se mimo dohled a vsoukal se co nejhlouběji pod trup. Doufal jsem, že nemá natolik sebevražedné sklony, aby po mně střílel skrz podlahu.

Hnali jsme se nad džunglí těsně nad vrcholky stromů a nabírali rychlost; motor se zřejmě rozhodl ponechat nás naživu. Za necelou minutu se před námi objevil oceán.

Dokonce i z mého vratkého pozorovacího stanoviště byl neuvěřitelně krásný, jako na záběrech, které jsem odjakživa pokládal za uměle vyretušované k dokonalosti, jenže teď se před námi ta nádhera rozprostírala v reálných živých barvách. Jestli je tohle to poslední, co mám kdy vidět, tak je to rozhodně o světelné roky lepší než čučet na volný konec hadičky, kterou mi násilím nacpali do krku.

Oceán mě vyslyšel. Když jsme se k němu přiblížili, vydal motor sérii kvílivých zakašlání a pak zhasl definitivně.

Padali jsme dolů.

69. kapitola

Povysunul jsem se ze svého úkrytu, zase spatřil Alexe a naplnila mě vděčnost za další společnou chvilku. A když jsme klesali k mořské hladině a smrt se s každým metrem blížila, chápal jsem lákavost reinkarnace, přestože jsem se prozatím nemínil jen tak snadno vzdát stávajícího života.

Voda se nám zvedla vstříc a moje myšlenky uťal náraz na hladinu. Velký vrtulník, na kterém jsem visel, se začal téměř okamžitě potápět. Už jen z toho, že vnímám, jak se potápí, mi bylo jasné, že jsem pořád naživu a že snad tudíž přežil i Alex.

Musel přežít.

Ponořili jsme se a vrtulník se vlivem otáčení rotoru naklonil na bok. Pevně jsem objímal překříženýma nohama ližinu. Za několik vteřin jsem skrz hemžení vzduchových bublin zahlédl dno, bílé a písčité. Nebylo hluboko. Těsně předtím, než jsme na něj dopadli, jsem zvedl nohy do výšky a přidržel se jen rukama.

Vrtulník dosedl v oblaku zvířeného písku a druhá ližina, která zachytila většinu nárazu, hrůzostrašně zaúpěla.

Přitáhl jsem se k okénku a nahlédl do kabiny.

Pilot byl po smrti; jeho strana vrtulníku schytala hlavní nápor kolize s oceánem. Od hlavy a hrudníku mu spirálovitě stoupaly tmavé stružky krve a splývaly v šarlatové mračno.

Podíval jsem se do zadní části kabiny a hledal Alexe.

Uviděl jsem ho, natahoval ke mně ruce, jenže to vypadalo, že uvízl. Vzápětí jsem pochopil proč: za zády se mu objevila Navarrova tvář. Ucouvl jsem, připraven krýt se před výstřelem, ale zdálo se, že Navarro už pistoli nemá. Byl zaklíněný pod rámem kabiny, který se při havárii prohnul, a pravou nohu měl přiskřípnutou pod sedadlem. Pevně svíral Alexe a snažil se nohu vyprostit.

Alex se vzpouzel, zoufale se mu pokoušel vytrhnout a z jeho drobného obličejíku křičela prosba, abych ho zachránil.

Potřeboval jsem ho rychle uklidnit, a tak jsem mu gestem naznačil, že už jdu. Prosmýkl jsem se kolem vrtulníku na druhou stranu, k rozbitému okénku pilotní kabiny. Zaklínil jsem do něj nohu a vší silou páčil. V kříži mě šeredně zabolelo, ale nepolevil jsem a po chvilce, která mi připadala jako věčnost, okno povolilo a vypadlo.

Prolezl jsem dovnitř, prosoukal se kolem prázdného sedadla kopilota dozadu a konečně jsem se dostal skoro k Alexovi. Natáhl ke mně ruku. Chytil jsem se jí a přitahoval se blíž, dokud jsem konečně nesevřel jeho zápěstí s těmi obřími hodinkami Omnitrix, které zřejmě nikdy nesundával.

Navarro mu pořád oběma pažemi objímal nohy a mně zbývalo posledních pár vteřin, než se bezděčně nadechnu mořské vody.

Jednou rukou jsem si přidržel Navarrovu paži a druhou ho praštil do střelné rány na rameni. Rázem povolil stisk a Alex byl volný. Vyvlekl jsem ho z kabiny stejnou cestou, kterou jsem přišel, a mohutnými tempy nohou jsem s ním vyrazil nahoru.

Zatímco jsme stoupali k hladině, zalétl jsem pohledem k Navarrovi.

Pořád seděl na hlouběji ponořeném konci kabiny a rukama se vzpíral proti sedadlu, úporně se snažil vyprostit.

A pak, těsně předtím, než jsem se odvrátil, se mi dostalo pohledu na obrovský gejzír vzduchových bublin, který se mu vyřinul z úst. Už nedokázal dál tajit dech a já věděl, že to má spočítané.

S Alexem v náručí jsem se probojovával nahoru za slunečním světlem. Plíce se mi v hrudi sevřely do klubíčka, jak už vyždímaly a vstřebaly všechny molekuly kyslíku do té nejposlednější, ale když jsem užuž otevíral ústa a v duchu se smiřoval s nádechem, který mi místo života přinese smrt, konečně jsem i s Alexem prorazil nad hladinu.

Vytřepal jsem si vodu z očí a oba jsme hladově a vděčně lokali vzduch.

Pohlédl jsem ke břehu. Byli jsme pouhých pár set metrů od pevniny a já věděl, že to dokážeme. A co víc, věděl jsem, že je definitivně po všem, protože Navarro se přímo pod námi odebral k věčnému spánku mezi rybami.

Nechali jsme se nadnášet klamně mírumilovnou tyrkysovou vodou, dívali se na sebe a Alex mě pevně objímal kolem krku. Už vypadal klidněji a do tváře se mu vrátil výraz, jaký by člověk čekal u čtyřletého kluka. A nejen to, upíral na mě oči beze stopy strachu. A to bylo ze všeho nejdůležitější.

„Jak jsi to udělal?“ zeptal se s nadšeným úžasem.

Zplna hrdla jsem se spokojeně rozesmál.

„Jsem přece tvůj táta, Alexi. To je tím. Tohle by udělal každý táta.“

Chvilku nad tím hloubal a poprvé, co jsme se znali, mi oplatil úsměv. Nebyl to žádný široký úsměv od ucha k uchu, ale úsměv to byl. A to mi pro tuhle chvíli úplně stačilo.

Ale nemohl jsem si ji jaksepatří vychutnat.

Radost mi zkalil nápor ošklivých myšlenek, které se mi líhly v hlavě, dozvuků různých věcí, které jsem zaslechl a vycítil. Začínal se z nich skládat celkový obrázek a já si uvědomil, že jsem ještě nenašel všechny odpovědi.

70. kapitola

Tess, Alex a já jsme byli zpátky v San Diegu teprve pár hodin, jenže tohle nemohlo počkat.

Tess byla v pořádku. Poslechla mě a přečkala zbytek přestřelky schovaná v bezpečném koutě. Hoši ze zvláštní jednotky ji pak z haciendy odvezli a ošetřili jí zranění. Celou dobu od chvíle, kdy jsme se s Alexem vynořili nad hladinu, jsem o ni trnul strachy, a úsměv, kterým mě odměnila, když jsme se zase setkali, rozhodně patří k hitparádě pěti nejkrásnějších vzpomínek mého života.

Když se v Meridě usadil zvířený prach, s úlevou jsem vyslechl zprávu, že Julie a ten nový agent taky vyvázli ve zdraví. Zato mě mimořádně tvrdě zasáhlo, že Villaverdeho našli mrtvého v pronajatém plážovém domě, který Navarro využíval. Byla to krutá ztráta a těžce jsem ji nesl. Villaverde byl skrznaskrz slušný, praktický a schopný chlap a choval se jako spolehlivý parťák, kdykoli jsem ho potřeboval.

Dohadoval jsem se, že v Navarrových rukou asi zažil hodně krušné chvilky a že díky tomu nás Navarrovi lidé objevili v konspiračním bytě. A ten syčák Navarro nebyl z těch, kdo za sebou nechávají svědky.

I sama hacienda se stala zdrojem dobrých zpráv.

V suterénním laboratorním komplexu jsme objevili vědce unesené ze Santa Barbary spolu s dvěma dalšími, unesenými už dřív. Na lidi, kteří strávili měsíce v zajetí, byli v celkem přijatelném stavu.

Na osobnější rovině nás s Tess potěšila Stephensonova nabídka, že nám pomůže s Alexem, aby se vyrovnal se vším, co ho potkalo.

Jenže já neměl pocit, že tím všechno končí.

Vrtalo mi hlavou několik věcí, počínaje tím bezpilotním letounem.

Bezpilotní letouny znám. Jeden nad námi kroužil té noci, kdy jsme vnikli do McKinnonovy laboratoře, ale důležitější je, že poměrně nedávno jsem ho využil za denního světla v Turecku, při pronásledování sadistického íránského agenta Zahída. Věděl jsem, jak Predatory vypadají. A na tom dokonale čistém azurovém nebi, které se nad námi klenulo onoho rána v Meridě, nebylo po žádném ani památky. Ani záblesk, ani tečička, vůbec nic. Připouštím, že jsem neměl času na rozdávání a netrávil jsem zíráním na oblohu dlouhé hodiny. Věděl jsem ale, že bych ho býval zahlédnout měl, a to mě dráždilo. Dráždilo mě to natolik, že jsem si to ověřil u mládenců z 9. průzkumné perutě na letecké základně Beale v Kalifornii, odkud se bezpilotní letouny řídí. Bylo mi jasné, že nasadit je do akce nad Mexikem není pro DEA snadné.

Během posledního roku to udělala několikrát a mexické federales pokaždé pekelně rozzuřila. Jenže operátoři z Beale mi potvrdili, že ten den neměli ve vzduchu nad Kalifornií ani nad Mexikem nic.

Což znamenalo, že Munro lhal.

Což znamenalo, že pokud nás nevystopoval tímhle způsobem, musel použít nějaký jiný. A jediná další možnost byla sledovat nás pomocí něčeho, co jsme měli u sebe, konkrétněji něčeho, co měl u sebe buď Navarro, nebo Alex, jelikož Munroův palmtop ukazoval jejich aktuální polohu.

Nevěřil jsem, že by propašoval štěnici Navarrovi. Kdyby se mu to povedlo, drapl by ho už dávno za pačesy a prodal narkobaronům, nastrkal si peníze do kapes a odkráčel vstříc zapadajícímu slunci, užívat si mojita v končinách, kde mu opálení nikdy nevybledne.

Což znamenalo, že tracker musel být u Alexe.

Což znamenalo, že Munro musel vědět, že Navarro jde právě po něm.

Což ve mně zmáčklo spouštěč mé protivné staré nedůvěry vůči náhodám a ta se proměnila v neodbytného šťourala.

Což vedlo k tomu, že jsem teď vystupoval z auta a kráčel do kopce k horské chatě na okraji národního parku Sequoia National Forest.

K chatě Hanka Corlisse.

71. kapitola

Chata měla tvar vysokého špičatého A, ale proti třicetimetrovým stromům kolem vypadala jako trpaslík.

Našel jsem Corlisse vysedávat v patře na zadní terase, která shlížela na prudký potok obklopený ze všech stran hustým lesem. Vzduchem se neslo ptačí štěbetání a pokřik vlaštovek.

Corliss mě musel slyšet přijíždět a zastavovat, ale neobtěžoval se vstát a jít se podívat, kdo k němu jede na návštěvu. Podezíral jsem ho, že to dobře ví, a rovněž jsem ho podezíral, že čekal, že se dřív nebo později objevím.

Když jsem vyšel na terasu a připojil se k němu, ani se po mně neohlédl.

Všechno do sebe zapadalo až příliš hladce. Alex je čistě náhodou reinkarnací McKinnona. Munro se o tom čistě náhodou nějak dozví. A rozhodne se využít k vylákání Navarra z úkrytu zrovna téhle vějičky, té jediné, u které je stoprocentní jistota, že jí Navarro neodolá.

Jak říkám, bylo to příliš mnoho náhod naráz, a přestože jsem si v posledních dnech rozšířil obzory ohledně takzvaného nehmotného světa, tolik jsem jich nebyl ochoten spolknout. Zvlášť když do sebe zapadaly tak dokonale.

Mě na dokonalé souhry náhod moc neužije.

V životě to tak nechodí.

A jestli tu souhru nezařídila unikátní konstelace hvězd, jestli se štěstěna nerozmáchla křídly a neobdařila Jesseho Munroa darem, jemuž není rovno, muselo za ní být něco jiného. Něco lidštějšího. Což mě přimělo k přemýšlení, kolik toho mohl Munro dokázat sám. A to mě přimělo k přemýšlení o Corlissovi.

Ten, kdo za tím vším stál, musel vědět o Navarrově posedlosti reinkarnací. Musel znát účinky McKinnonovy drogy. A musel, aspoň podle mého názoru, přímo šílet touhou Navarra dopadnout.

To mě znovu přivedlo ke Corlissovi a k tomu, co mi řekl Munro tam dole v Meridě u vrtulníku: Snad sis nemyslel, že tohle všechno podstupuju jen kvůli tomu, aby se nějakej praštěnej starej dědek dočkal pomsty?

Ta slova mi drnčela v hlavě od první chvíle, kdy je pronesl.

Teď jsem byl přesvědčený, že už vím, co prováděli.

Nevěděl jsem ale, jak dlouho už to probíhá.

Pro tuhle odpověď a pro odpověď na otázku jak? jsem si přišel sem.

Nemělo cenu zdržovat se zdvořilostmi.

„Věděl jste, že Munro hraje svou vlastní hru?“ zeptal jsem se Corlisse.

Konečně mě vzal na vědomí.

Otočil se ke mně čelem. Vypadal ještě opotřebovaněji, než jsem si ho pamatoval. Vrásky na jeho čele připomínaly hluboké brázdy a pod očima, které se zdály dočista bez života, měl tmavé váčky.

„On vám ho totiž nechtěl přivést, víte o tom?“ dodal jsem. „Chtěl ho prodat kartelu za patnáct miliónů dolarů.

A víte, co je na tom nejhorší? Nejspíš byste se o tom jaktěživ nedozvěděl. Vrátil by se s historkou, že Navarra zabil, a vy byste tu vysedával přesvědčený, že vám plán bezvadně vyšel.“

Apaticky pokrčil rameny. „Pochybuju, že by ho nechali dlouho naživu.“

Kdybych ještě choval sebemenší stín pochybností, jestli je v tom namočený, po téhle reakci by se rozplynuly jako dým. „To je fakt. Jenže o to vám přece nešlo, ne? Šlo vám o pomstu. Chtěl jste se dočkat pomsty. A neumím si představit, že by vás tohle uspokojilo. Určitě ne tolik, jako kdybyste měl Navarra přímo tady a díval se mu do očí, až byste s ním prováděl to, co jste pro něj plánoval.“

Neodpověděl. Jen na mě zíral tím svým ponurým pohledem a pomalu si povzdechl pootevřenými ústy.

„Mohlo vám to vyjít. Kdyby je Michelle nepřevezla a neutekla jim. To přepadení totiž patřilo k vašemu plánu, viďte? Navarro se jich zmocní a Alex vás pak zavede přímo k němu.“

Sáhl jsem do kapsy, vyndal Alexovy hodinky Omnitrix a hodil je na stolek vedle Corlisse.

Nechal jsem je prozkoumat.

Právě v nich byl schovaný ten tracker.

„Věděl jste, že Navarro věří v reinkarnaci,“ řekl jsem.

„Četl jste ten deník. Znal jste Eusebiův příběh. A věděl jste, že Navarro mu nejen věří, ale že je jím úplně posedlý. Že šílí touhou znovu získat McKinnonovu recepturu. A tak jste se rozhodl toho využít a vylákat ho z úkrytu. A neexistoval lepší způsob než mu podsunout přesvědčení, že se McKinnon dočkal reinkarnace.“

Postřehl jsem, že se do očí vrátilo trochu života.

„Pak jste vymyslel, jak rozdáte karty,“ pokračoval jsem.

„Rozhodl jste se, že nestačí jen tak nějaké dítě. Potřeboval jste mít jistotu, že vám na to Navarro skočí, chtěl jste mu obstarat dost silnou motivaci, aby po tom dítěti zaručeně šel.

A co lepšího si přát než syna člověka, který McKinnona zastřelil? O Alexovi jste se dozvěděl od Munroa. Ten věděl, že se mnou Michelle otěhotněla.“

Oživení mu z očí vyprchalo a poznal jsem na něm, že v duchu promýšlí důsledky.

„Přišel jste mě zabít?“ zeptal se.

„Měl bych. A možná to udělám. Vždyť kvůli vám zabili Michelle. A Villaverdeho. Fugatea. Michellina přítele.

A všechny ty ostatní.“ Přestal jsem se ovládat a vybuchl jsem: „A mého syna jste vystavil nebezpečí. Zahrával jste si s jeho myslí a políčil ho jako návnadu na jednoho z nejhorších psychopatů na téhle planetě.“

„Nic z toho se stát nemělo,“ ohradil se Corliss. „Nebylo v plánu někomu ublížit. Jenomže víte, jak to i s nejlepšími plány chodí… Co z všeho zbude? Strasti samé a bol a tíž,“

zarecitoval Burnse.

„Žvásty,“ odsekl jsem. „Měl jste proti sobě Navarra. Co jste od něj čekal?“

Corliss nasál vzduch skrz zaťaté zuby a vzdorovitě přimhouřil oči. „Zrovna vy byste měl líp než kdokoli jiný chápat, proč jsem to udělal. Víte přece, k čemu došlo. Co provedl s mojí rodinou.“ Odmlčel se, jako by čekal, jestli na mě ten apel zabere.

Pokusil jsem se vžít do jeho situace a přemítal jsem, co bych na jeho místě dělal já, kdyby mi surově zabili dítě před očima a moje žena kvůli tomu spáchala sebevraždu. Ale chuť okamžitě mu zakroutit krkem mě nepřecházela.

„On by s tím pátráním stejně nepřestal,“ ozval se znovu Corliss. „Hledal by pořád dál a nakonec by tu drogu objevil.

A jak by to asi dopadlo, co? Kolik rodičů by nám pak přiběhlo vyčítat: ,Proč jste neudělali všechno, co jste mohli, abyste ho včas zarazili?‘“

Se stejným argumentem jsem se potýkal po McKinnonově smrti, takže nemluvil k hluchým uším. Jenže jsem pro něj měl ještě pár dalších otázek na tělo.

„Jak jste to provedli?“ zeptal jsem se. Při pomyšlení na Alexe mnou cloumal vztek a měl jsem co dělat, abych udržel klidný tón. „Jak jste Alexe přinutili říkat všechno to, co říkal, a namalovat ty kresby? Jak jste docílili toho, že působil tak přesvědčivě a oklamal i odborníka, jako je Stephenson?“

Corliss uhnul očima a já v nich na okamžik postřehl stín výčitek svědomí a lítosti, stín čehosi lidského, co mi prozradilo, že možná není tak studený a bezcitný, jak se mi do téhle chvíle jevil.

„Přizvali jsme si agenta CIA. Člověka, který se kdysi podílel na projektu MK-ULTRA.“ Mluvil o dnes už běžně známém experimentálním projektu CIA ze šedesátých let, který se zaměřoval na metody ovládání mysli.

Ti zvrácení hajzlové vymývali mému čtyřletému dítěti mozek.

„Jak se jmenoval?“

„Corrigan,“ utrousil nevrle. „Reed Corrigan.“

To jméno nikdy nezapomenu. Corrigan o mně ještě uslyší. A hodně brzy.

„Jak to udělal?“

Corliss se unaveně odvrátil. „Asi tak týden jsme dávali Michelle do vody drogu. V noci pak tvrdě spala a neměla tušení, co se děje v Alexově ložnici.“

Měl jsem co dělat, abych se udržel, neskočil mu po krku a neuškrtil ho jako hada.

„Nahustil do něj útržky informací z McKinnonova života. O jeho soukromí, badatelských cestách, práci.

Ukazoval mu fotografie. Taky mu pustil videozáznam z té noci, kdy jste McKinnona zabil. Z kamer na vašich přilbách.“

Při těch slovech se zajíkl a já si nevěřícně pomyslel, co to musí být za zrůdu, když předhodila něco takového čtyřletému dítěti. „Ale museli jsme je vybírat hodně opatrně,“ dodal, jako by vycítil moji zuřivost nad tím posledním odhalením a chtěl rychle převést řeč jinam. „Museli jsme mu podsouvat jen takové informace, které budou mít význam pro Navarra, ale přitom neupozorní Michelle, o kom to Alex ve skutečnosti mluví. I vy jste v tom nevědomky sehrál svoji roli. Neřekl jste jí, co se té noci doopravdy stalo.“

O tomhle už jsem taky přemítal a poslouchat to od něj bylo jako kroutit dýkou v živé ráně. Teď bylo na mně, abych změnil téma. „Takže Alex nesměl znát jméno McKinnon?“

„Správně. To by Michelle prozradilo, za kterého člověka mluví. Ale mohl vykládat o McKinnonově minulosti, o jeho životě a rodině, o důležitých etapách jeho profesní dráhy.

Mohl povídat o Mexiku. O deníku. O Eusebiu de Salvatierrovi. A o těch domorodcích.“

„Stephenson figuroval ve vašem plánu od začátku?“

„Je odborník. Světová kapacita. A žije přímo tady v Kalifornii. Věděli jsme, že když Alexův příběh zaštítí svou autoritou, Navarro mu uvěří. Zařídili jsme, aby na něj Michelle odkázal hned první psychiatr, ke kterému Alexe vzala.“

„Jak?“

Znovu pokrčil rameny. „Ministerstvo vnitřní bezpečnosti a pohrůžka nálepkou nepřítele vlasti dneska dokážou divy. Nikomu se nechce do tepláků.“

Přikývl jsem. „Ale kde jste brali jistotu, že se o tom Navarro dozví?“

„Věděl jsem, po čem se shání. Přečetl jsem si kompletní překlad Eusebiova deníku. Analytikovi, který ho přeložil, jsem tenkrát nařídil, že o něm musí mlčet jako hrob.

Navarro… Jeho vztah k reinkarnaci se vymykal normálnímu popisu. Posedlost je slabé slovo. Žil jen pro to jedno jediné.

Vy jste ho neviděl tehdy u mě doma. Neviděl jste, jaký měl pohled v očích. Bylo mi jasné, že Stephensonovu práci sleduje. A pro Stephensona představoval Alex báječný případ, dítě žijící přímo tady ve Spojených státech, které si pamatuje minulý život z tak nedávné doby. Nemohlo to dopadnout jinak, než že se o něm bude bavit s kolegy a psát o něm. Bylo víc než pravděpodobné, že se Navarro o Alexovi dříve nebo později doslechne a přijde si pro něj. Jen jsme si museli ohlídat, že nasadíme dost sledovacích zařízení, abychom ho pak našli.“

Mluvil o sledovacích zařízeních v množném čísle.

„Takže vy jste jich měli víc?“

„Několik. Po jednom v každé jeho tenisce. V některých hračkách. V nejoblíbenějším plyšovém zvířátku.“ Lhostejně mávl rukou. „Jsou mrňavá a za babku jich pořídíte hromadu.“

„A vy jste od začátku, celou tu dobu věděl, že Navarro pořád žije?“

„Ale jděte,“ odfrkl si. „Na tu pitomost s bombou v autě jsem neskočil ani na vteřinu. A když začal unášet ty vědce…

Všichni se zabývali psychoaktivními látkami. Jeden z těch, které zajal v Santa Barbaře, prováděl výzkum, jak syntetizovat ibogu do pilulky, kterou by se léčili narkomani s návykem na heroin. Přesně to odpovídalo mému odhadu, po čem půjde.“

Znovu mnou zacloumal vztek. „Stačilo by, abyste Stephensona přiměl, ať sepíše falešnou zprávu. Těmi vašimi zázračnými přesvědčovacími metodami.“

Nepatrně se ušklíbl a zavrtěl hlavou. „Kdepak. Hrozilo příliš velké riziko, že ho Navarro dá unést stejně jako ty ostatní. Že si na to najme motorkáře nebo jinou verbež.

A Stephenson by se při výslechu zlomil, než řeknete švec.

Vůbec nemělo cenu se o to pokoušet. Ba ne, Stephenson musel našemu příběhu uvěřit.“ Odmlčel se a jeho výraz změkl. „Jak se vůbec má? Myslím Alex.“

Nepřipadalo mi, že bych mu dlužil odpověď, ale přesto jsem řekl: „Vylíže se z toho. Když teď víme, co jste s ním prováděli, budeme vědět, odkud začít s nápravou.“

Nezúčastněně přikývl. „To je dobře.“

Neřekl, že toho lituje. A myslím, že nelitoval.

„Tak co teď? Nastala chvíle, kdy vyrukujete s bouchačkou, protože se ,bráním zatčení‘?“

S pocitem hořkosti jsem zavrtěl hlavou. „Ne. Vracím se zpátky.“ Po krátké pauze jsem dodal: „A sepíšu zprávu o všem, co se stalo.“

Zadíval se na mě, jako by přemítal, jak to myslím.

Hádám, že mi odpověď vyčetl z obličeje.

Když jsem se obracel k odchodu, zavolal za mnou: „Nevím, jestli to pro vás má nějakou cenu, ale… nebylo to pro mě lehké. Ani trochu. Jenže na jiný způsob jsem nepřišel.“

Žádnou cenu to pro mě nemělo.

Vykráčel jsem předními dveřmi, a když jsem otevíral dvířka u auta, zaslechl jsem výstřel.

Dovnitř jsem se nevrátil.

Jen jsem si zapnul bezpečnostní pás a vyjel z branky, abych strávil zbytek dne s Tess a svým synem, a snažil jsem se radši moc nehloubat nad tím, co Navarro říkal o svých minulých životech a jak si je ověřoval, natožpak nad tím, co si počnu s nerezovou nádobkou, kterou jsem sebral u Munroova mrtvého těla.

First blog post

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.